ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Odysseus, slavný rek, však lehl si v předsíni domu, syrovou hovězí kůži si podestlav, na kterou ještě množství roun dal z ovcí, jež Achajci napořád kláli, pokrývku, když byl už v lůžku, mu přidala Eurynoma. 5 Tam tedy Odysseus ležel a vymýšlel ženichům zhoubu v duchu a nemohl spát. Vtom ze ženské komnaty služky, které, jak často už dříve, se stýkaly s ženichy v lásce, kvapily, hlučně se smály a budily veselou mysl. Nad tím vzkypěl mu duch, jenž v prsou milených bouřil. 10 Živě tu přemýšlet počal i ve svém srdci a v mysli, má-li se vrhnout na ně a pobít je do jedné všecky, či jich nechati má jít k ženichům nadmíru zpupným, posledně, posledně ovšem, a srdce mu štěkalo v nitru. Jako as štěkává fena, kol útlých běhajíc štěňat, 15 na muže neznámého, a dychtí zápasit za ně, takto mu štěkalo srdce, an na zlé skutky se horšil. Potom se udeřil v prsa a káral takto své srdce: „Snes to jen, milé srdce, vždyť sneslo’s hnusnější skutek v onen strašlivý den, když Kyklóps nezdolný silou 20 statné druhy mi žral — ty’s trpělo, až tě tam odtud vyvedla zchytralost má, když myslilo’s, že ti je zhynout.“ Takto se vyjádřil rek, své milé káraje srdce: Toto se ztišilo tedy a dál již poslušno bylo, trvale. Hrdina sám však zmítal se vpravo i vlevo. 25 Nejinak na prudkém ohni si člověk žaludkem točí, plným krve a tuku, a točí jím vpravo a vlevo, kvapem, velmi jsa dychtiv, by žaludek záhy se pekl, stejně se, starosti pln, tam zmítal vpravo i vlevo, kterak by pravici svou na ty nestoudné ženichy vztáhl, 30 jediný na taký dav. Vtom zblízka tam Athéna přišla, sestoupši s nebeských výšin, jsouc postavou podobna ženě. Stanula nad jeho hlavou a tato mu pravila slova: „Copakže zas již bdíš, ó nejvíc ubohý z mužů? Vždyť přec tuhle máš dům, jest v domě ti manželka tvoje, 35 syn. — Jak mnohý by chtěl mít také takého syna!“ Důvtipný Láertův syn jí odvětil těmito slovy: „Všecko to pravdivé jest, cos pravila, bohyně milá. Jenom mi tahleta věc teď budí rozpaky v duši, jak mám pravici svou na ty nestoudné ženichy vztáhnout, 40 docela sám, když v paláci mém jsou hromadně stále. Ještě je vážnější věc, jež budí mi rozpaky v duši: Kdybych milostí tvojí a Diovou přece je pobil, jak pak prchnouti mám — nuž radím ti přemýšlet o tom.“ Pallas jiskrných zraků mu na to zas odvece takto: 45 „Bláhový, vždyť přec leckdo i slabšímu soudruhu věří, který je smrtelný jenom a tolik důvtipu nemá. Bohyně však jsem já, jež po všecky časy tě chráním ve všech svízelích tvých — nuž řeknu ti docela zjevně: Kdyby i padesát čet nás kolem dokola chtělo 50 obstoupit, smrtelných mužův, a v řeži nás usmrtit oba, tučných ovcí i krav bys přece jim odehnal stádo. Avšak i spát bys konečně měl — též hlídat je svízel po celou dlouhou noc — vždyť z bídy již vyvázneš brzy!“ Řekla a po víčkách očních v tu chvíli mu rozlila spánek, 55 sama pak, bohyně jasná, se vrátila na širý Olymp. Právě ho pojímal spánek, jenž konejší útrapy srdce, úkojný — vtom se mu choť zas vzbudila, pečlivá žena. Ihned na lůžku měkkém si sedla a plakala hořce. Když pak pláčem tím v svých prsou se nalkala dosti, 60 nejprve k Artemidě se modlila vznešená paní: „Artemis, Diova dcero, ty vznešená bohyně mocná, v srdce mi šíp již konečně střel, můj život mi vezmi, ihned teď, neb zuřivá bouř ať prudce mě zchvátí, z paláce odnese s sebou a odvleče po chmurných cestách, 65 ke vtoku Ókeana, jenž opět se do sebe vlévá! Nejinak prudký vítr kdys odnesl Pandareovny. Bozi jim rodiče vzali, a ony pak, nebohé, zbyly ve svém domově siré. Je pěstila Afrodita sladkým medem a sýrem, i vínem lahodné chuti. 