ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Přišel tam potulný žebrák, jenž po městě ithackém denně žebral, jsa každému znám svým žaludkem po jídle vzteklým. Pořád jen jedl a pil, však neměl svalů ni síly, avšak postavou těla byl na pohled náramně velký. 5 Žebrák ten Arnaios slul: tím jménem jej od narození nazvala velebná máť, však mládež mu říkala všecka Íros — bylť po každé poslem, když někdo ho požádal o to. Přišel a Odysséa chtě vypudit z obydlí jeho, takto si na něj vyjel a pravil perutná slova: 10 „Táhni mi od dveří, dědku! Ať za nohu odvlečen nejsi! Cožpak nevidíš přec, jak všickni už mrkají na mne, abych vlekl tě ven? Však přec jen se ostýchám dosud. Hybaj! Sic za krátký čas též na zápas rukama dojde!“ Posupně pohleděv naň, děl důvtipný Odysseus takto: 15 „Zběsilče! — Zlého ti nic přec nedělám slovem ni skutkem! Nežehrám též, když někdo ti dar, byť značnější, podá. Oběma nám ten práh přec postačí! Netřeba tobě, abys mi cizího nepřál, vždyť zdáš se být takový žebrák jako jsem já — jen jediný bůh dát majetek může. 20 Příliš mne na pěstní boj však nedráždi, ani mne nezlob, abych ti, ač jsem dědek, tu nezbarvil prsa a pysky krví! — Tím spíš bych zítřejší den měl před tebou tady pokoj! — Já s jistotou myslím, že po druhé sotva bys asi nazpět se v králův dům zas navrátil, Láertovcův.“ 25 Na to zas, zahořev hněvem, mu tulák odvětil Íros: „Aj! Jak špinavec ten svou hubou čiperně tluče, zrovna jak kamnářská bába! — Však já ho tu šeredně zřídím údery obou pěstí a na zem mu vyrazím všecky z čelistí zuby jak vepři, když ožírá osení v poli. 30 Hybaj! Přivaž si pás, ať vidí přítomní všichni zápasit nás! — Jak můžeš jen chtít, bys měřil se s mladším?“ Když tak prudkým hněvem se sápali naproti sobě, zuřivě, při prahu hladkém, ne daleko vysokých dveří, zaslechl Antinoos, muž bujaré síly, jich hádku. 35 Ihned se vesele zasmál a mluvil k ženichům takto: „Přátelé, takého něco se dosud nestalo tady. Jakou švandu to bůh nám přivedl do toho domu! Íros a cizinec onen se vespolek pustili v hádku, zvouce se na pěstní boj! — Nuž honem je seštveme k půtce!“ 40 Pravil, ti vypukli ve smích a se svých sedadel vstavše, ihned se kupili v kruh kol žebrákův oděných špatně. Tehdy k nim Antinoos, syn Eupeithův, promluvil takto: „Nyní, ženiši mužní, mě poslyšte, něco vám řeknu: Tadyhle žaludky kozí jsou na ohni, které jsme dali 45 naplnit krví a tukem a uložit na večer k jídlu. Kdo z nich vítězem bude a v zápase nabude vrchu, vstana, dle libosti své z těch žaludků jeden si vyber! S námi pak po všechen čas bude jísti, a nikdy už jiný žebrák nebude smět sem chodit a za jídlo žebrat.“ 50 Takto děl Antinoos, a návrh všechněm se líbil. Tenkrát, smýšleje lest, jim důvtipný Odysseus řekl: „Milení, není možno, bych s mladším zápasil mužem, stařec, zmožený bídou, však nyní mě k zápasu nutí zlořádný žaludku chtíč, bych těžkým se podrobil ranám. 55 Vy však všichni, teď hned, se mi zavažte přísahou mocnou, nikdo že Írovi kvůli mne nebude pravicí pádnou násilně bít, čímž jemu by vrch byl přesilou zjednán.