ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

III

Najděte si stolici Zvolenskou. Na Hronu je město Zvolen. Je skoro uprostřed Slovenska. Nad městem na kopečku stojí zámek.

Ze Zvolena, k východu se ubírajíc, přijdeme do rozsáhlého městečka Dětvy. Severně je vysoká hora Polana. Široko daleko kolem ní jsou hory, lesy, pastviska a kopanice. V kraji tom rodí se veliký, silný a rázovitý lid. Dětvané jsou známí po celém Slovensku. Chlapi mají na hlavě malé kloboučky, na těle krátké košile, tak že mají v létě v zimě hřbet i břicho holé. Rukávy při košili velmi široké. Kol pasu ozdobný opasek, který dává chlapovi sílu. V létě nosí plátěné gatě, krátké a tak široké, že se vám zdá, jako by se chlapi do sukní odívali. Na svátky si oblekou širice; širica je z hrubého bílého sukna, široká a dlouhá až na paty. Dětvané mají i zlou pověst. V okolí Dětvy častěji se ztratí vůl, jalovice, beran; i komoru podkopají a oloupí. V kraji je množství ovcí, jež jsou přes léto na horských pastviskách; pastevcům často se ztratí beran, jejž živáni v noci ukradli a na rožni si upekli nebo uvařili v žinčici. Také potulují se někdy krajem zlodějské bandy, které i z vlaků uhlí a zboží kradou. Před soudem Dětvané se hájí obratně jak advokáti. V kraji dětvanském zdržoval prý se Janošík, zvláště na Polaně a od něho prý se obyvatelé naučili zbojnictvu. Avšak zloději dětvanští nikdy neolupují poštu neb úřad nebo továrnu nebo kupecké krámy. Jsou zajisté v kraji i hodní lidé a těch je mnohem více. Mají pěkné písně, skládají nové a nové, hrají na píšťaly a fujary. Bloudit jejich krajem, horami a lesy, po pastviskách a po polích, což to zažiješ dojmů, jako bys na jiném světě žil.

Slovenský básník Ondřej Sládkovič (* 1820, † 1872) napsal velikou báseň, zvanou Dětvan. Začíná:

Dále pěje, že matka zrodila syna v poli, trávnici (plachtu) od buka k buku přivázala a na ni jej položila. Když ponejprv oči otevřel, co viděl? Vysokou Polanu. Šum stoletých dubův dítě uspává, vítr duje horami a lesy a takovéto písni dítě přivyká. Však mu i matka zpívá, aby zcela nezdivočil. Tak je vychován Dětvan: v bujné přírodě a ve zpěvu matky. Je též on bujný a zpěvný.

Sládkovič žil na blízku Dětvy, totiž v Radvani, kde pod lipou pochován jest. Radvaň hledejte na Hronu severně Zvolena.

Blízko Radvaně je pak nejkrásnější město slovenské, totiž Baňská Bystřice. Málokteré české neb moravské město se jí vyrovná. Slováci říkají: Za živa v Bystrici, po smrti v něbi. V Bystřici jsem pozoroval, jak několik hádajících se lidí vyšlo od soudu. Jedni křičeli: „Si odsúděný!“ A ten zase: „Nie som!“ Každá strana dokazovala svoje, křičeli víc a více, až přišel strážník, aby je napomenul. Vám je zajisté divno, jak se to stalo, že odcházejíce od soudu neznali rozsudek. Já to vím, třeba jsem s nimi u soudu nebyl. Obžalovaný i svědci jsou předvoláni obsílkou maďarskou, soudce se dotazuje sice vesnického lidu slovensky, ale protokol diktuje maďarsky a rozsudek rovněž vynáší v řeči maďarské. Proto se někdy stává, že lidé odcházejíce nevědí, jak se rozsoudilo. Strážník rozvaděné na chvíli utišil, ale opět je slyším na konci náměstí křičeti. Já byl plný trpkosti vida, jak zle úřady lidu přisluhují.

Z Baňské Bystřice, jedouce podle Hronu na východ, dojedeme do Března. Potom opustíme Hron, dráha odchyluje se k jihovýchodu a krásnými lesy, horami a skalami zaměřuje k Tisovci. Tisovec je už ve stolici Gemerské. Je to malé město, ale rád tam jezdím; je tam lid dobrý a národu věrný. Žil tam Štěpán M. Daxner, národní bohatýr (* 1823, † 1892). Ten byl r. 1848. odsouzen k smrti provazem. Toho roku Slováci se vzbouřili proti Maďarům. Vůdcem slovenského vojska byl evangelický kněz Josef M. Hurban. Daxner byl jeho spojencem. Maďaři jej zajali a s ním ještě dva a všecky tři odsoudili na šibenici. Daxnerův bratr Jiří byl přichystán střelou předejíti kata, až by mu bratra na potupnou šibenici vedl. Lid se již scházel k hroznému divadlu, když v tom přišel rozkaz, ze se všem třem má život ponechati. Po válce stal se Daxner podžupanem v stolici Gemerské. Hlavně jeho přičiněním bylo ve Velké Revúci, blízko Tisovce, zřízeno r. 1862 slovenské evangelické gymnasium. Národ si je sám ze sbírek vydržoval, ale vláda je r. 1874 zrušila. K tomu ještě dvě jiná slovenská gymnasia. Byl to tenkráte zármutek a zděšení v celém národě! Chleba pozbavení profesoři rozešli se k různým zaměstnáním. Nejvzdělanější z nich, Samuel Ormis, zařídil si obilní obchůdek.

