ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Ale když vyjela loď již z proudův Ókeanových, mořem jsme širokých cest zas mořskými vlnami přišli nazpět k aiajské výspě, kde s jitrem se rodící Zora má své sídlo a tance, a kde jsou i východy slunce. 5 Tamo jsme přistali s lodí a vyjeli na písek břežní, načež na mořský břeh též sami jsme z korábu vyšli. Tam jsme se oddali spánku a jasné jsme dočkali Zory. Zora když, s jitrem se rodíc, se zjevila růžovoprstá, tenkrát soudruhy své jsem do domu Kirčina poslal, 10 přinést nám Elpénora, již mrtvého, neboť tam umřel. Rychle jsme štípali dříví, kde břeh čněl nejvýš, a pohřeb strojili, truchliví v srdci a hojné roníce slzy. Když pak vzplálo už tělo a na těle oruží všecko, pak jsme mu zřídili hrobku a na tuto vyzdvihše kámen, 15 na samém vrcholku jejím jsme příhodné zabodli veslo.

Toto jsme konali všecko — a ovšem neušlo Kirce, že jsme už nazpět z Hádu. I přišla tam v ústrojí zdobném zakrátko. Zároveň s ní nám přinesly služebné ženy chleba i hojné maso a rudé jiskrné víno. 20 Potom do středu vstoupla a pravila bohyně jasná: „Smělci, vždyť zaživa ještě jste vstoupili v Hádovo sídlo — dvojí to smrt, vždyť veškeren lid jen jednou zmírá. Teď však jezte už jídlo a k tomu se napijte vína, po celý den se tu zdržte — však po ránu, s úsvitem Zory 25 odplujte! Řeknu vám cestu a všecko vám podrobně povím, sic byste na cestě domů snad nějakým úskokem trapným na suché zemi neb moři pak strastmi se utrápit mohli.“ Řekla a mužný náš duch byl poslušen vyzvání toho. Takto pak po celý den tam tehdy až k západu slunce 30 nadbytek masa jsme jedli a libé pili jsme víno. Když pak zapadlo slunce a nastal večerní soumrak, tehdy si u lodních lan již ke spánku ulehli všichni, Kirké mě za ruku vzala a podál druhů mě sednout zvala, pak přisedla ke mně a ptala se na všecky věci, 35 já pak bohyni zas jsem patřičně vykládal všecko. Potom však mocná Kirké se ozvala těmito slovy: „To’s tedy vykonal všecko, však nyní mě pozorně poslyš, co ti chci povědět dál — sám bůh ti to uvede v paměť! K Seirénám nejdřív tvá loď vás přiveze. Bohyně tyto 40 každého člověka mámí, ať kdokoli z lidí k nim přijde. Kdokoli z nevědomosti k nim přijde a uslyší hlasy Seirén, k tomu se žena ni malá robátka jeho neshluknou radosti plny — vždyť nikdy se nevrátí domů, neboť Seirény lstné, jež sedí na břehu v trávě, 45 jasným jej omámí zpěvem. Tam velké hromady kostí leží tlejících mužů a na nich zvětrává kůže. Pročež mimo žeň loď — svým druhům však do uší vlípni zhnětený medový vosk! Z tvých druhů nižádný nesmí slyšet jich hlas — však chceš-li, ty sám jej slyšeti můžeš. 50 Nechať na lodi rychlé ti sváží ruce a nohy u stěžně lodního stojmo a lanem tě přitáhnou k němu, abys rozkoše pln hlas Seirén slyšeti mohl. Kdybys však soudruhů prosil a lano jim odvázat kázal, mnohem ať tužšími pouty tě přitáhnou k lodnímu stěžni! 55 Ale až druhové tví již přeplují obydlí Seirén, potom ti nebudu dál již dávat zevrubnou radu, kterou si z obou cest máš vybrat — rozumem vlastním uvažuj sám — já obojí směr tvé cesty ti povím: Strmé tam s jedné strany jsou skaliny, obrovské vlny 60 bohyně temných zraků k nim rachotí, Amfitríty. Proto i Odrazné skály je blažení bohové zovou. Jimi se nepustí pták, ba ani ne holubi plaší, od nichžto ambrosie je snášena Diovi otci, neboť hladká ta skála i z těchto vždy jednoho zchvátí. 