ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Zora když, s jitrem se rodíc, se zjevila růžovoprstá, milý syn Odysséův se zvednuv se svého lůžka oblekl šat, pak břitký meč k svým zavěsil plecím, potom na nohy lesklé si přivázav opánky krásné, 5 vyšel z ložnice ven, svým vzezřením roven jsa bohům. Héroldům zvučných hlasů dal hned pak svolati mužstvo Achaiů kadeří dlouhých, by na sněm k poradě přišli. Tito je volali tedy, a oni se scházeli kvapem. Avšak když se už sešli a všichni se v hromadu shlukli, 10 odešel na sněmoviště a v ruce měl kované kopí, nikoli sám — dvé rychlých psů s ním běželo cestou. Tehdáž božský vděk kol jinocha rozlila Pallas. S podivem hleděli naň, když přicházel, veškeři lidé. Sedl, kde sedával otec, a kmeti mu ustoupli všichni. 15 Hrdinský Aigyptios k nim první mluviti počal, věkem už shrbený stařec a nadmíru zkušený člověk. Tohoto milený syn v zem trójskou bohatou koňmi s božským kdys Odysséem se vzdálil na dutých lodích, Antifos, kopiník statný. Jej divý usmrtil Kyklóps, 20 v klenuté jeskyni své, když poslední hody si chystal. Synů ještě měl tré: z nich jeden se s ženichy stýkal, Eurynomos, dva druzí si hleděli otcova statku. Antifa na mysli měl v ten čas, pln stesku a nářku. Pro něho zvlhly mu oči a tato k nim promluvil slova: 25 „Nyní, ithačtí muži, mě poslyšte, něco vám řeknu! Dosud tu nebylo sněmu ni porady občanů starších od dob, co Odysseus slavný se vzdálil na dutých lodích. Kdo však svolal nás nyní, a jakou je potřebou nutkán? Je to snad nějaký jinoch, či muž již staršího věku? 30 Slyšel snad nějakou zprávu, že vojsko již domů se vrací, již by nám pravdivě řekl, když dříve se dověděl o ní? Říci chce něco stran obce a promluvit veřejně o tom? Šlechetný zdá se mi být — buď požehnán! Kéž by mu ráčil ke zdaru obrátit Zeus, oč ve svém srdci se snaží!“ 35 Milý syn Odysséův se těšil z té příznivé řeči. Proto již neseděl déle a zatouživ veřejně mluvit, stanul ve středu sněmu, kde berlu mu do ruky vložil Peisénór, hlasatel statný, jenž chytrou byl obdařen radou. Nejdřív se obrátil k starci a touto jej oslovil řečí: 40 „Muž ten vzdálen není, ty sám v té chvíli ho poznáš. Já jsem povolal lid — jsemť žalem nadmíru sklíčen: Nikde jsem neslyšel zprávu, že vojsko již domů se vrací, kterou bych oznámil vám, když dřív bych se dověděl o ní. Nic nechci říci stran obce a veřejně rokovat o tom. 45 Je to však vlastní má nesnáz. Mně záhuba do domu vpadla, dvojí: mně zahynul otec, muž šlechetný, kterýžto kdysi nad vámi panoval tady a laskavým otcem vám býval. Nyní zas o mnoho větší mě postihla pohroma druhá, která mi dům můj zhubí a živnost mou nadobro zničí: 50 vtírá se ženichů dav mé mateři, ačkoli nechce, milí to synové mužů, již tady jsou nejlepší ze všech. V dům však jít matčina otce se zdráhají, k Íkariovi, který mohl by sám svou vlastní vybavit dceru: vdal by ji, komu by uznal, a kdo by mu nejvíc byl vítán, 55 nýbrž do domu k nám den ze dne si uvykli chodit, dávají porážet krávy i tučné ovce a kozy, strojíce bujné hody a pijíce jiskrné víno, drze — a zásoby mé jsou mrhány. Neníť tu muže, jaký Odysseus býval, by od domu odvrátil zhoubu. 