ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

II

Vraťme se zas k milému Váhu.

V Liptovské stolici stojí nad Váhem Liptovský Svatý Miku1áš, město malé, takto hlavní město stolice. Zde se schází z celé stolice stoličný výbor a radí se o záležitostech stolice, na př. o silnicích, o zdravotnictví, o stoličné dani a j. Radí se po maďarsku, ačkoli je celá stolice čistě slovenská. Teprv v poslední době připuštěno, že mohou slovensky mluvit ti, kteří maďarsky neumějí.

Vzpomínám si, když jsem byl v Mikuláši ponejprv. Chodil jsem sám rozhlížeje se v pravo v levo, ale při nesrozumitelných nápisech bylo mi, jako bych se procházel po některém asijském městě. Až jsem zabloudil před kostel a v levo na jednopatrovém domě uviděl jsem nápis: Nechte maličkých přijíti ke mně. Bylo mi tak mile, jako bych mezi samými nepřáteli našel najednou vlastního bratra. Pomyslil jsem si, že je to evangelická škola. Na této škole učí Řehoř Uram, velmi plodný spisovatel slovenský. Rychle za ním! Rád mě uviděl, neboť Slováci mají Čechy rádi. Dal mi několik knih, které sám napsal. Potom mne doprovodil do velikých koželužských a kožešnických dílen: výrobky těchto dílen jsou hledány ve Vídni i v Pešťbudíně, také za hranicemi říše, zvláště v Rusku. Byl pravě týdenní trh. Rohlíku říkají rožek a stojí groš (2 kr.). Bylo tu na prodej mnoho kuchyňského riadu, totiž konví, škopíčků a van, vše velmi laciné, neboť je tu dosti dříví a dědinský lid sám to vyrábí. Se dřevem umějí Slováci znamenitě zacházeti. Sedláci přivezli na vozích jehňátka, běloučká jako sníh a měšťanské paní kupovaly je po zl. 1.30 — 1.50. Přesvědčil jsem se, že dědinský lid, zvláště ženičky, nehrubě v počítání se vyznají. Koupíš jednu drobnost za 7 kr., druhou za 8 kr. a vidíš, jak je ženička v rozpacích nevědouc hned, kolik dostane. Pětkrát šest je už těžký úkol pro mnohého vesnického člověka. R. 1890. umělo na Slovensku číst a psát 56 % lidí. Nejméně vzdělaný lid je ve stolici Trenčanské, Zemplínské, Šarišské a Užhradské. Takto lid je nadaný, všemu by se naučil, kdyby se stát více o jeho vzdělání v jazyku slovenském staral. Ale stát se stará hlavně o to, jak by Slováky pomaďarštil.

Níže na Váhu je Ružomberok, tam už není tolik národovců jako v Mikuláši. Avšak od několika let jich přibývá, oč má největší zásluhu Salvova knihtiskárna, v níž se tisknou slovenské knihy a časopisy. Salva byl učitelem. Pro národní působení Maďaři zbavili jej místa. Rodina byla na mizině. Salva šel do Osieka a připjav si učňovskou zástěru učil se sazečství. Zatím jeho ženu a děti četníci vyhnali ze školní budovy a nábytek vyházeli ven. Chorá matka bydlila potom s dětmi v černé komůrce. Salva, vyučivše a vypůjčiv si něco peněz, zřídil si knihtiskárnu. Je nejhorlivějším pěstitelem československé vzájemnosti, můj nejlepší pomocník.

Jaká jsou na Slovensku ještě podivná města! Na náměstí v Ružomberku je vyšší gymnasium, tedy stánek vyšší osvěty, ale na témž náměstí jest ještě dosti dřevěných chaloupek bez komínův, s okenečky jako dlaň. Bydlil jsem v Ružomberku přes celou zimu. Bývalo mi trudno, když jsem studující mladíky potkával. Byli to Slováci, ale mluvili maďarsky, musili, měliť to přísné nařízeno. Ani jeden nezářil štěstím v oku, jako to jinde na mládeži vidíme. Tváře jejich byly smutné, bezvýrazné, většinou tupé. Palma chce horko, lišejník zimu, řepa půdu těžkou, zemák sypkou, člověk chce mateřský jazyk. Nedáte-li tvoru, co chce jeho přirozenost, zakrňuje i znetvořuje se. Tak působí i maďarská škola na slovenské mladíky.