70 Héra pak nad ženy všecky jim darem poskytla krásnou postavu těla a vtip, ctná Artemis dala jim štíhlost, umění vzácných děl jim vštípila bohyně Pallas. Ale když Afrodita se vydala na širý Olymp, splnění mladé svatby chtíc žádat pro dívky ony, 75 k Diovi bleskovládci, vždyť tomuto všecko je známo: šťastný i nešťastný los, jenž určen je smrtelným lidem, zatím obě ty dívky jí bouřné odnesše vichry, Líticím, bohyním hrozným, je vydaly do jejich moci. Tak nechť shladí mě bozi, již bydlí v olympských domech! 80 Artemis pletenců krásných mě zahubiž, abych se s mužem shledala, kdybych i pod zem, tak strašlivou, vydat se měla! Jenom ať horšího muže se nemusím útěchou státi! Ještě lze takovou strast však snášeti, kdykoliv někdo slzí, pokud je den, v svém srdci jsa bolestně sklíčen, 85 avšak za noci spí, vždyť spánek vypudí z mysli všecko, i dobré i zlé, jak jednou víčka mu zastře. Mně však vidění zlá sem ve snách posílá božstvo: Někdo mi tuto zas noc spal po boku, podobný jemu, jaký byl on, když do války šel. Mé srdce mi velmi 90 plesalo: nikoliv sen, já zřela již skutečnost pravou!“ Řekla a zlatotrůnná se pojednou zjevila Zora. Zaslechl manželčin hlas, jak plakala, Odysseus slavný. Přemítal zprvu, co to — však tak mu to připadlo v mysli, že ho již poznává žena — a stojí u hlavy jeho. 95 Sebral pokrývku honem i s kůžemi, na kterých ležel, složil je na křeslo v jizbě, a potom i hovězí kůži vyvlekl ze dveří ven. Pak modlil se, pozdvihnuv ruce: „Jestli jste v milosti své, ó Zéve, mě souší a vodstvem přivedli do země mé, když dřív jste mě zkrušili tolik, 100 někdo ať z lidí, co bdí, teď věštné pronese slovo uvnitř, a nějaké venku se od Dia znamení zjeví!“ Těmito prosil slovy a Zeus jej všemoudrý slyšel. Z jasných olympských vrchů hlas hromu se pojednou ozval, zvysoka, z oblasti mraků — i zaplesal Odysseus slavný. 105 Slovo pak v obydlí svém zas pronesla služebná mlečka, zblízka, kde ruční mlýny měl zřízeny vládyka mužstva. Ženy se okolo nich tam točily, dvanácte celkem, melouce ječnou mouku, i pšeničnou, sílu to mužů. Druhé ženy už spaly, když semlely pšenici všecku, 110 jediná dosud mlela, jež ze všech nejslabší byla. Ta teď přestala mlíti a pravila — v znamení vládci: „Kronovče, otče nás všech, jenž vladaříš bohům i lidem, jak jsi to zahřímal teď, tak mohutně, s hvězdného nebe! Není nikde ni mráčku — toť znamení někomu dáváš! 115 Splň teď přání, jež mám, já ubohá, které chci vyřknout: V tento ať ženiši den tam v komnatě vladaře mého posledně, posledně již jsou veseli při hodu libém, za to, že lopotou trudnou mně ubohé klesají údy, když jim semílám ječmen — ať posledně večeři jedí!“ 120 Řekla, a z věštných slov měl radost Odysseus slavný, jakož i z Diova hromu — teď doufal zlosyny ztrestat. Po ránu v komnatu krásnou se opět scházely služky, hromadně ke krbu jdouce, by vznítily nezmarný oheň. S lůžka tu zvedal se již syn vladařův, podobný bohu. 125 Oblekl šat, pak břitký meč k svým zavěsil plecím, potom na nohy lesklé si přivázav opánky krásné, uchopil silný oštěp, jenž ostrým hrotem se končil. Šel pak, na prahu stanul a promluvil k Eurykleii: „Jakpak, matičko milá, jste cizince uctily v domě 130 dobrým lůžkem a jídlem, či leží beze vší péče? Takhle to dělává máť, ač jinak velmi je moudrá: naslepo jednoho ctí, když někdo sem zavítá z lidí, horšího — lepší však muž jest pouštěn bez pocty z domu.