ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Důvtipný Láertův syn však shodiv se sebe hadry, skočil k velkému prahu a luk měl v rukou a toulec, který plný byl střel, pak rychlé vysypal šípy na zemi ke svým nohám a pravil k ženichům toto: 5 „Teď již tento váš zápas je skončen beze vší škody. Já se však o jiný terč, v nějž dosud nemířil nikdo, pokusím, zdali jej trefím, a dá-li mi Apollón slávu.“ Pravil a ostrý šíp hned namířil na Antinoa. Jinoch překrásnou číš chtěl k ústům pozvednout právě, 10 dvouuchou, celou zlatou, a již ji i obracel v rukou, aby se napil vína — však o smrti tušení neměl v duši — kdo myslit by mohl, že uprostřed hodův a hostů, jediný, v takém počtu, byť sebe byl silnější člověk, mohl by černý osud a smrt mu tam připravit strašnou? 15 Odysseus, namířiv šíp, jej střelil mu do hrdla přímo. Rázem pronikl šíp skrz naskrz měkounkým hrdlem. Ihned skácel se naznak, byv zasažen, z ruky mu sama na zem vypadla číše, a současně temný proud krve vyrazil jinochu z nozder. Hned odstrčil od sebe stolek, 20 udeřiv do něho nohou, a shodil pokrmy na zem. Krví se maso i chléb tím třísnily. Ženiši všichni po domě ztropili hluk, když klesnout viděli muže. Každý tu, úděsu pln, hned se své vyskočiv židle, po domě, po pevných stěnách se rozhlížel na všecky strany, 25 nikde však nebylo štítu ni oštěpu, jež by si vzali. Tu pak ho plísnili všichni a hněvná mluvili slova: „Cizáku, toť jest hrozné! Ty po mužích střílíš! — Však v žádný nikdy už nevejdeš boj — teď najisto zahyneš náhle! Vždyť jsi už teď nám jinocha sklál, jenž přední byl ze všech 30 šlechticů v ithacké zemi — a zde tedy supi tě snědí!“ Smýšlel tak každý muž, vždyť s jistotou mínili všichni, nerad že jinocha sklál, však bláhoví neměli zdání, že též ostatním všem jsou určena osidla zhouby. Posupně pohleděv na ně, děl důvtipný Odysseus toto: 35 „Ó vy psi! Z vás každý to měl již za pravdu jistou, já že se nevrátím z Tróje — a moje jste mrhali jmění, násilím tady v mém domě jste sváděli služebné ženy, ano i ženu jste mou, ač živ jsem, nutili k sňatku, pranic se nelekše bohů, co sídlí na nebi širém, 40 ani že později lid vás hanou stíhati bude. Nyní za to vám všem jsou určena osidla zhouby.“ Toto jim Odysseus řekl, a bledá je pojala hrůza. Každý se rozhlížel kol, kam náhlé záhubě ujít. Jediný Eurymachos mu odvětil těmito slovy: 45 „Vskutku-li Odysseus ty’s, ten z Ithaky, který se vracíš, pravdivě všecko jsi řekl, co Achajci páchali tady, mnohý nezbedný skutek zde v paláci, mnohý i venku. Ten však mrtev už leží, kdo zavinil tohleto všecko, Antinoos, vždyť on to byl sám, jenž činy ty ztropil, 50 ne že by po sňatku tom tak horlivě toužil a prahl. Jiný úmysl měl — však Kronovec zabránil tomu: královskou moc chtěl míti zde v Ithace vzdělané krásně sám — jen proto ti chtěl též úkladně zavraždit syna. Ten však už teď jest po právu sklán — nuž národa šetři 55 svého, my v pozdější čas chcem sebrat ti náhradu z obce, za to, co vypito bylo a sněděno v paláci tady. Mimoto každý zvláště ti v hodnotě dvaceti volů odškodné dá, jak zlato tak bronz, až tvoje ti srdce zplesá — tvůj nynější hněv mít za zlé ovšem ti nelze.