ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Takto tam Odysseus spal, jenž tolik zápasů přestál, úplně přemožen spánkem a únavou. Athéna zatím odešla v kraj, v němž faiécký lid má zemi a město. V prostranné Hypereii kdys bydlil faiécký národ, 5 poblíž kyklópských mužů, již lid jsou zpupnosti plný, kteří je loupili často, svou silou předčíce nad ně. Král pak, podobný bohům, je přesídlil, Nausithoos, v Scherii, daleko lidí, již pořád se po zisku honí. Hradbami obehnal město a lidem dal vystavět domy, 10 bohům zbudoval chrámy a lidem rozdělil pole. Ten však už podlehl smrti a sešel v Hádovo sídlo, vládl pak Alkinoos, jenž božských byl úmyslů znalý. Pallas jiskrných zraků se vydala do jeho domu chrabrému Odysséu chtíc připravit do vlasti návrat. 15 V ložnici zdobenou krásně tu vstoupila, ve které dívka spávala, postavou těla i krásou bohyním rovná, dcera to chrabrého krále a zvala se Nausikaá. S ní tam spaly dvě služky, jež Charitky dařily krásou, s obou veřejí stran, vchod zavřen byl lesklými dveřmi. 20 Vešla jak větrný vánek a kvapila k dívčinu lůžku. Stanula nad její hlavou a podobna přítelce její, dceři to Dymantově, jenž nad jiné vynikal plavbou, družce to téhož věku a v srdci jí nadmíru milé. Této si podobu vzala a pravila Jiskrnozraká: 25 „Copak tě, Nausikao, tak netečnou zrodila matka? Vždyť tvá lesklá roucha ti dosud bez péče leží! Nemáš daleko sňatek, kdy musíš míti i sama krásný háv, též dáti jej těm, kdož povedou tebe. Vždyť přec z takových věcí se šíří u lidu pověst 30 chvalná, a potěchu má jak velebná matka tak otec. Pročež půjdeme prát hned po ránu s úsvitem Zory. Já pak s tebou chci jít, bych pomohla, abys co nejdřív prádlo zas v pořádku měla. Již nebudeš svobodná dlouho, ježto již šlechtici přední se hlásí o tvoji ruku 35 z celé faiécké země, kde též máš kolébku svoji. Hned, jak vysvitne jitro, jdi požádat slavného otce, aby ti mezky a vůz dal vystrojit, kteří by vezli zástěry, ženská roucha a veškery koberce lesklé. Ale i samé tobě to mnohem vhodnější bude, 40 nežli jen pěšky tam jít — jsouť prádelny daleko z města.“ Pallas jiskrných zraků jí zmizela po těchto slovech na Olymp, na kterém prý jest bohům na věky věkův bezpečný byt. Jím nezmítá bouř, též nikdy ho liják nemáčí, nikdy se sníh tam nesype, nýbrž tam jasno 45 bez chmur se prostírá všude, a bílé se rozlévá světlo. Na něm blažení bozi den ze dne jsou v radosti živi. Tamo šla Jiskrnozraká, když pokyn dívčině dala. Zora vtom krásnotrůnná se zjevila. Procitla ihned dívčina oděná krásně, a nad snem pojal ji podiv. 50 Kráčela rodným domem, by podala rodičům zprávu, milému otci i matce, a uvnitř oba je stihla. U krbu seděla mať — kol ní též služebné ženy — předivo nachové barvy tam spřádajíc. Otce však zhlédla, právě když ze dveří kráčel a do schůze slovutných vládců 55 k poradě jejich se bral, kam zvali jej Faiéci statní. Ona tu přistoupla blíže a pravila k milému otci: „Nedal bys, tatíčku milý, mi vypravit nákladní vozík, vysoký, pevných kol, bych mohla si na řeku k prádlu odvézt nádherná roucha, jež dosud mi špinavá leží? 60 Vždyť přec i tobě se sluší, když s našimi šlechtici tady sedíš a poradu konáš, bys čistá měl na sobě roucha. Pět též milených synů je ve tvém zrozeno domě: dva z nich ženati jsou, tré svobodných v kvetoucím věku. Ti pak vždycky si přejí, by oděv vypraný měli, 65 kdykoli ku plesu jdou — toť na mé péči je všecko.