Zlatý fond > Diela > Dr. Karol Kuzmány. Život a dielo


E-mail (povinné):

Pavol Bujnák:
Dr. Karol Kuzmány. Život a dielo

Dielo digitalizoval(i) Beáta Dubovská, Bohumil Kosa, Robert Zvonár, Gabriela Matejová, Viera Studeničová, Katarína Bendíková, Peter Krško, Pavol Tóth, Ina Chalupková, Alena Kopányiová, Tomáš Vlček, Silvia Harcsová, Dorota Feketeová, Vladimír Fedák, Jana Leščáková, Lenka Konečná, Zuzana Babjaková, Nina Dvorská, Miroslava Školníková, Daniela Kubíková, Eva Lužáková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 80 čitateľov

XV. Domáce udalosti

Domácnosť Kuzmányho. — Dietky. — Predávajú bansko-bystrický dom. — Letné cesty na Slovensko. — Cesta do Terstu a do Benátok. — Narodenie dcérky. — Píše do „Slovenských Novín“. — Spolupracovníkom „Naučného Slovníka“. — Priateľstvo s Palackým.

Dosiaľ v domácnosti Kuzmányho všetko tíško tieklo, normálne sa vyviňovalo, že nebolo skoro ani čo spomenúť. Radosť v dietkach zdarných dovolila zabúdať všetky útrapy. Bieda nebývala známou v dome. Nie akoby hojnosť všetkého bola viedla k bestarostnému životu; ale rozumné, skromné počínanie, hospodárenie viedlo k tomu, že hmotné podmienky veľmi nerozhodovaly. Otec Kuzmányho neľutoval groša, keď šlo o duševnú i telesnú výchovu dietok. Ak odkladal groš, robil to, aby mohol dopriať dietkam nejakého vyrazenia, vychádzky, zdravej zábavy.

Nehľadiac tedy na vonkajšie udalosti, ktoré rovnako stihly všetkých, ba niektorých i trapnejšie, život jeho bol pokojný, bez väčších otrasov. Všetko šlo tak hladko, že v živote a v rodine Kuzmányho nezanechalo skoro ani stopy.

Ba možno povedať, že útek do Viedne bol osožný pre Kuzmányho. A to — pre dietky. Výchova ďalšia, štúdiá synov boly obľahčené. Pri volení dráhy Kuzmány nechcel hatiť synom vôľu. Ako Pavel Kuzmány opísal detský vek svoj i bratov, najstarší syn Karol Ladislav prechovával vždy túžbu stať sa námorníkom. Otec mu doprial toho. Takýmto smerom diala sa celá výchova synova už v Banskej-Bystrici. Spomenuli sme, že synovia mali francúzskeho učiteľa. Vo Viedni ich dal na reálku.

Najstaršiemu synovi splnila sa túžba; stal sa námorníkom. Bol usilovný, tak že otec mal radosť z neho a bol hrdý naňho. V dopise[269] zo dňa 22. jan. 1853 píše: „Za účasť na mojich synoch srdečnau vděčnost! Karel je — NB zasvět by se nepodpísal Karel, ale vždy Karel Vladislav — je na teraz v Muggii, 1 1/2 hodiny od Terstu. Vede se mu dobře, píše, že tučněje, a je v tamojším kursu prvý! Asnad jen bude z něho něco. Můj Palko má už 500 zl. stř. platu. Peter Vám je celá zruta. Hermína Vám hrá na klavíře, že len dunčí. Ľudmila je už tak velká, jako její mati, a tak corregens chori“.

Máme opísanú celú domácnosť. Dve dcéry okolo matky, v slobodných chvíľkach holdujú umeniu. Najmladšie dieťa, 8 ročná Hermína, hrá na klavíri, matka so 14 ročnou Ľudmilou pritom spievajú. Otec, v práci unavený, poodpočinie si v krúžku tomto.

