ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Prosil tak Odysseus slavný, jenž tolik zápasů přestál, zatím co silní mezci se s dívkou do města brali. Ale když k přeslavnému se blížila otcovu sídlu, stanula před vchodem domu, a bratři podobní bohům 5 shlukli se kolem sestry a ihned zpode jha vozu jali se vypřáhat mezky a do domy nosili roucha. Dívčina v ložnici svou pak spěchala. Komorná její, z Apeiry Eurymedúsa, jí ihned rozžehla oheň. Z Apeiry Eurymedúsu kdys přivezly prohnuté lodi, 10 vládci ji vybrali v dar, vždyť vládyka Alkinoos všechněm Faiékům vládl, a lid jak boha jej ctíval. Dceru pak bělostných loktů mu pěstila, Nausikau. Nyní jí rozžehla oheň a vnitř jí chystala jídlo. Tehdáž Odysseus vstav, šel do města. Athéna hustou 15 tělo mu zakryla mhou, jsouc velice pečliva o něj, sice by z Faiéků hrdých snad některý, v cestu mu přijda, mohl jej tupiti slovy a po jeho jméně se ptáti. Ale když Odysseus měl již vkročit v rozkošné město, Pallas jiskrných zraků v té chvíli mu do cesty přišla 20 v podobě mladé dívky, jež konev na vodu nesla. Stanula před ním přímo, a Odysseus slavný se tázal: „Nechtěla bys, mé dítě, mě zavést do domu muže, vladaře Alkinoa, jenž panuje nad tímto lidem? Neboť přicházím sem, muž cizí, zkoušený těžce, 25 z ciziny, z daleké země, a proto tu nikoho neznám z lidí, co v krajině této a v městě své obydlí mají.“ Pallas jiskrných zraků mu na to zas odvece takto: „Nuž já, tatíčku hoste, ti palác, jakož mi velíš, ukážu: nablízku má své obydlí statný můj otec. 30 Hezky však potichu pojď, já cestou ti vůdkyní budu! Ty však si nevšímej lidí a nikoho na nic se neptej, neboť netrpí rád lid faiécký cizince v zemi, ani jich nehostí vlídně, když někdo sem odjinud přijde. Hbitým, plujícím vkvap, svým korábům důvěřujíce, 35 brázdí nesmírnou tůň, vždyť toho jim Zemětřas popřál. Rychlé jsou jejich lodi jak myšlenka, nebo jak křídlo.“ Tak tedy pravila k němu a napřed kráčela Pallas, chvatně a statný rek šel bohyni Athéně v patách. Z Faiéků proslulých plavbou však neviděl cizince nikdo, 40 ačkoli po městě šel jich středem. Nechtěla toho Pallas pletenců krásných a vznešená: okolo něho božské rozlila temno, vždyť měla oň starosti v duši. Divil se přístavům jejich a také souměrným lodím, divil se místům sněmův a městským předlouhým hradbám, 45 vysokým, chráněným koly kol dokola — hotový zázrak. Ale když k přeskvostnému se dostali královu domu, Pallas jiskrných zraků tu počala mluviti takto: „To jest, tatíčku hoste, ten palác, který mi velíš ukázat. Vládci tam jsou, jak shledáš, živení Diem, 50 kteří tam při hodech sedí. Ty dál jen kráčej a v srdci neboj se nic, vždyť smělý muž má zajisté v každém podniku lepší zdar, byť i odněkud odjinud přišel. Ty si však přede vším jiným hleď vyhledat královnu v domě! Árétu nazývá lid svou vládkyni. Pochází z téže 55 rodiny, z které i král byl narozen, Faiéků vládce. Nejprve Nausithoovi byl Zemětřas Poseidón otcem, matkou pak Periboia, svou krásou nejspanilejší, chrabrého Eurymedonta to ze všech nejmladší dcera, který dřívějších dob byl králem Gigantů pyšných, 60 ztratil však zpupný ten lid, též vlastní život svůj ztratil. S touto se Poseidón snoubil a zplodil chrabrého reka, vládyku Nausithoa, jenž nad lidem Faiéků vládl. Byli pak Alkinoos a Rhéxénór synové jeho. Rhéxénór, mladistvý choť, však bez synů, Stříbrnolukým 65 Foibem byl sklán — jen jedinou choť v svém zanechal domě, Árétu. Alkinoos ji potom za ženu pojav, vzdával jí takovou čest, jak žádná nebývá ctěna z žen, jež spravují dům, svým manželům poddány jsouce. Taká je zajisté čest jí vzdávána z celého srdce 70 od jejích milých dítek i samého Alkinoa. Také však od lidí všech, již na ni jak bohyni hledí, vlídně ji pozdravujíce, když městem kráčívá někdy. Však též důvtipem bystrým i ona je nadána hojně, ženám, jež v oblibě chová, i mužům smiřujíc sváry. 