ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Všickni tu píseň znáte. Jako elektrický proud křísila národ náš k slovanskému vědomí. Původcem písně je Slovák Samo Tomášík,^[24] narozený r. 1813. v Jelšavské Teplici u Jelšavy v Gemerské stolici. R. 1834. šel přes Prahu na evangelickou universitu do Berlína. V Praze ubytoval se v hostinci na Poříčí. Navštívil Šafaříka, svého blízkého krajana a ten jej uvedl k Jungmannovi, Palackému a Preslovi. Také u Hanky v museu byl a Amerling provodil jej po všech památných místech. Mladý Tomášík byl pln nadšení.

Večer byl v českém divadle. Tam hráli „Praha v jiném dílu světa“ a hráli dosti dobře. Tomášíka zarmoutilo, že divadlo bylo odpolou prázdné, byli tu jen chudobnější měšťané, řemeslníci, tovaryši a učňové. Po Praze zřídka jen uslyšel mluvit česky, a to jen od chudobného lidu. V hostincích, krámech a na ulicích panovala němčina. Když se už předtím blížil Praze, oslovil jistou paní z Kutné Hory česky a ta mu odsekla v němčině, že u nich každý vzdělaný člověk mluví po německu. Nyní pokračujme slovy samého Tomášíka. „Všecky tyto trpké zkušenosti rozžehly moje srdce, že jsem s myslí skormoucenou spěchal na hospodu, přemýšleje cestou, či by opravdu matička Praha, tato perla a duševní metropole západního Slovanstva, měla býti pro nás ztracenou a utonouti v moři německém? A či by tak i moje drahá vlast, to milé Slovensko, které z Prahy dostává svůj duchovní život, mělo zaniknouti v moři cizím? Ne, to nesmí býti, to se státi nemůže! V takých myšlenkách pohrouženému přišla mi na mysl polská píseň: „Jeszce Polska niezginela, póki mi žijemy —“ a na tento nápěv se mi jako ze srdce vinuly sloky mé písně: „Hej, Slované!“ Vkročím z ulice do své jizby, zapálím svíci a tužkou napíšu do svého denníku všecky tři slohy; píseň byla hotova. Tak hle, když jsem nejprv oduševnělý ohnivými řečmi mladých spisovatelů maloval si v mysli růžovou budoucnost českého i svého národu, jako bych omráčený zůstal, skoro bych byl upadl do pochybování —, ale víra i naděje na lepší budoucnost přelomila konečně všecky mé pochybnosti a tato víra vyrazila se z hlubin duše mé v písni: „Hej, Slované!“

Později dal rukopis písně do musea Matice Slovenské. Matice byla r. 1875. vládou zrušena, museum bylo uzamknuto a tak i památný rukopis sežírají prach a moli.

Tomášík žil blízko Kobeliarova, totiž v Chyžném, kde byl evangelickým farářem, proto jsme místo to na naší mapě označili. R. 1884. bylo padesát let, co píseň vznikla. Tenkráte jsme památku tu pěkně oslavovali, ba i pro Tomášíka si Češi dojeli, přivezli si jej, už starého a vetchého, do Prahy a vzdávali mu čest největší. I darem jej národ náš obmyslil. Za tři roky potom Tomášík zemřel.

Tomášík byl Slovák, ale píseň vznikla v Praze.

Nad tím se třeba pozastavit.

Amerling vodil Tomášíka po Praze a s nadšením mu vykládal dějiny každého místa; i na Vyšehrad a na Žižkov jej zavedl. Potom vyslechl Tomášík nadšené řeči českých spisovatelů. To dvojí vznítilo jiskru v nitru Tomášíkově a vyšlehla píseň: „Hej, Slované!“ Dřímajícího ducha slovenského probudil silný český vznět. Kdyby byl Tomášík Prahu minul, nebylo by písně: „Hej, Slované!“

K nám, bratří Slováci, choďte roznítit jiskru v nitru svém!