V dopise o niekoľko mesiacov neskoršie, 26. júni 1853, píše:[270] „Můj nejstarší syn jest v námorském vojsku, přidělen loděstavitelskému oddílu, co c. k. kadet; vyniká znamenitě. Můj střední syn jest kupcem, má již 500 zl. stř. ročitého platu. Nejmladší též se učí kupectvu, avšak po dokonaném tom učení oddá se nepochybně technice, neboť táto jen v spojitosti s kupectvím budoucnost pojišťuje.“

Dráhy to reálne, hmotne výdatné, kupectvo a technika s ním spojená! Kuzmányho vedie starosť o hmotný dobrobyt dietok. Ani jeden z troch synov nevstúpi do šľapají otcových, na dráhu kňazskú. Rodinná tradícia je pretrhnutá. Karol Kuzmány je posledný kňaz z rodiny, ktorá dala toľkých kňazov, je posledným zastupiteľom „kňazského rodu“. On doviedol to síce na stupeň najvyšší, a za ním prišiel úpadok. Vlna vývinu, keď s ním dostúpila vrcholu, za ním klesá. Synovia hľadajú šťastie už na inej dráhe.

A šťastie, ako vidíme, nachodia. Otec sa raduje zo šťastia synov.

Dcéry zas, staršia Ľudmila Augusta, s matkou riadila domácnosť, a mladšia Hermína Karolína Zuzana učila sa hrať na piane. Obdržaly i vzdelanie, aké sa v tom čase žiadalo od ženských. Ale predovšetkým malý pred očami domácnosť, ktorú časom budú mať riadiť.

Kuzmány videl teraz už celý svoj život pripútaný ku Viedni, preto zamýšľal bansko-bystrický dom, veno ženino, predať. Možno síce, že k tomuto kroku viedla ho iná pohnútka, na čo by sa dalo zatvárať z dopisu: „Ráčte prosím p. vlád. komiss. mojím jménem požádat, aby z ohledu na dům Kellnerovský potřebný pořádek, jak sem mu skrze Francisciho psal, čím spíše učinil. Nebo pro ten nepořádek, který se bez mého vědomí učinil, jen já od mojich nejvíce trpím“.[271] V čom záležal neporiadok, nevieme, a zdá sa, ani vládny komisár neurobil poriadok. Lebo o rok pozdejšie (17. febr. 1852) zas píše: „Prosím Vás, rozhlaste to jakosi, že se Kellnerovsky dům 1. Marca licitando prodávat bude. Nejlépe by učinil Svokor Slabeyov, jestližeby ho pro trojmenného princa jeho kaupil. Kdyby ho od nás mohl kdo opatřovat, neprodaliby sme ho; ale to jest nemožné. Kapitál v domech a gruntech je teď nejbezpečnejší.“

Dom pravdepodobne podarilo sa predať, aspoň Kuzmány nespomína ho viac. Ale kto ho kúpil, či svokor Slabeyov, nevedieť.

Kuzmány riadne, každoročne používal vakácie na vyrazenie a oddýchnutie. S dietkamí robil vychádzky i teraz z Viedne, ako robieval vychádzky z Banskej-Bystrice. Či vykonal sľubovanú cestu do Banskej-Bystrice a do Korytnice, nevieme. Ale, ak by v tom roku i nebol býval na Slovensku, urobil to iste inokedy. Do Banskej-Bystrice pravdepodobne zašiel; sľubuje to častejšie1 v dopisoch na Zechentera, a odpredaj domu ho tiež tiahol.

V prázdninách r. 1852 navštívil najstaršieho syna Karia Ladislava, námorníckeho dôstojníka v Benátkach. Býval obyčajne v Terste ako „K. K. Hauptmann bei Marine Ingenieur-Corps“, ale často konal službu i v Benátkach, tak že i tam mal mnoho známosti, byt a úrad. Sám otec píše o ňom, že „Jest slavistikou zaujatý a číta rád knihy naše ve všech nářečích“. Stalo sa to síce pozdejšie, ale spomenieme už teraz i pre vedu záslužnú prácu jeho, o ktorej otec Kuzmány píše Hankovi: „Když minulého roku příčinou dříví k cís. kr. loděnici po břehu dalmat. istriansk. a po sihotěch tam ležicích chodil, navštívil také klášter pp. Františkánů na ostrove Veglia — kdež v zálive ostrůvek Cassione a na něm klášter ten někdy benediktínský od Frangep. založený. V knihovně viděl mnohé knihy rozličným pergamentom zalepené, a hned poznal některé z nich popsané hlaholským písmem. Prosil, aby mu některé knihy dány byly; mních, který ho vodil, nemohl sám k tomu přívoliti, avšak mu slíbil, že se o to u představeného, jenž tehdáž nebyl doma, přimluví. Takť i učinil, a poslal potom synovi mému již do Terstu tyto přiležící tři lístky, z nichž dva — podle Kopitara — do r. 1380 pokladám, a ten tretí za novější. — Obsah zdá se mi být těch dvou listů z homilií Zlatoustových; ten třetí list jest patrně liturgického obsahu. Nepročetl sem úplně, než ten list, na němž sem řádky čísly zaopatřil.“[272]

