ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Hermés, kyllénský bůh, již volal z paláce duše pobitých záletníků a ve svých rukou si nesl krásný zlatý prut, jímž lidem podle své vůle bdícím uspává oči a jiné zas ze spánku budí. 5 Tím jim dav pokyn, je vedl. Ty šustíce kráčely za ním. Jako as netopýři kdes v zákoutí ohromné sluje létají, šustíce přitom, kdy z chumáče některý spadne, se skály, na níž visí a všichni se při sobě drží, tak s ním kráčely duše a šustily. V čele jim kráčel 10 Hermeiás, spasný bůh, jenž dusnou cestou je vedl podél Leukadské skály a proudů Ókeanových, podél krajiny Snů, pak podél sluneční brány, načež k Asfodelové se zakrátko dostali louce, na které bydlí duše, jen obrazy zesnulých lidí. 15 Achilleus, Péleův syn, byl nejdřív uviděn od nich, s ním byl Patroklos také a bezvadný Antilochos, Aiás, syn Telamónův, jenž postavou těla i krásou nejlepší z Danaů býval krom Achilla bezvadného. Když se tak scházeli tam kol hrdiny Achilléa, 20 vtom k nim přistoupil blíž duch vévody Agamemnona, pohroužen v žal. S ním družina těch, již v průvodu jeho v paláci Aigisthově kdys, zabiti, osudu došli. Nejdřív duch Péleovcův mu pravil těmito slovy: „Mněli jsme, Átreův synu, že’s Diovi bleskovládci 25 nejvíce ze všech reků byl milý po všecky časy, neboť četných mužů, a silných, býval jsi vládcem v Tróji, kde tolik strastí jsme musili Achajci snášet, přec však se zhoubný los též k tobě měl přiblížit záhy, jemuž se žádný muž, jak zrodí se, nemůže vyhnout. 30 Kéž bys, když královskou hodnost měl’s ve své, vladaři, moci, tenkrát už v trójské zemi byl smrti a osudu došel! Byl by ti zajisté rov lid veškerých Achaiů zřídil, k poctě a velkou slávu bys synovi v budoucnu zjednal! Takhle ti souzeno jest, bys žalostnou zahynul smrtí.“ 35 Nato duch Átreovcův mu zase dal odpověď tuto: „Blahý Péléův synu, ty Achille, podobný bohům, zemřel’s od Arga vzdálen, až v Tróadě! Okolo tebe nejlepší synové trójští i achajští padali vesměs, o tebe vedouce boj. Ty’s v hustém kotouči prachu 40 ležel, velikán velký, a neměl’s už na mysli jízdu. My, ač celý jsme den tam válčili, nebyli bychom vůbec skončili zápas, až Zeus jej vichřicí skončil. Když jsme tě ze vřavy boje pak nazpět přinesli k lodím, mastí a teplou vodou jsme krásné ti umyli tělo, 45 pak jsme tě na lůžko dali a Danajci okolo tebe vřelé ronili slzy a všichni si stříhali vlasy. Z moře tu vystoupla matka a nesmrtné rusalky mořské, slyšíce o tom zvěst. Hned mořem se rozlehlo širým nesmírné kvílení vůkol, až Achajce pojala hrůza. 50 Povstavše byli by prchli a vstoupili do dutých lodí, kdyby jich nezdržel muž, jenž stár byl a nad jiné zkušen, Nestór, který i dřív měl ze všech nejlepší rady. Tento muž, moudré mysli, se ujal slova a pravil: ,Zadržte, Argejci, přec! Proč prcháte, Achajci jaří? 55 Matka to vystoupla jen, s ní nesmrtné bohyně mořské, z hlubin, neboť si přeje být účastna synova pohřbu.‘ Řekl, a všechen se lid hned zastavil, hrdinské mužstvo. Rozenky mořského kmeta pak shlukly se okolo tebe, žalostně nad tebou lkaly, když v božská se oděly roucha. 