75 Ona-li ve svém srdci ti přízniva, cizinče, bude, můžeš s jistotou doufat, že spatříš své milé a přijdeš v dům svůj s vysokým stropem a do své otcovské země.“ Pallas jiskrných zraků zas odešla po těchto slovech po mořské nezmorné pláni, když z luzné Scherie vyšla. 80 Přišla pak do Marathónu, pak do Athén širokých ulic v pevný dům Erechthéův. Tou dobou Odysseus kráčel v slavný dům Alkinoův a počal přemýšlet v duši, před domem zastaviv krok, než na práh kovový vstoupil. Jako by ze slunce zář neb z měsíce svítila jasná 85 po domě s vysokým krytem, jenž patřil chrabrému králi! Stěny tam stavěné z mědi i vpravo i vlevo se táhly od prahu k pozadí síně, kol vroubené z ocele římsou. Pevný vladařův dům byl zavírán zlatými dveřmi, veřeje stříbrné byly a vězely v kovovém prahu, 90 horní byl ze stříbra práh, byl zlatý ve dveřích kroužek. Zlatí po obou stranách, i stříbrní, byli tam psové, které Héfaistos sám byl zhotovil zkušenou myslí chrabrému Alkinoovi, by hlídali komnaty jeho. Psové ti nesmrtní byli a mladí po všecky časy. 95 Sedadla opřená o zeď tam napravo, nalevo byla od prahu k pozadí řadou, a jemné ležely na nich pokrývky, tkané krásně, jež dovedně zrobily ženy. Na těch faiéčtí vůdci si v komnatě sedávali, když tam jedli a pili a hojnost mívali všeho. 100 Byly tam postavy chlapců, jež ze zlata zrobeny jsouce, na pevných podstavcích stály, a pochodně plály jim v rukou, hostům svítíce v noci, když v paláci slavili hody. Padesát služebných žen má ve svém paláci vladař. Jedny z nich pšenici žlutou mu melou na ručních mlýnech, 105 jiné tkaniny tkají a jiné předou zas přádlo sedíce v pohybu čilém jak štíhlé osiky listí. Z pláten setkaných hustě pak plynný skapuje olej. Právě jak faiécký muž jest ze všech nejvíce zběhlý střelhbitě po moři hnát své koráby, zrovna tak ženy 110 dovedou tkaniny tkát, vždyť Pallas jim Athénská dala dovednost v překrásných pracích a rozum nadmíru bystrý. Za dvorem veliký sad jest rozložen poblíže vchodu, jiter čtyř, kol s obou stran jest ohrada sadu. Vysoké stromoví v něm jest viděti rostoucí bujně: 115 marhany, hruškové kmeny i jabloně s ovocem skvostným, smokvoně sladkých plodův a olivy rostoucí bujně. Plodů tam nechybí nikdy, ni nehynou v zimě ni v létě, nýbrž jich po celý rok jest dostatek, stále a stále, jemným Zefyru vánkem se rodí nebo již zrají. 120 Za hruškou hruška tam zrá, tam za jabkem dozrává jabko, po fících zrají fíky a po hroznech dozrává hrozen. Též tam viničný sad jest vysázen úrody velké: jedna té vinice část jest výslunná na rovném místě, pražená slunečním žárem. Tam jednak sbírají hrozny, 125 jednak je lisují už — zas jinde jsou kyselky vpředu, sotvaže opadal květ, však jiné už temně se barví. Za krajním pořadím rév jsou záhony vzdělané krásně, plné všelikých zelin a úrodou stále se skvějí. Uvnitř je pramenů dvé, z nichž jeden se rozlévá celou 130 zahradou, druhý zdroj zas pod dvorní zápraží teče směrem k hrdému domu, kdež měšťané čerpají vodu. Tak ten královský dům byl božstvem vykrášlen skvostně. Odysseus stál tam a žasl, jenž tolik zápasů přestál. Když však všemu se dost již ve své nadivil mysli, 135 honem překročil práh, pak vstoupiv do nitra domu, shledal, jak Faiéků vůdci a vládcové Argovu vrahu, Hermovi bystrého zraku, svou úlitbu z pohárů činí, kterého naposled ctí, když mají už na lůžko jíti. On pak komnatou šel, jenž tolik už podstoupil bojů, 