K tomuto synovi odchodí otec na návštevu. Najprv odišla matka s dcérou Ľudmilou, a s najmladším synom Petrom, potom išiel otec a za ním o niekoľko dní i druhý syn Pavel, ktorý tiež opísal tento výlet.[273]

Nás zaujíma, čo videl a zkúsil Kuzmány na tejto ceste, ktorú tak dôkladne opísal i on v článkoch „Z cestovního denníka záletu z Vídně do Benátek.“[274] Prvou stanicou mu je Štýrsky Hradec, 17. augusta. Kuzmány hľadí na kraje tieto okom Slovana. Už cestou, idúc popri Semeringu, kde práve dohotúvajú „onen zázrak nového stavitelství“, železnicu, aspoň v zátvorke po Kollárovsky naznačuje slovanský pôvod mena „Severník“. A keď opísal prírodné a stavebné krásy „ne již více Grätz, než Gratz“-u, zkráteného to slovanského Hradcu, zasa všíma si jazykových pomerov: „Z častého slyšení jazyka slovenského (Slované v dolním Štýrsku a v Korutanech sami nazývají jazyk svůj „slovenským“) znamenati po ulicech, že nedaleko odtud musí hraničeti zeme Slovanů. Nápisy na rozích ulic jsou mezi tím všecky německé; avšak na výstavce knihkupectví Muhlfeithova viděl sem mnohé slovenské a chorvatské knihy vyložené. Večeřel sem samoten s jednym, právě svá študia dokončivším klerikem, urážejícím se na tom, že se právě v úrodnějších krajech Štýrska Slované osadili a jazyka svého se vzdáti nechtějí; já sem se pak na tom ani mak neurážel; myslím, že mne to ani ve snu nepokojiti nebude“. Opustiac Hradec, obdivuje cestou Charlottendorf. „Dřívě, než za hodinu byli sme již v čistě slovenském kraji; kdekoli se zastavil parovoz, ponoukali nám hrušky, hrozno, slivy atd. v slovenském jazyku“. Ďalej idúc, kochá sa pohľadom na rieku Muru, na vesnice, mestečka a „zůstatky dávných bouřlivých časů, zříceniny hradů“. Lipnica (Leibnitz) zaviedla ho v „krátké zadumění o největším — buď cokoli dí novější — filosofovi téhož jména u Němců“. U Maribor (Marburku) obdivuje „čistě-slovanskou řeku Drávu“. Hneď si spomenie na „Flavus Tiberis“ Horácov. „Slovanské země protékáš, žlutá Drávo, Bůh s tebou, vzdychnul jsem, a v okamžení proletěl jsem běh její až do Dunaje, a dál a dále, a ještě dále“. U rieky Sanu sa pýtal: „Co jest to za řeka? — — byla barvy azurné, až kouzelně krásné, kterak jen Puškin o Névě se zpomíná“. Zas dorazil k „sivé, zpurné, často divoké Sávě“. „Tato rozmanitost barvy řek velice zaujímá“. Vrchy tamojšie prirovnáva k našim Tatrám u Lomnice a ku Choču.