“ Rozumná Eurykleia mu dala zas odpověď tuto: 135 „Nyní bys neměl, dítě, jí dávat, nevinné, vinu! Vždyť přec popíjel vína, zde usazen, co si jen žádal, jídla že nechce už víc, děl sám, když matka se ptala. Potom velela služkám, by ihned mu ustlaly postel, kdykoliv na odpočinek a na spánek pomýšlet bude. 140 On však jak nějaký bídný a docela nešťastný člověk nadobro odmítl v lůžku a na měkkých kobercích ležet, nýbrž na ovčích rounech a hovězí syrové kůži usnul v předsíni domu, a my jsme mu pokrývky daly.“ Řekla, a Télemachos hned potom komnatou vyšel, 145 kopí si vzav, dvé rychlých psů s ním běželo cestou. Odešel na sněmoviště a k Achaiům holení krásných. Na služky Eurykleia, ta vzorná zvolala žena, která se zrodila z Ópa, a toho byl Peisénór otcem: „Honem! Dělejte, služky! Teď vy tady vyčisťte palác, 150 pak jej vykropte dobře a koberce nachové klaďte na křesla zrobená krásně — a vy zas houbami tuhle otřete každý stůl, též měsidla vymyjte čistě, rovněž i dvouuché číše, a umělé, ale vy druhé pro vodu dojděte k studni — už běžte — a ať jste už tady! 155 Nebudou dlouhý čas již ženiši vzdáleni z domu, naopak, přijdou časně, vždyť mají tu společnou slavnost.“ Ony to slyšely rády a ochotně poslušny byly. Některé, počtem dvacet, šly k prameni ztemnělé vody, druhé zůstaly doma a obratně konaly práci. 160 Dělníci ženichů též tam vkročili. Tito pak dříví štípali dobře a zručně. A zároveň služebné ženy s vodou od zdroje přišly. Též přišel tam pastucha vepřů, tři tam vháněje vepře, již ze všech nejlepší byli. Ty tam prozatím nechal, ať běhají po pěkném dvoře, 165 potom promluvil k pánu a řekl mu vlídnými slovy: „Cizinče, zdali se líp již Danajci chovají k tobě, či snad tě v neúctě mají zde v paláci, jako už dříve?“ Důvtipný Láertův syn zas těmito odvětil slovy: „Kéž už jednou božstvo těch ženichů potupy ztrestá, 170 kteří tak zpupně si vedou a nezbedné páchají skutky v obydlí cizího muže — a za mák nemají studu!“ Taková byla jich řeč, již navzájem mluvili k sobě. Zblízka tu pastucha koz k nim přistoupil, Melanthios, vháněje před sebou kozy, jež ze stáda nejlepší byly, 175 na hody záletníkům, a dva měl pastevce s sebou. V ozvučné podsíni dvorní ta zvířata uvázal pastýř, sám ale oslovil pána a mluvil jizlivou řečí: „Cizáku, ještě i teď nás budeš po domě trápit, žebraje po všech mužích, a netáhneš ze dveří odsud? 180 Vůbec sotva, jak myslím, se od sebe rozejdem tady, dokud nezkusíš pěsti, vždyť správné nikterak není tohleto žebrání tvé — též jinde jsou Achaiův hody!“ Pravil, však důvtipný vladař mu neřekl na to ni slova, mlčky jen zakýval hlavou a v srdci mu záhubu strojil. 185 Přišel i Filoitios, již třetí, pastuchů vůdce, ženichům jalovou krávu a tučné tam vháněje kozy. Plavci je přivezli právě, již ve své lodi i jiným lidem dávají průvod, ať kdokoli k nim by již přišel. V ozvučné podsíni dvorní ta zvířata uvázal pastýř, 190 sám pak, přistoupiv blíže, se otázal pastuchy vepřů: „Kdopak je, pastucho vepřů, ten cizinec, který sem nově do domu našeho přišel, a z kterého býti se pyšní lidu, kde jeho je původ a kde má otcovskou půdu? Chudák! — A přec svým vzrůstem se podobá vladaři králi. 