Jeden studující vždy přede mnou smekl a šel-li sám, i ústně mě po slovensku pozdravil. Jednou pozdě večer mě navštívil. Dověděl prý se, že jsem dobrý Slovan, on že je též a že si chce se mnou porozprávěti. Rozželen žaloval mi, že jim profesoři zakázali mluvit slovensky i doma, ano i modlit se mají maďarsky. Dal jsem mu několik slovenských a českých knih, jež si pečlivě ukryl a tajně přečítal. Potom mi pravil, že byl jako na jiném světě, jako v ráji, když ony slovenské a české knihy četl. Pro slovenskou knihu bylo již mnoho slovenských studujících ze škol vyloučeno.

V Oravské stolici je stoličné městečko Dolní Kubín. Nedaleko je Oravský zámek. Skládá se ze tří částí; nejvýše je tvrz, strmící nad řekou na skále převysoké, že jsem něco podobného nikdy neviděl.

Na věži, kterou na obrázku vidíte, je pavláčka a z ní krásný rozhled; vystoupil jsem na ni, ale hned se zas vrátil, neboť mě pojala závrať, ponejprv v životě. Ve střední, nižší části zámku je zachovalý kostelík. Průvodce ukáže ti hlubokou studnu, ve které se utopila dcera pána Thurzy. V nejnižší části zámku je dosti bohaté museum. R. 1440. dobyl zámku Jiskra z Brandýsa.

V Turčanské stolici je župní město Turčanský Sv. Martin, jenž je Slovákům tolik, jako nám Praha. Zde je slovenská knihtiskárna, v níž se tiskne sedm slovenských časopisův; zde je pěkný národní dům, v němž je bohaté museum. V Martině je dále výborný spevokol (zpěvácky spolek), tu se hrávají slovenská divadla, je tu sídlo ženského spolku Živeny, kasina (čtenářského spolku), národní banky Tatry. Tu bývá v srpnu každého roku národní slavnost, k níž se sjíždějí národovci z celého Slovenska, také Češi i Poláci. Tu bylo sídlo učeného spolku Slovenské Matice, která vydávala knihy a která byla r. 1875. od maďarské vlády zrušena i majetek její na 100.000 zl. zabaven. Tisa se jmenoval onen ministr, jenž tento ústav a tři slovenská gymnasia zrušil. Každý Slovák s bolestí to jméno vyslovuje. V Martině je veliká národní továrna na nábytek z ohýbaného dřeva a právě r. 1902 se zbudovala továrna na buničinu (cellulosu), jež je majetkem českých a slovenských podílníkův.

Jižně Martina jsou Mošovce, rodiště velkého básníka Jana Kollára (* 1793, † 1852). Rodná chaloupka, dřevěná a maličká, s jedním okénkem na náměstí, shořela. Pozemek po ní je majetkem českého spolku Svatoboru v Praze, je nyní proměněn v zahrádku a ohrazen pěknou mříží. Někdy tam bude státi krásný pomník. Od chlapeckých let jsem o Kollárovi slýchal a básně jeho čítal, i pomyslete si, jak mi bylo milo prodleti na tom místečku, kde stávala jeho kolébka. Byl jsem tam r. 1893., tedy právě za sto let po jeho narození. Vynořovaly se mi jednotlivé básně ze Slávy Dcery. Jedna znělka začíná: Pracuj každý s chutí usilovnou… Jaký to význam v každém slově! Pracuj! Pracuj každý! Pracuj s chutí, s úsilím! Kollár byl apoštolem myšlenky, že všickni Slované máme držeti dohromady. A to tak, že se máme navzájem poznati, že se máme milovati, že se máme podporovati, národ národu zastávati, aniž bychom při tom neslovanským národům ubližovali. Jdu po stopě Kollárově: učím vás milovati Slováky, ale nevzbuzuji ve vás nenávist k Maďarům. Pravím-li, že Maďaři hrubě Slováky utlačují, pravím to proto, že je to pravda. A všickni jsme povinni pomáhati pravdě na vrch, nebo náprava všech věcí začíná od pravdy. Nenávistí se nic nenapraví, Slovákům nepomůžeme nenávistí k Maďarům, nýbrž láskou k Slovákům. Až se my, Slované, naučíme lásce mezi sebou, potom pokročíme s láskou svou k ostatním národům. Od rodiny k národu, od národu ke Slovanstvu, od Slovanstva k národům neslovanským, to je přirozený postup lásky.

Tak učil Kollár. —

Z Turčanské stolice přijedeme, k jihu se ubírajíce, do stolice Těkovské. Cesta je rozkošná. Hory v pravo, hory v levo, jask (tunel) za jaskem, až najednou uvidíš v hloubce pod sebou město, které ti po chvíli zmizí a znovu se objeví. To je Křemnice. A pod městem v tajemné hloubce jsou tmavé ulice a náměstí, kde lidé po mnohé už věky hledají — zlato. Čtenář mi rozumí: v Křemnici jsou zlaté doly. Kdysi tam bylo tolik zlata, že je i slepicím ve voleti nacházeli. Ty doby minuly, ale dosud se v Křemnici doluje zlato i stříbro. Před roky stál na náměstí kostel; dnes ho není. Počaly se bortit zdi a tak musili kostel zbourati. Je totiž celé město podkopáno a vrstva země nesnesla tíhy kostela.