140 hustou jsa zahalen mhou, v niž bohyně Pallas ho skryla, až již k Árétě přišel a ke králi Alkinoovi. Odysseus kněžniných kolen se oběma rukama chopil — když se vtom božský mrak zas rozptýlil okolo něho. Všichni se ztišili v ráz, když v paláci uzřeli muže, 145 s podivem hledíce naň. — Vtom snažně ji Odysseus prosil: „Áréto, jejíž otec jest Rhéxénór podobný bohům, k choti a kolenům tvým, když mnoho jsem zkusil, jdu s prosbou, jakož i ke tvým hostům. Těm bohové požehnat račtež v žití, a každý z nich nechť vlastním zanechá dítkám 150 hojný majetek v domě a úděl národem daný! Průvod mi připravte, prosím, bych přišel do země rodné, rychle, vždyť vzdálen jsa svých, tak dlouho již útrapy snáším!“ Takovou pronesl prosbu a ke krbu do prachu sedl, k ohni. I umlkli všichni, a úplné nastalo ticho. 155 Hrdinský Echenéos k nim po chvíli mluviti počal, který byl věkem starší než ostatní Faiéci všichni, v řečech však vynikal zvlášť — znalť mnohé věci a dávné. Dobře to smýšleje s ním, k nim promluvil těmito slovy: „Vladaři, nikterak hezké a slušné tohle to není, 160 když je tu na zemi host, tam při krbu v popelu sedě, tito pak prodlévají a na tvé čekají slovo. Pročež cizince zvedni a na křeslo stříbrnohřebé sednout mu vel, pak héroldům kaž nám v měsidlech ještě s vodou namísit víno, ať vzdáme i bleskovládci 165 Diovi čest, jejž prosebník ctný svým průvodcem mívá. Klíčnice večeři též ať ze zásob hostovi podá!“ Vladař bujaré síly, jak uslyšel výpověď tuto, k cizinci Odysséu, jenž statný byl, důmyslu plný, došel, jej od krbu zdvihl a posadil na skvoucí křeslo, 170 přikázav mužnému synu, by povstal, Láodamantu, který mu po boku seděl a kterého miloval nejvíc. Vodu vtom v konvici zlaté, a překrásné, přinesla služka, vlila ji v stříbrnou mísu, by mohli si umýti ruce, načež hlazený stůl jim každému stavěla vpředu. 175 Klíčnice ctná jim přinesla chléb, jejž na stolky dala, přidavši jídel hojně, jež ochotně ze zásob nesla. Odysseus jedl a pil, jenž tolik zápasů přestál. Vladař bujaré síly se ke svému héroldu ozval: „Měsidlo, Pontonoe, teď naplň a v komnatě všechněm 180 rozdej lahodné víno, ať vzdáme i bleskovládci Diovi čest, jejž prosebník ctný svým průvodcem mívá!“ Řekl, a Pontonoos jim lahodné namísiv víno, rozdal je po řadě všem, když nalil k oběti v číše. Ale když ulili bohům a pili dle libosti srdce, 185 tenkráte Alkinoos se ujal slova a pravil: „Nyní, Faiéků vůdci a vládcové, slyšte má slova, abych promluvil k vám, jak duch v mé hrudi mi velí! Již jste se najedli dost, teď jděte už domů se vyspat! Ráno pak větší počet si pozveme obecních starších, 190 v domě tu poctíme hosta a potom nesmrtným bohům krásné oběti vzdáme, a potom výpravu jeho budeme na péči mít, ať bez trudu, beze vší práce host jest vypraven námi a do země otcovské přijde, rychle a k radosti své, byť z velké pocházel dálky, 195 aby ho nehoda zlá snad nestihla uprostřed cesty, nežli by do země své byl dopraven. — Doma pak ovšem bude mu snášeti všecko, co osud a sudičky kruté upředly v rodný mu den, v němž máť jej zrodila na svět. Pakli však některý bůh sem sestoupil s nebeských výšin, 200 jinou patrně věc nám bohové nebeští strojí, neboť jindy se vždycky nám bohové dávají vidět v pravé podobě své, když konáme přeslavné žertvy. Tu pak hodují při nás a sedí pospolu s námi. Někdo-li na cestě z nás, byť samoten, s nimi se potká, 205 žádný se netají z nich — jsmeť blízcí příbuzní jejich, stejně jak Kyklópové a Gigantů divoké plémě.