ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Na Tatry jezdívám přes Těšínské Slezsko. Ze Slezska se vjíždí na Slovensko dlouhým tunelem. Prvá slovenská stanice je v Čaci. Jednou jsem tam přijel a před nádražím stálo asi sto mužů, starých i mladých. Byli tak oděni, jako vidíte dráteníky. Byli veselí, někteří si poskočili i zavýskli. „Hoj!“ vzkřikl na bujníka žid, jenž stál před zástupem a udeřil jej holí po zádech, zpola žertem, zpola doopravdy. Pojednou dal žid znamení a lid se hrnul do vozu, avšak nikoli do vozu pro lidi, nýbrž do vozu pro dobytek. Sám si usedl do druhé třídy, kde jsou měkká sedadla. Dávati lidi do vozů pro dobytek viděl jsem tady ponejprv. Nastrkali je těsně vedle sebe. Lidé, kteří se mnou jeli, vysvětlili mi, že jsou to dělníci a že jedou do Pešťbudína. Stavitel v Pešťbudíně dopíše prý některému Israelitovi na Slovensku, aby mu obstaral sto dělníků. Ten je obstará a dopraví je tam ve voze pro dobytek. Dělníci dají Israelitovi za dopravu jistě dvakrát tolik, než dal on a stavitel mu zaplatí také. Israelita přiveze si domů čistých 150 zl., které lehce za týden vydělal. To jest jeho obchod. —

Jednou vstoupil ke mně do železničního vozu pltník. Byl oděn v šat plátěný, širák na hlavě a kol prsou měl navinuto dlouhé lano. Konduktér skočil za ním, chytil ho za límec a se slovy: „Čo sa sem trepeš, potvoro huncútská!“ strhl ho dolů, až na zem upadl. Seskočil jsem za pltníkem, zdvihl jej a vzal jej zpět k sobě. Byl čistý, celý vypraný, nebyl opilý, nevím, proč bych se ho štítil. „Rozprávajtě mi niečo o pltnici,“ řekl jsem mu a on byl velmi potěšen mou vlídností. Mnoho mi pověděl o plavbě po Váhu, o radostech i trampotách, což mě velmi zajímalo. Rád si s dělným lidem slovenským porozprávím, od něho se mnoho dovím a vždy se ho na železnicích ujímám, když do něho konduktéři ždurají nebo mu nadávají. Věru se s obecným lidem zachází na Slovensku špatně. Nejen konduktéři jsou k němu hrubí, ale i páni se ho štítí a neradi s ním sedí v jednom voze.

Kdysi — bylo to v Ilavě, severně Trenčína — vystoupili z vlaku ženci s kosami. Jeden si po chvíli vzpomněl, že si ve vlaku kosu nechal. Běží rychle pro ni, leč v tom, co na stupeň vozu skočil, parní stroj pískne a vlak se pohne. Však v okamžení letí naproti kosci konduktér a prudce ho sestrčí dolů, tak že se pozpátku s trati dolů kutálí. Byl to člověk obstárlý, kdo ví, neutrpěl-li škodu na zdraví. —

Stanice mají nápisy toliko maďarské, konduktér oznamuje stanice také jen maďarsky. Rovněž nápisy kanceláří a záchodů jsou jen maďarské, jízdní řády též, tak že slovenský lid je na železnici jako v Babyloně. Při pokladně bývá často kasíř nebo kasířka, kteří slovenského slova neznají. „Nem tudok tótul“ (neumím slovensky), osopují se na lidi. Někteří kasíři slovensky umějí, ale dělají se, že nerozumějí. A Slováci jsou měkcí; kdo jen trošku umí, kupuje si lístek po maďarsku. Mně jednou v Novém Městě nad Váhem nechtěl kasíř na slovenskou žádost lístku vydati. I řekl jsem mu ještě jednou po česku a jakmile zaslechl zařinčet české ř,^[11] hned mi lístek vydal. Čecha cení Maďaři výše než Slováka a vůbec jsou k cizincům přívětivější, chtíce si za hranicemi Uher dobrou pověst zachovati. Ovšem někteří maďarští konduktéři jsou hrubí i k cizincům. Kolikrát se ode mne konduktér odvrátil a zlostně cosi zabrblal, jen proto, že jsem k němu slovanskou řečí promluvil. Maďaři milují jen sebe a všecky ostatní národy nenávidí. My Češi jich v tom následovati ovšem nebudeme; milujíce sebe važme si i cizích národů a věřme tomu pevně, že sobeckostí a bezohledností žádný národ se nepovznese, nýbrž že jen mravnost a vzdělanost dává národům sílu.

Takto si přece nemyslete, když po Slovensku jedete, že vás stíhá hrubost za hrubostí. O hodně hůře se zachází s lidem nežli u nás, jazyk slovenský je potlačen, nicméně mnohdy též ujedu hodný kus cesty, aniž jsem jakou hrubost uviděl. Něco člověk musí na cestách strpěti.