“ 60 Posupně pohleděv naň, děl důvtipný Odysseus toto: „Kdybyste, Eurymachu, mi otcovský majetek dali, celý, jejž nyní máte, a odjinud přidali ještě, přece ni tak svou dlaň bych nezdržel od vraždy dříve, dokud bych za všechen pych vás ženichů nestihl pomstou. 65 Teď vám na vůli jest buď bojem zápasit se mnou, nebo se na útěk dáti, kdo ušel by osudu smrti. Avšak žádný se, mním, již nevyhne záhubě náhlé!“ Řekl, a v okamžik ten jim kolena klesla i srdce. Na to pak Eurymachos k nim mluvil po druhé zase: 70 „Přátelé, tuhleten muž již nezdrží nezdolných rukou, nýbrž, jakmile toulec a hlazené lučiště chopil, u prahu hladkého stane a po nás stříleti bude, až nás pobije všecky — nuž s chutí pomněme půtky! Meč svůj vytaste všickni a zdvihněte před sebe stolky 75 naproti smrtícím střelám a útočme na něho všichni, hromadně, zda bychom mohli jej zahnat s prahu a dveří, potom proběhnem městem, by poplach nastal co nejdřív, však by pak tuhleten muž již naposled vystřelil šipku!“ Takou promluvil řeč. Pak meč svůj vytasiv ostrý, 80 z bronzu, jenž s obou stran byl nabroušen, vrhl se na něj, strašný vyraziv křik. Tou dobou Odysseus slavný vystřelil šíp, jímž ranil ho v hruď blíž bradavky prsní. Do jater rychlý šíp byl zaražen. Z pravice rázem na zemi upustil meč — pak překotem přes stůl se skácev, 85 upadl, v půli se prohnuv, a shodil pokrmy na zem, shodil i dvouuchou číši a čelem do země tloukl, úzkosti pln v své duši, a oběma nohama třásl křeslem, patama bije, a mlha mu zastřela oči. Na vládce proslaveného se rozehnal Amfinomos. 90 Vyskočil vstříc, svůj od boku meč naň vytasiv ostrý, zda by mu ze dveří couvl — však dřív než doběhnout mohl, odzadu Télemachos v něj vrazil kované kopí, doprostřed obou plecí, a ostřím prsa mu prohnal. Padl, až duněla zem, jak čelem do půdy vrazil. 95 Odskočil Télemachos a zanechal stinný svůj oštěp v mrtvole Amfinomově — vždyť kdyby snad vytáhnout hleděl stinné ratiště z rány, měl obavu, že by ho někdo mečem z Achaiů ťal neb probodl — nakloněného. Ihned se do běhu pustil a kvapem pospíchal k otci, 100 potom přistoupil k němu a pravil perutná slova: „Nyní již pro štít, otče, a pro dva ti oštěpy dojdu, pro přilbu celou z kovu a ke skráním přilehlou pevně, také si sám dám na tělo zbroj, pak vyzbrojím také pastýře vepřů a krav — jest výhodné vyzbrojen býti.“ 105 Důvtipný Láertův syn zas těmito odvětil slovy: „Honem, dokavad mám k své obraně dostatek šípů, sic by mě, kdybych byl sám, z těch dveří zahnati mohli!“ Řekl, a Télemachos byl milého poslušen otce, kvapil do zbrojní síně, kde vzácné mu ležely zbraně. 110 Odtud čtyři vzal štíty a dřevcí také vzal osm, kované přilbice čtyři, jež husté chocholy měly. Nesl je ze zbrojní síně a kvapem pospíchal k otci. Ze všech nejdříve sám vzal na sebe kovovou výzbroj. Zároveň v oruží krásné se oblekše pastýři oba 115 přišli, kde Odysseus stál, rek zmužilý, důvtipu plný. Dokud k obraně své měl vladař dostatek šípů, dotud ženichy střílel, vždy po jednom, ve vlastním domě, po každém obzvlášť míře, a takto druh za druhem padal. Když pak vladaři šípy, an pořád střílel, už došly, 120 o veřej lučiště opřel té komnaty stavěné pevně, u stěny velice jasné, by zatím tam opřeno stálo; sám pak čtyřvrstvý štít dal před svá ramena obě, potom na silnou hlavu dal přilbici kovanou pevně, na které chochol z žíní se s vrcholu strašlivě kýval. 