“ Takto mu pravila dívka, však zmínit se o mladé svatbě styděla před milým otcem. Ten chápal vše v srdci a řekl: „Nechci ti odepřít mezků, a ničeho jiného, dítě, jeď jen, a žádaný povoz ti vypraví sluhové moji, 70 vysoký, pevných kol — též košinu připojí k němu.“ Řekl a na sluhy zvolal. Ti na slovo poslušni byli. Venku hned mezčí vůz jí chystali, jedoucí lehce, potom přivedli mezky a pode jho zapřáhli k vozu. Zatím lesklé šatstvo si z komnaty snášela dívka, 75 které na onen vůz pak složila, hlazený krásně. Také do vozní skříně jí chutná všeliká jídla dávala máť, též zákusků dost, pak nalila vína do měchu z kozí kůže. Tu na vůz vystoupla dívka. Matka pak plynný olej jí v zlaté přinesla láhvi, 80 aby si natřela tělo i její služebné ženy. Vzala pak do ruky bičík a chopila opratě lesklé, bičíkem švihla je k běhu, a mezkové s lomozem jeli. Kvapem pádili stále a vezli i šatstvo i dívku, avšak nikoli samu: hned za ní kvapily služky. 85 Když pak dospěly k místu, kde překrásná proudila řeka, kde jsou prádelny stálé a zhluboka vytéká hojný krásný zdroj, v němž vyprat by moh’ byť sebevíc prádla, ihned služebné ženy šly vypřáhnout zpode jha mezky, načež je zahnaly dále, by na břehu mírného proudu 90 pásli se na chutné trávě. A potom s povozu dívky oděvy rukama vzaly a do temné snášely vody, kdežto je šlapaly v jamkách a o závod konaly práci. Když pak vypraly všecko a vymyly veškeru špínu, kladly to na mořský břeh, kus za kusem, tamo kde nejvíc 95 u moře pobřežní písek je mořskou omýván vodou. Dívky se umyly v moři a natřely olejem mastným, potom na mořský břeh té řeky si sednuvše k jídlu, dlely, až sluneční zář jím nadobro osuší prádlo. Když pak se najedly dost jak služebné ženy tak kněžna, 100 roušku si sundaly s hlavy a potom hrály si míčem. Kněžna pak bělostných loktů jim činila počátek reje. Jaká Artemis jest, jdouc po horách, střelkyně šípů, buďtože po Erymanthu neb dlouhém Taygetu kráčí, těšíc se z divých kanců neb z laněk střelhbitých v běhu — 105 s ní tam venkovské nymfy, jež bouřného Dia jsou dcery, veselou laškují hrou — máť Léthó se raduje v srdci, poněvadž ze všechněch jich jest nejvyšší hlavou i čelem — snadno ji pozná každý, ač všecky jsou velice krásné: právě tak nad své služky ta panenská předčila dívka. 110 Když však hodlala již zas nazpět k domovu jeti, do vozu zapřáhnout mezky a krásná složiti roucha, Pallas jiskrných zraků si jiný zas smyslila záměr: aby se Odysseus vzbudil a spatřil spanilou dívku, jež by mu vůdkyní byla až do města faiéckých mužů. 115 Míčem po jedné z děv vtom hodila králova dcera, ten však služky se chybil a sletěl v hlubinu víru. Ony tu hlasitě vzkřikly. I procitl Odysseus slavný. Sedaje, přemýšlet počal i ve svém srdci i v mysli: „Pro boha! Jakých to lidí jsem opět do země přišel! 120 Jsou to snad násilníci a divoši nedbalí práva, či to jsou pohostní muži a mají pobožnou mysl? Jako bych ženský křik byl zaslechl, a mladých dívek, nymf, jež na vrších hor svá obydlí mívají příkrých, neb též v pramenech řek neb na luzích porostlých travou — 125 Či bych někde tu byl snad nablízku mluvících lidí? Sám se však přesvědčím o tom a sám se chci podívat na to.