“ Řekl, a ženiši hned, jak žádal, přísahu vyřkli. Když pak se zařekli všichni a přísahu skončili řádně, 60 po nich hned Télemachos, muž bujaré síly, jim řekl: „Cizinče, když tvé srdce a mužná mysl tě nutká, bránit se v zápase s ním, pak neboj se Achaiů druhých, neboť, kdo by tě bil, ten s přesilou bojovat bude. Hostitel přece jsem já, jest zajedno Antinoos 65 se mnou, i Eurymachos, dva mužové velice moudří.“ Řekl, a všichni tu řeč hned schválili. Odysseus ihned uvázav z hadrů si pás kol kyčlí, odhalil stehna velice krásná a velká. I vystoupla ramena silná, široká plece a mocná hruď. Též bohyně Pallas 70 poblíž přistoupla k němu a údům dodala síly. Všecky tu ženichy v ráz jal nad tím nesmírný úžas. Takto pak pravil ten onen a na svého pohlédl druha: „Aj! Teď svévolnou zhoubu ten Íros-Neíros najde! Jaká to objemná bedra ten stařec tu odkrývá z hadrů!“ 75 Řekli, a Írův duch byl rázem zachvácen hrůzou. Přec však jej oděli pásem a mocí ho k zápasu vedli sluhové. Strachem se chvěl, kol těla se maso mu třáslo. Antinoos ho plísnil a těmito slovy ho káral: „Neměl bys naživu býti, ty chlubiči, ani se zrodit, 80 vskutku-li takhle se třeseš a takou hrůzu máš před ním, starcem, zmoženým bídou, jež takovou měrou ho tísní! Avšak tohle ti řeknu a také to splněno bude: Muž ten-li vítězem bude a v zápase nabude vrchu, na loď černou tě vrhnu a poručím na pevnou zemi 85 zavézt tě k Echetu králi, všech lidí strašnému zhoubci. Ten ti pak uši a nos dá tvrdým uřezat kovem, z těla ti vytrhne hanbu a psům ji pak uvrhne k žrádlu.“ Pravil, a tím jen více se údy mu zachvěly hrůzou. Pak jej do středu vedli. Tam pozdvihli pravice oba. 90 Odysseus na vahách byl, jenž tolik zápasů přestál, měl-li by tak jej ranit, by klesl a vypustil ducha, či ho má udeřit zlehka a jenom povalit na zem. Když tak přemýšlel v duši, tu uznal vhodnějším toto: slabou jen ránu mu dáti, by nebyl Danajci poznán. 95 Když pak pozvedli ruce, tu v pravé jej udeřil plece Íros, on pod uchem v týl jej praštiv, kosti mu dovnitř vrazil a rudá krev v té chvíli mu vyhrkla ústy. Zachroptěv do prachu padl a zaťal bolestí zuby, kopaje do země patou. Tu ženiši, pozdvihše ruce, 100 bezmála zmírali smíchem. Však Odysseus žebráka ihned, padlého, za nohu chopil a na dvůr předsíni vlekl k samým průjezdu vratům a posadil k ohradní stěně dvora. Tam opřel jej o zeď, a klacek mu do ruky vtisknuv, takto se ozval k němu a řekl mu perutná slova: 105 „Tady teď seď, všem vepřům a psům sem zamezuj přístup! Ty však cizinců pánem a žebráků býti si nepřej, bídný jsa tvor, sic ještě bys hůř moh’ postižen býti!“ Řekl a ošklivou mošnu si přehodil okolo plecí, děravou na četných místech, a provaz mu za popruh sloužil. 110 Pak šel ku prahu nazpět a sedl si. V komnatu oni vcházeli s veselým smíchem a touto jej vítali řečí: „Zeus ti rač, cizinče, dáti, i druzí nesmrtní bozi, čeho si nejvíc přeješ, a co se ti zlíbilo v mysli! Neboť tomuhle žroutu jsi konečně zamezil toulky, 115 po kraji. Za krátký čas jej totiž na pevnou zemi zavezem k Echetu králi, všech lidí strašnému zhoubci.“ Řekli, a z blahých těch slov měl radost Odysseus slavný. Potom hned Antinoos mu předložil žaludek velký, plný tuku a krve, a také ještě mu podal 120 Amfinomos dva chleby, jež vyňal z krásného koše, zlatou mu připíjel číší a těmito slovy se ozval: „Zdráv buď, tatíčku hoste, kéž nabudeš, pro příště aspoň, štěstí — ovšemže nyní jsi svírán četnými strastmi!