65 Avšak jiného Zeus tam posílá v náhradu za něj. Žádný koráb s lidmi tam neprojel, který tam připlul, nýbrž lodní prkna i mrtvoly zhynulých mužů mořská roznáší vlna a zhoubného příboje vření. Jenom jediná loď tam proplula, brázdící moře, 70 Argó, proslulá světem, když od krále Aiéta plula. Ale i touto by proud byl mrštil do velkých skalin, ji však provedla Héra, jíž Iésón býval vždy milý. Naproti nim jest skalisek dvé, z nichž jedno až k nebi ostrým vrcholem ční, jsouc temnou nahoře kolem 75 zastřeno mhou, jež nemizí s ní: tam nezáří nikdy na jejím vrcholu jasno ni v podzimní dobu ni v létě. Žádný jí nezleze muž — vždyť nelze ni vystoupit na ni, kdyby i ruk měl dvacet a noh měl tolikéž dvacet, neboť je hladká ta skála a jakoby tesaná vůkol. 80 Uprostřed skaliny té jest jeskyně ztemnělá mlhou, směrem k západu hledíc v říš temnoty. Podle té skály budete dutý koráb as říditi, vládyko jasný. Kdyby snad z duté lodi i bujarý z lučiště mládec vystřelil, v dutou tu sluj přec nikdy by nevzlétla střela. 85 V jeskyni obývá Skyllé, jež hlasem strašlivým štěká. Její sic hlas zní tak, jak kňučení zlíhlého právě štěněte, sama však zlá jest potvora. Skylly by nikdo neviděl rád, byť třeba sám bůh s ní v boji se utkal. Skyllé dvanácte noh má na těle, nestvůrné všecky. 90 Krků předlouhých šest má Skyllé, a na každém krku hlava je plná hrůzy. Jsou v každé zubů tři řady hustých, velice četných, a černá zhouba z nich zírá. V duté jeskyni té až do půl těla se kryjíc, toliko nahýbá ven z té hrozné prohlubně hlavy. 95 Tam pak ve vodách loví, kol skaliny číhajíc všude, delfíny, tuleně mořské a někdy i polapí větší stvůru, jichž bez počtu šumná má v hlubinách Amfitríté. Žádný se nechlubí lodník, že bez újmy tudy by proplul s lodí, vždy každou hlavou si unáší jednoho muže 100 z korábu temné přídy, jež po každé uchvátí Skyllé. Druhá ta skála je nižší, jak uvidíš, vládyko slavný, jedna je nablízku druhé, že šípem bys dostřelit mohl. Na ní planý fík jest veliký, porostlý listím, pod ním pak temný vír jest vpíjen Charybdou božskou: 105 třikráte každý den jej chrlí, třikráte vpíjí, strašný to zjev! Kéž nepřijdeš k ní, až vpíjeti počne, neboť ni Zemětřas sám z té zkázy by nevyrval tebe! Pročež Skyllině skále se raděj přibliž a rychle koráb podle ní žeň, vždyť mnohem věru je lépe 110 šesti jen soudruhů zbýt, než najednou ztratiti všecky!“ Řekla, já na její řeč jsem zase jí odvětil takto: „Nuže, ó bohyně ctná, teď pověz mi neklamnou pravdu, zdali bych Charybdě zhoubné se nějak vyhnouti mohl, avšak se ubránil Skylle, až bude mi soudruhy loupit!“ 115 Děl jsem, a bohyně jasná mi ihned pravila toto: „Smělá to řeč! — Již zas máš na mysli válečné činy, nový zas boj — což nechceš ni bohům ustoupit věčným? Není to smrtelný tvor, jest nesmrtná pohroma Skyllé, hrozná a plná trudu a divá, nezmožitelná. 120 Síla tu nezmůže nic — jest nejlíp utéci od ní! Neboť kdybys tam meškal a chystal se u skály k boji, strach mám, že vyrazí opět a zas tvůj zastihne koráb stejným počtem hlav, jež tolikéž mužů ti vezmou. Proto ty ze všech sil pluj kupředu, vzývaje hlasně 125 Krataii, Skyllinu matku, jež lidem ji zrodila k zhoubě. Tato ji zadrží potom, by znova se nevrhla na vás. Přijdeš pak na Thrínakii. Jest ostrov to, na kterém četná tučných ovcí a krav má Hélios na pastvě stáda. Skotu je sedm tam stád, též krásných ovcí je tolik, 130 v každém je padesát kusů, a tyto se nemnoží nikdy, avšak se nemenší též. Jsou jejich pastýřky nymfy, bohyně pletenců krásných, a Zářná a Světluše slovou, které Hyperíonu se zrodily z Neairy jasné. Když pak se zrodily nymfy a vyrostly, mocná je matka 135 poslala na Thrínakii, by bydlily na výspě dálné, aby tam otcovy ovce a lesklé hlídaly krávy. Těchto-li bez újmy necháš, jsa pamětliv návratu svého, tu byste v ithackou zem, byť v útrapách, mohli se vrátit, pakli je přepadat budeš, tu zvěstuji záhubu tobě, 140 lodi i soudruhům tvým, však sám-li bys unikl zhoubě, pozbudeš všechněch druhů a vrátíš se pozdě a bídně.