195 Lidé však bludní světem jsou od bohů vrháni v bídu, kdykoliv určí jim strast, byť třeba i na trůně byli.“ Pravil, pak přistoupil blíže a ruku mu na pozdrav podal, při čemž takto se ozval a pravil perutná slova: „Zdráv buď, tatíčku hoste! Kéž nabudeš, pro příště aspoň, 200 štěstí — ovšemže nyní jsi svírán četnými strastmi. Není nad tebe, Zéve, ni jediný krutější z bohů, nemáš soucitu s muži, ač sám’s jim přece dal život, neboť vrháš je v strasti a útrapy zármutku plné! — Zalil mě pot, když viděl jsem jej, proud slz se mi vylil, 205 vzpomínkou na Odysséa, vždyť také onen je možná oděn v takové hadry a světem po lidech bloudí, je-li kde naživu ještě a vidí sluneční světlo. Pakliže podlehl smrti a do domu Hádova sešel — ó jak, hrdinský vládce, tě lituji, který jsi určil 210 v území Kefallénů mě malého dozorcem skotu! Teď, když množí se tolik, že nijak by nemohl nikde dobytek širokých čel být množen člověku více, jiní lidé mi velí, bych pořád jen přiháněl krávy k hodům. Docela nic tam na syna nedbají v domě. 215 Obavy božský trest v nich nebudí — ano již pánův statek si rozdělit chtí, když vladař dlouho je vzdálen. Avšak v milených prsou mi přečasto přemýšlí srdce: Byla by špatná to věc, když dědic statku je v domě, do cizí krajiny jíti a odvésti celé to stádo 220 k mužům cizího kmene — však horší je zůstati tady, hlídat cizincům stáda a přitom v srdci se trápit. Však bych věru již dávno byl k jinému mocnému králi odešel odtud a prchl, vždyť snášet déle to nelze! Dosud však v mysli mi jest ten nebožák. Kdyby tak přišel! 225 Ha, jak v paláci svém by ty ženichy rozehnal rázem!“ Důvtipný Láertův syn zas těmito odvětil slovy: „Pastucho, ježto se nezdá, že zlý jsi neb nemoudrý člověk, také poznávám sám, jak důvtip v srdce ti vniká, proto ti povím něco a ztvrdím to přísahou velkou. 230 Z bohův obzvláště Zeus buď svědkem a hrdinského vládyky pohostný stůl — též ohniště, k němuž jsem přišel, ještě co pobudeš tady, se vrátí Odysseus domů! Potom, budeš-li chtít, jej vlastníma očima spatříš, jak bude ženichy klát, již tady sí na pány hrají!“ 235 Na to mu pastýř krav zas těmito odvětil slovy: „Kéž by jen, milý hoste, tu řeč tvou Kronovec splnil! Pak bys teprve poznal, co síla a ruce mé zmohou!“ Také pastýř vepřů se modlil k veškerým bohům, aby se ve svůj dům již důvtipný Odysseus vrátil. 240 Taková byla jich řeč, již navzájem mluvili k sobě. Ženiši zhoubu a smrt však zatím Télemachovi chystali. Vtom však pták tam přiletěl od levé strany, orel vysokoletý a holuba plachého držel. Tenkráte Amfinomos se ujal slova a pravil: 245 „Nikterak úmysl náš, ó přátelé, nedojde cíle, usmrtit Télemacha — nuž chutě se do jídla dejme!“ Takto děl Amfinomos, a návrh všechněm se líbil. Do domu božského vládce se ženiši vrátili opět. V komnatě nejdřív pláště si na křesla dali a židle, 250 kláli pak tučné kozy a kláli i veliké ovce, kláli i krmené vepře a k tomu i ze stáda krávu. Potom pekli z nich droby a dělili, v měsidlech víno mísili. Pastýř vepřů pak rozdal poháry hostům, Filoitios pak chléb jim roznášel, pastuchů vůdce, 255 v krásných košících všechněm, a Melantheus naléval víno. Po jídlech předložených, a zchystaných, zvedali ruce. Lstivě tu syn dal rozkaz, by otec zaujal místo v komnatě stavěné krásně, však při samém kamenném prahu, přistaviv nevelký stolek a nevzhlednou židlici k němu. 260 Rozkázal podíl drobů mu předložit, nalíti vína v krásnou ze zlata číši a potom toto mu řekl: „Tady seď od této chvíle a s pány tu popíjej víno! Sám já posměchu tebe i útoků chrániti budu naproti ženichům všem, vždyť není to obecní přece, 265 nýbrž dům Odysséův, jejž on přec získal si pro mne. Ale vy záletníci svou chtivost potupy zdržte, zvláště však útoků rukou, ať nevzejde sváda a hádka!