“ Důvtipný Láertův syn zas těmito odvětil slovy: 125 „Zdá se mi, Amfinome, že člověk jsi opravdu moudrý. Však jsi i z takého otce! — Já slavnou slyšel už pověst, Nísos že, Dúlichian, je řádný a zámožný člověk. Tento je prý tvůj otec, a zdáš se být přítulným mužem. Pročež něco ti řeknu, ty uvaž to! Nyní mě poslyš! 130 Zajisté křehčího nic, než člověka, neživí země, vůbec ze všeho tvorstva, jež na zemi dýše a chodí, neboť nemyslí nikdy, že později stihne ho trýzeň, dokud mu bohové přejí, a kolena jeho se hýbou. Když však blažení bozi naň konečně útrapy sešlou, 135 potom snáší i tyto, byť s nevolí, statečný v srdci. Takový zajisté duch jest ve všech pozemských lidech, jaký je den, jejž otec všech lidí a králů jim sešle. Vždyť kdys měl jsem i já být na světě požehnán štěstím, mnohou však zpupnost jsem spáchal, jsa sveden silou a mocí, 140 na otce spoléhaje a také na vlastní bratry. Proto ať žádný muž již není bezprávný nikdy, nýbrž ať užívá těch všech darů dávaných bohy! Vidím, jak nezbedné skutky ti ženiši páchají tady: mrhají vládcovo jmění a manželku v neúctě mají 145 muže, jenž od svých přátel a od své otcovské země nebude vzdálen už dlouho. — Jest nablízku! — — Tebe však božstvo vyvést k domovu rač! — Ty hleď však jemu se vyhnout, až by se vrátil domů a do milé otcovské země! Neboť se sotva, jak mním, pak rozejdou bez mnohé krve 150 záletníci a on, jak jednou pod střechu vstoupí!“ Řekl, pak ulil bohům, a napiv se sladkého vína, opět do rukou dal ten pohár Amfinomovi. Ten pak komnatou šel, v svém milém zarmoucen srdci, cestou kýval hlavou, a duch již předvídal zhoubu. 155 Smrti však neušel přec — též jeho tam zdržela Pallas, aby pak dřevcem a rukou byl zabit Télemachovou. Na křeslo, s kterého povstal, se potom posadil opět. Pallas jiskrných zraků tou dobou Íkariovně, moudré Pénelopeii zas úmysl do duše vnukla 160 ženichům na oči jíti a blahou nadějí ducha oblažit ženichům všem, chtíc větší vážnosti nabýt u svého otce a syna, než předtím kdykoli měla. S líčeným úsměvem v tváři pak pravila těmito slovy: „Srdce teď, Eurynomo, mi touží — dříve však nikdy — 165 ženichům na oči jíti, ač všichni se v srdci mi hnusí. Synovi něco bych řekla, co spíš by mu na prospěch bylo: k ženichům zcela se nic již nedružit, nadmíru zpupným, kteří sic úlisně mluví, však za zády smýšlejí zhoubně.“ Klíčnice Eurynomé zas tato jí pravila slova: 170 „Všecko to pravdivé jest, co’s pravila, milené dítě, jdi jen a synovi svému to pověz a ničeho netaj! Dříve však umyj si tělo a potom nalič si tváře! Nemůžeš takto k nim jít, jsouc na svých zrosena tvářích slzami — je to tím hůř, když pořád kdo nesmírně truchlí. 175 Vždyť jest přece tvůj syn již dospělý, jako sis vřele od bohů žádala zřít, až synu by narostly vousy.“ Moudrá Pénelopeia jí na to zas odpověď dala: „Jakkoliv, Eurymono, jsi pečliva, k tomu mne neměj, abych koupala tělo a mastí si líčila tváře! 180 Krásu mi zmařili bozi, již v Olympu obydlí mají, jakmile Odysseus můj v své duté lodi se vzdálil. Nyní však Autonou a Hippodameiu mi pošli, aby mi po boku stály, až do mužské komnaty vstoupím! K mužům nemohu přec jít samotna, neboť se stydím.