ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Byly to krásné zlaté časy! Člověk si vyšel do hor a do lesů a najednou — kde se vzal, tu se vzal — stál před ním zlatý zámek a kolem něho háj skleněných stromečků. Krásný je život pohádkový, krásný, ale škoda, není pravdivý.

Avšak já přece znám jednu pohádku pravdivou.

Jděte do Tater!

Hory nesmírné vysoké, příkré, křivolaké, špičaté, lysé, jedna vedle druhé… A jděte dovnitř, tam — kde se vzalo, tu se vzalo — zaleskne se před vámi jezero, otevírají se před vámi hluboká údolí s pralesem, kmen na kmeni převalený, balvan na balvanu shora do údolí sesutý… Vejdete do úzkých roztok a tu máte příkré stěny nad sebou, vysoko, jakoby dvacet věží na sebe postavil, potom se rozevře před vámi rozsáhlá kotlina, vysokými horami omezená, potom přijdete k vodopádům a zase k jezerům, až konečně vyjdete na nejvyšší bod, s něhož uzříte ohromné, nikdy ještě nepoznané divadlo.

Buď vaší vroucí tužbou spatřit Tatry!

Vyšel jsem si nejprve ke Štrbskému plesu (jezeru), a to s chotí svou a redaktorem Salvou. Vlak nás zavezl na stanici Štrbu pod samými Tatrami.^[10] Odtud jsme šli po pastvisku a lesem vzhůru, někteří výletníci jeli po voze. Na očích nám byly štíty: Kriváň, Solisko, Bašta, Tupá, Končistá a Gerlach. Další štíty na východ jsme s této cesty neviděli. Stáda ovcí zvonila a my jsme si s chuti zazpívali. V lese na jednom místě s hukotem padal se šikmé stráně potok; takovým potokům říkají Slováci riava. Najednou jsme uviděli jezero. Jezero v horách, skoro 1400 m nad mořem a nad ním zase hory strmící ještě 1000 m nad hladinou jezera, toť je obrázek úchvatný; nic krásnějšího jsem do té doby v přírodě neviděl. Celá hodina uplynula, než jsme jezero obešli. Při jezeře jsou villy, hotel, kavárna, bazar a od několika let pošta a železniční stanice. Vězte, že nyní jede k samému plesu vlak. V poledne nás ve velikém sále obědvalo přes sto lidí a cikánská kapela nám hrála. Po obědě jsme se projížděli po jezeře. Kol samého jezera jest jehličnatý les, teprv kus dále vystupují holé štíty. S boku jednoho štítu řítí se do strašné hloubky vodopád. Všichni, kolik nás bylo, byli jsme veselí, ani jedna tvář nebyla smutná. Samý hovor a smích, stále slyšíš v různých řečech údiv: To je krása!

Obcházeje si jezero znovu našel jsem něco zajímavého. Ze Štrbského plesa můžete poslati psaníčka do dvou moří. Na jihozápadní straně odchází potůček do Váhu, ten se vlévá do Dunaje a Dunaj do Černého moře. Na jihovýchodní straně pak odchází z jezera voda vykopanou stružkou a padá do Popradu, ten do Dunajce, Dunajec do Visly a ta do Baltického moře.

Večer bylo při jezeře dosť chladno. Slunko zapadlo za Kriváněm. Tatry černaly se v šeru a působily tajemně. Přenocovali jsme v hostinci při jezeře, uloživše si, že časně vstaneme, abychom uviděli východ slunce. Vstali jsme ještě za šera a postavili se na místo, s něhož prý je východ slunce zvláště krásný. Ostatní návštěvníci ještě spali. Z dálky bylo slyšet hukot vodopádů a riav. Pleso se lesklo, vlnky lehounce laškovaly a v zadu trčeli černí obři, Slovenska strážci. Najednou jsme zahledli vrcholy Tater osvětleny. Očekávali jsme brzký zjev slunka. Za Gerlachem, u jeho úpatí, zjevila se zář. Nikdo jsme nepromluvil. Ve mně se, v očekávání krásy, tajil dech. Zář za Gerlachem se zjasňovala víc a více, až se nám objevil zlatý proužek, jenž v malé chvilce vzrostl na zlaté kolo — sluníčko bylo venku! Vyšlo nám z dola a my na ně hleděli s výše… Divadlo krásné! Bezpočtukráte jsem je viděl, ale nikdy tak krásné, jako na jevišti tatranském. Za chvilku byly v jasu celé Tatry, hladina jezera i širý kraj, jenž se nám pod nohama, na stranu jižní rozkládal. Zazněly zvonky na hrdlech ovčích stád a štěkot psů i písně pastevcův nesly se lesem.