“ Domluvil Odysseus slavný a zespod křoviny vyšel, potom pravicí pádnou si ulomil listnatou větev z husté křoviny oné, by zakryl nahotu těla. 130 Vykročil vpřed jak horský lev své věřící síle, který jde větrem a deštěm — však přesto mu divoce planou zraky, an za lovem krav neb stáda se ovčího žene, nebo i plachých laněk — však hlad jej nutí i k tomu, aby i v pevný dvůr šel s odvahou napadnout ovce. 135 Taktéž Odysseus měl v kruh dívčin pletenců krásných vkročit, ač bez šatu byl — však nouze ho nutila k tomu. Strašný dívkám se zdál: bylť mořským zohyžděn kalem. Každá jinam z těch dívek se rozprchly po strmých březích. Čekala králova dcera, z nich jediná, neboť jí vdechla 140 Athéna odvahu v mysl a bázeň sňala jí s údů. Klidně mu stanula vstříc. On rozjímal, zdali by neměl obejmout kolena její a prosit spanilé dívky, či snad jenom tak zdálky jí prosit lichotnou řečí, zdali by dala mu šaty a do města cestu mu řekla. 145 Když tak rozjímal v srdci, tu uznal vhodnější toto: prosit spanilé dívky jen zpovzdáli lichotnou řečí, aby jí nepojal hněv, když kolena její by objal. Pročež získavou řečí, jí lichotnou, mluviti počal: „Pro boha, prosím tě, paní! Jsi božstvo či smrtelný člověk? 150 Jestliže’s některá z bohyň, co sídlí na nebi širém, s Artemidou bych já, jež velkého Dia je dcera, krásou, postavou těla i velkostí nejblíž tě srovnal. Jsi-li však některá z lidí, co mají na zemi sídlo, třikrát blaženi jsou tvá velebná matka i otec, 155 třikrát blaženi bratři, vždyť jistě jim nadmíru srdce po každé rozkoší blahou se pro tebe rozhřívá v hrudi, kdykoli zří tak vzácný květ jít v rejiště k tanci. Avšak nejšťastnějším v svém srdci se pocítí ze všech, který zvítězí dary a tebe si odvede domů, 160 neboť dosud nikdy jsem takého člověka nezřel ze všech mužů ni žen — já s úžasem na tebe hledím. Jenom jsem na Délu kdys blíž Foibova oltáře spatřil palmový mladý strůmek, jak ze země vyrůstá vzhůru, neboť i tam jsem přišel, a množství lidu šlo se mnou 165 na cestě té, z níž tolik mi běd pak vzejíti mělo. Tam jsem právě tak stál, jak ztrnulý, když jsem jej spatřil, dlouho, vždyť takový kmen, mním, dosud nevzrostl z půdy. Tak teď tobě se divím a žasnu, a bojím se hrozně dotknout se kolenou tvých, ač těžký smutek mě stíhá. 170 Včera, až v dvacátý den, jsem z třpytného vyvázl moře, do té doby mě vlny a prudké honily vichry od výspy Ógygie — teď sem mě zas uvrhlo božstvo, abych tu též snad zakusil strast, vždyť sotva se, tuším, skončí, a množství běd snad dříve mi přisoudí bozi. 175 Avšak slituj se, paní, vždyť vytrpěv útrapy mnohé, nejdřív přišel jsem k tobě — z těch druhých nikoho neznám z lidí, co v krajině této a v městě své obydlí mají. Do města cestu mi ukaž, dej roucho, bych tělo si oděl, jestliže’s vzala, sem jdouc, snad nějaký na prádlo obal! 180 Bozi pak račte ti dát, čeho ve své mysli si žádáš, muže i dům — též přidejte vám dar svorného ducha vzácný! Nic lepšího nad to ni hezčího na světě není, než když, smýšlením svorni, svou domácnost společně vedou žena i muž, svým odpůrcům v žal, však na radost velkou 185 všechněm příznivcům svým, však nejvíc zvědí to sami.“ Dívčina bělostných loktů mu odvece, Nausikaá: „Cizinče, ježto se nezdá, že zlý jsi neb nemoudrý člověk, Kronovec, Olympský Zeus, nám lidem rozdává štěstí, sám, jak dobrým tak zlým, jak jemu se po každé líbí. 190 Snad též tobě to dal — pak musíš všecko to snášet. Teď, když do naší země a našeho přicházíš města, nebude chybět ti roucho, ni ostatní, čeho by každý prosebník stíhaný těžce, měl dostati, sejda se s námi. K městu ti ukážu cestu a povím ti národa jméno: 195 Faiéci v krajině této a v městě své obydlí mají, dcera jsem chrabrého krále, jenž Alkinoos se zove, na kterém závisí vláda a veškerá Faiéků síla.