Severovýchodně od Revúce je Dobšina. U Dobšiny je veliká ledová jeskyně; za největšího parna letního led v ní neroztaje. My si však více povšimneme malé slovenské vesničky jižně Dobšiny. Je to Kobeliarovo, kde r. 1795 narodil se na chudobné evangelické faře našemu národu veliký křisitel Pavel Josef Šafařík. On první ze slovanských učenců prozpytoval nejstarší dobu všeho Slovanstva, totiž dobu pohanskou a popsal ji v díle Starožitnosti slovanské. A tak vidíte, že Slovesnko dalo národu našemu dva veleduchy, Kollára a Šafaříka, veleduchy takové, že je toliko Palacký převyšoval. Tato trojice největších duchů českých v devatenáctém století byla dědicem Českých bratří, byli to evangelíci a všickni tři spojovali v sobě ducha českého se slovenským. Oni a ještě jiní vynikající mužové utvrzují mě v domněnce, že se český duch se slovenským navzájem doplňují, zúrodňujú a že by Češi i Slováci zmohutněli, kdyby se duchem spojili, kdyby totiž prožívali jednu společnou osvětu.

Ale ustaňme v rozjímání, neboť nám třeba putovati dále. Překročme do stolice Spišské a zaměřme k Popradu, z něhož už jednou jsme se po krásných Tatrách rozhlíželi. Od Kriváně až do Třínožky vidíme přes dvacet štítů. Když jsem byl ponejprv v Popradě, sedl jsem si před jedním domem na lávku a hledě na Tatry probíral jsem štít po štítu. Dojem byl tak mocný, že mě po nějaké půlhodině spánky tlačily. Šel jsem do blízkého Husova sadu do stínu stromů, aby si duch odpočinul. Sad má jméno po svém majetníku, nikoli po našem mistru Janu Husovi. V sadě je veliký hostinec a domy i villy pro hosty. Tisíce lidí sem přijde přes léto. Při obědě slyšíte mluvit různými jazyky. Cikánská hudba hraje, hosté jsou veselí, nechavše starosti doma, každému chutná, sklepníci běhají sem tam, inu, je tady živo, veselo.

Ve Spišské stolici je více pěkných měst, jmenuji Kéžmark, Levoč a Novou Ves. Jsou založena od Němcův, staří lidé dosud se praví býti Němci, ale děti jejich, chodíce do maďarských škol, vyhlašují se už za Maďary. V Levoči, sedě tak na náměstí pod lipami, dal jsem se do řeči s děvčaty, která děti chovala. „Vietě slovensky?“ otázal jsem se jedné. „Viem,“ odpověděla. „A prečo k dětem nehovorítě po slovensku?“ „Nesmiem, mám zakázané; páni sa boja, že by sa dieťa naučilo slovensky.“ „Odkiaľ sú?“ optalo se děvče. „Z Moravy, takto naroděný v Čechách; vietě niečo o Čechoch?“ „Viem, to sú muzikanti, i v Levoči sú Česi u vojanskej bandy.“ „Tiež komediantom sa vraví Česi,“ pravilo děvče druhé. „A nič iného o Čechoch něvietě? otázal jsem se ještě. „Nič,“ pravila děvčata.

Jestliže cizina už o nás nic neví, aspoň to ví, že jsme dobří hudebníci. Já se ani za komedianty nestydím. I ti jsou dokladem, že máme umělecké nadání.

Najděte si Prešov ve stolici Šarišské. Tam jsem se dal do řeči se ženičkou, která ovoce prodávala.

„Čo stojí takáto hruška?“ „Dudek.“ V západním Slovensku říkají dvěma krejcarům groš, ve východním dudek. „Odkiaľ sú?“ otázala se ovocnářka. „Z Moravy; vietě, kdě to je?“ „Něviem.“ „A vietě, kdě je Praha?“ „Tiež něviem; ja bola najďalej v Levoči.“ V Liptovské stolici lidé vědí o Moravě, o Čechách i Praze, ale za Tatrami ubývá znalosti té, až konečně babička v Prešově neví nic. Ani podle sv. Jana Nepomuckého Prahy nezná, ačkoli má sochu jeho na očích. Čecha dojme, nezná-li Slovák matičku Prahu. V těch krajích, za Tatrami, začíná tma, ubývá totiž vzdělanosti, a třeba je kraj dosti úrodný, je tam mnoho bídy a množství lidu stěhuje se do Ameriky.