60 Veškerých devět Mús tam krásným střídavě hlasem kvílelo — nikoho bez slz bys nebyl z Argeiů tenkrát spatřil: takový žal tam zvučná vznítila Músa. Sedmnáct napořád dní tam pro tebe, ve dne i v noci, plakali nesmrtní bozi i lidé smrtelní s nimi, 65 pak jsme v den osmnáctý tě spálili. Okolo tebe přemnohé tučné ovce a lesklé jsme zabili krávy. V božském rouše jsi plál, kol stály tam ve džbánech hojných balsám a sladký med. V své výzbroji rekové četní konali slavnostní průvod kol hranice, na které’s hořel, 70 pěšky i na svých vozích, a velký se ozýval lomoz. Když pak tě Héfaistův žár již konečně nadobro strávil, pak tvé bílé kosti jsme, Achille, sbírali ráno, čistým je kropíce vínem a balsámem: dalať nám matka zlatý dvouuchý džbán, jenž darem byl od Dionýsa, 75 jak nám tvrdila sama, a slavného Héfaista dílem. V něm jsou bílé tvé kosti, ó Achille, hrdino slavný, společně s nimi tam jsou též mrtvého Patrokla kosti, zvláště jsou Antilochovy, jejž nad jiné v úctě jsi míval z ostatních soudruhů všech, když přítel Patroklos padl. 80 Velký nádherný rov kol vašich kostí jsme potom zřídili, statný to voj nás Achaiův oštěpometců, na strmém mořském břehu, tam na širém Helléspontu, aby tam zdaleka již byl plavcům od moře zjevný, lidem, již nyní žijí i oněm, co pozděj se zrodí. 85 Matka tvá překrásné ceny tam složila, dary to bohů, do středu na závodiště, by vítězům odměnou byly. Ty’s přec zajisté byl, již přečasto, při pohřbu mužů, reků. Když některý král kdes zahyne, po každé mládci berou na sebe pásy a ke hrám se závodním strojí. 90 Avšak, kdybys byl spatřil, tu velmi bys užasl v duši, jaké na poctu tvou tam složila překrásné ceny Thetis stříbrných nohou, vždyť býval’s miláčkem bohů. Takto ni po tvé smrti ti slavné nezašlo jméno, nýbrž po všem lidstvu ti vzácná potrvá sláva, 95 Ale co já mám z toho, že válku jsem úplně skončil?! Kronovec žalnou zhoubu mi při mém návratu smyslil pod rukou Aigisthovou a vlastní neblahé ženy.“ Taková byla jich řeč, již navzájem mluvili k sobě. Vtom však už Argův vrah k nim přistoupil, průvodce Hermés, 100 sváděje do Hádu duše, jež vládyka Odysseus pobil. Vyšli jim s podivem vstříc, když viděli, jak se tam blíží. Vévoda Agamemnón, syn Átreův, na místě poznal slavného Amfimedonta, jenž z Melanéa se zrodil, který v Ithace bydlil, jsa pohostným přítelem jeho. 105 Nejdřív duch Átreovcův mu pravil těmito slovy: „Copak se vám jen stalo, že vešli jste do temnot zemských, veškeří stejného věku, a vybraní? Sotva by lépe zvolil, kdo po celém městě by vybíral nejlepší mužstvo. Zdali snad Poseidón vás zahubil na vašich lodích, 110 vzbudiv zuřivé větry a dlouhé na moři vlny? Nebo vás nepřátel dav snad zahubil na pevné zemi, když jste jim jímali krávy a ovcí úhledná stáda, nebo když o své město a o ženy válčili s vámi? Odpověz na dotaz můj, jsemť pohostným přítelem tobě! 115 Nevíš-li již, jak přišel jsem k vám kdys s podobným bohu hrdinou Meneláem, bych přiměl vašeho vládce na lodích pokrytých pevně se vypravit do Tróje s námi? Plný to trvalo měsíc, než celé jsme propluli moře. Odysseus, bořitel měst, jen stěží byl přemluven k tomu.“ 120 Na to duch Amfimedontův mu zase dal odpověď tuto: „Přeslavný Agamemnone, ty mocný vládyko mužstva, všecko to, živený Diem, mám na mysli, jak jsi to řekl. Já ti teď zevrubně povím a vyložím skutečnou pravdu, jak nás postihla smrt, tak strašná, a kterak se stala: 125 Chtěli jsme vládcovu choť, když tento již dlouho byl vzdálen. Ona se nemohla vzepřít, ni vejít v ten odporný sňatek, černou zhoubu a smrt nám všechněm chystajíc tajně. Na příklad tuhletu lest, krom jiných, si smyslila v duši: Napjala osnovu velkou a počala v komnatě tkáti 130 velkých rozměrů roucho, a jemňounké, nám ale řekla: ,Pánové, ženiši moji, když zahynul Odysseus slavný, počkejte nějakou chvíli a nekvapte na ten můj sňatek, co by jen pohřební háv — ať příze mi nepřijde nazmar — Láertés, vládyka náš, měl hotový, až by ho jednou 135 zhoubný úmrtí los měl zachvátit žalosti plný, aby mi některá z žen pak neměla v Achajsku za zlé, kdyby tak zámožný muž měl ležeti bez rubáše!