ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Najděte si na mapě řeku Kysuci. Ta teče drátenickým krajem. Kraji při řece té říká se Kysuce (míní se číslo množné: ty Kysuce) nebo na Kysucích a obyvatelé jmenují se Kysučané. Ústředí Kysuc je městečko Čaca, kde je sotva několik městských domů, většinou jsou tu vesnické chaloupky bez komínův.

Když na Kysucích cestujeme, vidíme skoro jen samé ženské a děti. Na polích a na lukách ženy, po vesnicích ženy a z kostela hrnou se skoro jen samé ženy. Kde jsou chlapi (muži)? Ve světě za zárobkem (výdělkem). Nejvíc je dráteníků, ale i za jinými pracemi Kysučané chodí do světa. Jde podruh, jde chalupník, jde i sedlák nebo jeho syn. Obyčejně z každé rodiny je někdo ve světě; buď otec nebo syn nebo dva synové nebo syn a dcera neb otec s jedním synem. Jednou hrabalo na židově louce osm ženských a jeden chlap. Dal jsem se s nimi do řeči, otázav se žen, kde mají muže. I pravila jedna: „Mám chlapa už pôl roka preč.“ Druhá: „Ja už tri roky.“ Třetí: „Ja už päť rokov, je až v Amerike.“ I ty ostatní mely muže ve světě. Ze světa posílají domů peníze a největší část zárobku vezou s sebou domů se vracejíce. Na poště v drátenické dědině scházejí se dopisy téměř z celého světa: z Německa, Švýcar, Francie, Nizozemska, Dánska, Ruska, Ameriky i z Asie a Afriky. Jednou večer seděl jsem v krčmě a pozoroval lid. Přišli dva chlapi a dali si nalít kořalky; po chvíli jali se mluvit světovou řečí francouzskou. A když se potom více chlapův sešlo, mluvili někteří rusky, jiní německy, jiní anglicky. V žádném pražském nebo vídeňském hotelu tolik evropských řečí jsem neuslyšel, jako v této krčmě. Dráteníci lehce se cizím řečem přiučují a když se domů navrátí, rádi se jimi pochlubí.

První starostí, než se dráteník odebere do světa, je připravit si kabelu. Do ní si vloží: nožnice (nůžky), kladívko, babku, pajku, sekyrku, přídržku, kleště, přetínku a láhvičku na kyselinu solnou a salmiak. Drát a plech kupují dráteníci ve světě. Přes rameno je řemen s gombíky (knoflíky) a obyčejně na něm bývá i křížek a Panna Maria. Řemen má na obou koncích háky, na jeden se zavěsí kabela, na druhy výrobky. Každý dráteník nese si do světa pátričky (růženec) a umí-li číst, vezme si též modlitební knížku.

Když je všecko připraveno, nastane loučení.

Postaví se na jizbu a žena smete kolem něho smetí. Potom namočí léčivé zeliny ve svěcené vodě a pokropí ho. Otec pak napomene všecky v rodině, aby na Pána Boha pamatovali, aby se zaň modlili a děti aby matku poslouchaly. Podá všem ruku a obyčejně bez pobozkání (líbání) odejde. „Šťastlivú cestu!“ volají za ním žena, děti a sousedé, ale on se již neobrátí, aby za domovem netesknil. Jde se sklopenou hlavou, jakoby lhostejný, ale srdce se mu svírá úzkostí. Co na něj čeká? Co na rodinu bez otce? Smutný a těžký je život dráteníků! „Vypravujte mi, co vás na cestách potkalo?“ požádal jsem jednou dráteníka. A chudák starý vypravuje, jak spává v chlévích, jak mu kolikráte, spícímu ve chlévě, dlouhé vlasy přimrzly ku dlažbě; jak se třese zimou, když spí ve stodole; jak mu jednou ve spánku pytlíček s penězi, 80 zl., zlý člověk odřízl, jak plakal a zoufalý a odstrojený již nad rybníkem stál, aby se v něm utopil; jak jej v Německu uvěznili za to, že jednou jedinkrát zaprosil o skývu chleba; jak mnohý den 20-24 hodiny cesty musil ujíti, že tedy i v noci musil cestovati; jak v lese a v poli přespával; jak celý den nejedl a zemdlený zůstal na silnici ležeti atd. Nejšťastnější chvíle jeho bývá, když se po půlletém plahočení blíží své hladové domovině a když z nenadání vstoupí do své chatky a najde všecky zdrávy, když svůj zárobek a skrovné dárečky vyloží na stůl nebo lávku… Jak to všecko otěcka obskakuje a hladí, jak všickni najednou se vyptávají, jak se mají všickni rádi! V královském paláci nebývá tolik radosti, jako je v této chvíli v drátenické chaloupce. Ale radost ta netrvá dlouho. Už druhý den spěchá dráteník k notárovi (obecnímu tajemníkovi), aby zaplatil daně, odtud jde k židovi, aby mu zaplatil úrok a aby od něho koupil kousek plátna na košile, kousek kartonu děvčeti na vigan, něco kukuřice, ba koupí trošku kávy a cukru i bochník chleba, aby měli co přikusovati. Myslí si, ať se jednou má dobře také i rodina drátenická! Jak chutná krajíček chleba! Kdy už ho v ústech neměli! Toho si dopřávají jen na boží hody a když otěcko přijde ze světa. Ve světě žije dráteník chudobně, málokdy si dopřeje něčeho teplého do žaludku. V městě si koupí půl bochníčku chleba, kousíček slaniny a zapije sklenkou kořalky; to měl panský oběd. Často žije jen na chlebě. Až k vám dráteník přijde, dopřejte mu talíř teplé polévky nebo misku nějakého jídla. Dráteníci neradi žebrají, ale když jim sami nabídnete, přijmou vděčně. Dráteníci, kteří po našich zemích chodívají, přinesou za půl roku domů 80 zl. výdělku; kteří jsou dovední, přičinliví a hodně šetrní, uhospodaří až 150 zl.