60 My však nemůžem sami jí odvrátit. Avšak i pozdě budem soucitu hodni a nezběhlí v obraně rázné. Však bych se ubránil sám, jen kdybych k tomu měl sílu! — Nelze, co děje se teď, již snášeti: hanebně zašla celá domácnost má! Již sami se pohoršte nad tím! 65 Také jiných se lidí, svých vlastních sousedů, styďte, kteří tu v okolí jsou! — Též bohů hněvu se zhrozte, aby vám nevzešel pád z jich nevole nad zlými skutky! Pro Dia Olympského i Themistu snažně vás prosím, která svolává vždycky i rozpouští porady mužů, 70 přátelé, ustaňte přece — a nechte mě zármutkem trapným v samotě nýt!— Což tatíček můj, váš Odysseus dobrý, ukřivdil v úmyslu zlém vám Achaiům holení krásných, že mi zas v úmyslu zlém teď příkoří činíte z pomsty, tyto zde podněcujíce? Mně mnohem bylo by lépe, 75 kdybyste majetek můj, má stáda mi snědli vy sami. Kdybyste vy mi je snědli, pak brzy bych náhradu dostal. Potud po celém městě bych domluvou naléhal na vás, majetku žádaje nazpět, až všecko by vráceno bylo. Takto však nezhojitelné mi vrháte trápení v duši!“ 80 Tak pln hořkosti pravil a berlou o zemi mrštil, slzy mu vytryskly z očí — a všechen ho litoval národ. Tehdáž každý z nich byl potichu, odvahy neměl nikdo, by na Télemacha se prudkou osopil řečí. Jediný Antinoos mu odvětil těmito slovy: 85 „Příliš zvysoka mluvíš a bezuzdně! Cos to jen řekl, zlehčuje nás!? Tyť v úmyslu máš nás poskvrnit hanbou! Nejsou naprosto nic tím achajští ženiši vinni, nýbrž tvá milená máť, jež dobře je úskoků znalá. Vždyť je to třetí již rok — již čtvrtý pomalu zajde 90 od té doby, co lstí nám Achaiům ducha jen šálí, všem nám naději dává a každému slibuje zvláště, poselství vzkazujíc nám, však myslí na jiné věci. Na příklad tuhletu lest, krom jiných, si smyslila v duši: Napjala osnovu velkou a počala v komnatě tkáti 95 osnovu rozměrů velkých a jemňounkou, nám ale řekla: ,Jaří ženiši moji, když zahynul Odysseus slavný, počkejte nějakou chvíli a nekvapte na ten můj sňatek, co by jen pohřební háv — ať příze mi nepřijde nazmar — Láertés, vládyka náš, měl hotový, až by ho jednou 100 zhoubný úmrtí los snad zachvátil, zármutku plný, aby mi některá z žen pak neměla v Achajsku za zlé, kdyby tak zámožný muž měl bez roucha ležeti v hrobě.‘ Řekla, a mužný náš duch byl poslušen vyzvání toho. Opravdu velký ten háv pak tkávala, ale jen ve dne, 105 v noci jej párala opět a loučí si svítila k tomu. Takto tři léta tu lest nám skrývajíc, šálila všecky. Uběhl rok již čtvrtý a nové nastalo jaro. Tenkrát, dobře to vědouc, nám ze služek jedna to řekla. Také jsme sami ji stihli, jak párala tkanivo skvostné. 110 Tu pak musila již, byť nerada, tkanivo skončit. Ty však teď odpověď slyš nás ženichův, abys i sám ji věděl ve vlastní mysli a také Achajci všichni: matku svou odešli z domu a poruč jí, aby si vzala, koho jí vybere otec, a kdo by se líbil jí samé! 115 Bude-li dlouhý čas tak soužiti achajské syny, to jen na mysli majíc, co Pallas dala jí štědře, znalost překrásných prací a rozum nadmíru bystrý, lstivost, že ze žen žádná, ni z dávných, to neměla nikdy, z Achajek pletenců krásných, jež v dobách dřívějších žily: 120 Alkména, neměla Tyró ni Mykéné s čelenkou krásnou. Žádná však neměla z nich té chytrosti, jako tvá matka… Není však vhodné právě, co zamýšlí Pénelopeia, neboť potud ti živnost a jmění budeme trávit, pokud setrvá máť v svém smýšlení, které jí nyní 125 bohové vkládají v hruď! Sic velkou sobě tím slávu zjednává, avšak tobě jen velkou po jmění touhu. My však do domů svých dřív nepůjdem, ani kam jinam, dokud si nevezme toho, kdo z Achaiů by se jí líbil.