‘ Řekla, a mužný náš duch byl poslušen vyzvání toho. Skutečně velký ten háv pak tkávala, ale jen ve dne, 140 v noci jej párala opět a loučí si svítila k tomu. Takto tři léta tu lest nám skrývajíc, šálila všecky. Nastal čtvrtý již rok, zas tytéž se vrátily doby mizením měsíců mnohých, a četní minuli dnové. Konečně, dobře to vědouc, to zradila ze služek jedna. 145 Také jsme sami ji stihli, jak párala tkanivo skvostné. Tu pak musila již, byť nerada, dotkati roucho. Dotkala tkaninu velkou a přišla nám ukázat rubáš, vypraný, jasnému slunci neb měsíci podobný krásou. Tehdáž nějaký ďas tam přivedl Odysséa, 150 na venkov, v daleký kraj, v němž bydlil pastucha vepřů. Přišel i milený syn, jejž božský Odysseus zplodil, z Pylu již písečného se vraceje na lodi černé. Ti tam strašlivou smrt nám ženichům smluvili spolu, načež šli k slavnému městu. Pak vládyka Odysseus přišel, 155 později, ale syn vládcův se dostavil o něco dříve. Byl tam pastuchou veden a špatné měl na sobě roucho. Také byl podoben starci a žebráku plnému bídy, o hůl se opíral v chůzi a v bídné šaty byl oděn. Nemohl žádný z nás jej poznati, že by to on byl, 160 jak se tak najednou zjevil — ni onen, kdo věkem byl starší. Avšak my jsme ho láním a úhozy týrali v domě. On se nám nějaký čas dal tupit a po sobě házet ve svém paláci vlastním a snášel to, trpěliv v duši. Ale když bouřný Zeus svou vůlí ho ponoukl k činu, 165 odnesl s Télemachem své překrásné z komnaty zbraně, složil je do zbrojní síně a závory zastrčil v dveře. Potom vlastní své choti dal Odysseus zchytralý pokyn, ženichům sekyry sivé a také lučiště dáti v zápas, nám nešťastným lidem a k počátku záhuby naší. 170 Ale ni jediný z nás té tětivy silného luku nijak nemohl napnout, vždyť mnoho nám chybělo síly. Když však veliký luk měl do rukou přijíti jemu, tehdáž hromadně všichni jsme důtklivou volali řečí, nedat mu do rukou luk, byť sebe ho důtklivěj žádal! 175 Jediný Télemachos dal rozkaz mu lučiště podat. Chopil je Odysseus slavný, jenž tolik zápasů přestál, napjal je docela snadno a prostřelil sekyry šípem. Šel pak a na prahu stanul a rychlé vysypal šípy hrozivě zíraje kol. Pak zastřelil Antinoa, 180 načež ty žalné šípy zas po jiných z lučiště střílel, naproti po nich míře, a jeden po druhém padal. Bylo tu znát, jak nějaký bůh jest pomocník jeho. Ihned v komnatě oné se na svou spolehše statnost, napořád vůkol nás kláli, a hrozný se ozýval sténot, 185 jak nám rubali hlavy, až podlaha od krve vřela. Takto jsme, Átreův synu, tam zhynuli. Ještě i nyní v paláci Odysséově jsou bez pohřbu mrtvoly naše, poněvadž v našich domech to příbuzní nevědí dosud, kteří by temnou krev nám smyli a nad námi lkali, 190 složíce na lůžko nás, což bývá zesnulým poctou.“ Na to duch Agamemnonův mu odvětil těmito slovy: „Zchytralý Odyssée, ty blahý Láertův synu, opravdu velikou ctnost má manželka, kterou jsi pojal. Jaký to šlechetný duch byl v rozvážné Pénelopeii, 195 rozence Íkariově! Jak na něho myslila stále, na svého manžela z mládí! — A proto se neztratí nikdy pověst o jejích ctnostech, a bohové vzněcovat budou o moudré Pénelopeii vždy u lidí líbezné písně. Ne jak Tyndareovna, jež špatné si smyslila skutky, 200 zabivši manžela z mládí! I budou ošklivé písně o ní u lidí znít, vždyť těžkou zjednala hanbu útlým ženštinám všem, též takové, která je čestná.“ Taková byla jich řeč, již navzájem mluvili k sobě, stojíce v Hádově domě, jenž v temných je hlubinách zemských.

