ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Chodíš-li v létě hornatými kraji slovenskými, slyšíš stále zvonit, slyšíš často výkřiky, výskání, zpěv i štěkot psův. Taková je hudba slovenských hor. Kdykoli se ze Slovenska navrátím a doma se po kraji procházím, stýská se mi po této slovenské hudbě.

A kdo zvoní, kdo vyzpěvuje?

Pasáci pasou na okrajích lesa nebo na lysinách horských. Dobytek má na krku zvonky z hrubého plechu, větší i menší, každý má jiný zvuk, některý hodně hluboký, a při každém pohybu dobytka zvonky zaznívají. Do tohoto zvonění vměšují se pokřiky pasákův. Čerňuša, ideš sem! Belaňa, ružaňa, rohuša, kešuľa…! Dunčo, belko, lapaj, bodrík (jména psů) štěkají nebo vrčí. Na Slovensku jinak výskají než u nás, i ženské na lukách a na polích si rády zavýskají, začínajíce hodně s vysoka a po půltonech dolů sestupujíce. Tu a tam slyšíš pískati na píšťalu. Mně ovšem bývá nejmilejší, slyším-li se stráně pěknou píseň.

Jednou k večeru procházel jsem se v údolí Váhu. Po obou stranách řeky pasáci pásli na stráních.

„Jano, čuješ (slyšíš)?“ křičel Ďuro (Jiří) s pravého břehu.

„Hej, čujem,“ odpověděl Jano s břehu levého.

„Jano, pozri, akú mi mama dala slaninu!“

„Hia, daj kúštik.“

Oba scházeli k řece dolů, aby si byli blíže.

„Len pozri, aký rezeň,“ dělá Ďuro laskominy Jankovi.

„Hia, Ďuríčko môj, kúštik, kúštičok, daj, daj…“

Ďuro by dal, ale je mezi nimi řeka.

„Čo robiť?“ praví Janko.

„Veď plávať vieš.“ odpovídá Ďuro, „pojď len, buděme ju spolu piecť. Máš švíbalky?“

Jano sáhl do vrecka (kapsy) a sirky měl. Rychle se svlekl, sirky nastrkal za pentličku na širáku a už byl ve vodě. Já ležel tiše na kraji houští. Janko šel, šel, až měl vodu po krk, potom ostatek přeplaval. Jaká radost! Už byl u slaninky. Vytrhl ji Ďurovi z ruky a odskočil s ní, jako by mu ji chtěl vzít. Najednou si milý Jano vzpomněl, že je nahý. „Jaj, jaj, čo robiť?“ hořekuje Jano a ohlíží se za gatěmi a košilí, jež nechal na levém břehu. „Nič to.“ praví Ďuro a svlékl košili a hodil ji Jankovi. „Ty maj košeľu a ja gatě.“ Tak byl každý zpola oděn a hajdy do kopce ku statku (dobytku). Janko honem rozdělal vatru a Ďuro ostrouhal větvičku smrčiny. Slaninku napíchli na větvičku a nad ohněm ji opíkali. Když mastnota kapala, nastavili chléb. Slaninkou prosáklý chléb a opečená a vonným kouřem začaděná slaninka: co si myslíte, žádný král si tak nepochutná!

Slováci velmi rádi slaninu v přírodě opíkají. Mají k tomu zvláštní rožně. Také připevňují slaninu nebo maso na železné kolo, jež nad ohněm pomaloučku otáčejí, až se slanina nebo pečínka opeče. Potom posedají kolem a s chlebem pojídají. Když po Slovensku cestuji, přátelé rádi mě seznamují se slovenskými obyčeji a tak jsem už nejednou i slaninu opíkal. A chutná mi jako Slovákům, i slovenské halušky, brynza a oštěpky mi chutnají. A když se po jídle pustí společnost do zpěvu, hned jsem ve slovenských písničkách, zrovna tak jako v českých. Ani byste nepoznali, jsem-li Čech nebo Slovák. Věru Čech a Slovák jedno jest; od Šumavy až za Tatry jeden jest národ.

Ale kde je Janko?

Posilnil se, přeplul zase Váh, gatě a košili našel na pravém místě, oblekl se a sehnav se stráně krávy sedí už nyní při večeři doma. Má kapustnici (zelí) a švábku (brambory); též mu chutná, a kdyby jen toho bylo!

Někde jsou po stráních lučiny. Potůčky hrčí všude, zavlažují loučky, proto je travička bujná. Ale je ji těžko sklízeti, neboť s vozem na stráně nelze. Po takových lučinách bývají senníky, totiž malilounké dřevěné stodůlky. Do nich se uloží seno i otava a v zimě to lidé na sáňkách svážejí. Kde nemají senníků, svážejí seno a otavu sáňkami i v létě. Někde z kotlin mezi vrchy vůbec nelze seno vynésti. I shánějí tam hospodáři v zimě na nějaký čas ovce, aby seno pojedly. Jednou mi průvodce můj takovou kotlinu ukázal a vypravoval, kterak před několika roky nesli mladí chlapi (muži) do kotliny potraviny a kterak spouštějíce se dolů strhli za sebou závěj sněhu, jež dolů padajíc shrnula i sníh níže ležící a mladíky zasypala. Jen jednoho, méně zasypaného, pes vyčichal a odehrabal, ostatní zahynuli a teprv po jaru, když sníh roztál, byla těla nešťastníků pohřbena. Procházeti se za léta horami je věru příjemno, ale dobývati si tam chlebíček je věc těžká.

Někde na stráních vysekali kus lesa, vystavěli chaloupku a obdělávají políčka. Kousek dále je opět chaloupka a kamenitá políčka kolem ní. Na některá pole na stráních nelze vyjeti s pluhem, tož si je místo orání kopají a hnůj vynášejí na ně v nůších. Říká se takovým políčkům kopanice nebo lazy. Rostou tu brambory, ale droboučké někdy jako ořechy a hrášky, potom oves, někde žito i ječmen. Obilí je řídké, klasy drobné, tak že kdo míru zasel, sotva tři míry sklidí. Mnohdy nesklidí ani osev. Přijde-li liják, splaví prsť i úrodu. Ptejte se na to dráteníkův, ti to znají ze zkušenosti. Tak si už sami pomyslíte, jak je na kopanicích život krušný. Panský pes by nejedl, co tito ubožáci jedí. Neomaštěné brambory a zelí, posušky (placky) jak uhel černé a ovesný chléb jest jejich potravou. Ale kdyby jen toho bylo! Už jste dříve četli, že v prostřed zimy úrodu svou dojedli a žijí potom na kukuřici, kterou na dluh od žida kupují. Vzdělání je na kopanicích poskrovnu, málo jen lidí umí tady číst a psát. Pátričky (růženec) mají všude, modlitby někde, kalendář málokde, časopis nikde. Ale lid je zbožný, dobrosrdečný, skromný, pracovitý, a to jsou přece nejdražší poklady člověčenstva. Miluji kopaničáry z celého srdce: čím více trpí, tím bližší jsou srdci mému.