125 Vzal pak dvě silná kopí, jež končila kovovým hrotem. Ve stěně stavěné pevně tam byla kás hoření dvířka. Do úzké postranní chodby byl každému člověku v domě přístup, a zavřený vchod jej chránil, přilehlý těsně. Vzornému pastýři vepřů dal vchod ten vládyka domu 130 hlídat a u něho stát — jen tam byl do chodby přístup. Promluvil Ageláos a všechněm vykládal toto: „Nechtěl by k horním dvířkům, ó milení, vystoupit někdo, honem říci to lidu, by poplach nastal co nejdřív? Však by pak tuhleten muž již naposled vystřelil šipku!“ 135 Melantheus, pastucha koz, zas takto mu odvětil na to: „Nikterak, živený Diem! Toť nemožno! — Strašlivě blízko krásný je do dvora vchod — jest obtížno uniknout z chodby: všecky by jediný muž moh’ zadržet, kdyby byl silný. Ale já sám vám přinesu zbroj, jež v zbrojnici leží, 140 byste se ozbrojit mohli — jen do ní, jistě ne jinam vládce a slovutný syn svou výzbroj složili všecku.“ Pravil tak pastucha koz. Pak z komnaty odcházel rychle, v zbrojnici Odysséovu, skrz úzké otvory jizby. Odtud dvanácte štítů jim vynosil, tolikéž kopí, 145 tolikéž kožených přilb, jež husté chocholy měly. Poté odkvapil zpátky a rychle je ženichům rozdal. Tenkráte Odysséu i kolena klesla i srdce, jakmile zřel, jak berou si zbroj, jak rukama svýma mávají dlouhými dřevci — bylť zřejmý zuřivý zápas. 150 Nakvap k Télemachovi pak pravil perutná slova: „Jistěže některé z žen teď vzněcuje v komnatě ženské naproti nám ten zuřivý boj neb Melantheus kozák!“ Rozumný Télemachos mu na to dal odpověď tuto: „Nikoli, v tom já sám jsem pochybil. Nikdo tím není 155 jiný vinen než já, jenž dveře jsem, přilehlé těsně, otevřel u zbrojní síně! To vyčíhal nějaký slidič. Jdi tedy, Eumaie vzorný, a uzavři u zbrojní síně dveře a vypátrat hleď, zdaž některá žena to páše! Či by to Doliův syn byl, Melantheus, jakož si myslím?“ 160 Taková byla jich řeč, již navzájem mluvili k sobě. Opět pastucha koz šel nazpět do zbrojní síně, přinést chtě krásnou zbroj. Jej zahlédnuv pastucha vzorný, chvatně děl k Odysséovi, jenž stál tam nablízku něho: „Zchytralý Odyssée, ty z Láerta vládyko jasný, 165 zas ten záhubný chlap, jak sami jsme tušili dříve, spěchá do zbrojní síně! Teď pověz mi neklamnou pravdu, zdali ho zabíti mám, když nad ním zvítězím ovšem, či ti ho mám sem přivést, by za své přestupky pykal, četné, jež ničema ten v tvém paláci zosnoval dosud!“ 170 Důvtipný Láertův syn zas těmito odvětil slovy: „Prozatím s Télemachem zde veškery ženichy zpupné zdržíme uvnitř bytu, ač velmi jsou dychtivi boje. Vy však dozadu za hřbet mu nohy a nad nimi ruce zkruťte, jej v zbrojnici vhoďte a přivažte za sebou dveře, 175 načež pletený provaz kol těla mu obvažte pevně, do výše po dlouhém sloupě ho táhněte ke stropním trámům aby byl naživě dlouho a kruté útrapy snášel!“ Řekl, i poslechli hned, vždyť velmi to slyšeli rádi. Odešli do zbrojní síně. Jsa uvnitř, netušil jejich 180 vstupu a v zákoutí síně se sháněl po zbroji právě. Oni tam stanuli venku a číhali po stranách vchodu. Právě když pastýř koz již vycházel, Melanthios, přes práh a v jedné ruce si odnášel přilbici krásnou, v druhé široký štít, již vetchý, zpuchřelý plísní, 185 který za mladých let kdys vladař Láertés nosil, tehdy však pohozen ležel a pustily v řemenech stehy — oni vtom vrazili