205 Druzi však sestoupli z města a zakrátko na statek přišli Láertův, velice krásný a úpravný, který si kdysi koupil Láertés sám, když dříve byl pracoval těžce. Tam měl Láertés dům, kol dokola obydlí stála všude, v nichž stravu svou jedl, sedal i za noci spával 210 nevolný robotný lid, jenž dělal mu, čeho si přával. Stařena, sikelská žena, tam sloužila, kterážto starce bedlivě na péči měla, zde na venku, opodál města. Ihned děl k synovi svému a k pastýřům Odysseus toto: „V dům teď stavěný pevně se nyní vydejte kvapně, 215 ihned tam nejlepšího nám k obědu zabijte vepře, já však mezitím půjdu, bych zkoumal našeho otce, zdali mě pozná ještě, až očima pohlédne na mne, či snad mne nepozná už, když dlouhá jsem léta byl vzdálen.“ Takto jim děl, pak válečnou zbraň své čeledi vydal. 220 Tito pak v pánův dům s ní kvapili. Odysseus slavný k úrodné vinici kráčel a po otci bedlivě pátral. Nenašel Dolia nikde, když do sadu velkého vcházel, nenašel žádného z rabů ni ze synů, nýbrž ti právě odešli sbírat trní, by vinici ohradou bylo, 225 při čemž Dolios kmet jim na té cestě byl vůdcem. Jedině vlastního otce tam našel v úpravném sadě, jak tam zarýval štěp. Měl na sobě ohyzdný kaftan, slátaný, plný špíny, kol lýtek slátané bídně holínky z hovězí kůže, by unikl škrábnutí trní. 230 Rukávce na obou rukou ho chránily naproti ostnům, čapku měl z kozí kůže. — Tím šatem svůj zvyšoval smutek. Spatřiv jej Odysseus slavný, jenž tolik zápasů přestál, kterak je stářím zmožen a velkou žalost má v duši, pod hrušní ztepilou stanul a hojné proléval slzy. 235 Potom přemýšlet počal i ve svém srdci i v mysli, měl-li by zulíbat otce a obejmout, spolu mu všecko povědět, kterak se vrátil a do země otcovské přišel, či se ho vyptávat dříve a po všem pátrati zvláště. Když tak přemýšlel o tom, tu uznal vhodnějším toto: 240 nejdřív promluvit žertem a zkusit tak milého otce. Tak v své rozjímal duši a kráčel ke starci přímo. Stařeček schyloval hlavu a kypřil půdu kol stromu. K němu tu přistoupil blíže a pravil syn jeho slavný: „Dědoušku, nezručný nejsi, a dovedeš zahradu pěstit. 245 Pěkně ji na péči máš — toť zajisté rostlina žádná, žádný strůmek, ni réva, ni oliva, fíkové stromy, hrušky a žádný záhon ti není tu bez péče v sadě. Jinou ti věc teď povím — ty hněvu však nepojmi v srdce! Ty totiž sám, jak vidím, jsi zanedbán. K tomu tě tísní 250 stařecký věk — též špíny jsi pln, máš ošklivý oděv. Není to pro lenost přece, že pán tvůj o tebe nedbá, také nic otrockého se na tobě nejeví oku v tvářnosti, velkosti tvé — tyť muži se podobáš králi! Ty se přec podobáš muži, jenž po libé lázni a jídle 255 měkce si uléhá spát, vždyť taký je obyčej starců. Avšak tohle mi řekni — a skutečnou pravdu mi pověz: Kterého muže jsi sluha, a čí to tu vzděláváš sady? Také tohle mi pověz, a pravdivě, abych to věděl: Vskutku-li v ithackou zem jsem připlul — jakož mi tamhle 260 povídal kterýsi muž, jenž potkal mě, když jsem sem kráčel. Nebyl však zdravé mysli, vždyť nechtěl říci mi všecko, nechtěl vyslechnout též mé otázky, když jsem se tázal po svém příteli zdejším, zda živ je a dosud je tady, či již podlehl smrti a jest již v Hádově sídle. 265 Neboť něco ti řeknu — ty uvažuj — nyní mě poslyš: Hostem byl mi kdys muž, v mé milé otcovské zemi, který zavítal ke mně — a žádný v paláci našem z krajin dalekých host až dosud mi nebyl tak milý. Muž ten se honosil tenkrát, že z Ithaky pochází rodem, 270 tvrdě, že otec jeho je Láertés Arkeisiovec. Já si ho sám hned do domu vzal, jej pohostil vzorně, slouže mu s velkou péčí, vždyť zásob měli jsme hojně. Též jsem, jako je slušno, mu věnoval pohostné dary, vzacné ze zlata skvosty, jež vážily talentů sedm, 275 též jsem mu z ryzího stříbra dal měsidlo zdobené květy, dvanácte prostých plášťů a tolikéž pokrývek k tomu, tolikéž plášťů skvostných, a přidal tolikéž sukní, čtyři pak dívčiny zvlášť, jež vzorné uměly práce, hezkých těl, jež vybral si sám, jak vkus jeho žádal.