“ Řekla a zlatotrůnná se pojednou zjevila Zora. Kirké se ostrovem zpět zas vrátila, bohyně jasná, ale já sám k své lodi jsem šel, bych pobídl druhy 145 vstoupit na rychlý koráb a odvázat od břehu lana. Druhové vstoupili kvapně a k veslovým kolíkům sedli, veslem zpěněnou tůn pak tepali, sedíce řadou. Kirké pletenců krásných a mluvící bohyně mocná za lodí tmavé přídy nám poslala příznivý vítr, 150 průvodce výborného, by lodní nadouval plachty. Když pak nářadí všecko jsme zřídili po celé lodi, sedli jsme; loď hnal vítr a řídil ji kormidla správce.

Tehdáž k soudruhům svým jsem promluvil, truchlivý v srdci: „Nesmí, přátelé, znát jen jeden nebo toliko dva z vás 155 božské vzkazy, jež Kirké mi sdělila, bohyně jasná. Proto je povím i vám, ať zemřeme, vědouce o nich, aneb ať uniknem smtri a vyhnem se osudu svému. Nejprv bohyně velí, ať Seirén, božských to pěvkyň, hledíme uniknout hlasu a jejich květnaté louce. 160 Jedině já jich zpěv mám slyšeti, avšak mě máte svázat do tuhých pout, bych pevně v nich upoután zůstal, u stěžně lodního stojmo, a lanem mě přitáhnout k němu. Avšak kdybych vás prosil a lano vám odvázat velel, mnohem tužšími pouty mě přivažte k lodnímu stěžni!“ 165 Já tedy o tom všem jsem mluvil a vykládal druhům. Zatím úpravná loď, již pudil příznivý vítr, k onomu ostrovu Seirén již rychlým připlula letem. Vtom však zklidnil se vítr, a najednou na moři byla bez větru hladina mořská — vše vlnění ztišilo božstvo. 170 Ihned soudruzi vstali a svinuli plachtoví lodní, potom je na dutou loď zas složivše, sedli a všichni chopili hlazená vesla a mořskou pěnili vodu. Já ale ostrým nožem jsem rozkrájel na malé kousky velký voskový kotouč a rukama silnýma hnětl. 175 Rychle se měkčil vosk, jejž velká tlačila síla, jakož i Hélia žár, jenž syn jest Hyperíonův. Tím pak soudruhům všem jsem po řadě zalepil uši. Oni zas na lodi rychlé mi svázali ruce a nohy u stěžně lodního stojmo a lanem mě přitáhli k němu, 180 sami pak zpěněnou tůň zas tepali, sedíce řadou. Když pak jsme od břehu byli, co člověk by dokřikl hlasem, střelhbitě letíce vpřed — jim koráb neušel kvapný, kterak zblízka se hnal. Hned jasným zpívaly hlasem: „Přeslavný Odyssée, ty velká Danaů pýcho, 185 sem pluj a zastav svou loď, bys hlas náš uslyšet mohl! Neboť dosavad nikdo tu neprojel s korábem černým, dokavad z našich by úst dřív neslyšel přesladkých hlasů, nýbrž vrací se pak, pln rozkoše, moudřejší mnohem, neboť vše je nám známo, co v trójské krajině širé 190 trójský i achajský lid kdys vytrpěl po vůli boží, víme i každou věc, jež děje se na zemi žírné!“ Tak zněl překrásný hlas, když zpívaly; proto mé srdce přálo si poslouchat dále, i velel jsem, obrvím kyna, aby mě zbavili vazby — ti schýleni mávali vesly. 195 Kvapně tu Perimédés a Euryloch, povstavše s lavic, v tužší mě vázali pouta a ještě mě svírali pevněj. Když pak rychlá loď již přeplula, ani už potom nebylo Seirén zpěv již slyšeti, ani jich hlasy, nakvap si veškeren vosk zas vyňali soudruzi věrní, 200 jimž jsem jim zalepil uši, a mne též pustili z vazby.