“ Rozumný Télemachos se ozval naproti tomu: 130 „Naprosto nemožno jest, bych rodičku, vychovatelku vyhnal, nechce-li sama. Snad otec je ve světě někde, ať již mrtev či živ — pak těžko bych jejímu otci velkou náhradu dal, když matku bych svémocně vyhnal. Též by mě otcův trest pak zastihl, jiné by tresty 135 seslal mi bůh, vždyť Lític by hněv pak vzývala matka, hrozný, z domova jdouc. Též lid by mě pohanou stíhal. Já tedy takých slov své rodičce neřeknu nikdy. Váš-li však vlastní duch má do sebe poněkud studu, opusťte již můj dům! Zas jinde si hostiny strojte! 140 vlastní jmění si travte a jeden druhého hosťte! Pakliže však se vám zdá být vhodnější toto a lepší, jmění jednoho muže a beze vší náhrady mařit, mrhejte! Bohy však já mám úmysl vzývati věčné, zda by mi jednou Zeus dal provést odvetné skutky. — 145 Pak byste mohli tu v domě a beze vší odvety zhynout!“ Domluvil Télemachos. — Tu Kronovec vidoucí v dálku s výšin vrcholů hor dvé orlův poslal jim v letu: Ptáci se nějaký čas k nim blížili s vanutím větru, letíce poblíž sebe a rozpjata majíce křídla. 150 Když však přilétli orli, kde střed byl hlučného sněmu, hned pak přilétli k sobě a zamávli křídloma prudce, zrak jich na hlavy všech byl namířen s výrazem zhouby, potom mocnými drápy si zdrásavše tváře i hrdla, k východu přes jejich domy a přes město ulétli rychle. 155 Trnul nad věštbou lid, když na vlastní oči to spatřil, starostliv ve své duši, co ze zjevu toho as vzejde. Tehdáž hrdinský kmet k nim promluvil, Halithersés, Mastorův syn, jenž jediný znal z všech souvěkých lidí rozeznat ptačí lety a vyložit, co z toho vzejde. 160 Dobrou radu chtě říci, k nim promluvil těmito slovy: „Nyní, ithačtí muži, mě poslyšte — něco vám řeknu! Avšak ženichům zvláště chci povědět tento zde výklad, na které velká se strast již valí: Odysseus dlouho daleko od milých svých as nebude, nýbrž tu někde 165 nablízku jest — ten vraždu a smrt již ženichům všechněm chystá! — I mnohým jiným se pohromou stane, kdo tady, v Ithace patrné z dálky, má obydlí. Z příčiny této snažme se zkrotiti pych těch ženichů! — Oni však sami dříve by měli se krotit — a lépe to učinit ihned! 170 Nevěštím bez zkušenosti, jsemť věšteb výborně znalý, neboť se vladaři též, jak myslím, splnilo všecko, co jsem tenkrát mu věštil, když k Tróji se po lodích plavil argejský voj, s nímž odešel též náš Odysseus moudrý: Děl jsem, že zkusí mnoho a všechněch pozbuda druhů 175 teprv dvacátý rok v svůj domov se konečně vrátí, nikým nejsa tu poznán — a teď se to splňuje všecko.“ Jemu zas Eurymachos, syn Polybův, v odpověď pravil: „Starochu, honem běž domů a věšti ta proroctví svoje dětem si svým, ať nějaká strast jich nestihne příště! 