“ 280 Otec se slzou v oku mu na to zas odvětil takto: „Ovšem, jest to ta země, ó cizinče, po níž se tážeš, avšak násilný lid, pln zpupnosti, nad ní teď vládne. Marně však dal’s mu ty dary, jichž velké’s mu daroval množství. Ovšem, kdybys ho zastal zde živého v ithacké zemi, 285 jistě by splatil ty dary, a řádně tě uctil a domů propustil zas — má poctěn být muž, jenž pohostil dříve. Avšak tohle mi řekni a skutečnou pravdu mi pověz: Kolikže prchlo již roků, co v domě byl od tebe přijat ten tvůj nešťastný host, můj potomek — ačli kdy býval? 290 Chudák! On od svých přátel a od své otcovské země vzdálen, buď od mořských ryb byl pohlcen, nebo snad někde na souši šelmám a ptákům byl kořistí! Nemohla matka s otcem jej obléci v rubáš, ni oželet — rodného syna, nemohla Pénelopeia, ta rozumná zámožná žena, 295 na lůžku, jako je slušno, se nad svým vyplakat mužem, ani mu zatlačit oči, což bývá zesnulých poctou. Také tohle mi řekni, a pravdivě, abych to věděl: Kdopak a odkud jsi rodem? Kde město a rodiče tvoji? Kde je tvá rychlá loď, jež přivezla tebe a tvoje 300 průvodce rovné bohům, či na lodi cizí jsi připlul, jakožto host, však plavci, jak vystoupil’s, odpluli zase?“ Důvtipný Láertův syn zas těmito odvětil slovy: „Všecko ti povím tedy a vyložím skutečnou pravdu: Alybás má jest vlast, kdež bydlím ve skvostném domě, 305 Afeidás jest můj otec a Polypammón je děd můj, Epéritos já sám jsem nazýván, teď jsem však božstvem od země síkanské k vám byl zapuzen — proti své vůli. Koráb u břehu mám, tam na venku, opodál města. Nyní od oněch dob již páté minulo léto, 310 co se byl odtamtud vzdálil a odešel z rodiště mého. Chudák — a ptáci mu přece, když odcházel, lítali zprava, k zdaru. Já potěšen tím, jsem pouštěl přítele z domu. On šel s radostí též, náš duch měl naději ještě, my že se opět sejdem a skvostné dary si dáme.“ 315 Takto mu děl. Jej zármutku mrak vtom zahalil černý; nabral si tmavého prachu a oběma rukama svýma vsypal jej na šedou hlavu a hlasitě sténati počal. Synovi chvěla se hruď. Vtom vyrazil nozdrami jeho rázem prudký cit, když na otce milého hleděl. 320 Vyskočil, objal ho vřele a zlíbal a toto mu pravil: „Zde jsem, tatíčku, zde! — já osobně, po němž se tážeš! Konečně v dvacátý rok jsem do země otcovské přišel. Teď však nářku již nech, nech vzlykotu plného pláče, neboť ti něco chci říci — však musím se vyjádřit zkrátka: 325 Veškery záletníky jsem pobil v paláci našem, trestaje zlé jich skutky a trýznivou pohanu vlastní.“ Láertés na tuto řeč zas těmito odvětil slovy: „Vskutku-li Odysseus ty’s, můj syn, jenž vrací se domů, řekni mi nějaký znak, však zřejmý, abych v to věřil!“ 330 Důvtipný Láertův syn zas těmito odvětil slovy: „Nejdřív tuto viz jizvu a vlastním se podívej zrakem, kterou mi bílým klem kdys zasadil na Parnésu kanec. Tam ty jsi me poslal a zároveň velebná matka k dědovi Autolykovi, bych obdržel od něho dary, 335 které mi, zavítav k nám, kdys přislíbil, přikývnuv hlavou. Stromy ti vypočtu též, jež rostou v úpravném sadě, které’s druhdy mi dal — já sám jsem za každý žádal, když jsem tě, ještě jsa mlád, kdys provázel. Spolu jsme v sadě chodili stromovím tím — ty’s řekl a nazval je všecky. 340 Dal jsi mi jabloní deset a třináct hruškových stromů, čtyřicet fíkových kmenů, a potom slíbil’s mi dáti padesát révových řad, jež v různých obdobích zrají. Hrozny pak všelikých druhů se daří na oněch révách, kdykoli Diův čas nám příznivě připadne s nebes.