Návštěvníci plesa už také vstali a přicházejí se rozhlédnouti. Jedni mluvili maďarsky, druzí německy, třetí rusky, čtvrtí polsky, pátí rumunsky, šestí francouzsky, jen slovensky nikdo! To nás zarmoutilo. Byli tady též Slováci, znali jsme je, ale mluvili maďarsky. Až tu přistoupil vesnicky oděný muž, průvodce po horách, a pravil slovensky: „Som chudobný, dožičtě mi zárobku.“ Slovensky tady mluvili jen služební lidé. Po chvíli vedl tady, cestou dole, četník šuhaje na rukou spoutaného a po maďarsku mu spílal. Šuhaj měl širák do čela stáhnutý, plakal a velmi se hanbil. Zastřelil srnce v horách, proto ten trest.

Salva se ke mně obrátil a dojat jsa pravil: „To si za niekoľko minút uzrel obraz celého Slovenska: príroda Slovenska je krásna, ale ľud je chudobný, jazyk jeho pohrdaný a celý národ je ako by v putách maďarských.“

Když po Slovensku cestuješ, na dlouho se oko tvé nerozjasní, neboť bolest Slováka bolí i Čecha.

Po snídaní šli jsme pohodlně k plesu Popradskému a tu se nám přihodila milá věc. Trošíčku pršelo, jen tak mžilo, že jsme ani deštníků nad sebou neroztáhli a když jsme přišli nad Mengušovské údolí, objevila se nám krásná veliká duha — pod nohama. Byli jsme opravdu jako v pohádce. A brzy jsme se octli v pohádce nové. Od Popradského plesa vystoupili jsme na horu Ostrev (1926). Bylo jasno a slunko i v této výšce příjemně pálilo. Na jihu byly černé mraky. V nich se zablesklo, zahřmělo, opět zablesklo a zahřmelo a tak jsme měli potěšení viděti bouřku — pod nohama. A když jsme s vrchu pohledli do jezera, zdálo se černé, jako by se olovo nad ohněm tavilo. My na hoře cítili jsme se šťastni jako vítězi. Zazpívali jsme si hlasně: „Hej, Slováci, eště naša slovenská reč žije!“ a po ní hned „Kde domov můj?“ A písně naše rozletly se po dalekých Tatrách. —

Navrátili jsme se ke Štrbskému plesu a odtud po svačině jsme jeli Klotildinou cestou do Smokovců. To jsou lázně na samém úpatí Tater, a sice pod širokým štítem Slavkovským. Jsou ukryty v jehličnatých lesích, z dálky je viděti jen věžičky a vrcholky vill a dělí se na tři skupiny. Starý Smokovec, Nový Smokovec a Dolní Smokovec. Sem se scházejí lidé ze širé Evropy, nejvíce boháči. Tu se dílem léčí čistým horským vzduchem a železitou kyselkou, dílem přicházejí, aby užili Tater. Muži i ženy jezdí na koních, kteří opatrně do kopce kráčejí a kam již nechce kůň, stoupají lidé sami. Na jiné tu člověk nemyslí nežli na radost. A v radostech, nádhernou přírodou vznícených, změkne a zjemní srdce, tak že tu lidé, z různých končin sešlí, obcují srdečně, ano důvěrně a chovají se uhlazeně, jako by chtěli chování své přizpůsobiti krásné přírodě. Když se dva cestovatelé na horách potkají, z pravidla na sebe jako staří známí pohlednou a obyčejně i porozprávějí, třeba si někdy ani nerozumějíce.

My jsme si zašli ke Kolbovým vodopádům. Zpěněná do stříbra voda padá do hloubky s hukotem velikým a o kousek níže dělá skok nový a opět nový. Mně nedá voda pokoje, musil jsem si v ní aspoň, ruce schladit. Byla přímo ledová, neboť před krátkou ještě chvílí sousedila sněhu a ledu. Na vrcholech Tater nejsou ledovce a sněhová pole jako na Alpách, ale v děrách a roztokách je sníh a led i za největšího parna.

Ze Smokovců jsme šli do města Popradu. Odtud je nejlepší pohled na Tatry. Nejzápadněji vidíme Kriváň (2496 m.), největší je Gerlach (2662 m.), za Smokovci je Slavkovský štít (2453 m.) a dále na východ Lomnický štít (2633). Tyto čtyři štíty jsou největší, mezi nimi je mnoho menších, do předu i do zadu rozestavených.

Z Popradu jsme jeli po dráze domů, na úpatí Radhoště. Od té doby byl jsem na Tatrách několikrát a vždy mě to tam táhne; půjdu zas… Ale na příštích výletech doufám se sejíti s vámi.