180 Věci ty o mnoho líp já sám jsem vyložit schopen. Hojnost všelikých ptáků se prohání pod září slunce, není však každý pták přec věštecký! — Odysseus jistě v cizině za své už vzal — však ty’s měl zahynout také, s ním — pak nemoh’ bys nám těch věšteb tolik tu hlásat, 185 drážditi Télemacha, jenž beztoho hněvu je plný — odměny pro svůj dům snad čekaje — dá-li ti jakou. Avšak tohle ti řeknu, a také to splněno bude: Jestliže mladšího muže, ač mnohé a dávné znáš věci, budeš mámiti řečmi a takto jej ke hněvu dráždit, 190 věziž, že nejprve on tím utrpí útrapy větší, neboť docela nic přec nesvede naproti těmto. Tobě pak pokutu dáme, a ty pak se mrzeti budeš, maje ji dát, pak citelný bol v tvém srdci tě pojme. Sám však Télemachovi bych rád dal veřejně radu: 195 Nechať přiměje matku, by ke svému odešla otci! Doma jí vystrojí svatbu a také jí přehojné dary dají, které, jak slušno, pak dostane za věno dcera. Neboť dříve, jak myslím, se achajští synové sotva zřeknou těch obtížných námluv. My z nikoho nemáme strachu, 200 ani ne z Télemacha, ač dar má jazyka velký. Nedbáme docela nic tvých proroctví, která nám, starče, vykládáš, docela planá — a jen se nám zprotivíš více. Jmění se bude i dál zas vyjídat, aniž kdy dáme náhradu, dokavad máť nás Achajce zdržovat bude 205 se sňatkem, zatím co nám jest čekati stále a stále. O její chytrost se přeme a nejdeme za jinou ženou, jakou každému z nás jest příslušno manželkou míti.“ Rozumný Télemachos mu na to dal odpověď tuto: „Eurymachu i druzí, co tady jste ženiši zpupní, 210 o to vás nehodlám dál již prosit a hovořit o tom, neboť i Achajci všichni i bohové dobře to vědí. Loď však rychlou mi dejte a dvacet veslařů do ní, aby jak tam tak zpět mou cestu mi razili mořem. Hodlámť do Sparty jíti a do Pylu písečného, 215 pátrat, zda vrátí se otec, jenž dlouho je z domova vzdálen, dí-li mi někdo co o něm, neb aspoň Diovu pověst uslyším, kterážto zvlášť jest lidem poselkou zvěstí. Zvím-li, že otec žije a že se mi navrátí opět, tu bych to ještě i rok pak vydržel přese vši trýzeň. 220 Zvím-li, že otec už umřel a že ho již na světě není, do milé otcovské země se ihned pospíším vrátit, dám mu tam nasypat hrobku a vzdám mu i pohřební oběť, přehojnou, jako je slušno, a matku pak za muže provdám.“ Takto děl Télemachos a usedl. V středu jich povstal 225 Mentór, jejž bezvadný král kdys míval důvěrným druhem. Jemu, když odjížděl s loďmi, vše v domě svém svěřil a velel, aby byl poslušen starce a všeho mu bezpečně chránil. Dobrou radu chtě říci, k nim promluvil těmito slovy: „Nyní, ithačtí muži, mě poslyšte, něco vám řeknu: 230 Nikdy ať laskav už není a dobrého, něžného srdce žezlem vládnoucí král, ať po právu nesmýšlí nikdy, nýbrž ať vždycky je zlý, ať páchá zločinné skutky, božského Odysséa když žádný pamětliv není z národa, nad nímž vládl a laskavým otcem mu býval! 235 Já se však nehorším nic, když zpupní ženiši tito, plní úmyslů zlých chtí špatné skutky tu páchat: dávajíť hlavy své všanc, když mrhají násilím drzým majetek Odysséův — vždyť nevěří, že by se vrátil. Na lidi ostatní však jsem rozhořčen, kterak tu všichni 240 mohou potichu sedět, ni slovem nezakročíce, nechtí ženichy zkrotit — tak nečetné — takový zástup!