ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Začneme zase z kraje, totiž územím drátenickým.

Jednou v neděli jsem se nahodil do vesnice, když tam byl právě odpust (pouť). Odpoledne byla muzika. Hráli na dvoje housle a na basičku. Vešel jsem do hostince. Ne pansky a pyšně, nýbrž přívětivě a vesele. Řekl jsem, že jsem z Moravy, že iděm zkúšať svet. A hned jsem byl jako jejich. Muziky hrály polku.

Ó, jak sa točili, jak sa vykrúcali! Juchuchu! Všickni pili pálenku (kořalku), chlapi hodně, babky (provdané ženy) méně, děvčence nejméně. Já jsem si dal sifon. Po polce hráli čardaš. To je uherský tanec, u nás neznámý. Vrtěli se a křepčili na jednom místě, chvilku mírně, chvilku divoce. Juchuchu!

Mně bylo po chvilce horko a dusno. Šel jsem ven. Však vyšli i tanečníci a muzikanti. Tančili v kolně. Potom i tam bylo tanečníkům těsno, tož šli na zahradu a tančili na pažite. Čardaš a zase čardaš, vášnivě, divoce! A pili a pořád pili. Však se jim oči přimhuřovaly, veselý předtím obličej dostával nepěkný opilý vzhled a pohyby tanečníků byly mdlé a nemotorné. Počalo mi býti mezi nimi nevolno, ale chtě vidět celé divadlo, setrval jsem dlouho do noci. Chodil jsem po zahradě a oblokem nahlížel do hospody, kamž se tanečníci večerem navrátili.

Milý čtenáři, divadlo skončilo škaredě; avšak nebudu konec jeho popisovati. Mám Slováky rád, ale nade vše mám rád pravdu, proto vám musím říci, že Slováci v některých krajích mnoho pijí, zvláště kořalku. Žal veliký mám z toho a nevím, co bych udělal, abych slovenské pijáctví umenšil. Musíme o tom všickni přemýšleti. Předcházejme dobrým příkladem a posílejme na Slovensko knížky o zhoubných účincích kořalky.

Po dědinách i městech jsou hostinskými na malou výjimku židé, a ti lid k pití svádějí. Jednou jsem zašel do hostince — bylo to již dále, v kraji úrodnějším — a zasednuv k otevřenému obloku požádal jsem o hrnek mléka. Vedle hostince šel mladý sedlák. Hostinský přiskočil k obloku a sedláka takto oslovil: „Jano, pojď ma navštíviť, dostal som čosi fajného.“ „Něpijem,“ odpověděl sedlák. „Veď ja něchcem, aby si pil, pojď len okoštovať; pojď len, pojď!“ Sedlák vstoupil a žid nalil půl kalíšku borovičky. „Okoštuj a povedz, aká je?“ Sedlák ochutnav praví: „Hm, dobrá, dobrá.“ Žid nalil do druhého kalíšku. „Okoštuj tuto, veď je to zadarmo, chcem len od těba zvedieť, či mi poslali dobrú.“ Sedlák nahnul a už byl kalíšek v něm. „Aaa, tá hreje (hřeje),“ liboval si. „To je nič,“ pravil hostinský, „mám ešte lepšiu.“ A nalil plný kalíšek koňaku. „Čuchni, ako vonia; vieš, Jano, to stojí 15 krajciarov, ale tebe (tobě) bude zdarma, aby si veděl, že ťa mám rád.“ Sedlák vypil douškem. „Nalejtě eště,“ řekl sedlák, „ale za peniaze.“ „Ach, viem, ty na to máš, ty by sis’ mohol dožičiť každý děň liter.“ Sedlák si potom sedl a pil dále. I hostinská přišla a syn, sedli si k napilému sedlákovi a bavili jej. Chytrák hostinský začal rozhovor o obilí. „Což je tobě, ty pán, sklidíš 50 metrických centův pšenice. Prodej mi 40 centů, cent za 6 zl., dám ti peníze napřed.“ I vyplatil sedlákovi 60 zl. závdavku. Potom mu dal závdavek na tele, které nebylo ještě na světě, dal mu závdavek na švestky, které byly ještě zelené. Za tuto malou chvíli jsem poznal, jakým způsobem se slovenské dědiny ožebračují. Poznal jsem vesnice, v nichž všecek dobytek, co ho bylo ve vesnici, byl majetkem židů. Sedlák voly krmil, s nimi oral, ale nebyli jeho. Lesy, nejlepší louky a pole skoupili židé, oni za babku pokoupili chalupy zadlužených chalupníkův, oni skoupili i mnohé selské statky. Celá dědina dře se na ně, jako kdysi robotila pánům na hradech. Ó, lide slabý, lide neosvícený!

Není tak všude, ale dosť smutno, že tak přece někde jest. Celkem můžeme říci, že celé Slovensko na židech velmi závislé jest.