19. aug. došiel do Lublane. Potešil sa tu „krajem velkolepým, městem ladným a sličným, lidem srdečným, upřimným, slovanským, pěknými ústavy a nadovšecko slovanskými literáty a národomilcy“. Poobzerajúc si hrad, mesto a jeho okolie, volá: „Nemožno, že by byl kde krásnější kraj“. V hostinci, kde večeral, bola zábava na dvore. „Musím vyznati, že mne to nemile dojalo, videť Maďara keyklýře! Nejprv jsem tomu věřiti nechtěl, domnívaje se, že to buď nějaký Švábik z Uher bude, anebo… Bože odpusť…! a přece byl Maďar. Sotvy že: začal žrati klky a vychvalovati oheň, nemohol jsem to dále ztrpět: odejda položil jsem se, a byl jsem boží“. V meste si povšimne, že je drevenými klátikmi dláždené. Navštívi gymnaziálnu knihovnu, obsahujúcu 32.000 kusov mnoho cenných, medzi nimi i knihovňa Kopitarova; jej riaditelia sú „muži vlídní a učení, mezi nimi i můj dle jména příbuzný p. Kozman, Slovan, národovec, spolupracovník při „Novicech“, ochotný ku všemu dobrému a výslužný“. Obznal sa i s dr. lekárstva Bleiweissom, hlavným redaktorom „Novic“, ktorý ho povodil po meste a zaviedol do kasína, „kde těměř všecky noviny slovanské nalezneš, příruční bibliotheku a sbírky přírodnické, pak tři sály pro vyučování mládeže v kreslení. Pro karty nebylo ani jednoho stolíka“. Navštívil Aloysianum, založené biskupom kniežaťom Aloysiom Wolfom, kde nájde byt a celé opatrenie 40 žiakov gymnazistov, ktorí sa majú tam i ku štepárstvu. So zvláštnym záujmom si obzrel a opisuje hospodársku školu a jej príslušnosti, akoby ožívaly v ňom hospodárske reformné snahy, hlásané už v Hronke. O Lublani utvára si svoj konečný úsudok: „Vůbec v Lublaně se národnosti krásně rozviňuje, netoulá se po theoriech Bůh ví jakých, ale sáhá všudy do života. Gerlici (hrdličky) slovenské vyšel právě díl 4-tý. Na ulici vesměs jen slovensky slyšet, úřadníctvo však i německy. Nápisy jsou všude nejprve slovenské, pak německé. V každém chrámě káže se každé neděle třikráte; jest pak 32 chrámů; toliko ve dvou chrámích káže se jednou i německy. Kmen tento má jistou budoucnost, truc sočivému hledění na to jeho a našich nepřátel“.

Na ďalšej ceste k Terstu pršalo, preto Kuzmánymu nechcelo sa navštíviť povestnú jaskyňu v Postojnej (Adelsbergu), „nebo jeskyně kapajícího vápence (Stalactit) jsou všecky sobě podobné“. Videl bol Bradlo u Agtelku, a táto že je i na veľkosť tamtej podobná. Zato však syn Pavel, idúci za otcom, si ju obzrel. Kuzmány, otec, nechcel tu ani postávať, lebo „toužil viděti moře!“ Ráno o 7. došel do Občiné a „po prvníkráte v mém životě spatřil jsem moře. — — Θάλασσα! zavolal jsem nevdojak hlasitě; a samému mi bylo divno, kterák se to stalo, že jsem právě greckým jazykem Adrii pozdravil. Neočekávejte opsání citů, jako se mne teď zmocnily. Viděl jsem rozličné velikánské věci v životě; velkolepé vrchy, hrozné povodně, strašné bouře, divoká blýskání, zuřivé požáře, rachot hromů a sičení povětřic; i topil jsem se již jednou; i hrom udeřil do střechy nade mou hlavou, a přeletěl vedle mne ani jen tři kroky; nejsem bez citu, když hledím v noci na jasná nebesá a volám na Siriusa, kosu (Oriona), korunu, Aldebarana, štít našeho Sobjeského, kterým ochránil město mého císaře před vztekem divých půlměsíců Muselmanů: ale tato velikanskolepá, ohromně tichá všemohoucnost Boha nebes i země, která se k srdci člověka hlásí, když po prvníkrat uzří moře, to se mi ještě, aspoň ne tak, nikdy nezjevila. Co jsem cítil, když jsem to slovo ???????, nevdojak hlasitě vykřiknul, jen s tím citem srovnati mohu, který se vždy hne v útrobách mých, když čtu: „Na počátku bylo slovo, a to slovo bylo u Boha, a to slovo byl Bůh!“ — — — Nedbal bych věru, kdyby ten cit co skala mohl zkamenět. — — Celá Terst pod námi do půl kola po přístavu, a stěžnů lodních celý les! a tam lodě, i tu lodě, a tam se kouří z jedné lodi malounké, co škrupina z ořecha; toť parník odněkud, a tam a tam ještě dále lodě s rozestřenýma křídelkama co motýlky; a však to moře do vrchu vystupuje, a do jak širokého, dlouhého: ó, kýž nemám sto očí, kýž nic nejsem, než oko! Hospodině! — — “. Vzal si pokojík s výhľadom na more, ľahnul si na okno a hľadel dlho, dlho. Potom, nevšímajúc si ľudí, budov, šiel rovno na Molo S. Carlo, zasadnul si a díval sa na more. I okúpal sa v ňom.