“ Na to pak Leiókritos, syn Euénorův, mu pravil: „Mentore zbavený smyslů, ty škůdníku, co jsi to řekl? Jakže? Ty pobízíš lid nás krotiti? — Ale je těžko 245 pouštět s muži se v boj, zvlášť s přesilou — o hody pouze! Kdyby i Odysseus sám, ten z Ithaky, osobně přišel domů a ženichy statné, co hodují v paláci jeho, vyhnat ze svého domu si ve svém umínil srdci, — sotva by zplesala žena, ač po něm velice touží, 250 že už tu jest, vždyť bídná by smrt jej na místě stihla, chtěl-li by s přesilou válčit — tys nemluvil rozumná slova! Vy však, každý z vás, již domů se rozejít hleďte! Jemu pak Halithersés a Mentór připraví odjezd, kteří už od prvních dob jsou po otci přáteli jeho. 255 Avšak dlouho, jak myslím, si posedí v Ithace tady, dychtiv zpráv, však na tuto pout as sotva se zmůže!“ Tak k nim promluvil tedy a rozpustil narychlo schůzi. Odcházel ze sněmu lid, v své obydlí pospíchal každý, jenom ženichů dav šel do domu božského krále. 260 Avšak Télemach sám šel stranou po břehu mořském, v moři si umyl ruce a potom se k Athéně modlil: „Bože, mě slyš, jenž předešlý den sem’s v obydlí naše přišel a rozkaz mi dal, bych vyplul po mlžném moři pátrat, zda vrátí se otec, jenž dlouho je z domova vzdálen. 265 Avšak ve všem tomto mi Achajci překážky činí, ze všech však ženiši nejvíc, již velké jsou zpupnosti plni.“ Těmito prosil slovy. Vtom Pallas přistoupla zblízka, Mentoru podobna jsouc jak postavou těla tak hlasem. Potom se ozvala takto a pravila perutná slova: 270 „Nebudeš, Télemachu, ni později špatný a hloupý, chrabrý-li otcův duch jest opravdu v srdce ti vštípen, jaký vždycky byl on jak v konání skutků tak v radě. Pak se ti nezkazí též tvá výprava — nebude marná. Pakli však rod tvůj není ni z něho ni z Pénelopeie, 275 potom naděje nemám, že splníš, co zamýšlíš v srdci, neboť málo je synů, by rovni se zrodili otcům, horší je většina jich, jen málo je lepších než otec. Ježto ni v budoucí čas však nebudeš špatný a hloupý, aniž důmysl otcův tě dosavad opustil zcela, 280 můžeš s jistotou doufat, že provedeš toto své dílo. Ženichů pranic nedbej, ni jejich mysli a snahy, šílenců: nedbajíť práva a také rozumni nejsou. O černé zhoubě a smrti ni nejmenší nemají tuchy, která jest jim už blízká a za den všecky je zničí. 285 Neníť výprava tvá již daleká, kterou máš v mysli, neboť po tvém otci jsem takovým přítelem tobě, že ti i obstarám koráb a cestou ti průvodcem budu. Ty však se navrať domů a opět s ženichy obcuj, připrav si zásoby jídla a všecky je do nádob zavři: 290 do džbánů dvojuchých víno a do pevných kožených měchů melivo, sílu to mužů, a já zas soudruhy v lidu, kdo by chtěl ochotně jíti, ti seženu — přemnoho lodí v Ithace oblité mořem lze vyhlédnout, nových i starých. Já ti pak vyhlédnu sám z nich některou, nejlepší ze všech, 295 potom jí výpravu dáme a vyplujem na širé moře.“ Athéna, Diova dcera, tak pravila. Potom už déle nemeškal Télemachos, když hlas ten zaslechl božský, nýbrž vrátil se domů, jsa smuten v mileném srdci. Opět ženichy zpupné tam v komnatě paláce stihl, 300 s koz jak stahují kůže a pekou na dvoře vepře. Vykročil Antinoos mu naproti s úsměvem na rtech, načež jej za ruku chopil a touto jej oslovil řečí: „Příliš zvysoka mluvíš a bezuzdně! Nechtěj už déle chovat na srdci svém nic špatného, řeči ni skutků! 305 Avšak pojďme zas jíst, též popíjet, jako kdy jindy! To však docela všecko ti Achajci opatří jistě, vybrané veslaře s lodí, bys vyplout mohl co nejdřív do Pylu posvátného a pátrat po slavném otci!