ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jihovýchodně od Ružomberka, asi čtyři nebo pět hodin, je Železné. To jsou lázně. Z Ružomberka jdeme k jihu údolím řeky Revúce, potom zatočíme k východu. Kráčíme stále horami a lesy, výš a výše, až když jsme ve výšce asi 1200 m, rozevře se před námi kotlina; rozsáhlá to louka, jejíž dno je asi 1000 m nad mořem. Prýští tu železitý pramen, podle něhož lázně mají své jméno. Je tu jen několik dřevěných stavení pro lázeňské hosty, ovšem též dobrá koupel. Kolem louky zdvíhá se znenáhla věnec hor a za ním vidíme věnec druhý, vyšší, dostupující až 1900 m. Na míle cesty je samá hora a samý les. Vzduch jen pryskyřicí voní. Na smrčinách loupali jsme si veliké kusy pryskyřice. To už je dvanáct let, co jsem tam prázdniny prožil, ale podnes si rád vzpomínám. Rozbíhal jsem se na všecky strany. Nejraději jsem vystupoval na vrcholy hor. S jakou radostí jsem se blížil ke každému temeni, věda, že uvidím krásné divadlo. Tatry se ti v tomto kraji objevují stále. A jaký úchvatný je pohled do hlubokých roztok! V jedné je dědina Magurka, kde se dobývá zlato. I tam jsem zabloudil a uviděl, kolik je to práce, než se několik kilogramů zlata do rukou zlatníkových připraví. V horském kraji, kam se obrátíš, hrčí potůček. A já mám horské potůčky tak rád! V jednom se napiji, v druhém schladím ruce i čelo, v třetím se pobrodím nebo vykoupám. Na takové vycházce duch osvěží a když se domů navrátíš, pochutná ti jíst a v noci spíš, jako by tě do vody hodil.

V Železném jsme mnoho rozmlouvali. Slováci poučovali mě o Slovensku, já zase je o Češích. Poznal jsem, jak je důležité, aby se Češi se Slováky osobně scházeli. Železné je takový pěkný kouteček, kde Češi a Slováci mohou mít dostaveníčka. Už několikrát jsem to napsal a skutečně každého roku několik Čechů do Železného přichází. Budeme na Slovensko nejen cestovati, ale též si vyhledávati lázně a letní byty. Slováci by zase měli cestovati po českých krajích a navštěvovati české lázně. Opakuji: musíme se navzájem hodně navštěvovati.

V Železném je uprostřed louky besídka. Není tam nadarmo. Co chvíli sem někdo přijde a volá do hor, od nichž se mu vrací ozvěna. Zavoláš: Tatry! A z útrob lesa slyšíš zřetelně: Tatry! Rozesměješ se tomu: Hahaha! A ten tam v lese po tobě: Hahaha! To je krásné! mluvíš dál a z lesa zazní: To je krásné! Zatleskáš a v lese ukrytý posměvač zatleská po tobě.

Hosté v lázních, nemajíce práci, všeliccos vymýšlejí. Tak jsme si jednou zašli do besídky po večeři, asi v deset hodin. Byla černá noc, na nebi ani hvězdičky. Jeden ze slovenských přátel volal do lesa po dvou až čtyřech slabikách jakoby modlitbu za národ: Bože! A z lesa ozval se týž chvějící se hlas. Potom volal dále: vysvoboď — (vysvoboď) Slováka — (Slováka) z trápenia — (z trápenia).

Potom jsme společně zpívali:

Druhý den ráno zase jsme se tady všickni sešli. Přátelé vyznali, že dlouho do noci nemohli usnouti — tak je noční ozvěna rozrušila — a vyslovovali uspokojení nad tím, že své vlastenectví tak zajímavým způsobem projevili. Jeden ze starších se zamyslil a po chvíli řekl: „Milí přátelé, to, co jsme tady včera provedli, byla zábava. Tmavá noc, zpěv a ozvěna národu nepomohou. Nechejme blouznění. Slované jsou duchovním vývojem na stupni jinocha: mnoho blouzní a Slováci zvláště. Nechejme blouznění a chopme se práce!“

