ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Ještě jsem vám všecky krásy Váhu nepověděl.

Při Váhu a poblíž Váhu je čtrnáct hradů. Naproti Ružomberku, nad vesnicí Likavkou, jsou zříceniny hradu Likavy. Jedouce z Ružomberka po dráze, pořád s Váhem dolů, dojedeme k Besné a nad samou Margitou vjedeme do jasku,^[7] z jasku pak na most nad Váhem. Jaké to překvapení! Vyletíš ze tmy na den, pod sebou vidíš blyštěti se Váh, na pravo a na levo krásné stráně, příkré jako stěny a na nich dva hrady: na pravo Starý Hrad, na levo Strečno.^[8] Lituješ, že vlak tak rychle ujíždí. Já si tam jednou zašel pěšky, oba hrady slezl a s podražním hlídačem po mostě přešel pěkně pomaloučku, abych se pohledem nasytil.

Jižně od Žiliny, asi půl druhé hodiny, jsou velikánské zříceniny hradu Lietavy. Ten vypadá od východní strany jako letící pták a snad se proto jmenuje Lietava.

Nejmohutnější je hrad Trenčín nad městem Trenčínem. Člověk se až zachvěje, když ho vlak ponejprv pod tyto obrovské zříceniny zaveze. Hledíce na obrázek Trenčína jedno oko zavřete, k druhému přiložte dlaň do trubky sevřenou a dlouho se na obraz dívejte. Obrázek vám poroste víc a více, až uvidíte obrovské zříceniny a pod nimi ještě zachovalou a obydlenou část hradu. Na levo pod dřevěnou stříškou je studna nesmírně hluboká. Až tam někdy přijedete, průvodce vám poví o ní zajímavou pověst. S věže hradu je viděti daleko; vidíš velikou část Váhu, pohraniční horstvo moravskoslovenské a množství jiného horstva, vidíš hrady, kostely, dědiny a pod nohama pěkné město… těžko je se rozloučit s rozhledem tak vzácným. Zase brzy přijdu, řekl jsem si, s věže scházeje.

Při Trenčanském hradě povíme si kousek slovenských dějin.

R. 1301. zvolili si Uhři za krále dvanáctiletého Václava, syna českého krále Václava II. Mladičký král uherský dal r. 1302. hrad Trenčín Matoušovi, jenž se potom zval Trenčanským. Václav se v Uhrách neudržel, za to Matouš Trenčanský skoro celé Slovensko opanoval a vládl na něm jako samostatný kníže. Vedl knížecí dvůr, rozdával statky, měl svého palatina, razil vlastní peníze, bez ohledu na krále vedl vojny a uzavíral smlouvy se sousedními panovníky. Byloť tedy Slovensko opravdu samostatným knížectvím. Matouš zemřel r. 1321., ale ještě dlouho po jeho smrti bylo Slovensko v uherských zákonech jmenováno Matoušovým okolím. —

Níže na Váhu jsou zříceniny hradu Beckova a ještě níže opodál Váhu jsou Čachtice. To jméno vyslovuje se na Slovensku s hrůzou. Vládlať v Čachticích na počátku XVII. století maďarská dračice Alžběta Báthoriová, zvaná též paní Čachtická. Jednou ji komorná česala a škrábla ji. Rozhněvaná paní dala jí políček, až jí vystřikla krev, a právě paní do tváře. Když paní po chvíli krev smyla, zdálo se jí, že jest na tom místě jemnější pleť. Připadlo jí, aby se koupala v dívčí krvi. I dávala si svým služebníkem chytati mladé dívky a dvě babice je rozličným způsobem vraždily. Asi 650 dívek bylo tu zavražděno. Jistý otec šel ztracenou dceru Milušku hledati. Napadlo mu, že by mohla býti na hradě. Jde tam a uslyší ji ze sklepa sténati a volati: Tatíčku můj! matičko moje! Tak byla dračice vyzrazena a z nařízení palatinova (místokrálova) souzena. Soud ji odsoudil, aby byla uvězněna a ve vězení po hlavu do země zahrabána, až by — při tom jísti dostávajíc — zemřela. Spoluvinníci byli hned upáleni.