“ Pravil, a ihned všichni se do pysků zakousli zuby, s podivem hledíce naň, jak směle tam před nimi mluvil. 270 Potom k nim Antinoos, syn Eupeithův, promluvil toto: „Ačkoli drsná to řeč, přec chceme ji od Télemacha, Danajci, snést. — Jak naproti nám teď s pohrůžkou vyjel! Nedal nám Kronovec Zeus své svolení — sic bychom dávno v domě mu zavřeli ústa, byť sebe byl ráznější řečník.“ 275 Takto děl Antinoos — on nedbal na jeho slova. Zatím pro bohy žertvu již městem heroldi vedli, lid pak kadeří dlouhých se zevšad hromadně scházel v místo, kde stinný háj měl Foibos, nemylný střelec. Opekše vrchní maso a dolů s rožňů je stáhše, 280 každému podíl dali a skvostné slavili hody. Také Odysséu se od sluhů dostalo dílu, stejného, jaký i jim byl přidělen, neboť to velel milený Télemachos, jejž božský Odysseus zplodil. Avšak nechtěla Pallas, by nechali ženiši zpupní 285 potup bolestných duši, by do srdce Láertovci zaryl se o mnoho hloub hrot zármutku, Odysséovi: Byl tam jakýsi muž mezi ženichy, zločinů strůjce. Jménem Ktésippos slul, své obydlí na Samě maje, který jměním jsa hrd, jež nesmírně veliké bylo, 290 chtěl mít vládcovu choť, když tento již dlouho byl vzdálen. K ženichům nadmíru zpupným se tehdáž vyjádřil takto: „Nyní, ženiši mužní, mě poslyšte! Něco vám řeknu: Host náš dostal svůj díl už před chvílí, jako je slušno, stejný, vždyť není hezké, ni správné, činiti újmu 295 hostům Télemachovým, když některý do domu přijde. Já bych také mu dar chtěl poskytnout, aby i on zas obdařil lázeňskou služku neb jiného z ostatních sluhů, kteří v domě tu žijí a božskému vladaři slouží!“ Pravil a hovězí hnát naň hodil pravicí pádnou, 300 který z koše si vzal — však Odysseus slavný se uhnul, málo jen uchýliv hlavu, a ve svém nitru se zasmál, s děsným úšklebkem v duchu — hnát vletěl do pevné stěny. Ktésippa Télemachos pak pokáral těmito slovy: „Ktésippe, přisámbůh, že měl’s teď veliké štěstí! 305 Chybil ses cizince toho! On sám tvé ráně se uhnul! Věruže ostrý hrot bych přímo ti do srdce vrazil! Potom namísto sňatku by otec chystal ti pohřeb tady! Poznávám již — jest obé dobře mi známo, 310 co jest dobré, co zlé — však dřív jsem dětinský býval. Přece však snáším ještě, ba dokonce na to se dívám, jak mi je vybíjen brav, jak moje se vypíjí víno, vyjídá chléb — jest těžko, by jeden zadržel mnohé. Vy mi tu v úmyslu zlém již nikomu nečiňte křivdy! 315 Pakli již úmysl máte mě samého zabíti kovem, raděj i to bych volil — vždyť mnohem lépe by bylo, mrtev už být, než den jak den zřít ohavné skutky, hosté jak v domě tu mém jsou týráni, služebné ženy způsobem mrzkým sem tam jsou vláčeny po domě krásném.“ 320 Pravil, i umlkli všichni a úplné nastalo ticho. Po chvíli Ageláos se ozval, Damastorovec: „Přátelé, není slušno, když někdo by promluvil pravdu, nad tím pohoršen býti a vzdornou řečí se sápat. Nebudiž cizinec tento a žádný sluha již týrán, 325 kteří v domě tu žijí a božskému vladaři slouží! Já bych však Télemachovi i mateři jeho dal návrh, přátelský — bude-li jen jim v srdci se oběma líbit: Dokud ve hrudi duch vám choval naději ještě, opět že důvtipný zas v svůj palác se Odysseus vrátí, 330 nikdo jí neměl za zlé, že čeká a odkládat hledí ženichy v paláci svém, vždyť tak by to bývalo lépe, kdyby se Odysseus vrátil a přišel zas do domu svého. Avšak teď je už zřejmo, že nazpět nelze ho čekat. Pročež přisedni k matce a hleď jí učinit návrh, 335 toho, kdo nejvíc podá a přední je šlechtic, si vzíti, abys po otci statků k své radosti užívat mohl, jedl a pil, však jiného dům ať spravuje matka!