“ Řekla a velela hned svým služkám pletenců krásných: „Děvčata, stůjte mi již! Kam prcháte, spatřivše muže? 200 Či snad mínění máte, že přišel sem nepřítel jakýs? Nežije takový člověk a také se nezrodí vůbec, který by k Faiékům přišel a přinášel do jejich země vražedný boj, vždyť faiécký lid jest u bohů v lásce. Bydlíme v končinách dálných, až na samých hranicích světa, 205 na moři bouřlivých vln — sem z lidí nechodí nikdo. Tohle kýs ubožák jest, jenž, bloudě, sem k Faiékům přišel, jehož se ujmout slušno, vždyť od Dia zajisté všichni hosté i žebráci jsou, jimž dar, byť malý, je milý. Avšak podejte, služky, teď cizinci jídlo a nápoj, 210 k mytí mu ukažte místo, kde jistý je od větrů úkryt!“ Řekla, i stanuly služky, a navzájem k tomu se zvouce, cizince zavedly v úkryt, jak rozkaz dala jim paní, rozenka chrabrého krále, a zvala se Nausikaá. Vedle mu sukni a plášť tam složily, aby se oděl. 215 Potom i plynný olej mu v zlaté přinesly láhvi, načež ho vyzvaly služky, by v říčním proudu se umyl. Tehdáž k služebným dívkám se slavný Odysseus ozval: „Stranou se postavte tamhle, vy dívčiny, dokavad s beder samoten mořský kal bych neomyl, olejem tělo 220 nenatřel — dlouhý čas jsem na těle oleje neměl! Nechci se já přec před vámi mýt, vždyť velmi se stydím před vámi obnažen býti, jsa u dívek pletenců krásných!“ Řekl, ty odešly stranou a ihned kněžně to řekly. On tedy, Odysseus slavný, si omýval v bystřině s těla 225 solný kal, jenž záda i široké plece mu halil, ssedlinu z nezmorné tůně si se svých stíraje vlasů. Když pak spláchl už všecko a natřel se olejem mastným, potom si oblekl šat, jejž dala mu panenská dívka. Tehdáž bohyně Pallas, jež velkého Dia je dcera, 230 větší na pohled vzrůst, též plnost těla mu dala, hustý mu spustila vlas, jenž květům se kosatce rovnal. Jako když dovedný muž kol stříbra si obkládá zlato, jemuž Héfaistos sám byl mistrem i bohyně Pallas v různých umělých pracích, že lepá vytváří díla, 235 taký mu rozlila vděk kol hlavy i okolo plecí. Odysseus odešel stranou a sedl si na břehu mořském, krásou a půvabem záře. I hledíc s podivem na něj, k dívkám pletenců krásných se dívčina ozvala takto: „Děvčata bělostných loktů, teď poslyšte — něco vám řeknu! 240 S knížaty rovnými bohům ten cizinec nepřijde ve styk bez vůle všechněch bohů, co v Olympu obydlí mají, neboť dřív se mi zdál být nadmíru škaredý vnějškem, teď však rovná se bohům, co sídlí na nebi širém. Kéž by jen takový muž byl mým kdys nazýván chotěm, 245 maje tu obydlí s námi, a kéž se mu zlíbí tu zůstat! Avšak podejte, služky, teď cizinci jídlo a nápoj!“ Ony ji slyšely rády, a ochotně poslušny jsouce, ihned cizinci tomu šly předložit jídlo i nápoj. Odysseus jedl a pil, jenž tolik zápasů přestál, 250 hltavě — dlouhý čas již žádné nepožil stravy. Dívčina bělostných loktů si jiný však smyslila záměr: složiti totiž prádlo a naložit na krásný povoz. Mezky hned silných kopyt dá zapřáhnout, vystoupne na vůz, potom pobídne hosta a touto jej povzbudí řečí: 255 „Teď již, cizinče, povstaň — jdi do města! Hodlám tě zavést do domu slavného otce, a v něm, jak s jistotou čekám, se všemi těmi se poznáš, kdo z Faiéků přední je šlechtic. Ty však to udělej takto, vždyť nemoudrým býti se nezdáš: Pokud venkovem půjdem a po polích vzdělaných lidmi, 260 dotud ty za mým vozem a za mezky s dívkami tuhle kvapem kráčeti hleď — já cestou ti vůdkyní budu. Ale až přijdem k městu, jež kolem je hrazeno velkou hradbou, a s obou stran jest krásná zátoka mořská — Těsný je do města vchod, vždyť všechny jich prohnuté lodi 265 leží na