naň, jej chytli a do nitra vtáhli, za vlasy, o zem jím smýkli, ač celý byl zoufalý v srdci, potom ruce a nohy mu trapným svázali poutem, 190 pevně je zkroutivše nazad, a tak, jak rozkázal právě Odysseus, Láertův syn, jenž tolik zápasů přestál. Potom pletený provaz kol těla mu utáhše pevně, do výše po dlouhém sloupě ho vytáhli ke stropním trámům. Posměch z něho si tropě, jsi pravil pastucho vepřů: 195 „Tak teď náramně krásně tu přes noc, pastucho, probdíš, na lůžku, jak sis je chystal, jsa uložen, obzvláště měkkém, nezaspíš Zlatotrůnnou, až od proudů Ókeanových zasvitne, s jitrem se rodíc, kdy honíš obvykle kozy z venkova záletníkům, by v paláci chystali hody.“ 200 Tak tam zůstaven byl, tou krutou jsa utažen vazbou. Oni pak oblekše výzbroj a lesklé zavřevše dveře, šli zas, kde Odysseus stál, rek statný, důvtipu plný. Stály tam, dýšíce silou, dva tábory naproti sobě, na prahu jenom čtyři, však uvnitř četní a vzácní. 205 K nim pak přistoupla Pallas, jež velkého Dia je dcera, Mentoru podobna jsouc jak postavou těla tak hlasem. Odysseus radosti pln jej spatřil a toto mu pravil: „Odvrať, Mentore, zmar, buď pamětliv milého druha! Vždyť jsem ti činil vždy dobře a téhož věku jsi se mnou.“ 210 Toto mu řekl a tušil, že Pallas to, budící k boji. Ženiši s druhé strany však v komnatě křičeli hlučně, nejdřív však Ageláos ji pokáral, Damastorovec: „Mentore, nedej se slovy, jež mluví ti Odysseus, navést, abys s ženichy válčil a pomoc přinášel jemu, 215 neboť se úmysl náš, jak myslím, vyplní takto: Jak jen zabijem oba, i otce i potomka jeho, pak bys s nimi i sám byl zahuben za to, co hodláš konat v paláci tomto, a vlastní hlavou to splatíš. Jakmile oštěpy svými vám všechněm vezmeme sílu, 220 všecken majetek tvůj, jak v samém městě tak venku, s oním, jejž Odysseus má, pak sloučíme, ani tvým synům žít pak v paláci tvém už nedáme, ani tvým dcerám, ani tvé manželce vzácné zde chodit v ithackém městě.“ Řekl, a bohyně Pallas tím více se vznítila v srdci, 225 plísnila Odysséa a mluvila hněvnými slovy: „Není zmužilost tvá již pevná, nejsi už silen, jako když za běloloktou jsi Helenu vysokorodou s Trójany po devět let kdys válčil stále a stále, mnohé muže jsi sklál, když hrozná zuřila bitva, 230 město pak širokých tříd svou lstí’s tam Priamu zbořil. Čímpak to jest, když v statky a dům ses navrátil vlastní, lítost že máš, když ženichům vstříc máš hrdinou býti?! Sem však, rozmilý, ke mně, a pohleď na moje činy, abys poznati moh’, jak v zápase s odpůrci svými 235 Mentór, Alkimův syn, zná odplácet za dobré skutky!“ Řekla, však nechtěla ještě mu rozhodné vítězství dáti, nýbrž chtěla jej zkoušet, jak statný a silný je v boji nejenom Odysseus sám, než také syn jeho slavný. Sama pak na stropní trámec si v komnatě od sazí černé 240 usedla, vzletěvši vzhůru, jsouc vlaštovce na pohled rovna. Pobídl Ageláos sbor ženichů, Damastorovec, zároveň Amfimedón i Eurynom s Démoptolemem, Peisandros Polyktorovec a Polybos, hrdina statný. Byliť z ženichů všech svou chrabrostí nad jiné přední, 245 kteří naživě byli a za život sváděli zápas, neboť četnými šípy a lukem druzí již padli. Promluvil Ageláos a ke všem takto se ozval: „Přátelé, jistě ten muž své nezdolné zadrží ruce, vždyť se i Mentór sám již vzdálil, marně se chlubiv! 