Některým přátelům byla tato řeč nemilá, bylo jim divno, že řečník není uspokojen s tak pěkným vlasteneckým projevem. Ale on nedbal a mluvil dále: „Vychovejme nejprve každý sama sebe za hodného a vzdělaného člověka, vychovejme a vzdělejme každý svou rodinu, svou čeládku, pracujme pilně ve svém povolání, rozšiřujme mezi lidem dobré knihy a časopisy, nepijme a nekuřme, šetřme a shromažďujme, mějme se navzájem rádi, pána i sedláka i dráteníka, a když při tom všem budeme míti na mysli národ svůj a jazyk jeho, budeme zajisté dobrými národovci, tak — a jen tak — dodáme národu síly a vážnosti.“

Přátelé neodpovídali. Mně ovšem byla řeč staršího přítele milá. Jáť vím, že se Slováci podobají dobrému, ale snivému jinochovi. Jinoch by nejraději sloužil národu zpěvem, slavnostmi, tancem; taková jest jeho přirozenost. My Češi jsme o něco mužnější, opravdovější, k práci pohotovější, ale též ještě mnoho našich lidí myslí, že slouží národu „vlasteneckými“ zábavami a „vlasteneckým“ pitím. Ne blouznit, ale rozumně myslit, ne zábava, nýbrž práce pomohou národu na nohy. My jsme vedle Slovákův jako starší bratr vedle mladšího, proto máme povinnost Slovákům radit a pomáhati. —

Než se rozloučíme se Železným, povím vám ještě něco o salaši.

Na Slovensku je množství ovec. Pasou se po horských lysinách (holích) a lukách. Také v Železném polovici louky spásali ovce. Stála tam koliba; to je velká bouda, v níž pastevci spí. Poblíž byl košiar; to je ohrada z proutí, do niž ovce při dojení a na noc shánějí. Košiar se vždy za několik dní postaví dále a tak pastvisko pohnojuje. Kde je koliba a košiar, tomu místu se říká salaš. Hlavní pasák, obyčejně nejstarší, jmenuje se bača, mladší valaši a chlapcům se říká honelníci.

S bačou jsem si rád u koliby poseděl. Nalil mi do čerpáku (dřevěného hrnku) žinčice (ovčí syrovátky) a já popíjeje pomaloučku se starcem jsem rozmlouval. Měl černou košili z hrubého plátna, jakou u dráteníků vídáme. Než takovou košili oblekou, vyvaří ji v másle, aby se jim do ní neusadila všelijaká zvířátka.

„Vypravujte, bačo můj, něco ze svých zkušeností.“

„Hia, paně môj, aj s medvedem som sa boril a koľkokrát som vlka od oviec odháňal.“

„O tom medvědu, bačo můj.“

„Hia, paně môj, ruvali sme sa: on povalil mňa, ja jeho, až přišli valasi a dobili ho, mrchu. Věru som mal zomrieť, dostal som zapálenie. Pozritě.“ A ukázal mi jizvy po tváři, po krku a na prsou, kde mu medvěd kusy masa vytrhal.

„A kde to bylo, tady v Železném?“ optal jsem se.

„Tu nie sú medvedi, ani vlci, lebo tu ľudia stále chodia. Na Maguru nechoďte, tam je v grúni vždy niekoľko mackov.“

„A udělal by mi něco?“

„Keď mu dátě pokoj, něurobí nič, ale člověk sa ľakně.“

Já opravdu neměl vůli s medvědem se v lese setkati, ale přece se mi jednou té cti dostalo. To vám povím, až tam dojdeme.

„Umíte-li nějakou bačovskou píseň?“ optal jsem se jednou.

„O hej, ale spievať vám ju něbuděm.“ Smutným hlasem odříkával mi píseň i u nás známou. Jistě při ní myslil na sebe.

Když jsem ze Železného odcházel, šel jsem se k bačovi rozloučit. Strčil mi kus tvrdé brynzy, prý na cestu. Brynza je ovčí sýr; vídal jsem, jak ji bača v kolibě dělával. Slovenská brynza rozposílá se daleko po Evropě, i ruský car prý si na ní pochutnává.

Vystoupiv na prievalec (přesmyk) nad Železným, rozhlédl jsem se naposled. Ale v myšlenkách se mi často to milé hnízdečko vynořuje. Až tam někdy přijdete, vzpomeňte si na mě.