V Křemnici jsem měl dobrého přítele Pavla Křižka, slovenského dějepisce, který mě provedl velikým křemnickým archivem; nejprve mi ukázal listinu od Jiskry z Brandýsa, takto psanou rukou písaře.

V Křemnici se razí peníze; poznáte je podle písmen K. B.

Na jih od Křemnice jest Šťávnice, už ve stolici Honťanské. Je také ukryta v hlubokém údolí. Když vychází slunce, okolní hory jsou v záři a ve městě jest ještě šero. Na 8.000 horníků spouští se každodenně do zlatých a stříbrných dolů.^[21] Je tu hornická akademie, která bývala německá a chodili do ní žáci z celé střední Evropy; nyní jest maďarská a má žáky toliko z Uher. Nad městem na severovýchod je Kalvárie. To se jde do kopce a je v pravo a zase v levo kaplička, v každé obraz z křížové cesty. Kapliček je čtrnáct a nejvýše je kostelík. Takových Kalvarií je na Slovensku hodně. Mnozí lidé, místo aby šli, šoupají se od kapličky ku kapličce po kolenou. Ve Šťávnici jsem viděl, jak si jeden člověk našil na kolena hrubé kusy látky, aby si při šoupání nerozedřel nohavice.

Jižně Šťávnice je hora Sitno, v níž tak jako v Blaníku spí rytíři.

Ostřihom je na Dunaji. Je to město většinou maďarské, ale domluvil jsem se po slovensku. Nad městem je kopec, tak jako nad Prešpurkem, a na kopci je arcibiskupský palác a krásný arcibiskupský kostel. S vrchu jsem se díval na Dunaj. Ach, to je řeka široká! A co peněz stojí most přes takovou řeku! V Uhrách jsou tři arcibiskupové, ale Ostřihomský je první, on korunuje krále; arcibiskupství Ostřihomské je nejbohatší ze všech biskupství v našem státě. V kněžském semináři vyučuje se jen maďarsky, slovenského slova tam neslyšeti. Jen potají někteří bohoslovci čtou slovenské knihy. V Ostřihomě jsem se s jedním takovým bohoslovcem seznámil. Zeptal jsem se ho: „Kolik je vás v semináři?“ „Sto sedmdesát,“ odpověděl. „A kolik z vás cítí se býti Slováky?“ „Jen třicet pět.“ Kněží z takového semináře jsou k slovenskému národu lhostejní nebo nepřátelští a jen malá troška miluje svůj národ. Je to neštěstí, když se i kněží národu odcizují. Kolikráte, jsa na kázání ve slovenských kostelích, jsem se přesvědčil, že mnohý kněz neumí ani tolik slovensky jako čeledín. Chodil jen do maďarských škol a když potom národ nemiluje, tak se ani jeho jazyku sám nepřiučí. Jsou případy, že dali do slovenské dědiny maďarského kněze, který se i otčenáš modlil s papírku.

Potom mi mladý bohoslovec vypravoval, když byl na gymnasiu, jak ho profesor přemlouval, aby si dal maďarské jméno. Ríkalť profesor, že mateřská řeč je taková, jaká je vlast. „Poněvadž jste se všickni narodili v Maďarorságu, tož jste všickni Maďaři^[22] a měli byste si dáti maďarská jména.“ Jeden žák mu namítl, že může býti Maďarem i při slovenském jméně. Načež profesor odpověděl: „Ano, ale to vám nikdo neuvěří. Já jsem se jmenoval Ptáček, byl jsem Maďarem a nikdo mi to neuvěřil. Tož jsem si dal jméno Bártos.“

V Uhrách je už statisíce lidí, kteří si svá jména pomaďarštili. Jednou byl uveřejněn úmrtní list, kterýmž otec Háček a syn Heltai oznamovali, že jejich žena (matka) Pénteky, rozená Pipiška, zemřela. Tady vidíme, že otec podržel jméno slovenské, ale matka si pomaďarštila; syn si též pomaďarštil, ale jinak než matka. V jedné rodině otec se jmenoval Puc, jeden jeho syn Kürtösi, druhý Fényes, třetí Petenyi.

Odrodilství jest nejen špatné, ale i směšné.