ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

I

Rozevřete si mapu!

Na Trenčín jsem byl zvědav už od dětských let, protože dráteníci říkali, že jsou od Trenčína. Je to pěkné město, čisté a výstavné a nad ním obrovské zříceniny hradu. V celém městě není jediného nápisu slovenského, všecko je maďarské. Ale nemyslete si, že jsou v Trenčíně Maďaři. Nikoli, jsou to Slováci, buďto odrodilí, buďto k národnosti své lhostejní.

Po Trenčíně procházel jsem se se svým synáčkem Miroslavem. „Víš-li, Miroslávku, že po těchto ulicích procházíval se kdysi František Palacký?“ „Opravdu, tatínku?“ „Ano, Palacký studoval v Trenčíně a tady také přišel k vědomí, že je Čech. V Trenčíně začal národní život otce Palackého.“ Miroslávek se hned s větší radostí po městě rozhlížel. Už hodně o Palackém ví, kolikráte jsme byli v jeho rodném domku, ba Miroslávek se v něm, jsa ještě maličký, i vyspal.

Zastavil jsem jistého občana slovy. „Prosím vás, je v Trenčíně eště meno Bakoš?“ Občan se rozmyslil a zakroutil hlavou, že nikoli. „Proč se ptáš, tatínku?“ „Inu, Palacký chodíval k Bakošovi, to byl otec jeho nejmilejšího spolužáka. A tento Bakoš měl mnohé české knihy, dal je též Palackému čísti a ty probudily v Palackém vědomí, že je Čech, probudily v něm i lásku k národu a jazyku českému.“

Blízko Trenčína jsou Teplice. I tam jsme byli. Prýští se tam teplá voda, proto tam zřídili lázně a jezdí tam množství lidí nemocných rheumatismem. My jsme se tam též vykoupali. Dali nám každému košili, dlouhou až na zem a tak jsme s ostatními vlezli do teplé vody. Když jsme se dosť vykoupali, dali jsme si, já i Miroslávek, vylit konev studené vody na záda, což nám bylo velmi příjemné.

Z Trenčína se jede po dráze do Píšťan. I tady jsou lázně s teplými prameny. Našli jsme tady dosť Čechů, právě jako v Trenčanských Teplicích.

Z Píšťan jsme si zajeli do Nitry. Podívejte se na obrázek. Nad městem se zdvíhá kopec a na kopci je zámek. Tady před tisíci roky sídlili slovenští knížata. Nyní tu sídlí biskup Bende, velký nepřítel slovenské národnosti. Stoupal jsem k zámku s truchlými vzpomínkami, asi s takovými, které jsou v této písni:

V bráně stál na stráži vyšňořený hajdúch. Salutoval a pustil nás beze všeho na nádvoří. Obhlednuvše si vnějšek zámku, dívali jsme se dolů po městě i kraji. Pod zámkem teče lučinami řeka Nitra, teče velmi zdlouha. Za řekou, severovýchodně města, zdvíhá se nevysoké pohoří.

Dole v městě zašel jsem si koupit ke knihkupci fotografii města i zámku. Miroslávek viděl, kterak se mi knihkupečtí mládenci za zády vysmívají. A víte, proč se vysmívali? Protože jsem mluvil slovensky. Lidé v panském kabátě nemluví v odrodilých městech slovensky leda se selským lidem. Kdo přece i s pány slovensky mluví, toho považuji za ztřeštěnce a vysmívají se mu. Optal jsem se, mají-li nějakou slovenskou knihu, že bych si ji koupil. Usmáli se a řekli, že nikoli. V Nitře je z celého Slovenska odrodilství nejhorší! A tu bývalo sídlo slovenského knížete! Tak sa časy menia!