Když pak jsme měli ten ostrov už za sebou, najednou zase kypění vln jsem spatřil a dým — též rachot jsem slyšel. Přejel soudruhy mráz, až z rukou jim vypadla rázem vesla a zašplíchla v proud — vtom stanul na místě samém 205 koráb, vždyť ostřená vesla ho v rukou nehnala dále. Sám jsem procházel lodí a veškery soudruhy svoje, ke všem přistoupiv zvlášť, jsem vlídnou pobízel řečí: „Přátelé, útrap zlých přec nijak neznalí nejsme: větší jistě tu strast nám nehrozí, nežli když Kyklóps 210 v prostorné jeskyni své nás věznil násilím hrubým, ale i z ní nás statný můj duch, má chytrost a důvtip vyrval — i těchto zde hrůz, jak myslím, pomníme někdy. Pročež nyní se tím, jak povím vám, spravujme všichni! Vy teď v hluboký příboj svým veslem tepejte rázně, 215 sednouce každý si z vás k svým kolíkům, zdali by Zeus nám dopřál uniknout šťastně a ze zhouby této se vymknout. Tobě zas, kormidla správce, teď ukládám — proto si dobře v srdce to vštěp, vždyť dutou tu loď nám kormidlem řídíš — opodál od toho dýmu a vlnění odvracej koráb, 220 ke skále spíš jej přihnati hleď, sic náhle ti onam zajede dutý koráb, a takto nás v záhubu vrhneš!“ Děl jsem, a poslechli hned mé pobídky druhové moji.

O Skylle dále už nic jsem nemluvil, nezdolném trudu, ježto by samým strachem snad úplně přestali koráb 225 veslem kupředu hnáti a v lodi se hleděli ukrýt. Sám však ve chvíli té jsem trapného zákazu nedbal, který dala mi Kirké, bych nijak se nezbrojil k boji. Naopak, skvostnou zbroj jsem na sebe oděl a rukou chopil dva oštěpy dlouhé a vstoupil na krytbu přídy 230 lodní, neboť jsem myslil, že tam se mi nejprve asi ukáže skalní Skyllé, mým druhům záhubu nesouc. Nikde však jí tam nebylo zřít, ač mdlely mi oči, kterak se všech stran jsem po vzdušné skále se díval. Takto jsme, lkajíce hlasně, se plavili úžinou onou: 235 neboť zde byla Skyllé a onde zas Charybdis božská strašlivě solný vír zas počala do sebe vpíjet. Když jej chrlila zpět, jak měděnec na ohni prudkém, všecka se zdýmala varem a hučela, do výše pěna stříkala k vrcholům skal, jež, padajíc, kropila zase. 240 Ale jak solnou vodu zas počala do sebe vpíjet, uvnitř se v zející vír hned stáčela všecka a kolem strašlivě hučela skála, a odspodu viděti bylo pískem sinavou půdu, a hrůzou bledly nám tváře. Rázem tu každý z nás tam pohlédl, zhouby se leknuv. 245 Zatím soudruhů šest nám Skyllé vyrvala z duté lodi, co rukama svýma i silou nejlepší byli. Když pak jsem na rychlý koráb a na druhy pohlédl věrné, již jsem soudruhů svých jen nohy a nad nimi ruce zahlédl nesených vzhůru. Ti, ubozí, křičíce strašně, 250 jménem volali mne — již naposled, zoufalí v srdci. Jako když předlouhým prutem muž rybář s výběžku skály vnadidlo hází rybám, těm drobným, v nástrahu lestnou, do moře házeje rourku, jež z rohu je polního býka, potom polapiv jednu, ji vytáhne, třepoucí sebou, 255 tak sebou třepali též, když ke skalám zdviháni byli. Žrala je v otvoru sluje, kdež v děsném zápase smrti druhové křičeli hrozně a za mnou vzpínali ruce. To bylo nejžalnější, co na své oči jsem spatřil, ze všeho, co jsem kdy zažil, když mořské dráhy jsem zkoumal.