V Terste už dobehol syn otca a spolu obzerali zvláštnosti mesta, v prvom rade kostoly, potom budovu Tergesteo, v ktorej sú obchody, výstavy, sbierky umelecké, starožitnícke. Navštívil slovanské kasíno, ktoré má 140 údov, skoro všetky slovanské časopisy, aspoň juhoslovanské všetky, ale čitateľov našiel tam len dvoch. Podíval sa i do kasína gréckeho a nemeckého, ale i tam našiel len tak málo čitateľov. „Vůbec život společenský zde, jako po celé Itálii, jest jen večer“; Kuzmány však ztrávil večer na byte, „anť se v divadle nehralo“. Zarmútilo ho vidieť všetku surovinu z Anglie, s ktorou naša surovina nemôže závodiť. Je tam i mnoho Angličanov, hoc sa ich počet stále umenšuje. Potešilo ho počuť, „že jsou našinci spůsobnější pracovníci. Naleznul jsem tam jednoho z vyšších mechaniků, Slováka, z Černé Lehoty v Gemerské stolici, p. G. Podhorského, výborného a váženého mladého muže; pak jsem slyšel, že v Tersti více Slováků jest, jmenovitě p. Kozík, pocházející z B. Bystřici, stolař — a millionař. On jest, který parolodě z nitra mistrovským náčiním zaopatřuje; má letohrádky tak nádherné, že i nejvyšší osoby je časem za obyt sobě vyvolují. Na ulicech neslyšíš než italiansky a slovensky, len jistý jazyk, který se vyše Mariboru počíná“, Na Corso obdivoval množstvo ľudu a na námestí zadíval sa na trh rýb.