250 Oni pak v popředí dveří jsou necháni docela sami. Nyní však dlouhých kopí už nebudem najednou házet. Dřív ať tuhletěch šest hrot vymrští, zdali by Zeus nám popřál vládyku skláti a velké slávy si dobýt. Druhých se netřeba bát — jen kdyby byl usmrcen tento!“ 255 Řekl, i hodili v ráz své oštěpy, jakož jim velel, chtivě, však každý hod jim zmařila bohyně Pallas: jeden kopí své vťal v sloup komnaty stavěné pevně, jinému zaletěl hrot zas do dveří přilehlých těsně, jasan kováním těžký se zaryl jinému do zdi. 260 Avšak když již všichni se vyhnuli ženichů kopím, Odysseus počínal mluvit, jenž tolik zápasů přestál: „Teď bych já měl vás, ó přátelé, vybídnout také mrštit v ženichů dav své oštěpy, neboť se snaží všecky tu vyhubit nás — k svým špatným dřívějším skutkům.“ 265 Řekl, a na jeden ráz své ostré oštěpy vrhli, míříce naproti nim: sám Odysseus Démoptolema, Elata pastucha vepřů a Télemach Euryala, také pastýř krav svým kopím Peisandra zabil. Všichni tu v prostornou půdu se najednou zakousli zuby, 270 načež ženichů zástup až k pozadí komnaty couvl. Ti pak se za nimi vrhli a z mrtvol vytáhli kopí. Potom ženiši zas své ostré oštěpy vrhli, chtivě, však většinu hodů jim zmařila bohyně Pallas: jeden kopí své vťal v sloup komnaty stavěné pevně, 275 jinému zaletěl hrot zas do dveří, přilehlých těsně, jasan kováním těžký se zaryl jinému do zdi. Toliko Amfimedontem byl na ruce v zápěstí raněn Télemachos, však zlehka — jen kůži mu sedřelo kopí. Eumaios dlouhým dřevcem byl na pleci Ktésippem škrábnut, 280 přes svůj štít — hrot letěl však dál, až dopadl na zem. Ti zas, jež Odysseus vedl, rek statný, důvtipu plný, opět v ženichů dav své ostré oštěpy vrhli. Odysseus, bořitel měst, tam zasáhl Eurydamanta, Télemach Amfimedonta, a Polyba pastucha vepřů, 285 současně pastucha krav svým kopím Ktésippa zabil, vraziv mu do hrudi oštěp, a volal, jásaje nad ním: „Potomku Polythersův, pln posměchu, příště se nikdy sveden hloupostí svou již nehonos, nýbrž vždy raděj úmysl ponechej bohům, vždyť mnohem jsou mocnější nad nás! 290 Tu máš za onen hnát, dar pohostný, který’s dal kdysi vladaři rovnému bohům, když ve svém paláci žebral!“ Pastýř lesklých krav tak promluvil. Odysseus vládce ranil Damastorovce, jsa nablízku, oštěpem dlouhým, Leiókryta pak syn zas probodl Euénorovce, 295 dřevcem do středu slabin a hrotem naskrz ho prohnal: ihned skácel se na tvář a čelem do země vrazil. Pallas pozdvihla vtom svou aigidu záhubnou lidem s výšin stropního trámu — jich mysl se zděsila hrůzou. Oni jak stádní skot hned prchali komnatou plaše, 300 na který mrštný střeček se vrhne a rozplaší všecky v jarní čas, když počíná den zas nabývat délky. Jako když s horských vrchů se přiženou supové náhle s křivými zobci a drápy a na jiné ptáky se vrhnou, tito pak prchají z mračen a strachem se k rovině ženou, 305 supi se vrhají na ně a dáví je — nikde jim není obrany, útěku nikde — a diváci těší se z lovu: podobně v ženichů zástup se v komnatě vřítili oni, napořád vůkol je bili, a hrozný nítil se sténot, jak jim rubali hlavy a podlaha od krve vřela. 