ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Z Vysoké jsem přišel do Rovného, největší drátenické dědiny. Večer jsem se procházel podle potoka poslouchaje lid na různých stranách zpívati. Několik šuhajcův stoupalo na vysokou stráň a cestou si zpívalo. Byli to dráteníci, kteří se domů ze světa navrátili. Píseň jejich hlaholila do noční tmy a s výšky působila dojemně. Na vrchu si udělali oheň, jenž brzy zmohutněl a z dola se zdálo, jako by k samým hvězdám šlehal. Tak se mi zachtělo tam býti, přikládati syrovou chvoj a se šuhajci si zazpívati! Spěchal jsem k nim. Však jsem já také z hor, umím po stráních laziť.

Už jsem mezi nimi, už s nimi zpívám!

U nás si dělávají v přírodě oheň jen děti, a to v chladném podzimku. Ale na Slovensku si dělají oheň i lidé dospělí, a to i za teplého léta. Vyjdou si na příklad v neděli odpoledne, mladí i staří, někam ven, sednou si, vyprávějí a po chvíli si rozdělají oheň. S velikou zálibou naň pohlížejí. Přikládají syrovou chvoj, aby oheň hodně dýmil. Kotouče šedého dýmu je milo pozorovati. A když už mají oheň, pustí se do zpěvu. Což tu je krásných písní!

Přikládali jsme a zpívali dlouho. Naproti na stráni též byl oheň a též tam zpívali.

Ohni venku rozdělanému říkají Slováci vatra. Od jara do podzimka vidíme zvláště za večera po horách pláti vatry, jež rozněcují pasáci na salaších, sekáči přes noc na horských lukách spící nebo rúbači v lesích a mnozí lidé jen pro zábavu.

Vatra a při ní zpěv, to patří k milým slovenským obrázkům.