ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Ve Vysoké — to je také drátenická dědina na řece Kysuci — našel jsem krajana z Moravy. Je tam hostinským. Procházeli jsme se spolu po vesnici a on mi všeliccos vysvětloval. Slovenský lid nedůvěřuje člověku po městsku oděnému, ale protože jsem chodil s jejich spoluobčanem, nebáli se mne. Brzy jsem se seznámil s lidmi v sousedních chalupách. V jedné bylo čisto a měli tam malé děti, s kterými jsem si rad porozprávěl. Kolébce říkají Slováci kolíska a místo spinkej! říkají búvaj! Maminka kolísala Janíčka a potichounku mu zpívala:

Zuzička měla také svou kolébku, ale jinou; byl to podlouhlý truhlíček jako jesle a visel na provázcích na trámě. Takové kolébce říkají hynta nebo hyntačka, někde hojdáč. Cestujíce po Slovensku často uvidíme v poli kolembačku. Tři hůlky u vrchu spojené se postaví, na ně se přiváže plachta a do ní se vloží dítě. Když je maminka učičíká, odběhne do práce a děťátko si pěkně v přírodě búvá.

V poledne si otěcko s Janíčkem pěkně hráli. Janíčko si sedl otěckovi na koleno. Otěcko praví: „Teraz (teď) pôjděme (pojedeme) jako sedliačik.“ A pomalu pozdvihuje koleno říká:

Po chvíli praví: „A teraz pôjděme jako žid.“ A rychleji potřásaje kolenem říká: „Hep, hep, hep — hep, hep, hep…“ Janíčko se směje a křičí: „Dosť! dosť!“ „Eště nie dosť,“ praví otec, „teraz pôjděme jako cigáň.“ Janíčko se chápe rukou otěckových věda, že nastane jízda tuze rychlá. „Kádeš román, kádeš román…“ „Dosť! dosť!“ „Eště nie dosť, teraž pôjděme jako husár.“ „Cválom, cválom — cválom, cválom…“ A Janíčko hopsá vysoko nad koleno, až najednou spadne a unaven smíchem a jízdou leží na zemi.

Otec napomínával Janíčka, aby nelezl pod stůl, že se udeří do hlavy. Jednou Janíčko přece zas pod stůl lezl a aby se do hlavy neuhodil, pravil otci: „Otěcko, hlavu sdělať (sundat).“ To bylo potom smíchu.

Po vesnici v létě běhají děti v plátěných košilích, bosé a prostovlasé. Vetší chlapci nosí plátěné kalhoty, děvčata vigan. Vigan je z kartonu, je to oděv v celku od krku až dolů. Někde mají děti ten špatný obyčej, že za cizincem volají: „Prosím si krajciarik.“ Na Slovensku a po celých Uhrách je mnoho cikánův. Děti cikánské zvlášť dotěrně žebrají, někdy i kotrmelce před cizincem dělají, aby spíše krajciarik dostaly.

V podvečer sběhl se na prostoru před hostincem houf dětí, větších i menších, a hrály si. Nejprve na šibenici. Zatloukli do země dvě hůlky, malý kousek od sebe, a přes ne položili třetí. Potom přes to chlapci i děvčata skákali. Kdo o hůl zavadiv ji shodil, za tím se ostatní sběhli a bili jej.

Jiná hra.

Chlapci i děvčata tahali se za prsty. Jeden natáhl ruku a skrčil prostředníček nebo malíček. Druhý se postaví proti němu a natáhne touž ruku a týmž prstem chytí za prst prvního. Teď se přetahují. Kdo se pohne s místa nebo kdo pustí prst, ten prohrál. Staří lidé, kteří šli vedle, dívali se na to a mnozí z nich se chytili a též přetahovali. Byla to milá podívaná.

V jizbě jsem viděl hráti na sekaničku.

Chlapec položil před sebe louč, vzal nůž a sekaje do dřeva říkal:

A skutečně bylo na louči šestnáct vroubků. Některý jich nadělal dvakrát šestnáct.