ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Nejen při Váhu, nýbrž po celém Slovensku jest mnoho hradů. A pamatujte si: čím více hradů, tím hůře se vedlo lidu obecnému. Na hradech bydlili všemohoucí páni a lid musil na ně pracovati. Snad nikde v Evropě nebyla robota tak zlá jako na Slovensku. Pronásledování vyvolává vzdornou sílu a tak i na Slovensku vyskytovali se mstitelé trpícího lidu. Nejznamenitější jest Janošík, rodem z Těrchové v Trenčanské stolici. Otec dal prý jej učit na kněze. Ale tu jednou pán ze zámku chtěl poplatek a otec neměl. Syn Janošík prosil pána, ale ten přikázal čeládce, aby Janošíka spoutala. Rozželený Janošík porazil čeládku do prachu. Za některý den otec šel do města, aby tam voly prodal a na zámku zaplatil. Na cestě z trhu někdo ho přepadl a peníze mu vzal. Doma naříkal si otec na zbojníka. Syn přistoupil a podal otci peníze řka: „Já jsem byl ten zbojník. Už mne ani čert nepozná, když mne vlastní otec nepoznal.“ I pojal úmysl křivdy po světě napravovati, zastávati se nešťastných, bráti bohatým a chudým rozdávati. Přibral k sobě ještě deset nebo jedenáct mladíků, z nichž někteří byli i z hor moravských. Říkali jim horní (lesní) chlapci. Skrývali se v Tatrách, na Králově Holi, která je naproti Tatrám, potom při pramenech řeky Oravy, Kysuce, v horách kol Turčanské stolice, na Polaně ve Zvolenské stolici, při pramenech Hronu i v horách Gemerských. Nosili prý zelené košilky, opasky, bílé nebo sivé kabátky, na nohou krpce, na hlavě širáky, pušku na rameně a valašku (sekerku) v ruce. Po celém Slovensku vypravují, co dobrého Janošík lidu chudobnému vykonal. Ve Vážci, vesnici to pod Tatrami, plakal sedlák, že mu hrom voly zabil; Janošík mu dal peníze na druhé. Nikdy nikoho nezabil. Jeden kněz pil ze studánky a druh Janošíkův jej zastřelil. Janošík vraha potrestal a nad smrtí kněze hořekoval. Přicházejíce do zámků oznámili, že se jdou mstít za porobený lid a brali, co chtěli. Bohaté pocestné přepadnuvše hromovým hlasem vzkřikli: „Stoj, tisíc hrmených (hromův) daj Bohu dušu a nám peniaze!“ Když se jim nebránil, neublížili mu. V Křemnici se už tenkrát razily peníze. Když jednou vezli odtud dukáty do královské komory, Janošík sám vozy provázel, nebo královští průvodci byli slabí a bázliví.

Ale jindy jim dukáty a tolary bere a káže je sypati do jam pod stráně, aby z nich ani páni ani zbojníci nic neměli. Po celém Slovensku ukazují místa, kde prý jsou Janošíkovy poklady zakopány. Studenty měl v lásce, protože kdysi sám studoval. Brával je k sobě do úkrytů horských. Nejprve si dal od nich kázati. Jednou jeden kázal o boží spravedlnosti, o božím soudě a horoucím pekle. Spolužáci kazatelovi se báli, co z toho bude. Zatím horní chlapci si poplakali a Janošík se hluboce zamyslil při kapitole o smrti. Po kázání sám ještě napomenul druhy své, aby nikomu bez příčiny neubližovali a aby křivdy po světě napravovali. Potom nasypali kazatelovi plný klobouk tolarův a dukátův. Všem pak naměřili sukna, každému kus od buku k buku. Janošík napomínal studenty, aby nepřicházeli na oči neslušně ošaceni. Jednou studenti přišli a on je vzal na zkoušku. Pravil: „Moji chlapci už dávno nebyli u zpovědi: kdo nás vyzpovídáte?“ Jeden se po chvíli přihlásil, že se i na to dá. Janošík jej přísně pokáral, neví-li, že se jen knězi zpovídáme a Bohu? Chce-li, že mu zamkne ústa valaškou.

V horách nemohli Janošíka chytit. Chytili ho jednou v zimě v jizbě. Baba, ležící na kamnech, poradila panským sluhům, aby nasypali na zem hrachu. Janošíkovi klouzaly na hrachu nohy, drábové jej porazili a spoutali. To se stalo v Kokavě v Gemerské stolici r. 1713. Souzen byl v Liptovském Sv. Mikuláši. Nevyzradil ani jednoho společníka, nepověděl, komu dal a kde ukryl nabrané poklady. I odsouzen k oběšení. Pověsili jej na žebro a on třetí den skonal. Než vypustil ducha, zdvihl prý hlavu a naposled rozhlédl se po milých svých horách. Ještě v den smrti přišel list s pečetí od císaře, že Janošík usmrcen býti nemá.

Už bylo pozdě.