310 Vtom se tam Leiódés přihnal a chopiv se vládcových kolen, prosil za slitování a pravil perutná slova: „Šetř mne, ó vroucně tě prosím, a slituj se nad mnou, vládce! Vždyť jsem se žadné ženy ni nezbedným slovem ni skutkem nedotkl v paláci tvém — já naopak vždycky jsem bránil 315 všechněm ženichům zdejším, když páchali takové skutky. Ti však si nedali říci, by od křivd zdrželi ruce. Proto teď za svou zpupnost jsou stiženi hanebnou smrtí. Mne-li pak, dozorce žertev, jenž nejsem ničeho vinen, též má stihnouti smrt — pak zásluhám vděčnosti není.“ 320 Posupně pohleděv naň, děl důvtipný Odysseus toto: „Jestliže pyšníš se tedy, že jejich jsi dozorcem žertev, potom pochyby není, že často ses v paláci modlil, aby můj sladký návrat mi daleko splnění zůstal, milá šla choť má s tebou i aby ti zrodila dítky. 325 Pročež bolestné smrti už nijak ti utéci nelze.“ Takto mu Odysseus děl. Pak pádnou pravicí chopil meč, jejž Ageláos, jsa vražděn, z pravice pustil. Meč ten pravicí chopil a do středu hrdla mu vrazil. Vyrazil poslední výkřik, a hlava se smísila s prachem. 330 Ještě jen Fémios pěvec se černé vyhýbal smrti, Terpiův syn, jenž zpíval, jsa ženichy ke zpěvu nucen. Stál tam a ve svých rukou měl zvučné varyto svoje poblíž hořeních dvířek a na dvé se rozmýšlel v srdci, měl-li by z komnaty prchnout a k oltáři krásnému sednout 335 Kronovce, ohrady strážce. Byl oltář to, na kterém hojné býčí ze stehen maso kdys Odysseus pálil i otec, či snad, přiskoče k vládci, se kolenou chopit a prosit. Když tak přemýšlel o tom, tu uznal vhodnějším toto: kolenou Láertovce se uchopit, Odysséových. 340 On tedy dutou loutnu se rozhodl položit na zem, k sedadlu stříbrných hřebův a k měsidlu libého vína, sám pak přiskočil k vládci a chopiv se kolenou jeho, prosil za slitování a pravil perutná slova: „Šetř mne, ó vroucně tě prosím, a slituj se nade mnou, vládce, 345 neboť pozděj i sám bys litoval, kdybys teď pěvce usmrtil, který bohům i lidem smrtelným zpívám. Já sic jen samouk jsem, však bůh mi ty všeliké písně vštípil do mysli mé — mněť zdá se, když před tebou zpívám, jako bych před bohem pěl — z té příčiny nechtěj mne stíti! 350 Vždyť mi i milý tvůj syn, sám Télemach, dosvědčit může, já že jsem nikterak rád, neb dokonce z nějaké touhy nechodil do domu tvého, bych ženichům po jídle zpíval. Lidé četní a silní mě vždycky sem násilím vlekli.“ Řekl a Télemachos, muž bujaré síly to slyšel. 355 Chvatně děl ke svému otci, jenž stál tam nablízku něho: „Zadrž, nevinen jest — nuž nechtěj bodat ho kovem! Rovněž i hérold Medón buď zachován, poněvadž vždycky o mne se pečlivě staral, zde v paláci, když jsem byl chlapcem, ačli ho nezabil již buď pastýř skotu neb vepřů, 360 nebo se nesrazil s tebou, když bouřil’s po domě našem.“ Rozumný hérold Medón však zaslechl přímluvu tuto, neboť pod křeslem ležel, jsa schoulen, a v hovězí kůži obalen staženou právě, chtě černé smrti se vyhnout. Zpod křesla vylezl rychle a shodiv se sebe kůži, 365 přiskočil k Télemachovi a chopiv se kolenou jeho, prosil za slitování a mluvil perutná slova: „Miláčku, tady jsem já, ó zadrž a vybídni otce, aby mne, přesilný rek, svým ostrým nezabil kovem, rozhněván na záletníky — vždyť oni mu mrhali stále 370 majetek v paláci jeho a bláhoví nectili tebe.“ Důvtipný Láertův syn zas s úsměvem odvětil jemu: „Neboj se nic! Můj syn již zachránil tebe a spasil, abys v duši to poznal a také jiným to řekl, kterak šlechetný čin jest mnohem lepší než špatný. 