“ 345 Řekl a v okamžik tento mu kolena klesla i srdce, jakmile uslyšel znaky, jež přesně mu Odysseus popsal. Objal milého syna — a omdléval. — — Stařečka na hruď přitiskl Odysseus slavný, jenž tolik zápasů přestál. Když však přišel zas k sobě a v hruď se mu sebrala síla, 350 opět se ujal slova a řekl mu odpověď tuto: „Dosud, ó otče ty Zéve, jste bohové v Olympu širém, vskutku-li za zpupný pych teď ženiši ztrestáni byli. Já však hrozný strach mám na duši, nyní že na nás veškeren ithacký lid sem vrazí a na všecky strany 355 po městech kefallénských že roznese poselství o tom.“ Důvtipný Láertův syn zas těmito odvětil slovy: „Vzmuž se a o tuto věc v svých prsou starosti neměj, nýbrž do domu pojďme, jenž poblíž zahrady stojí! Tamo jsem Télemacha a pastýře skotu a vepřů 360 poslal s rozkazem dřív, ať rychle nám připraví jídlo!“ Taková byla jich řeč, než do domu krásného vešli. Když pak ve vládcův dům již vstoupili, k bydlení vhodný, spatřili Télemacha i pastýře skotu a vepřů hojné krájeti maso a mísit jiskrné víno. 365 Zatím sikelská služka jej umyla v obydlí jeho, Láerta, chrabrého reka, a olejem natřevši tělo, v krásný jej oděla háv. Vtom bohyně, Athénská Pallas, přistoupla k vladaři mužstva a údům dodala síly, postavu větší než dříve a silnější tělo mu davši. 370 Láertés vystoupil z vany, a Odysseus užasl nad ním, vida, jak nesmrtným bohům je krásou na pohled roven. Potom se ozval takto a pravil perutná slova: „Zajisté, milý otče, kdos z bohů žijících věčně, velkost dal ti i krásu a učinil na pohled lepším.“ 375 Láertés, rozumný muž, zas tuto mu odpověď řekl: „Kéž bych jen, otče ty Zéve i Athéno, kéž bych jen, Foibe, jak jsem se Néryku zmocnil, jež důkladně stavěno bylo, mysu to pevné země — jsa vládcem nad Kefallény — kéž bych, taký jsa muž, byl v našem paláci včera, 380 výzbroj na plecích maje, a mohl ti po boku státi, válčit se záletníky! Tu mnohé bych života zbavil ženichy v našem domě, a tobě by okřálo srdce!“ Taková byla jich řeč, již navzájem mluvili k sobě. Jakmile ustali v práci, a jídlo již hotovo bylo, 385 ihned pořadem všichni si na křesla sedli a židle. Po jídle rukama svýma již sahali všichni, když dovnitř vstoupil Dolios stařec a synové tohoto starce, od práce na poli mdlí. Teď vyšla je zavolat matka, stařenka, sikelská služka, jež pěstila všecky a starce 390 bedlivě na péči měla, když pozdní stihlo ho stáří. Ti když vládyku zhlédli a ve své poznali mysli, stanuli v komnatě mlčky — a trnuli. Odysseus tedy honem se obrátil k starci a vlídnou promluvil řečí: „Staroušku, posaď se k jídlu! Teď úžas vypusťte z mysli, 395 neboť po dlouhý čas již dychtíce po jídle sáhnout, meškáme v komnatě této a pořád čekáme na vás!“ Řekl, i běžel mu vstříc kmet Dolios, rozepjav ruce, chopil mu v zápěstí ruku a vládcovi svému ji zlíbal, potom promluvil takto a pravil perutná slova: 400 „Když ses už vrátil domů, nám velice milý a vítán, ač v to už nedoufal nikdo, a bozi tě přivedli sami, velmi buď blažen a rád! Kéž bozi ti požehnat ráčí! Také jistotnou zprávu mi pověz, bych dobře to zvěděl, jistě-li moudrá choť již zvěděla, Pénelopeia, 405 že ses navrátil domů — či máme jí poslati zprávu?“ Důvtipný Láertův syn zas těmito odvětil slovy: „Staroušku, ta to již ví, nač dále bys o to se staral?“ Na židli hlazenou krásně se opět posadil stařec. Také synové jeho se shrnuli k slavnému vládci, 410 všichni ho vítali slovy a ruce mu upřímně tiskli, načež k Doliu otci si pořadem usedli všichni. Tak tam přátelský kvas byl slaven v králově domě.