260 Když pak jsme unikli skalám a Charybdě hrozné a Skylle, přišli jsme za krátký čas k té nádherné bohově výspě, na níž širokočelé a krásné krávy se pásly Hélia Hyperíona, a tučné přehojné ovce. Byl jsem na moři ještě a na černé lodi se plavil, 265 když již bučení krav jsem zaslechl v ohradě jsoucích, jakož i mečení ovcí. — A tenkrát slepého věštce, thébského Teiresia, mi vstoupil na mysl výrok, jakož i aiajské Kirky, jež přísně mi na srdce kladla, Hélia, útěchy lidstva, se ostrovu nadobro vyhnout: 270 Pročež k soudruhům svým jsem promluvil, truchlivý v srdci: „Druhové, slyšte má slova, ač mnohé snášíte strasti, abych vám proroctví děl, jež thébský věštec mi řekl, jakož i Kirčina slova, jež přísně mi na srdce kladla, Hélia, útěchy lidstva, se ostrovu nadobro vyhnout: 275 tam prý pohroma zlá nás čeká, nade vše hrozná. Pročež mimo ten ostrov teď veslujte na lodi černé!“ Tak jsem promluvil k druhům, a těmto se sklíčilo srdce. Ihned tu Eurylochos mi smutnou odvětil řečí: „Ukrutný’s, Odyssée, ty silou kypíš, a nikdy 280 nejsou údy tvé mdlé, toť železné na tobě všecko — když teď soudruhům nedáš, ač umdleným prací a bděním, vstoupit na suchou zemi, kde jednou bychom zas mohli na výspě oblité mořem si chutné připravit jídlo. Naopak po celou noc nás po moři blouditi nutíš, 285 kvapnou, a od výspy pryč nás ženeš na mlžné moře. S nocí se vichrové zlí přec zdvihají, zhoubci to lodí! Jakpak potom někdo by náhlé záhubě ušel, jestliže vichoru vztek nás na moři přepadne náhle, Zefyros dující ostře, neb Notos, kteřížto zvláště 290 tříští plující koráb i bez vůle vládnoucích bohů!? Teď už je černá noc — nuž poslechněm! Ať si však každý připraví k večeři jídlo a čeká při lodi rychlé! Zrána pak do lodi vstoupnem a vyplujem na širé moře!“ Takto děl Eurylochos, a druhové svědčili k tomu. 295 Tehdy jsem poznával již, jak bůh nám záhubu chystá. Proto jsem ozval se takto a řekl mu perutná slova: „Ovšem mě, Eurylochu, teď nutíte, jednoho všichni, vy však vesměs, teď hned, se mi zavažte přísahou mocnou, stádo-li nějaké skotu neb ovcí veliké hejno 300 najdeme, ne aby někdo — snad zhoubnou zpupností zmámen — porazil nějakou krávu neb ovečku, nýbrž ať klidně onu jen potravu jí, již dala nám nesmrtná Kirké!“ Děl jsem, a druhové hned, jak žádal jsem, přísahu vyřkli. Když pak se zařekli všichni a přísahu skončili řádně, 305 v zátoce sevřené zevšad jsem zastavil úpravný koráb, poblíže sladké vody. I vystoupli druhové moji z korábu na břeh mořský a chystali večeři zručně. Když pak žízeň i hlad již nadobro zahnali všichni, vzpomněli milých druhův a plakali nad nimi hořce, 310 které vyrvala z lodi a potom je sežrala Skyllé. Tak tam plakali stále, až pojal je sílivý spánek. V poslední třetině noci, když byly uz zapadly hvězdy, Kronovec, sběratel mraků, nám rázem roznítil prudkou vichřici s hroznou bouří a úplně zahalil mračny 315 zároveň moře a zemi a s nebe se prostřelo temno. Zora když, s jitrem se rodíc, se zjevila růžovoprstá, rychle jsme spustili kotvy a koráb do sluje vtáhli, duté, v níž rejiště krásná a sedadla mívaly nymfy. Tehdy jsem svolal schůzi a druhům toto jsem pravil: 320 „Přátelé, dost jest jídla i nápojů na lodi rychlé, zdržme se tedy těch krav, sic něco nás postihne zlého! Tučných těch ovcí a krav jest pánem vznešené božstvo, Hélios, který vše vidí a všecko i na světě slyší.