“ Rozumný Télemachos mu na to dal odpověď tuto: 310 „Naprosto nemožno jest, když vy jste tak nadmíru zpupní, sedět při hodech mlčky a těšit se radostí klidnou! Není-li dost, když jmění jste mé, tak hojné a vzácné, mrhali, chtíce mou matku, když já jsem ještě byl malý, teď však, když jsem už velký a slyším a chápu i jiných 315 lidí již řeč, když v hrudi se mé již rozmáhá smělost, o to se snažit budu, bych strašnou přivedl zhoubu na vás — ať do Pylu půjdu, ať zůstanu v domově tady. Odpluji přec, má cesta se nezmaří, o které mluvím, třeba i na lodi cizí — své vlastní lodi a plavců 320 nemám, neboť se vám tak lepším uzdálo býti.“ Pravil a ruku mu svou pak vytrhl z pravice jeho, snadno — a ženichů dav zas v domě si hostinu chystal, při čemž mu spílali ještě a zlými jej dráždili slovy. Takto pak leckterý děl z těch mládců zpupnosti plných: 325 „Jistě to Télemachos má na mysli záhubu naši: buďtože nějakou pomoc si přiveze z písečného Pylu neb dokonce Sparty. Tak strašně se do toho žene! — Či snad i v úmyslu má plout v úrodnou efyrskou zemi, aby si morový jed z té krajiny přivezl domů, 330 který by v měsidlo vhodil a nás tak zahubil všecky?“ Jiný takto zas mluvil z těch mládců zpupnosti plných: „Kdopak to ví, zdaž také on sám jak roditel jeho nezbloudí na duté lodi a nezhyne daleko přátel? Avšak takto by nám jen rozmnožil námahu naši, 335 neboť musili bychom si rozdělit majetek všechen, dům pak mateři dáti a onomu, kdo si ji vezme!“

Řekli, on v zásobní síň však sestoupil, Télemachos, prostrannou, s vysokým stropem, v níž bronzu a zlata měl kupu, mnohé v truhlicích šaty a vonného oleje hojnost. 340 Džbány tam starého vína a nadmíru chutného k pití stály a nápoj čistý a božský chovaly v sobě, opřeny o stěnu jsouce, hned za sebou — kdyby snad někdy Odysseus přišel domů, když mnohé vytrpěl strasti. Byly tam silné dveře a závorou přilehlé těsně, 345 dvojkřídlé; Eurykleia tam klíčnice ve dne i v noci bděla a hlídala síň, jsouc nadmíru zkušena v mysli. Tato se zrodila z Ópa, a toho byl Peisénór otcem. Zavolav v zásobní síň svou klíčnici, toto jí řekl: „Honem v dvouuché džbány mi nalej, matičko, víno 350 libé a nejlepší po tom, co pořád pro toho chováš, kdo ti je na mysli stále, ten ubohý — kdyby snad přišel, Odysseus, vznešený rodem, a osudu ušel a smrti. Dvanáct naplň mi džbánů a každý uzavři víkem, do měchů sešitých pevně mi ječné nasypej mouky! 355 Dvacet ječmene měr dej do měchů, mletého jemně! S nikým však o tom nemluv a slož mi to hromadně všecko! Já si to odnesu sám až navečer, jakmile matka vystoupí v komnatu horní a oddá se libému spánku. Hodlámť do Sparty odplout a do Pylu písečného, 360 pátrat, zda vrátí se otec, ten milený, zvím-li co o něm.“ Zalkala Eurykleia, když domluvil, pěstounka milá, načež, hlasitě štkajíc, mu pravila perutná slova: „Proč jen, synáčku můj, ten nápad ti na mysl přišel? Jakpak můžeš jen chtít tak daleko do světa jíti, 365 jediný milený syn? Již zahynul daleko vlasti Odysseus vznešený rodem kdes v neznámých končinách světa! — Oni ti nástrahy zlé, jak vyjdeš, vymýšlet budou, abys jich úklady zhynul, a všecko ti pobrali jmění. Zůstaň tu jen, seď v majetku svém! Vždyť nemusíš snášet 370 na mořské nezmarné pláni zlé útrapy, ani tam bloudit.