“ Rozumný Télemachos mu na to dal odpověď tuto: „Při Diu, Ageláe, a útrapách milého otce, 340 který daleko vlasti buď zhynul neb dosavad bloudí, vdavkám mateře své já nebráním, nýbrž jí radím, koho si zvolí, si vzíti, a přidat chci nesmírné dary. Mne však zdržuje stud, bych máteř násilnou řečí vyháněl, nechce-li sama — to nerač dopustit, bože!“ 345 Domluvil Télemachos. Vtom vznítila Athénská Pallas v ženiších bezuzdný smích, vždyť rozum jim nadobro zmátla: Čelisti, jak se tam smáli, jim všechněm pitvorně zkřivly, při čemž hltali maso, ač dosud krvavé bylo, zrak se jim slzami plnil, a nářek dral se jim z duše. 350 Slova tu Theoklymenos se ujal, podobný bohům: „Jaké to neštěstí vás, ó nebozí, postihlo právě? Hlavy jsou zastřeny temnem, i tváře i kolena vespod, nářek tu hlasitě zní, jest obličej slzami máčen, krví jsou ztřísněny stěny, i krásná sloupová chodba, 355 pln jest zemřelých dvůr, jest předsíň zemřelých plna, toužících v podsvětí jíti a v temnotu. Sluneční světlo s oblohy zmizelo zcela, a hrůzná se rozlévá chmura.“ Pravil a nad tou řečí se od plic zasmáli všichni. Tehdy k nim Eurymachos, syn Polybův, mluviti počal: 360 „Blázen je cizinec ten, jenž odkuds právě sem přišel! Hned tedy, jinoši, vstaňte a honem ho vyveďte z domu, ať si jde na sněmoviště, když tady má takové temno!“ Jemu zas rovný bohům dal odpověď Theoklymenos: „Nikterak, Eurymachu, tě nežádám za vůdce cesty. 365 Mám své oči a uši a mám též obě dvě nohy, rozum pak ve hrudi mé jest zdatný, bezvadný ve všem. S těmito odejdu ven, vždyť vidím valit se na vás neštěstí — tomu se z vás již nevyhne, neprchne nikdo ze všech ženichů vás, již v paláci rovného bohům 370 vládce si vedete zpupně a pášete nezbedné skutky.“ Pravil a z komnaty ven hned vykročil, k bydlení vhodné, načež k Peiraiu šel, jenž rád jej do domu přijal. Hned pak ženiši všichni si navzájem hleděli v líce, dráždili Télemacha a z hostů si tropili posměch. 375 Takto pak leckterý děl z těch mládců zpupnosti plných: „Horších hostů než tady by opravdu nenašel nikde! Jakého dotěrného to tamhle máš tuláka v domě, který se po jídle shání a po víně, zato však v práci zručnosti nemá ni sil — jen marné to břemeno země! 380 Druhý tamhle zas povstal, by hlásil budoucí věci. Kdybys mne poslechnout chtěl, což mnohem lépe by bylo! Na loď s četnými vesly ty cizince naložme oba, načež je k Sikelům pošlem, a mnoho bys vyzískal na nich.“ Taková byla jich řeč — on nedbal však na jejich slova, 385 nýbrž pohlížel tich jen na otce, čekaje pořád, kdy již pravici svou na ty nestoudné ženichy vztáhne. Královna naproti nim svou krásnou židli si dala, rozenka Íkariova, ta moudrá Pénelopeia, hovor poslouchat chtíc, jejž každý v komnatě mluvil. 390 Oběd za smíchu ještě si ženiši připravit mohli, lahodný, velice hojný, a množství zabili zvířat, večeře žádná jiná jim nemohla nastati trpčí, jakou za krátký čas jim Pallas a hrdina silný připravit měl, vždyť mrzké dřív tam páchali skutky.