“ Děl jsem a mužný jich duch byl poslušen vyzvání toho. 325 Pořád pak po celý měsíc vál Notos, a nižádný jiný nechtěl zavanout vítr, než toliko Euros a Notos. Dokud potravu měli a rudé na lodi víno, potud šetřili krav — vždyť naživu zůstati chtěli. Ale jak v rychlé lodi už došel veškeren pokrm, 330 když již, nuceni nouzí, si lovem hleděli chytit kdejakou rybu a ptáka, již právě jim do rukou přišli, na hroty křivých udic — vždyť hlad jim žaludek týral, tehdy jsem vzdálil se sám tím ostrovem, poprosit bohů, zdali by některý z nich nám ukázal k odplutí možnost. 335 Když pak, kráčeje výspou, jsem sešel soudruhům s očí, umyv ruce si v místě, kde jistý byl od větru úkryt, prosil jsem všechněch bohů, již v Olympu obydlí mají. Ti však sladký spánek mi rozlili po víčkách očních. Zle zatím Eurylochos svým druhům začínal radit: 340 „Druhové, slyšte mou řeč, vždyť mnohé snášíte strasti! Každá zajisté smrt jest hrozná nebohým lidem, nejhůř je zemřít však hladem a svého tak osudu dojít! Proto si z bohových krav sem přižeňme nejlepší kusy, dejme je za oběť bohům, již sídlí na nebí širém! 345 Jestliže v ithacký kraj zas přijdeme, v otcovskou zemi, ihned bohatý chrám tam zřídíme Hyperíonu, také dáme mu dary, i skvostné, i mnohé i krásné. Kdyby se rozhněval na nás a za skot s přímými rohy chtěl nám zničiti koráb, a bozi s ním zajedno byli, 350 raděj bych na jeden ráz chtěl zahynout, zalkna se vodou, než se tu po dlouhý čas tak mořit na pusté výspě.“ Takto děl Eurylochos, a druhové svědčili k tomu. Hned tedy z bohova skotu si přihnali nejlepší kusy, které u temné přídy se pásaly korábu mého, 355 krávy to širokočelé a krásné, zahnutých rohů. Druzi je obstoupli kolem a vroucně se modlili k bohům, s dubů s vysokým listím si jemné strhavše listí: nebylť bílý ječmen již na lodi pokryté pevně. Když pak skončili prosbu a potom je skláli a stáhli, 360 vyřízli ze stehen maso, jež potom pokryli lojem, v dvojí je složivše vrstvu, a čerstvé maso naň dali. Avšak neměli vína, jež lili by na žhoucí žertvy, proto je kropili vodou a potom pekli si droby. Když pak už útroby snědli a spálili ze stehen maso, 365 krájeli ostatní části a na rožně nabodli kusy. Tu teprv sílivý spánek mi s očních uletěl víček. Na mořský břeh jsem vyšel a k rychlému korábu svému. Když pak, kráčeje zpět, jsem k prohnuté lodi se blížil, tehdy mě horký dým svou vůní ze žertvy ovál. 370 Zalkav, k nesmrtným bohům jsem počal hlasitě volat: „Zéve i ostatní bozi, co žijete věčně a blaze, vskutku jste na můj zmar tím zhoubným mě uspali spánkem, poněvadž hříšný čin byl soudruhy vymyšlen zatím!“ K Héliu Hyperíonu se nakvap s poselstvím vznesla 375 Světluše dlouhého roucha, že my jsme mu zabili krávy. Bez dlení, rozhněván v srdci, se ozval k nesmrtným bohům: „Zéve i ostatní bozi, co žijete věčně a blaze, soudruhy Odysséovy přec přísným stihněte trestem, kteří mi zpupně můj skot teď zabili. Nad tímto já jsem 380 cítil po každé slast, když k hvězdnému nebi jsem stoupal, i když s oblohy zpět jsem dolů se obracel k zemi. Jestliže náhrady žádné mi nesplatí za moje krávy, sestoupím v Hádovu říši a mrtvým budu tam svítit.“ Kronovec, sběratel mraků, zas těmito odvětil slovy: 385 „Hélie, sviť jen dál nám bohům nesmrtným v nebi, jakož i smrtným lidem, co bydlí na zemi žírné! Však já v rychlou loď jim vprostřed třpytného moře udeřím zářivým bleskem a zcela ji rozbiju záhy!