Z Nitry jsme se vrátili zase k západu, a to do Trnavy, která je už ve stolici Prešpurské. V Trnavě se nám velmi líbilo. Město je veliké, pěkné. Nápisy jsou také všude maďarské a když jsme přišli do hostince, hostinský nás pozdravil maďarsky a všickni hosté mluvili maďarsky. Mluvil jsem k hostinskému slovensky a to se hned všickni hosté po nás obraceli. Maďaři a odrodilci považují slovenštinu za řeč sprostou, která se do pěkného hostince nehodí. Po ulicích slyšeti nejvíce maďarštinu. Ale v neděli dopoledne panovala slovenština. Sta lidí hrnulo se do četných kostelů Trnavských, lid to pěkně urostlý a oděný v krásný národní kroj. Z kostelů vyhrne se lid na náměstí a do ulic a hlaholí všude jadrnou slovenštinou, tak že maďarština „pánův“ úplně zaniká. To pocítíš, že je slovenské síly přece jen více a pomyslíš si: Daremné je všecko namáhání maďarské, Slováci nevyhynou! Jen více osvěty a zmužilosti do nich!

V jednom kostele je tak zvaný zázračný obraz Panny Marie. Je za mříží. Na mříž lidé zavěšují jednotlivé údy těla, a to z vosku nebo i ze stříbra. Koho bolí srdce, zavěsí tu na nit voskové srdce, koho oči, ten oči, koho na prsou, ten zavěsí kus těla od pasu na horu. Nejvíce tu visí nohou. Stál tam vysloužilý voják, který ztratil ve válce podkolení. „Pomůže to?“ otázal jsem se ho. „O hej, voľakedy (někdy) pomôže.“

Lid slovenský jest ještě hodně pověrčivý.

Na náměstí koupil Miroslávek plný klobouk hroznů. Byly velmi laciné, neboť v celém tom kraji jsou rozsáhlé vinice. Tady je už jiný kraj než u Turzovky a Čace. Od Trenčína se údolí Váhu šíří víc a více, až vyjedeme na rozsáhlou a úrodnou rovinu. Už u Trenčína, ba i nad Trenčínem jsou lány řepy, která obsahuje více cukru než řepa česká a moravská, neboť je tady tepleji. Kolem Trnavy a dále na jih k Dunaji jsou pole pšeničná, prosná, fazolová, kukuřičná a rozsáhlé vinice a lid je tu zámožný.

Do Trnavy jezdí mnoho moravských obchodníků na trhy, Trnava i kraj její má stálé spojení s Moravou a je tady také čilejší duch. V Trnavě byla i universita, která za Marie Terezie byla přesídlena do Budína, později do Pešti. A tak nynější maďarská universita má svůj vznik na Slovensku.

Z Trnavy jede se po železnici do Modry. Tady všude roste víno a výborné ovoce. Když jsme se po Modře procházeli, Miroslav si všiml, že před některými domy stojí židle. Co to znamená? ptali jsme se lidí. I pravili nám, že v těch domech mají na prodej mléko, že i nám prodají, chceme-li. Vešli jsme a vypili jsme každý hrnek mléka. Před některými domy stála židle a na ní talíř; to znamená, že v těch domech mají na prodej huspeninu. Kde je židle a na ní překlopený talíř, tam mají na prodej vepřové maso. Kde stojí židle a na ní překlopená slaměnka, tam je na prodej husacina. Židle a na ní sýto znamená třešně; Miroušek hned zaskočil a koupil jich velký kornout. Jinde ležela na židli okurka, jinde v obloku (okně) homolka nebo fazole, jinde visela na vratech otýpka sena, jinde ležela před domem otýpka slámy. Když tak člověk světem putuje, pozná všeliké nápady lidské. Nasmáli jsme se dost chodíce po dlouhém náměstí modranském, ale na konec jsme uznali, že vynálezy modranské jsou vtipné a praktické.