“ Rozumný Télemachos jí na to dal odpověď tuto: „Matičko, neboj se nic, ten záměr bez bohů není. Teď však mi přísahu vyřkni, že nepovíš mateři o tom, leda až jedenáct dní neb dvanáct skončí svou dráhu, 375 lečže mě pohřeší sama a zaslechne, že jsem sa vzdálil, ježto by žalostný pláč jí krásné zohyzdil tváře.“ Pravil, a přísahu bohů mu stařena skládala velkou. Když pak se zařekla služka a přísahu skončila řádně, ihned v dvouuché džbány mu libého nalila vína, 380 do měchů sešitých pevně mu ječnou pak vsypala mouku. On pak se v komnatu vrátil a obcoval s ženichy zase. Pallas jiskrných zraků si jiný zas smyslila záměr: Chodila po městě všude, jsouc podobna Télemachovi, ke všem se blížila mužům a s každým mluvila zvláště, 385 zvouc je, by k rychlé lodi se navečer hromadně sešli. Nato pak Noémona, jenž syn byl Froniův slavný, žádala za rychlý koráb, a ten jí jej ochotně slíbil. Zapadlo jasné slunce, a stíny již halily cesty, když mu již do moře loď dal spustit a náčiní do ní 390 složil, jímž pokrytý pevně vždy ve svém nitru má koráb, na kraji přístavu loď pak zakotvil. Druhové zdatní hromadně sešli se k ní, a každého nutkala Pallas. Athéna jiskrných zraků zas jiný si smyslila záměr: Do domu božského vládce se Pallas vydala potom 395 na víčka ženichů všech tam sladký rozlila spánek, rozum pijícím mátla a číše jim srážela z rukou. Po městě, chtějíce spáti, se rozešli, aniž tam déle zůstali, neboť spánek se snášel na jejich víčka. Pallas jiskrných zraků pak pravila Télemachovi, 400 Mentoru podobna jsouc jak postavou těla tak hlasem, dřív však z komnaty ven jej vyzvala, k bydlení vhodné: „Veškeří, Télemachu, již druhové holení krásných usedli ke svým veslům a na tvůj čekají odjezd, pročež pojďme už také a nechtějme v cestě jich meškat.“ 405 Tak tedy pravila k němu a napřed kráčela Pallas, chvatně, a Télemachos šel bohyni Athéně v patách. Ale když k rychlé lodi a k mořské hladině sešli, nalezli na břehu v písku své soudruhy kadeří dlouhých. Tehdy k nim Télemachos, muž bujaré síly, se ozval: 410 „Pojďte a potravu nosme, ó přátelé, neboť mám všechno hromadně schystáno v domě — a máť má o ničem neví, nevědí o ničem služky — jen jediná slyšela o tom!“ Jinoch dokončiv řeč, šel vpopředí, druzi šli za ním. Oni to snášeli všecko a do lodi pokryté pevně 415 dali, jak milený syn jim rozkázal Odysséův. Sám pak do lodi vstoupil, a Pallas kráčela před ním: Sedla si na záď lodní a současně po jejím boku sedl si Télemachos. I spěchali odvázat lana, potom vstoupili na loď a k veslovým kolíkům sedli. 420 Pallas jiskrných zraků jim poslala příznivý vítr, Zefyra ostrého dechu, jenž hučí po moři třpytném. Soudruhům Télemachos pak dával důtklivý rozkaz připravit nářadí lodní — ti rozkazu poslušni byli: Vyzdvihli smrkový stěžeň a v zářezu příčního trámu 425 v lodi jej vztyčili vzhůru a ku přídě přitáhli lany řemením pleteným pevně a bílé pak vytáhli plachty. Zadul do středu placht jim Zefyros, po obou stranách vlna, jak kvapila loď, kol boků šuměla bouříc. Po vlnách koráb se hnal, svou dráhu si po moři klestě. 430 Na rychlém korábu černém pak lanoví přivázavše, měsidla plná vína si do své stavěli lodi, ze kterých oběť lili všem bohům žijícím věčně, Palladě jiskrných zraků však nejvíce, Diově dceři. Po celou noc pak koráb, i za jitra, dráhu si razil.