Dobrých obecných škol s mateřským jazykem — to je první, čeho Slovensko potřebuje. —

Naproti Tatrám, na levém břehu Váhu, jsou též hory, nižší než Tatry a zovou se Liptovské hory. Jednou jsem chodil po vesnicích na úpatí těchto hor. Dohonil jsem sedláka, jenž vezl hnůj. „Hodně jste naložil, sedláčku milý,“ řekl jsem mu. „Ja nie som sedliak,“ pravil, ani na mě nepohlednuv, „ja som zeman.“ „Račtě odpustiť, urodzený paně,“ odprosil jsem zemana. Takových zemanů, kteří vozí hnůj, je na Slovensku množství. Někde celé vesnice jsou zemanské. Do r. 1848 byla robota, na zemany robotil lid, ale nyní musí sami orat a vláčit. Šatí se jako druzí sedláci, ale zůstalo jim pyšné vědomí, že jsou zemané. Někteří zemané mají větší statky a kaštěly (panské domy). Mnoho zemanů zaujímá místa úřednická, zvláště úřady stoličné, kde si hrají na velké pány, jsou líní, požitkářští a lid utiskují. Zemané přidali se — až na malou výjimku — k vládnoucím Maďarům, a tak i židé i zemané jsou pomocníky Maďarův a celá tato trojice dusí dobrý lid slovenský.

Vzpomínám si na příhodu v jisté zemanské vesnici v Liptovské stolici. Stál jsem před kuzní s kovářem, jenž byl též zeman a vypravoval mi, z jakého bohatého a mocného rodu jest. Pojednou slyšíme dětské volání: Otěckooo! otěckooo! Zdvihneme hlavy a co uvidíme? Proti kovárně stojí vysoká kostelní věž. Na věži v okně sedí dva malí chlapci, nohama ven, křičí na otce radujíce se, že jsou tak vysoko. Otci vypadlo kladivo z ruky. Ničeho neřeknuv běžel na věž. Já přistoupil k věži mysle si, kdyby chlapci spadli, že je zachytím. Na věži řekl otec tiše: „Pojďte domov.“ A chlapci se obrátili a seskočili s okna do vnitř věže. Bylo dobře; mně se ulehčilo, otci zvláště. Teprv dole dostali chlapci lískovou masť. Kdykoli jsem na Slovensku a uslyším děti volati: otěckooo, vždy se mi vynoří dva zemánkové v okně na věži a čtyry bosé nohy ven.

V předu již slíbil jsem pověděti, jak jsem se setkal s medvědem. Bylo to též v Liptovské stolici na horách za dědinami. Slyšel jsem hrčet potůček. Jdu za zvukem a najednou uvidím černé huňaté zvíře, ano tam na výsluní hlavu má skloněnu do potoka. Od dětství jsem měl takovou myšlenku, že jakékoli setkání s medvědem nebo vlkem skončilo by mou smrtí. Obrátil jsem se potichoučku a po špičkách šel jsem zpět, napřed pomalu a potom útěkem, co nohy stačily, vždy se do zadu ohledaje, jestli strašné zvíře za mnou neběží. Kdyby mne byl medvěd pronásledoval, byl jsem rozhodnut, že vylezu na strom. Za mládí mého nám říkali, že medvěd i na strom člověka pronásleduje, ale bača v Železném to popíral tvrdě, že medvěd po stromech lézti neumí. —

Asi jste nikdy takové paláce neviděli, jaké já vídávám za slovenskými dědinami. Bouda a v ní cikáni. Nebo jen jáma a z ní vykukují hlavy cikánů. Jakmile cikáňata uvidí pána, hup! všecka za ním. Skuhrají zpěvavým, plačtivým hlasem: „Pán veľkomožný, proším ši krajčiarik.“ Dáš jednomu, žadoní druhé a třetí a musíš dáti všem. I půl hodiny za tebou poběhnou, až tě jejich žebronění omrzí a dáš přec. První vlastnost cikánů je lenost. Povalovati se na slunku, to jest jejich nejmilejší zaměstnání. Když se cikáně narodí, položí před ně smyčec a peníz. Sáhne-li po smyčci, bude z něho muzikant, vezme-li peníz, bude z něho zloděj. Kromě muziky a zlodějství živí se cikáni kovářstvím, kotlářstvím, zřídka kolářstvím. Uherské cikány vyučují hudbě obyčejně čeští hudebníci. Cikáni neznají not, všecko je kapelník musí naučit zpaměti. Hrají obyčejně jen na smyčcové nástroje a na cymbál. Slováci umějí vypravovati o cikánech množství anekdot; poslechněme některé.