375 Vy však z komnaty ven teď vyjděte, z dějiště vraždy! Na dvůr pak s Fémiem pěvcem si zatím, Medonte, sedni, abych, čeho mi třeba, si zařídil v paláci tady!“ Řekl, ti odběhli kvapně a na dvůr z komnaty vyšli k oltáři velkého Dia a u něho sedli si oba, 380 všude se ohlížejíce, a pořád čekali smrti. Rek pak se rozhlížel všude, zda některý z mužů se ještě neskrývá potajmu živý, chtě černé smrti se vyhnout, avšak nadobro všecky je spatřil v krvi a prachu ležet ve velkém počtu, jak na mořském pobřeží ryby, 385 které ze sivé tůně si rybáři pletenou sítí vytáhnou na nízký břeh. Tam veškeré chycené ryby touží po vlnách mořských a leží hromadně v písku, avšak sluneční žár jim zakrátko odejme život. Tak tam na jedné kupě se váleli ženiši všichni. 390 Důvtipný Láertův syn děl tehdáž k Télemachovi: „Zavolej Eurykleiu, mou pěstounku, milený synu, abych řekl jí věc, jež právě mi na mysli tane!“ Řekl a Télemachos byl milého poslušen otce, zabušil na dveře jizby a pravil pěstounce toto: 395 „Sem pojď, babičko stará, a pospěš si — ty jsi už dávno našich služebných žen nám hlídačkou v komnatě ženské, pojď, můj otec tě volá — má úmysl něco ti říci!“ Taková promluvil slova, a rozkaz byl vykonán mlčky. Ihned šla otevřít jizbu, jež vhodná k bydlení byla. 400 Vyšla, a Télemachos šel před ní, kráčeje dovnitř. Spatřila Odysséa, jak uprostřed zabitých mužů všecek je potřísněn krví a pokálen, lvovi jsa roven, který nasycen kráčí, když polního nažral se býka; tvář jeho po obou stranách a celá mohutná prsa 405 lvovi se od krve rdí — jest hrůza mu pohledět v oči: tak měl zbroceny on své nohy a nad nimi ruce. Služka jak nesmírnou krev, jak všecky ty mrtvoly zhlédla, ihned zajásat chtěla, když viděla velké to dílo. Odysseus však jí bránil a zdržel dychtivost její. 410 K stařence ozval se takto a pravil perutná slova: „V duši jen, stařenko, plesej, buď zticha a nejásej hlasně! Nebyl by pobožný čin chtít jásat nad smrtí mužů! Tyto zde božská vůle a hrozné zhubily činy, neboť nectili nikdy ni jednoho z pozemských lidí, 415 ať byl dobrý ať zlý, ať kdokoliv mezi ně přišel. Proto teď za svou zpupnost jsou stiženi hanebnou smrtí. Ty však jména mi žen teď vypočti, sloužících v domě, které mne nemají v úctě a které viny jsou prosty!“ Na to mu pěstounka milá zas pravila, Eurykleia: 420 „Já ti to povím, synu, a vyložím skutečnou pravdu. Celkem padesát žen jest ve tvém paláci tady, služek, které my samy jsme vzdělaly k domácím pracím, česati ovčí vlnu a snášeti služebné práce. Z těch je jen dvanácte žen, jež nestoudné páchaly činy, 425 mne tady nectíce pranic — ni samotnou Pénelopeiu. Teprve dorůstal syn — z té příčiny nechtěla matka synovi svolení dáti, by služkám rozkazy dával. Jest však nyní už čas, bych do skvělé komnaty horní zprávu šla dát tvé ženě, již nějaké uspalo božstvo.“ 430 Důvtipný Láertův syn jí odvětil těmito slovy: „Nikoliv, ještě ji nebuď, spíš poruč služebným ženám přijíti sem, jež v domě tu dřív zlé páchaly skutky!“ Řekl, a stará služka zas odešla komnatou od nich, ženám oznámit rozkaz a vyzvat je, aby tam přišly. 435 Odysseus synovi svému a pastýři skotu a vepřů kázal přistoupit blíže a řekl jim perutná slova: „Počněte mrtvé nosit a služebné vyzvete k tomu! Avšak potom jim kažte, by překrásná křesla a stoly houbami dírkovatými a vodou umyly čistě! 