Kromě takovýchto chudobných dráteníků jsou také dráteníci zámožní. Ti jdou do světa s několika tovaryši a učni, najmou si dílnu třeba v Polské Ostravě nebo v Brně nebo v Praze, oznámí úřadu živnost a už pracují. Dělají plechy na koláče, bábovky, nálevky, samovary, plechové hrnce, ceďáky, pokličky, struhadla, lopatky na smetí a j. Z drátu dělají pasti na myši, háčky na klíče, košíčky, lištvy, metličky na cukrový sníh, drátěné lžice, vytahováky na zátky, vařečníky, drát pod žehličku a j. Někteří tovaryši pracují doma, někteří se s učni v pondělí rozejdou s výrobky po kraji a v sobotu večer se s utrženými penězi navracejí. Mnohý, vede-li se mu v cizině dobře, píše domů pro ženu a děti a pobudou tu několik roků, posílajíce domů daň a dluhy židovi splácejíce. Někteří se už vůbec domů nevrátí, ačkoli drátenící svou hladovou domovinu milují velmi. Dráteničtí mistři v cizině šatí se jako jiní řemeslníci nebo měšťané, mají pěkné příbytky, mnohdy krámky a v nich vyložené výrobky; také ženy jejich a děti šatí se po městsku. To jsou tedy jiní drátenící, než jaké vy znáte, to jsou páni dráteníci. Ba vězte, že jsou též někteří dráteníci i továrníky. Krutošík a Hunčík z Vysoké mají v Moskvě dílnu s 80 rozličnými stroji a pracuje v ní na sto dratenických dělníkův. Jejich samovary a jiné plechové a drátěné zboží mají odbyt po celém Rusku i na Sibiři. Když se Hunčík ženil, byl tak chudobný, že si musil kabanici vypůjčit. Neumí ani číst, ani psát, ale je rozumný a přičinlivý. Jednou jsem cestoval v kraji drátenickém a v horách nad Vysokou našel jsem v lese pěkný zděný dům a poblíž velkou kapli. Před domem stál veliký tlustý pán, na rukou měl prsteny, na vestě zlatý řetěz. Byl to Hunčík. Pozval mě k sobě, nalil čaje z ruského samovaru a podal chléb s máslem. Potom jsme šli do kaple; on si klekl před oltář, já rychle vystoupil na kůr a potichoučku na veliké a krásné harmonium zahrál: Bože, před Tvou velebností! Hunčíka jsem pozoroval od zadu, ale přece jsem poznal, že se modlí nábožně. Odehrav dvě slohy klekl jsem si vedle něho. Po chvíli jsme povstali a přátelsky na sebe pohlédli. „Povězte mi, pane Hunčíku, zač jste se modlil?“ „Paně muoj, mnoho rokov o tom premýšlam, aký to máme osud, že sa tak musíme svetom potulovať. To len drotári, nikto iný na svetě. Keď stě takú nábožnú organovali, prosil som Pána Boha, aby nám dal vezdejší chlieb tu doma, vo vlasti. Veď je to strašný osud: vždy len v cudzině… A začo stě sa modlili vy?“ otázal se Hunčík zase mne. „Zamyslil jsem se nad tím, jak i ti chudobní, černí dráteníci roznášejí po celém světě krásnou pověsť o svém národě. Celý svět ví, že jste poctiví. To platí mnoho! I prosil jsem Boha, aby tuto poctivost v srdcích vašich zachoval. Maďar má bohatství, Slovák poctivost. A poctivost na věčnost.“

Hunčík mi srdečně ruku stiskl. „Sprevádzaj vás milý pán Boh,“ řekl s vroucností.

Jak často si vzpomínám na kostelíček v drátenických horách!