“ 185 Řekla, a stará služka zas odešla komnatou onou ženám oznámit rozkaz a vyzvat je, aby tam přišly. Pallas jiskrných zraků zas jiný si smyslila záměr: na dceru Íkariovu že sladký rozlije spánek. Usnula, klesnuvši zpět, když všecky jí ochably údy, 190 tak, jak seděla v křesle. A zatím bohyně jasná božské jí dávala dary, by Achajci užasli nad ní: ličidlem z ambrosie jí nejdřív obličej sličný zkrášlila, jakým právě se Kypřanka s čelenkou krásnou líčí, když úmysl má jít na ples Charitek vnadný. 195 Vyšší na pohled vzrůst, též silnější tělo jí davši, jasnější běl než řezaná sloň jí na líce vdechla. Když pak to skončila všecko, zas odešla bohyně jasná. Komorné bělostných loktů se přihnaly z komnaty ženské, s hlukem běžíce k ní. Vtom sladký ji opustil spánek: 200 rukou si otřela tváře a potom pravila toto: „Jaký to lahodný spánek mě objal, sklíčenou trpce! Kéž by tak lahodnou smrt ctná Artemis poslala na mne, raději hned! Kéž nemusím dél, tak tesklivá v srdci, věk svůj mařiti stále a po ctnostech všemožných toužit 205 milého manžela svého, jenž nejlepší z Achaiů býval.“ Z lesklé komnaty horní pak sestoupla Pénelopeia, avšak nikoli sama, dvé děv s ní kráčelo cestou. Když pak vznešená paní již ke sboru ženichů přišla, stanula u dveří síně, jež důkladně stavěna byla, 210 avšak zastřela dřív svůj obličej závojem lesklým. Zároveň po každý bok k ní přistoupla pečlivá služka. Ženichům kolena klesla, pud lásky je okouzlil v mysli, neboť zatoužil každý, by stala se manželkou jeho. Ona pak k Télemachovi se ozvala, milému synu: 215 „Nyní už není tvůj duch tak pevný ani tvé smysly! Dokud’s byl hoch, tuť spíš měl’s mnohé chytrosti v mysli, teď však, když jsi už velký a dospíváš jinošství míry, když by i kdokoli řekl, že z člověka šťastného’s pošel, cizinec, jenž tvou krásu a velkost těla by spatřil, — 220 tu již není tvůj duch tak patřičný, ani tvé smysly! Jaký to tuhle ten čin v mém paláci nyní byl spáchán! Vždyť tys našeho hosta tu nechal potupit takto! Jakpak kdyby ten host, jenž v našem paláci mešká, z trapného vláčení toho byl nějakou pohromou stižen?! 225 Tobě by ostuda z toho i potupa u lidí vzešla!“ Rozumný Télemachos jí na to dal odpověď tuto: „Nikterak ten tvůj hněv, má matičko, nemam ti za zlé. Já však duchem už chápu a obé je dobře mi známo, co jest dobré, co zlé — však dřív jsem dětinský býval. 230 Přec však nemožno jest, bych ve všem rozhodl správně, neboť jsem uváděn v zmatek, že všude tu okolo sedí, zhoubu mi chystají zlou, však nikdo mi pomocen není. Cizincův souboj s Írem se ovšem vydařil jinak, nežli si ženiši přáli — onť silou vynikal nad něj. 235 Kéž by jen, otče ty Zéve i Athéno, kéž by jen, Foibe, veškeří ženiši tito, co meškají v paláci našem, tak své chýlili hlavy, zde pobiti — na dvoře jedni, jiní ve vnitřku domu, a každému ochromly údy, jak teď tuhleten Íros zde na dvoře, u samé brány, 240 sedí a hlavou kývá, jak dělají opilí lidé, na nohou svých již nemoha stát neb s místa se vzdálit k domovu, odkud přišel, vždyť milé mu ochromly údy!