Zeman šel vedle cikánského táboru a pravil k nejstaršímu: „Nu, More, to jsou všecko tvoje děti, co tady pobíhají?“ „Ano, velkomožný pane, jak je tu ráčíte vidět, všecky moje.“ A ukazuje na nahého klučíka, obvázaného povříslem, dodává sebevědomě: „A všecky já šatím.“

Do hostince přišli cikáni. Hostinský si pomyslil, že si může udělati s nimi žert. I ptá se: „Zbyla nám miska halušek; který z vás rád halušky?“ „Já, já,“ vzkřikl cikán Jonáš. „A který sníte na jedno posedění celou husu?“ „Já, velkomožný pane!“ zvolal opět Jonáš. „No dobře; a který vypijete litr vína?“ „To já, — já, já!“ ozval se zase Jonáš. „A který mi poštípete sáh dříví?“ Cikáni mlčí, až po chvíli praví Jonáš k ostatním: „No, chlapi, hlaste se také jednou vy, já nechci všecko jen pro sebe!“

Cikán se obával, aby mu syna neodvedli. Zavedl jej na hřbitov a sám šel k odváděcí komisi. Tam na otázku, kde je syn, se žalem odpověděl: „Milí páni, prosím poníženě, můj syn je na hřbitove.“ Dva jiní cikáni to přísahou dotvrdili a tak byl mladý cikán od vojny osvobozen. —

V slovenských dědinách (také i v městech) jsou ponejvíce stavení do ulice úzká, ale do dvoru dlouhá. Dvě, tři čtyři i šest rodin bydlí v jednom takovém stavení. V čele domu bydlí otec, dále do dvora ženatí synové, někdy i cizí rodiny. Mnohdy se celý dům schází k otci k jídlu, také hospodářství zůstává společné, nerozdělené. Vídávám též, že synové se svými rodinami bydlí s otcem a matkou v jedné jizbě: společně jedí, společně se modlí, společně pracují. Mají-li se rádi, je jim dobře; jsou-li nesvorní, je taková jizba místem trápení. A kde se pije, jistě se svornost porušuje velmi snadno. Musím pravdu říci, že Slováci se mnoho pravotí (soudí): majíť ze slovanské nesvornosti hodný díl.

V některých krajinách, na př. kolem Nitry, sedláci nemají stodol. Obilí skládá se do kozla a mlátí se pod širým nebem na holohumnici (mlatě), a to nejvíce strojem. Ale viděl jsem tu též staroegyptský způsob mlácení: chlapec proháněl pár volů po obilí, aby zrna z klasů vyšlapali. Vymlácené obilí sypou v tomto kraji do jam, podobných baňaté láhvi. Půda je vesměs hlinitá, v ní se jámy snadno vykopou, nevyzdí se a když se do nich obilí sype, obkládá se slámou. Jdouce po vesnici vidíte před staveními maličké kuželovité hromádky. To jsou vrcholky sýpek, aby po nich voda, když prší, stékala.

Na konci své pouti po dědinách navštívíme Maťašku. To je vesnice v Šarišské stolici: Z Prešova jde se severovýchodně ke hradu Kapušanskému, odtud na východ a už skoro na hranicích stolice je Maťaška. Z mapy poznáváte, že ve stolici této připojují se ke Slovákům Rusové. Ti mluví v Šarišské stolici slovensky, ale znají staroslovanskou bohoslužebnou řeč a kněží jejich se žení, takto uznávají za hlavu církve římského papeže. Říká se jim podle náboženství sjednocení čili uniati. Slováci jim říkají Rusňáci. V českých knihách říká se jim Rusíni, ale když jsem se otázal tamních kněží, co jsou, pravili: Jsme Rusi.

V Maťašce z dospělých lidí neumí nikdo číst a psát, ani rychtár (starosta). Do staré školy perun (hrom) strelil (udeřil) a shořela jim. Já viděl už školu novou. Je to dřevěná chalupa, podlaha školní světnice i bytu učitelova je z hlíny a místo školních lavic jsou dva dlouhé úzké stoly (tabule). Učitelem je murár (zedník), člověk světa zkušený, ale veliký piják. A přece i takovýto učitel je dobrodiním pro obec; mládež v Maťašce už čte, píše i trošku počítá, ač přichází do školy teprv v prosinci nebo až po novém roce a jakmile staje sníh, už zase školu opouští. Děti, jdouce do školy, nesou v podpaždí dvě, tři louče; tak se skládají na otop pro školu i učitele. Do školy děti chodí přes potok, který se dědinou sem tam rozlívá, čtyřikrát i šestkrát jej přecházejí v papučích, které si smáčejí, protože lávek přes potok není a tak jsou po celý den v mokré obuvi. Už malí Slováčkové učí se snášeti všecku psotu. Lepší a zámožnější děti chodí do školy až do května. V tom měsíci je veřejná zkouška. Po zkoušce chodí dům od domu nose na dlani květinu v květináči. Na květináči je ruský nápis. Učitel odříká několik slov a lidé mu dávají dárky, buďto peníze nebo potraviny.

V Maťašce a v celém tom kraji nosí lidé kožichy i v létě a na krku černé šátky v zadu svázané. I prevelebný pán měl na krku šátek, ale bílý a svázaný v předu. Prevelebný pán vzal mě na nocleh a prevelebná paní laskavě mě pohostila. Rád jsem pohostinství přijal, neboť jinak bych byl musil spáti v seně. V hostinci pro nocležníka místa nemají a neprodávají nic leda kořalku. Zastaviv se tam požádal jsem o pohárík (sklenku) vody, ale hostinský mi pravil, že v celé dědině jest jen jedna studna, od hostince daleko, a v té že je voda špatná. Lidé berou vodu z potoka.

Cítíte, že je to tam už jiný svět?