Na modranském hřbitově jest pochován Ľudevít Štúr, buditel a spisovatel slovenský. Ten byl přesvědčen, že bude pro Slováky lépe, budou-li psáti svým slovenským nářečím. Před tím Slováci psali česky. Ale nemajíce středních českých škol, nemohli se v češtině dokonale vycvičit a tak hlavně na povzbuzení Štúrovo vydávají si už přes padesát let knihy a časopisy v řeči slovenské. Mohou-li psáti česky, když neumějí? A mohou-li uměti, když nemají českých škol? I při dvou spisovných nářečích jsme jeden národ. Milujme nářečí slovenské a oni ať milují naše, však se v budoucnosti zase na jednom jazyku dohodneme.

Než jsme Modru opustili, navštívili jsme ještě slovenskou knihtiskárnu, která teprv nedávno založena byla.

Z Modry je blízko do Prešpurka. Nad samým městem je kopec a něm veliké zříceniny královského hradu, kde v dobách tureckých válek sídlívali uherští králové. Sem jsme si vyšli nejprve. Odtud viděli jsme Dunaj. Jaká to velikánská řeka! A pod nohama bylo nám veliké a výstavné město. Miroslávka zajímal zvláště Dunaj, neboť u nás máme jen malé horské bystřiny. Viděli jsme, jak se tu Dunaj dělí na dva proudy. Také parní lodi po něm pluly. Na zříceninách hasiči měli právě cvičení. Jeden lezl po kolenou a po rukou po široké řimse od okna k oknu. Na jednom místě se kus řimsy sesulo, právě pod rukou, tak že dále nemohl a pozpátku se bál. Přivázán nebyl a tak dlouhého žebře neměli, aby jej mohli až k němu opřít. Diváci, obstupující ono místo dole, křičeli, hasičské signály zněly. Nás pojala úzkost; už jsme na Dunaj ani nepohledli. Pojednou se hasič rychle vzpřímil a v tom skočil dolů. Diváci vzkřikli. Běželi jsme blíž a přes hlavy diváků jsme uviděli, an hasič právě vyskočil z ochranné plachty. Všecko se rozesmálo. Dole pode hradem cvičili se vojáci od honvédů (zemské obrany). Desátník velel jim maďarsky a po slovensku jim nadával.

Prešpurk prý je ráno slovenský, v poledne maďarský, večer německý. Ráno totiž přijde do města vesnický lid na trh s mlékem, drůbeží, ovocem atd. a s lidem tím mluví Prešpurčané slovensky. V poledne panuje po hostincích řeč „nóbl“, t. j. maďarská. Večer mluví podle své přirozenosti, totiž německy; jsouť Prešpurčané ponejvíce Němci, z Dolních Rakous do Uher se vtisknuvší. Po jaru r. 1902. společnost Národního divadla v Brně zpívala v Prešpurku české opery. Obecenstvo bylo českou hudbou nadšeno a hlučně volalo: sláva! hoch! éljen! Tři řeči najednou velebily české umění; však také v Prešpurku bydlí tři národy, t. slovenský, německý a maďarský.

Z Trenčína šel Palacký na studie do Prešpurka a tam také studie dokončil. Na tuto poznámku dodal Miroušek: „To je pěkné: na Moravě se narodil, na Slovensku studoval, v Praze žil a zemřel.“ „Tak, můj synáčku, on v sobě spojil Moravu, Slovensko a Čechy; připojme k tomu ještě Slezsko: na celém tom území bydlí jeden národ.“

Z Prešpurka jsme jeli po dráze do Uherské Skalice. Při řece Moravě viděli jsme lány písčité, neúrodné. Skalice je blízko Moravy, sem chodí Moravané na výlet; i moravská muzika tady; hrává. Skaličan říká: Šošovica, cícer — to je muj neprítel. Kdežto ve spisovné slovenštině se řekne: Šošovica, cícer — to je môj něpriatěľ. V jihovýchodní Moravě a v jihozápadním Slovensku lidé stejně mluví, stejně se šatí a ti i oni říkají si Slováci.

Tu byl konec mé pouti s Miroslavem. Ze Skalice jeli jsme po dráze rovnou domů, na úpatí Radhoště.