“ Taková byla jich řeč, jíž navzájem mluvili k sobě. Na to zas Eurymachos se vyjádřil k Pénelopeii: 245 „Rozenko Íkariova, ty moudrá Pénelopeio, kdyby tě spatřili všichni, kdo bydlí v Íasském Argu, ještě by ženichů víc sem chodilo do vašich síní, k hodům, od rána denně, vždyť nade vše vynikáš ženy velkostí těla i krásou a uvnitř rozvážnou myslí!“ 250 Moudrá Pénelopeia mu dala zas odpověď tuto: „Přednosti, Eurymachu, i postavu těla i krásu tenkrát vzali mi bozi, když vstupoval do země trójské argejský voj, s nímž Odysseus též, můj manžel, se vzdálil. Kdyby však on se mi vrátil a chránil života mého, 255 potom i pověst moje by větší a krásnější byla. Teď mám žal, vždyť tolik mi bůh dal svízelů trapných! Když totiž odcházel tenkrát a opouštěl otcovskou zemi, ruku mi v zápěstí chopil a takto se vyjádřil ke mně: ,Obavu, manželko, chovám, že Achajci holení krásných 260 všichni se z trójské země již nevrátí do vlasti zdrávi, neboť i Trójané jsou, jak praví se, bojovní muži, umějí oštěpem házet a šípem výborně střílet, s vozů válčiti rychlých, jež velký s odpůrci zápas každé společné války vždy rozhodnou za krátkou dobu. 265 Nevím, zdali mě bůh zas propustí, čili zda tamo zahynu v trójské zemi. Ty tady zas opatruj všecko, pečuj mi o mou matku i o otce v paláci našem, stejně jak teď, snad ještě i víc, když já budu vzdálen! Avšak jakmile spatříš, že synovi narostly vousy, 270 opusť tento můj palác a vezmi si, koho si zvolíš!‘ Toto mi řekl můj manžel, a teď se to splňuje všecko. Nastane jednou noc, v níž odporná svatba mě stihne, neštěstím stiženou ženu, když Zeus mi mé odnímal blaho. Tento však hrozný žal mé srdce i mysl mi svírá: 275 Dosud nebylo zvykem, by ženiši takto si vedli! Kdykoli výbornou dívku a velkého boháče dceru chtějí si za ženu vzíti a závodí vespolek o ni, tučné ovce a krávy tu darem přiženou sami k hostině příbuzným jejím a skvostné dávají dary — 280 ne však jmění cizí a beze vší náhrady tráví.“ Zplesal tu Odysseus slavný, jenž tolik zápasů přestál, kterak srdce jim vnadí a láká dovedně dary, mluvíc k nim lichotnou řeč, však duch jí po jiném touží. Jí zase Antinoos, syn Eupeithův, odvětil takto: 285 „Rozenko Íkariova, ty moudrá Pénelopeio, dary, jež každý by z nás dal rozkaz domů ti přinést, přijmi, vždyť odmítnout dar jest zajisté pramálo slušné. My však do domů svých dřív nepůjdem, ani kam jinam, dokud si nevezmeš toho, kdo z Achaiů přední je šlechtic.“ 290 Takto děl Antinoos, a návrh všechněm se líbil. Hned pak hérolda svého jí každý pro dary poslal: Velký překrásný háv byl přinesen Antinoovi, pestrý, jenž dvanáct jehlic měl celkem na sobě zlatých, které do oblých rourek se příhodně zasunout daly. 295 Řetěz pak úpravy krásné byl přinesen Eurymachovi: ze zlata byl jak slunce a obložen z jantaru články. Sluhové náušnic dvé zas přinesli Eurydamantu, zrnitých, s perlami třemi, a ladný zářil z nich půvab. Z paláce Peisandra vládce pak přinesli, Polyktorovce, 300 skvostný na hrdlo kruh, jenž velice krásným byl šperkem. Takto jí z Achaiů každý dal darem jinačí vzácnost. Potom, v komnatu horní zas vystoupla vznešená paní, s ní pak kráčely služky a nesly ty překrásné dary. Oni se oddali tanci a libému zpěvu a takto 305 spolu se bavili všichni a čekali na příchod šera. Takto se bavili stále, až večerní nastalo šero. Hned pak v komnatě mužské tři pánvice