“ Důvtipný Láertův syn zas těmito odvětil slovy: „Zřekni se myšlenky té, ó vladaři! Já přece nijak nejsem podoben bohům, co sídlí na nebi širém, 210 vzrůstem ni postavou svou, než toliko smrtelným lidem. O komkoli vám známo, že nejvíce z veškerých lidí žalostí má, pak jistě i já jsem strastmi mu roven. Avšak ještě i víc bych neštěstí vyprávět mohl, co jsem všelikých běd již vytrpěl po vůli boží. 215 Teď však nechtě mne jíst, ač velmi jsem na duchu stísněn! Neníť drzejší věc, než hrozný žaludek v těle, neboť si vynutí vždycky, byť násilím, aby ho každý dbal, byť velmi byl týrán a velkou žalost měl v duši. Tak teď i já mám na srdci žal — však žaludek stále 220 nutí mě k jídlu a pití a vyhání ostatní všecko z paměti, co jsem kdy zkusil, a káže mi dosyta pojíst. Vy však popilte sobě, hned po ránu, s úsvitem Zory, byste mě nešťastného zas do země zavezli rodné, třeba i po dlouhých strastech! Ať zahynu, jenom když uzřím 225 majetek svůj, svou čeleď i palác s vysokým krytem!“ Řekl, a všichni tu řeč hned schválili, každý byl pro to, aby byl vypraven host, jenž řádná promluvil slova. Ale když ulili bohům a pili dle libosti srdce, všickni se rozešli k spánku, a každý šel do svého domu. 230 V komnatě jedině on byl doposud, Odysseus slavný, Áréta poblíž něho i vladař podobný bohům, seděli, náčiní stolní pak sklízely služebné ženy. Áréta bělostných loktů tu první počala mluvit, neboť sukni a plášť hned poznala, spatřivši krásný 235 oděv, jejž utkala sama i její služebné ženy. Proto se ozvala takto a mluvila perutná slova: „Na jednu věc, můj hoste, já sama se nejdřív tě zeptám: Kdopak a odkud jsi rodem? — A od koho dostal’s ta roucha? Neděl’s, že na ostrov náš ses dostal po moři bloudě?“ 240 Důvtipný Láertův syn jí odvětil těmito slovy: „Těžká to, královno, věc, bych podal ti zevrubnou zprávu, když tak přehojně strastí mi bohové nebeští dali. Já však povím ti přec, nač ptala ses, chtějíc to zvědět. Ostrov kýs Ógygié se rozkládá daleko v moři, 245 bydlí tam Kalypsó lstná, jež z Atlanta zplozena byla, bohyně pletenců krásných, a vznešená, se kterou vůbec nikdo se nestýká z bohů ni žádný ze smrtných lidí. Mne jen nešťastného jí ke krbu přivedlo božstvo, samotného, vždyť Zeus loď rychlou mi zářivým bleskem 250 srazil doprostřed moře a celou mi úplně rozbil. Ostatní druhové zdatní mi tenkrát zhynuli všichni, já ale objal jsem kýl své vlastní prohnuté lodi, hnán jsem byl po devět dní, až v desátém za černé noci na ostrov Ógygii mě zahnali bozi. Tam bydlí 255 Kalypsó pletenců krásných a přemocná. Tato mě vzala v ochranu, hostila s péčí a pěstila, říkajíc často, že mi chce nesmrtnost dáti a mladost po všechny časy, avšak nemohla přec mé srdce mi přemluvit v hrudi. Tam jsem po sedm let byl trvale, smáčeje pořád 260 slzami božský šat, jejž sama mi Kalypsó dala. Ale když osmý rok již nastoupil oběhem času, tehdy mě vybídla sama a rozkaz dala mi odplout, ať již na rozkaz Diův, ať její se změnila vůle. S prámem, jejž pevně jsem zrobil, mě vyslala, davši mi hojně 265 jídla a libého vína a v božská mě oděvši roucha, vítr pak lahody plný a příznivý poslala za mnou. Celých sedmnáct dní jsem mořskou hladinu brázdil, ale v den osmnáctý se stinné mi zjevilo horstvo této zde krajiny vaší — a milé mi zplesalo srdce. 270 Avšak žel, vždyť znova mě strast zas potkati měla hojná, již Poseidáón mi poslal, chvějící zemí, povzbudiv prudké větry — a takto mi zamezil cestu: Vzbouřil nesmírné moře, a hrozná mi nedala vlna, abych, sténaje těžce, tím prámem byl unášen dále. 275 Potom mi rozbila prám zlá vichřice — já ale přece, plavaje, tuto zde tůň jsem přebrodil šťastně a včera větrem a přívalem vln byl k vaší pevnině přihnán. Když jsem vystoupit chtěl, vln příval téměř mě zničil u břehu, na velké skály a žalostné místo mě vrhnuv. 