“ Kalypsó krásných vlasů mi o tom podala zprávu, 390 které řekl to zas, jak pravila, průvodce Hermés. Ale když k rychlé lodi a k hladině mořské jsem sešel, přistoupiv, každému zvlášť jsem domlouval — žádnou však pomoc nalézt nebylo možná, vždyť krávy už pobity byly. Všaktě i znamení zlá jim současně dávali bozi: 395 vlekly se stažené kůže a na rožních bučelo maso, pečené, syrové též, jak živé krávy by řvaly. Po šest za sebou dní tam potom soudruzi věrní kvasili, z bohova stáda si nejlepší přihnavše kusy. Když však Kronovec Zeus již sedmé rozžehl jitro, 400 vichr tu, zuřivý bouřkou, se najednou na moři ztišil. Rychle jsme do lodi vstoupli a vypluli na širé moře, lodní vztyčivše stěžeň a bílé napjavše plachty. Když nám už daleko mizel ten ostrov, a docela žádnou nebylo pevninu zřít než toliko moře a nebe, 405 tehdáž Kronovec Zeus nám nad naším korábem dutým temné rozestřel mračno, že pod ním ztemnělo moře. Loď již dlouhý čas nám neplula: náhle se přihnal Zefyros s ohromným jekem a prudkou zuřivý bouřkou. Hrozný vichoru vztek nám přední zpřetrhal lana, 410 oboje — stožár spadl a s ním též provazy všechny sletěly na spodek lodní, a na zádi do hlavy praštil stožár kormidla správce a veškery kosti mu v hlavě rozdrtil jedním rázem, a ten jak potápěč sletěl dolů s paluby lodní a z kostí mu vyletěl život. 415 Zároveň Kronovec zahřměl a mrštil do lodi bleskem: koráb celý se zvrátil, jsa udeřen Diovým bleskem, sirného zápachu pln — vtom vypadli druhové z lodi. Oni jak rackové mořští kol černého korábu všichni vlnami zmítáni byli, však bohem byl návrat jim odňat.

420 Po lodi své jsem pobíhal sám, až nárazem vlny stěny mi urvány s kýlu, jenž holý byl odnášen vlnou. Ke kýlu stožární kmen byl povalen, zadní pak lano, pletené z hovězí kůže, až posud viselo na něm. Provazem tím jsem k stožáru kýl hned přivázal pevně, 425 pak jsem se posadil na ně a hnán byl zhoubnými větry. Tenkrát Zefyrův vztek již potuchl, zuřivý bouřkou, avšak přikvapil Notos a duši mé přinášel strasti, abych donucen byl zas proplout Charybdou zhoubnou. Celou jsem noc byl hnán, až zároveň s východem slunce 430 opět k Skyllině skále a k Charybdě hrozné jsem připlul, právě když solný vír zas počala do sebe vpíjet. Já se však vyšvihl vzhůru a na fík vysoký vskočil, na něm přimknut jsem tkvěl jak netopýr, neboť jsem neměl, kde bych se nohama opřel, neb na co bych bezpečně vkročil. 435 Kořeny hluboko tkvěly, a do výše pjaly se větve, dlouhé a nadmíru velké, že stínily Charybdu celou. Tam jsem pořád se držel, až Charybdis vyvrhne opět z hlubiny stožár s kýlem. Ty konečně vítány přišly, pozdě, kdy z náměstí muž již k večeři vrací se domů, 440 sudí, jenž přemnohý spor tam soudil proucích se mužů. Tou as dobou ty trámy se zjevily z Charybdy nazpět. Tehdáž ke skoku shůry jsem od stromu ruce a nohy spustil a vedle těch dřev jsem dolů do vody šplíchl, pak jsem se posadil na ně a vesloval rukama vírem. 445 Otec však bohů a králů již nedal Skyllu mi spatřit, neboť tenkráte již bych neušel záhubě náhlé. Hnán jsem byl po devět dní, až v desátém v noci mě bozi zahnali na Ógygii. Jest ostrov to, na kterém bydlí Kalypsó pletenců krásných a mluvící bohyně mocná, 450 která mě hostila vlídně a pěstila. Nač bych to dlouze líčil, když včerejší den jsem v paláci vyprávěl o tom tobě i mocné choti — a již se mi opravdu příčí znova to vyprávět zas, když zřejmě to řečeno bylo.“