cestě k městu — máť každá stanici zvláštní. Mají tam náměstí také kol oltáře Poseidónova, s kameny přivalenými, jež pevně jsou vsazeny v zemi. Náčiní do lodí černých si na tom náměstí robí, plachty a lodní lana, a krásná si hoblují vesla, 270 poněvadž toulec a luk lid faiécký na péči nemá, nýbrž jen lodní vesla a souměrné lodi a stěžně. Tyto jsou jejich pýchou, když brázdí zpěněné moře. Prchám jich pomluvě zlobné, vždyť mohl by zajisté potom potupit někdo mě z nich — jsouť lidé nadmíru zpupní —, 275 aby pak neřekl kdos, byť sprostší, do cesty přijda: ,Kdo to jde s Nausikaou, muž nadmíru krásný a velký, cizinec, kdepak ho našla? Ten jistě jí manželem bude! Snad byl kdes zahnán bouří, a z jeho jej přivedla lodi — někoho z dálných krajin — vždyť nablízku nebydlí nikdo. 280 Či snad nějaký bůh sem na její horoucí prosby sestoupil s nebeských výšin a bude s ní po všecky časy? Líp je, že vyšla si sama a muže si odjinud našla, neboť si docela nic těch zdejších neváží mládců, Faiéků, kteří ji chtí mít za ženu, četní a vzácní.‘ 285 Takto by mluvili lidé, a mně by to potupou bylo. Sama mám dívčině za zlé, když, pášíc takové věci, bez vůle rodičů svých, ač ještě jsou naživě oba, s muži by hledala styk, než veřejná nastane svatba. Ty však pokyny mé teď vyslechni, cizinče, rychle, 290 aby co nejdřív ti dal můj otec průvod a návrat. Krásný je Athénin háj, jak shledáš, u samé cesty, z osik, teče tam zdroj, kol něho se prostírá louka. Tam svůj knížecí úděl a vinici zkvetlou má otec, tak asi daleko z města, co člověk by dokřikl hlasem. 295 Na tom místě si sedni a vyčkávej, co bychom asi do města dojely s vozem a do domu otcova přišly. Až bys nadít se mohl, že přišly jsme asi tak domů, teprve pak hleď do města vjít — tam ptej se, kde mocný Alkinoos má dům, můj otec, vládyka chrabrý. 300 Každý jej poznat může a každé maličké dítě může tě dovésti tam, vždyť jiných Faiéků domy nejsou stavěny tak jak hrdiny Aikinoa. Jakmile však náš palác a dvorec tě v ochranu pojme, rychle pak projíti hleď skrz komnatu, až by ses dostal 305 k matce! Ta u krbu sedí a v jasných paprscích ohně niti, jež nachové jsou, tam spřádá — hotový zázrak — o sloup opřena jsouc. Jí za zády sedí tam služky. O týž opřené sloup má milý otec můj křeslo, na němž jak nebešťan sedí a přitom popíjí víno. 310 Toho ty zatím pomiň a kolena mateře naší oběma rukama chop, bys spatřil den návratu svého, rychle a k radosti své, byť z velké bys pocházel dálky! Ona-li ve svém srdci ti přízniva, cizinče, bude, můžeš s jistotou doufat, že spatříš své milé a přijdeš 315 ve svůj výstavný palác a do své otcovské země.“ Tak tedy pravila k němu a lesklým bičíkem švihla mezky. Ti poklusem chvatným se vzdálili od proudů řeky. Mezkové kvapili statně a nohama kráčeli statně. Dobře je řídila dívka, by mohli jí stačiti pěšky 320 služky i Odysseus také, a s rozvahou švihala bičem. Zapadlo jasné slunce. I přijeli k slavnému háji Athéně zasvěcenému. Tam usednuv Odysseus slavný, ihned se k bohyni modlil, jež velkého Dia je dcera: „Kronovce bouřného dcero, ó vyslyš mě, Nezmožitelná! 325 Alespoň nyní mě slyš, když dříve’s mne nechtěla slyšet, když mi byl tříštěn koráb, a tříštil jej Zemětřas slavný! Popřej, ať k Faiékům přijdu a vzbudím v nich soucit a lásku!“ Těmito prosil slovy. Jej slyšela Athénská Pallas. Ještě mu na oči jít však nechtěla: šetřilať z úcty 330 otcova rodného bratra, jenž velmi se urputně hněval na reka rovného bohům, než do své země se vrátí.