Zatím však poslice pověst již celým kvapila městem, hlásajíc zhoubu a smrt, jež postihla ženichy strašná. 415 V stejný to slyšíce čas, hned se stran se sbíhali různých k paláci Odysséovu a sténali hořce a lkali. Odtud nosili mrtvé a každý pohřbíval svého. Mrtvoly z jiných měst pak dávali odvážet všecky od plavců do jejich vlastí a kladli je na lodi rychlé, 420 sami pak, truchliví v srdci, šli hromadně na sněmoviště. Avšak, když se už sešli a všichni se v hromadu shlukli, v středu jich Eupeithés povstal a počal mluviti k sněmu, neboť stálý bol měl pro syna, pro Antinoa, na srdci svém, jejž prvního sklál sám Odysseus slavný. 425 Pro něho proléval slzy, a těmito slovy se ozval: „Přátelé, strašný čin ten muž nám Achaiům spáchal: Některé s loďmi už dřív nám odvezl, četné a vzácné. Ztratil však duté lodi a také ztratil i mužstvo, vrátiv se, pobil zas druhé, již z Achaiů nejlepší byli. 430 Vzhůru však, nežli ten vrah nám kvapem do Pylu prchne, nebo snad v Élidu skvělou, kde epejský panuje národ! Pojďme, sic budeme vždycky, i později, vydáni hanbě, neboť to potupa bude, až o tom i potomci zvědí, vskutku-li za své syny a za bratry nestihnem pomstou 435 vrahy. Toť věru již déle by nebylo milé mi v duši žít, spíš přál bych si umřít a s mrtvými býti co nejdřív. Pospěšme již, sic po moři dřív nám uprchnou oni!“ Tak k nim promluvil s pláčem, a bol jal Danajce všechny. Tehdáž božský pěvec a hlasatel Medón k nim přišli 440 z paláce Odysséova, když libý je opustil spánek. Vstoupili do jejich středu — i užasli mužové všichni. Také rozumný Medón k nim promluvil těmito slovy: „Nyní, ithačtí muži, mě poslyšte: Odysseus jistě bez vůle nesmrtných bohů si takých nesmyslil skutků. 445 Sám jsem nesmrtného tam uviděl boha, jak stál tam poblíže Odysséa a ve všem byl Mentoru roven. Onen nesmrtný bůh tam blízko stál u Odysséa, zřejmě ho vzněcuje k boji a v ženiších vzbuzuje postrach. Zuřil v komnatě mužské, a jeden tam po druhém padal.“ 450 Toto jim pravil hérold a bledá je jímala hrůza. Také hrdinský kmet k nim promluvil, Halithersés, Mastorův syn, jenž nazad i vpřed sám jediný viděl. Tento, muž moudré mysli, k nim promluvil těmito slovy: „Nyní, ithačtí muži, mě poslyšte, něco vám řeknu: 455 Přátelé, slabostí vaší se všecko to neštěstí stalo! Nedbali jste mé rady, ni Mentora, vládyky mužstva, přimět vlastní své syny, by nechali ztřeštěných skutků, kteří strašlivý čin svou zpupností spáchali podlou, maříce vládcovo jmění a v neúctě majíce ženu 460 muže tak výborného — vždyť prý se už nevrátí nikdy. Staň se tak alespoň nyní! Teď učiňte, jak vám to radím! Nechoďme tam, sic smrt tam ledakdos najde svou vinou!“ Řekl, a někteří z nich hned zdvihli se s velikým křikem, víc než polovic všech, však na místě zůstali druzí. 465 Jiným se v srdci ta řeč však příčila — raději chtěli Eupeitha poslušni býti a honem kvapili pro zbraň. Ale když třpytnou zbroj již na svá těla si vzali, před ono prostranné město se veškeří hromadně sešli. Těmto se Eupeithés sám, ten bláhovec, postavil v čelo: 470 doufalť, že synovu smrt tak potrestá. Neměl se arci domů již navrátit živ, vždyť došel tam osudu svého. Tehdáž bohyně Pallas však pravila Diovi otci: „Kronovče, všech nás otče, ty nejvyšší vladaři vládců, odpověz na můj dotaz, co uvnitř mysl ti skrývá! 475 Chceš snad i dál zlou válku a strašlivou způsobit vřavu, či snad přátelský smír chceš stranám oběma zjednat?