280 Já však se uhnul zas nazpět a, plavaje, konečně v říční vplul jsem proud, kdež na zemi vstup byl nejlepší ze všech, hladký a prostý skalin, kde jistý byl od větru úkryt. Klesnuv, pomalu sil jsem nabýval. Přišla pak božská noc. Já vystoupiv ven z té nebem živené řeky, 285 usnul jsem v hustém křoví, když hojné jsem na sebe listí shrnul. Tu na oči mé bůh rozestřel předlouhý spánek. Tam v té hromadě listí, jsa smuten v mileném srdci, spal jsem po celou noc, spal ráno — i v poledne ještě. Slunce se chýlilo níže, a sladký mě opustil spánek. 290 Tu pak na břehu mořském jsem spatřil služky tvé dcery hráti a uprostřed nich tvou rozenku, bohyním rovnou. Prosil jsem. Šlechetný duch tvé rozence nechyběl pranic, že by se nenadál nikdo, když s mladším se člověkem sejde, že by si počínal takto — věk mladší má rozvahy málo. 295 Dala mi hojnost jídla, a také jiskrné víno, kázala umýt se v řece a dala mi tohleto roucho. Tak jsem, ač velice truchliv, ti skutečnou pověděl pravdu.“ Na to pak Alkinoos mu odvětil těmito slovy: „Není to vhodné právě, co moje si smyslila dcera, 300 ježto tě nevedla hned sem do domu s družinou dívek služebných, vždyť přec k ní ses nejdřív obrátil s prosbou!“ Důvtipný Láertův syn zas těmito odvětil slovy: „Nerač pro tuto věc svou vzornou kárati dceru! Ona mě vybídla hned, bych s jejími služkami kráčel. 305 Já však nechtěl jsem sám, vždyť bázeň a ostych mi bránil, že by se nějak tvůj duch snad zachmuřil, kdybys to viděl, vždyť jsme my synové lidští zde na světě dráždivi příliš.“ Na to pak Alkinoos mu odvětil těmito slovy: „Nikterak není, hoste, v mých prsou takové srdce, 310 které by vzkypělo marně — jest ve všem zachovat míru! Kéž by jen, otče ty Zéve i Athéno, kéž by jen, Foibe, takový muž, jak ty’s, jenž se mnou stejně by smýšlel, manželem byl mé dcery a mým se pak nazýval zetěm! Já bych ti daroval palác a hojný majetek k tomu, 315 kdybys tu zůstati chtěl. Však nechceš-li, nikdo tě tady z Faiéků zdržovat nesmí — kéž Diu se nezlíbí toto! Výpravu do vlasti tvé jsem stanovil, abys to věděl, na zítřek: Ty budeš ležet a spánkem překonán spáti, oni tě klidným mořem pak povezou, až by ses dostal 320 do své vlasti a domu, a kam by se zlíbilo tobě, byť by to o mnoho dál než na samu Euboiu bylo, jež prý nejdále jest, jak tvrdí plavcové naši, kteří přišli až tam, když rusého Rhadamantya vezli, jenž Titya chtěl kdys navštívit, rozence Země. 325 Avšak i tam kdys přišli a dojeli bez trudu k svému cíli a v tentýž den zas nazpět dopluli domů. Všaktě to poznáš i sám, oč koráby moje a plavci veslem vířiti tůň jsou nejlíp cvičeni ze všech.“ Zplesal tu Odysseus slavný, jenž tolik zápasů přestál. 330 Potom počal se modlit a mluvil těmito slovy: „Kéž by mi, Kronovče Zéve, co slíbil, vyplnil všecko Faiéků král! Ten po všechen čas nechť po zemi žírné nezmarnou oslavu má, však já kéž do vlasti přijdu!“ Taková byla jich řeč, již navzájem mluvili k sobě. 335 Áréta bělostných loktů pak velela služebným ženám v podloubí postavit lůžko a prostřít povlaky na ně krásné nachové barvy a rozestřít kobérce přes ně, vlněné pokrývky navrch, by mohl se přikrýti jimi. Služebné z komnaty vyšly a v rukou světlo jim nesly. 340 Když pak, pílíce kvapně, mu pevné ustlaly lůžko, přistouply k hostovi blíže a touto jej pobídly řečí: „Hoste, již odejdi spát — jest ustláno pro tebe lůžko!“ Řekly, a na lože jíti mu velice vítáno bylo. Takto tam Odysseus spal, jenž tolik zápasů přestál, 345 na lůžku zdobeném řezbou, jež v ozvučném podloubí stálo. Avšak Faiéků král spal v pozadí vysoké síně, v které mu královská choť již chystala postel a lůžko.