440 Ale až celý dům již docela v pořádku bude, z komnaty stavěné pevně ty ženštiny vyveďte na dvůr, na místo uprostřed kůlny a pevné ohrady dvora, chopte se břitkých mečů a bijte je, až byste všechněm služkám odňali život, by nadobro zašla jim láska, 445 kterou k ženichům plály a tajně se scházely s nimi!“ Řekl a služebné přišly a všecky se v hromadu shlukly, hrozné vedouce nářky a proudem roníce slzy. Nejdřív nosily ven těch zabitých ženichů těla, kladly je v podloubí dvora, jenž kolem byl ohrazen pevně, 450 těsně je kupíce k sobě, a Odysseus rozkazy dával, sám je tam k pospěchu nutě; ty nosily — proti své vůli. Potom služebné ženy i překrásná křesla i stoly houbami dírkovatými a vodou čistily pilně. Avšak Télemachos i pastýř skotu a vepřů 455 škrabadly podlahu jizby, jež důkladně stavěna byla, drhli, a služkami kal byl vynášen ze dveří domu. Když pak celá ta jizba již úplně v pořádku byla, z komnaty stavěné pevně ty ženštiny vyvedli na dvůr, na místo uprostřed kůlny a pevné ohrady dvora, 460 hnali je v úzký kout, zkad nebylo uniknout možno. Rozumný Télemachos tu počal mluviti takto: „Vzdálena myšlenka buď, bych čestnou odpravil smrtí ženy, jež na hlavu mou jen pohanu sypaly vždycky, jakož i na matku naši, a s ženichy líhaly tajně.“ 465 To tedy služebným děl. Pak provaz sinavé lodi přivázal k velkému sloupu, a napjav jej ke klenbě kůlny, ztuha jej do výše zdvihl, by nohy jim nepřišly k zemi. Jako když holubi někdy neb kvíčaly širokých křídel, do svých se ženouce hnízd, svým letem se zapletou náhle 470 do tenat napjatých v křoví, a hrozné je uvítá lůžko, nejinak hlavy těch děv tam visely řadou a hrdla všechněm visela v smyčkách a přebídnou zemřely smrtí — ještě jen trhaly nohou, však nakrátko, nikterak dlouho. Potom pastucha koz byl na dvůr předsíní veden. 475 Tam mu pak uši a nos svým tvrdým uťali kovem, z těla mu vytrhli hanbu a psům ji pak syrovou vrhli, naposled, zuřiví hněvem, mu uťali ruce a nohy. Konečně po všem tomto si umyvše ruce a nohy, kvapili k vladaři v dům, když všechen skončen byl úkol. 480 Vladař tu k Eurykleii, své pěstounce milé, se ozval: „Přines, stařenko, síru, zla léčivo, přines i oheň, abych vykouřil jizbu, a sama jdi k Pénelopeii, vyzvi ji sestoupit dolů i její služebné ženy. Také domácí služky ať všecky se shromáždí tady!“ 485 Na to mu pěstounka milá zas pravila, Eurykleia: „Všecko to po právu jest, jak’s pravil, milený synu. Dřív však dojdu ti pro plášť a pro sukni, aby ses oděl, abys těmito hadry jsa pokryt na statných plecích, nestál v komnatě takto — vždyť to by ti dělalo hanbu.“ 490 Důvtipný Láertův syn jí odvětil těmito slovy: „Oheň ze všeho nejdřív mi v komnatě rozdělán budiž!“ Poslechla Eurykleia, ta milá pěstounka jeho, ihned síru a oheň mu přinesla. Odysseus rychle vykouřil komnatu mužskou i ostatní palác a dvorec. 495 Stařenka Eurykleia skrz vládcovu komnatu krásnou ženám šla oznámit rozkaz, by ke svému vladaři přišly. Služebné z komnaty vyšly a v rukou světlo si nesly, všecky se skupily kolem a vítaly Odysséa: ihned ruce mu tiskly a líbaly hlavu a plece, 500 vlídně ho pozdravujíce. Tu sladká ho jímala touha, že až vzlykal a slzel a všecky je poznával v mysli.