“ Kronovec, sběratel mraků, jí těmito odvětil slovy: „Dítě, proč na tu se věc teď tážeš a zvídáš ji na mně? Nebyl-li úmysl ten kdys vymyšlen od tebe samé, 480 jednou že Odysseus přijde a všecky ty ženichy ztrestá? Udělej, jakkoli chceš, já povím ti, jak je to vhodné. Ježto se nad záletníky už slavný Odysseus pomstil, věrnou učiňme smlouvu: ať Odysseus stále je králem, my však na vraždu synů i bratrů vzpomínku každou 485 vyhlaďme z paměti všech. Nechť mají se vespolek rádi, tak jak dřív, nechť mír zas mají a bohatství hojné!“ Rečí tou roznítil snahu, již Pallas měla už dříve. Sestoupla s olympských výšin a na zem se spustila skokem. Oni když po chutném jídle již úplně zahnali touhu, 490 promluvil Odysseus slavný, jenž tolik zápasů přestál: „Vyjdiž někdo a pohleď, zda nejdou a nejsou už blízko!“ Řekl a Doliův syn hned vykročil, jakož byl velel, z jizby a na prahu stanul a spatřil všecky je blízko. Nakvap k pánovi svému pak pravil perutná slova: 495 „Tady, už nablízku, jsou, nuž honem vezměm si výzbroj!“ Toto jim děl, hned vstali a výzbroj na sebe brali, čtyři kol Odysséa a šest též starcových synů. S nimi i Láertés sám, též Dolios brali si výzbroj, ačkoli šedí už byli a z nutnosti po zbrani sáhli. 500 Ale když třpytnou zbroj již na svá těla si vzali, odemkli hned pak vrata a vystoupli — Odysseus v čele. Vtom k nim přistoupla Pallas, jež velkého Dia je dcera, Mentoru podobna jsouc jak postavou těla tak hlasem. Zaplesal Odysseus slavný, jenž tolik zápasů přestál, 505 ihned se ozval takto a pravil k milému synu: „Nyní, když osobně’s přišel, to poznáš, milený synu, kde se tu ve vřavě boje teď měří nejlepší muži, abys mi rod svých otců tu neznectil, kteřížto dříve chrabrostí v boji a silou vždy prosluli po světě širém.“ 510 Rozumný Télemachos mu na to dal odpověď tuto: „Uvidíš, chceš-li, můj otče, že při své chrabrosti ducha nikterak já náš rod, jak pravíš, neznectím jistě!“ Řekl, a Láertés zplesal a těmito promluvil slovy: „Aj, jak den to je vzácný, ó bohové, jaká to rozkoš, 515 neboť syn můj a vnuk jsou ve sporu o svoji chrabrost!“ Pallas jiskrných zraků tu přistoupla k němu a řekla: „Láerte, ze všech přátel mi nejvíc milený v srdci, k Palladě jiskrných zraků a k Diu se pomodli otci, potom pravicí mávni a vymršť stinný svůj oštěp!“ 520 Řekla to bohyně Pallas a velkou sílu mu vdechla. Vroucně se pomodlil k ní, jež velkého Dia je dcera, honem pravicí mávl, a vymrštiv stinný svůj oštěp, udeřil Eupeitha vládce skrz přilbici s kovovým čelem. Oštěpu nezdržel kov: skrz naskrz projelo ostří: 525 padl, až duněla země, a brnění zařinklo na něm. Vládce i statný syn vtom vrazili do přední řady, ostrými meči je kláli a oštěpy o dvojím hrotu. Tenkrát by jistě jim všem byli odňali život a návrat, avšak bohyně Pallas, jež bouřného Dia je dcera, 530 mocným hlasem vzkřikla a zdržela veškero mužstvo: „Občané ithačtí, dost! Již kruté zanechte bitvy, abyste bez mnohé krve co nejdřív se rozešli z boje!“ Toto jim Pallas řekla, a bledá je pojala hrůza, přejel zástupy mráz, až z rukou jim vylítly rázem 535 zbraně a na zem padly, jak zazněl bohynin výkřik: do města pádili zpět, svůj život nechtíce ztratit. Strašlivě vykřiknuv rek, jenž tolik zápasů přestál, vyrazil proti nim skrčen jak orel vysokoletý. Vtom však mrštil Zeus, syn Kronův, čadivým bleskem 540 před oči Olbřímorodé své rozenky jiskrných zraků. Pallas jiskrných zraků tu pravila k Odysséovi: „Zchytralý Odyssée, ty z Láerta vládyko jasný, zadrž a další spor hleď zastavit společné války, aby se Kronovec Zeus pak nehněval, vidoucí v dálku!“ 545 Takto mu pravila Pallas. I poslechl, plesaje v srdci. Avšak nedlouho potom jim oběma sjednala smlouvu bohyně, Athénská Pallas, jež bouřného Dia je dcera, Mentoru podobna jsouc jak postavou těla tak hlasem.