stavěly služky, aby jim svítiti mohly. Vně vložily praskavé dříví, dávno už vyschlé a zprahlé a sekyrou štípané právě, 310 mezi něž dávaly dračky. I nítily střídavě plamen služky, jež ve svém domě měl Odysseus, hrdina chrabrý. Vtom k nim vládyka jasný, sám důvtipný Odysseus, pravil: „Služebné Odysséa, jenž dlouho je vzdálen, váš vladař, vraťte se v komnatu ženskou, kde ctná jest královna vaše, 315 točte jí vřetenem nitě a přitom hleďte ji bavit, sedíce v komnatě s ní, neb rukama česejte vlnu! Já pak ženichům tuhle bych pečoval o světlo všechněm. Kdyby i na krásnotrůnnou tu čekat mínili Zoru, to mne přec neznaví nic — jsemť velice uvyklý práci.“ 320 Řekl — ty vypukly ve smích a vzájemně na sebe hlédly. Jenom Melanthó sličná si na něj vyjela hrubě, kterou Dolios zplodil a pěstila Pénelopeia: chovala ji jak dceru a libé jí dávala hračky, přece však panin žal jí soucitu nevzbudil v srdci. 325 Naopak — s Eurymachem se k tajné scházela lásce. Ta tedy hanlivou řečí si vyjela na Odysséa: „Jistěže, cizáku bídný, jsi nějak ztřeštěný v mysli! Copakže netáhneš spát buď do dílny kovářské někam, neb kams do noclehárny, a tady nám obšírně řečníš, 330 drze, ač tolik tu panstva?! — Ty nemáš před nikým vůbec ostychu! — Jistěže’s vínem už pomaten — nebo to vězí trvale ve tvé mysli, že žvaníš takové tlachy! Či tě snad jímá závrať, že skolil’s žebráka Íra? Jenom ať nevstane někdo, kdo silnější bude než Íros! 335 Hlavu ti s obou stran pak roztluče silnými pěstmi, hojnou krví tě zbrotí a potom tě vyhodí z domu!“ Posupně pohleděv na ni, děl důvtipný Odysseus takto: „Hned jdu a pánovi tvému, ty nestydo, povím, co mluvíš, tamhle — ten na místě tady tě rozseká na samé kousky!“ 340 Toto jim Odysseus řekl a řečí tou zaplašil ženy: kvapily komnatou mužskou a všechněm zchromly hned údy úzkostí — myslilyť věru, že myslí slova ta vážně. On však vzněcoval světlo a u pánvic planoucích ohněm potichu stál — kol na všecky zřel — však o jiných věcech 345 ve své přemýšlel mysli, jež také vskutku se staly. Avšak nechtěla Pallas, by nechali ženiši zpupní potup bolestných duši, by do srdce Láertovci zaryl se o mnoho hloub hrot zármutku, Odysséovi. Proto k nim Eurymachos, syn Polybův mluviti počal, 350 posměch z vládyky maje, a druhé tím popudil k smíchu: „Ženiši královny slavné, teď popřejte svého mi sluchu, abych promluvil k vám, jak duch v mé hrudi mi velí! Nepřišel v králův dům ten člověk bez vůle boží. Pohleďte! Jak se mi zdá, zář pochodní plápolá jemu 355 s hlavy — vždyť nemá vlasů — ni jednoho chloupku tam nemá!“ Současně bořitel měst tím mužem byl osloven takto: „Cizinče, neměl bys chuť být slouhou? Já bych tě přijal u hranic území svého. — A odměnu budeš mít slušnou. Tam bys mi sbíral trní a vysoké stromy mi sázel, 360 já pak potravy dost jsem stále ti ochoten dávat. Dal bych ti také šatstvo a přidal na nohy obuv. — Ježto však učil ses vždycky jen špatnostem, nebudeš chtíti dělat nějakou práci — ty raděj krajem se toulat v úmyslu máš, vždyť chceš si jen cpát své bezedné břicho.