ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

První slovenská dědina na mé cestě byla Turzovka. Až potkáte dráteníka, zeptejte se ho na Turzovku; jistě ji každý zná. To je divná dědina. — Chaloupky jsou dřevěné a nemají komínů. Kouř se valí na půdu a šindelovou střechou všemi děrami ven. Okenečka jsou maličká, že jste takových nikdy neviděli, asi jako jedna tabulka v našich oknech. A malá okna jsou vždy smutným znamením; kde je uvidíte, tam je málo i duchovního světla, totiž málo vzdělanosti. Obrázky měli vyvěšeny venku po stěnách, nikoli ve světnici. „Proč to?“ otázal jsem se jedné ženské. „Veď je v izbe tma, něbolo by obrazov viděť,“ odpověděla.

Nerad vstupuji do nečistých chalup, štítím se zvláště otravného puchu. Ale v Turzovce jsem tuto nechuť překonal. Chtěl jsem vidět bídu, jaké jsem ještě nikdy neviděl. Otevru dvéře do jizby a v tom hup! skočilo mi telátko na nohy. V některých příbytcích přechovávají v koutě za ohradou telátko jedno, dvě nebo i prasata a na noc i drůbež. Někdy si telátko vyběhne z ohrady a zcela volně po jizbě se prochází a děti si s ním hrají. V jizbě uvítala mě ženská, matka v cáry oděná, špinavá, s vlasy rozcuchanými. Puch byl ve světnici strašný. Chtěl jsem otevřít okno, ale nedalo se, bylo do stěny vbito, tož jsem otevřel dvéře. V koutě stálo lůžko, bez peřin, jen černá sláma, rozmrvená na něm, stůl žádný. Podlaha byla z hlíny, hrbolatá, na ní škopek, hrnce, hadry, na lavici při stěně neumytá mísa a v ní černé dřevěné lžíce, vedle ležel pytel, špinavá sukně, motyka, na misce štipec mouky… Vše, co měli, bylo sem tam naházeno v jizbě. Venku ležel chorý syn, matku drželo za sukni špinavé a skoro nahé děvče, blbé a němé, druhé zevlovalo jako divoch.

„Co jíte?“ otázal jsem se vlídně, dříve již děvčata desetníčkem poděliv, aby se mne nebála.

„Ach, pánko muoj, ráno sme mali kukuricu a na obed budě zase kukurica, čo od rána zostala. Zemiaky došly nám už v zime, teraz (nyní) žijeme len na kukurici.“

„A kde máte muže?“

„Vo svetě; je drotár.“

^[1]jsem se jí. „Za čtrnáct grošů,“^[2] odpověděla. „A kolik to dostanete za obě?“ To již ženička nevěděla, neumí prý rátať (počítati), neboť nechodila do školy. Děti v kraji tomto chodívají do školy obyčejně jen v zimě; jak staje sníh, opustí školu a navracejí se do ní, až zase nový napadne.

Horské vesnice jsou rozloženy po veliké prostoře, některou jdeme tři až pět hodin. Ovšem také mnohé čítají čtyři až deset tisíc lidí. Člověk se utrmácí, než takovou dědinu přejde a rád se sveze i na drkotavém selském voze. „Hej, gazda muoj, dočkajtě a odveztě ma,“ zvolal jsem. Gazda (hospodář) ochotně zastaví a já si sednu na vůz na prkno k němu. Dám si jmenovati části vozu. Kolu říkají Slováci koleso, zákolníku lônik (čte se: luonik) nebo zaosok, klanici lievč (čte se: ljeuč), rozvoře rázvora, šlajfu šrúb, žebřinám rebriny.

Před krčmou gazda zastaví. „Iděm (jdu) sa potúžiť (posilnit) pohárikom (sklenkou) pálenky.“ Tam už gazdy nenásleduji a jdu zase pěšky dále. Co jsem se už po slovenských dědinách naběhal! Kdo chce poznati lid, musí do dědin a hodně procestovati pěšky.