Za městem byl dobytčí trh. Šel jsem se podívati. Mnoho mil cesty shánějí sem stáda ovcí, množství koní, vepřů, volů a krav. Byl tady obchodník s berany z Marmarošské stolice, osmnáct dní hnal sem svoje stádo. To bylo na celém tržišti křiku! Tam se chlap hádá s pánem. Tento již chlapovi tyká, za chvíli i chlap tyká Pánovi, napřahují na sebe hole, ale v tom přiskočí okolní chlapi a roztrhnou je. V oddělení pro koně je mnoho cikánů, kteří přišli koně prodat nebo koupit. Vidíš, jak cikán šlehá hubenou herku, honí ji, aby dokázal, jak je mladá a bujná. Cikánka zpola nahá drží druhého koně. Cikáňata prostovlasá práskají biči a křičí, kluk má na sobě máminu sukni, stáhnutou hned pod bradu, nejmenší cikáňata jsou docela nahá, černá a špinavá. Na celém tržišti je mnoho polských židů v černých kaftanech, špinavých a páchnoucích. Trojí reč slyšíš stále, slovenskou, maďarskou a německou, slovenská ovšem převládá. Projdeš celé tržiště, tu tam s člověkem porozprávíš a zase rád z hluku a zápachu trhového spěcháš do vlídných, stromy vysázených ulic města.

Z Prešova jede se po dráze k jihu do Košic, města velkého a výstavného ve stolici Abauj-Torňanské. Ale nebudu vám památnosti města popisovati; mládež to nerada čte a čte-li přece, hned zase zapomene. Raděj vám povím příhodu jistého Slováka, žida a jenerála.

Jistý jenerál, rodem Čech a v Košicích sídlící, vyšel si za město na procházku. Potkal Slováka, an nesl v nůši do města kuřata na prodej. K Slovákovi přistoupil mladý žid a otázal se, po čem kuřata jsou. Slovák mu pověděl, ale židovi se kuřata zdála drahá. „Čo? Toľko ty za kurčatá pýtaš?“ I jal se do Slováka strkati a ten bez reptání snášel židovu surovost. Tu přistoupil k nim jenerál a řekl Slovákovi: „Proč se necháš bít, ty jsi přece silnější, ty bys ho přepral.“ „To máte pravdu,“ řekl Slovák a hned chytil žida, porazil jej na zem a strašlivě jej bil. „Dosť, dosť!“ vzkřikl jenerál, „vždyť bys ho zabil!“ „To máte pravdu,“ řekl opět Slovák a hned ustal.

Tuto příhodu mi vypravoval zvěčnělý dr. Fr. L. Rieger a jemu ji sdělil onen jenerál. Oba považovali příhodu za významnou, proto si ji zapamatovali a proto ji i druhým vypravovali. Rozumíte-li jí také vy?

Slovák byl nesamostatný a bylo mu potřebí rady; radu ochotně přijal od toho, kdo s ním dobře smýšlel. Už jsem řekl, že Čech vedle Slováka jest jako starší bratr vedle mladšího: mámeť věru úkol státi při Slovácích s dobrou radou. Ale především musíme lásku svou ke Slovákům osvědčit, aby měli v radu naši důvěru.

Z Košic pojďme na východ přes stolici Zemplínskou do Užhradské. V té je hlavní město Užhrad, rusky Užgorod, maďarsky Ungvár. Tam končí slovenské území, tam se stýkají tři národové: Slováci, Rusové a Maďaři. Naše mapa vám to dobře znázorňuje.

Když jsem v Užhradě vystoupil z nádraží, obstoupilo mě několik mladých Israelitů, zrzavých a divoce hledících a tahali mi malinký kufřík z ruky chtíce mi jej nésti. Město a celý kraj jest pln židů, z nichž mnoho je nehodných a za něž by se naši židé hanbili. Marie Rjašková vypůjčila si od žida Jaegra před patnácti lety 5 zl. Za tu dobu splácela svůj dluh tak, že mu dala 40 zl., pár koní, pár volů, 5 krav a 15 ovec. To je ukázka z nesčetných případů soudně vyšetřených. I zlodějské společnosti židovské kraj obtěžují a soudcové se obávají zločince odsoudit, neboť jim vyhrožují smrtí. Některé fary musily dány býti do ochrany četníkům před násilníky židovskými. Slovenský i ruský lid z kraje toho stěhuje se houfně do Ameriky a židé jistě k tomu přispívají, že ubohý lid musí z vlasti. Žid je člověk jako druhý, ale je-li nehodný, chválit ho nemůžeme. Každému buď dáno, co mu patří. Pravda má vždy právo, aby byla vyjádřena.