“ 365 Důvtipný Láertův syn zas těmito odvětil slovy: „Kdyby jen, Eurymachu, nám nastaly závody v práci, v jarní čas, když počíná den zas nabývat délky, v trávě, a já měl srp v své pravici, zahnutý ladně, ty však bys měl jej také, a oba se zkusili v práci, 370 lační, až do plné noci, a pořád by tráva tam byla. Aneb kdybych měl hnáti i spřežení, nejlepší voly, lesklé, postavy velké, a oba dva vypaslé travou, téhož věku a sil, jichž schopnost je nezmožitelná, na poli o čtyřech jitrech, a pluh by se hluboko vrýval, 375 tu by ses podíval na mne, zda dlouhou bych vyoral brázdu. Aneb kdyby zas Zeus snad roznítil odněkud válku, třeba hned dnes — ó kdybych měl štít, dvé oštěpů k tomu, přilbici celou z kovu a ke skráním přilehlou dobře, tu by ses podíval na mne, jak v přední řadě bych válčil! 380 Pak bys mi o břichu mém již nemluvil, výtku mi čině. Tys však nadmíru zpupný a duch tvůj vlídnosti nezná. Snad též o sobě mníš, že’s nějaký obr a silák, ježto jen s malým počtem — a nijak statnými — býváš. Kdyby se Odysseus vrátil a do země otcovské přišel, 385 brzy by tuhleten vchod, jenž velmi má velikou šířku, úzký ti byl, jak předsíní ven bys řítil se odsud!“ Řekl, tu o mnoho víc v svém srdci se rozlítil onen, posupně pohleděl na něj a pravil perutná slova: „Počkej, já ti teď povím, ty bídáku, za to, co mluvíš, 390 drze, ač tolik tu panstva! Ty nemáš před nikým vůbec ostychu. — Jistěže víno ti ovládá mysl — či stále takové smýšlení chováš, že vskutku tak naprázdno mluvíš? Nebo snad dokonce třeštíš, že skolil jsi žebráka Íra?“ Tak tedy promluviv k němu, vzal podnožku — Odysseus k nohám 395 sedl si Amfinomovým, jenž vladařil nad Dúlichiem, zhroziv se Eurymacha. Ten udeřil do pravé ruky číšníka — konev mu spadla, a řinkot se po zemi ozval. Číšník bolestí zalkal a naznak do prachu padl. Ženiši náramný křik vtom spustili v komnatě stinné. 400 Tu pak pravil ten onen a na svého pohlédl druha: „Měl ten cizí muž kdes zahynout, nežli sem přišel, ve světě — takový lomoz by nebyl mohl tu ztropit! Takhle v nás budí tu svár teď žebráci! Ani už rozkoš nebude z hostiny skvělé. Teď vítězí špatnější věci.“ 405 Tehdy i Télemachos, muž bujaré síly, jim řekl: „Ztřeštěnci, posedlí jste! Však dobře je na vás už vidět, moc že jste jedli a pili! Či dráždí vás některý z bohů? Již jste se najedli dost! Teď jděte už domů se vyspat — ačli vás pobídl duch — já nikoho vyhánět nechci!“ 410 Řekl, a ihned všichni se do pysků zakousli zuby, s podivem hledíce naň, jak smělá slova to mluvil. Na to zas Amfinomos k nim ve schůzi mluviti počal, slavený rozenec Nísa, jenž z vladaře Aréta pošel: „Přátelé, není slušno, když někdo by promluvil pravdu, 415 nad tím pohoršen býti a vzdornou řečí se sápat: Nebudiž cizinec tento ni žádný už ze sluhů trýzněn, kteří v domě tu žijí a božskému vladaři slouží. Avšak nyní číšník ať k oběti naleje v číše, abychom ulili bohům, než domů odejdem k spánku! 420 V paláci Odysséově pak ponechme cizince toho na starost vládcovu synu, když v milý dům mu již přišel!“ Řekl, a návrh jeho se líbil ženichům všechněm. Múlios, svobodný rodem, jim namísil v měsidle víno, hérold to z Dúlichia, jenž druhem byl Amfinomovým, 425 potom je, přistoupiv k nim, hned roznesl. Oni pak v oběť ulili blaženým bohům a sladké vypili víno. Ale když ulili bohům a pili dle libosti srdce, všichni pak odešli k spánku a každý k domovu spěchal.