Z Terstu odišli ráno 24. augusta; prvý raz loďou po mori. Kuzmány asi neodišiel s paluby za celých 51 hodiny. Podíval sa na štihlú a vysokú vežu Aquileju, ale zas len more pritiahlo jeho pozornosť. „Hladina mořská, nikdy z cela tichá, avšak jen houpavě se vlnící, neprestajně jinou a jinou podobu brala na sebe, přerozličné tkaniny představující, hned jako damask, hned jako chlupaté soukno, hned věnce květů, hned jako větvě a chrastinky vypodobující. Co mne velice zaujímalo, bylo to, že kudy loď šla, zanechala šlapěje za sebou jak daleko jen zrak sáhal, co předce více hodín trvati muselo — —. Asi tři hodiny prvé, než jsme do Benátek doplavili, již je bylo vídět, kterak tato mořská královna temeno své vzhůru vyzdvihla. Baně kostelů a věže zrovna z vody vystupující působily zvláštni dojem; až jsme pomezi sihoťkami sem a tam se točíce, zrazu viděli pred námi Slovenský břeh (riva de Schiavoni)“. V Benátkach ho už čakala manželka s dcérou a so synom Petrom. Prvá cesta ho viedla na vežu sv. Marka, potom do chrámu. „Již v nádherných předsíněch zaujme tě neznámy, nikdy pctud netušený cit; jak jsem dnu vkročil, domníval jsem se, že jsem do nějakých afrikánských katakomb vešel. Báně, stěny, pilíře, podlaha všecko samý mosaik, a ty změravené podoby svatých, to přenáramné množství rezbářskych a sošníckých kusů, prehnutá vlnovitě podlaha; ta síla kaplí, obrazů, to třpýtění hrubé pozlátky, ty sloupy z drahého kamení atd. atd. ty celé kompanie cizinců, jimž cicerone (vůdce) nějaký všecko vysvětluje, sem a tam mezi všecko to chodící kněží, vykonávající rozličně cirkevní obřady: to všecko člověku cele pomoutí hlavu. Šel jsem ven, nebo po prvníkráte člověk tam dlouho nevydrží“. Poobzeral si všetko, i zbrojárňu a lodiarňu protekciou evanj. kňaza v Benátkach, Witchena. Oslovil Dalmatíncov, začujúc ich slovanský hovor. Opýtali sa ho, z kadiaľ je? „Z ďaleka ode Tatry, ze Slovenska. To z Arvy, z Oravy?“ Já jsem se divil, jako těmto lidem napadla naše Orava, až jsem se s nimi porozuměl, že oni Horvátskau Arvou i Oravou nazývají“. Na Lido nasbieral za veľkú škatulu „roz1ičných škořepin, krásnych a nejrozmanitějších“. Večer pri mesiaci naslúchal spevu „Slovanů dalmatinských“, ktorý dochodil k nemu z ďalekej lodi. 29. aug. opustil Benátky nocou, „nebo toto ligotání moře, jeho vln hra proměnistá a duhovitá barevnost krupejků, které se po hrebeně vln vesly učiněných spůsobuji je čosi kouzedlně půvabného, žebys hned v to skočil, kdyby to nebylo tak nebezpečné“. Takto sa odobral od mora, ním tak obdivovaného; ušiel pred jeho kúzlom a pôvabom v noci.

Syn Pavel však zaznamenal o otcovi, že mimo obdivovania mora a mesta použil pobyt v Benátkach i ku štúdiám, chodil do bibliotéky.

Roku 1853, dňa 31. mája, stihla bolestná rana otcovské srdce Kuzmányho, umrelo mu najmladšie dieťa, dcérka Hermína Karolína Zuzana, v 9. roku života. Ako si miloval dietky a menovite i toto najmladšie, poznávame z hlbokého žiaľu, aký prejavuje. Odpovedajúc na vyslovenú mu sústrasť, píše: „Tvůj list mne z cela neočekávaně a právě proto tím příjemněji překvapil. Děkuji Ti srdečně za vyjavenau spoluútrpnost. Co sem na dcérečce té ztratil, to se ani mně opsat nedá, ani jinému snadno pochopit, než kdo v podobném pádu se nalézal; ač i tehdáž: duo cum faciunt idem, non est idem. Bylať mé poslední dítě, na dařích duchovních od Boha nejbohatněji nadané, zrostu tak ušlechtilého a půvabností tak mocnau ve všech jednání vládnaucí, 8 1/2 letní, že nebylo člověka, kdoby jí jednauc poznav nebyl zvláště zamiloval. Rána, smrtí její mi zadaná, nezacelí nikdy; čas snad snesitedlnější jí učiní. Bůh Tě chraň podobného zkormaucení“.[275]

Ako miloval túto dcérku, vidíme i z poznámky, ktorú urobil do rodinnej Biblie: „Dieser Engel ist uns vorangegangen“.

Možno, aby rana znesiteľnejšou bola, podniká Kuzmány cez vakácie cesty na rodné kraje. Ešte toho istého roku, hneď v prvé dni augusta, strojí „na naše strany“. Tak píše v tom istom dopise: „Budeli mi možno, a budeli povětrnost příznivá, snadže navštívím na jeden týden Korytnici; tehdáž neopominu i k Tobě přijíti. V Bystřici nehodlám se, než jen za několika dnů pobaviti, kde ostatní čas ztravím, to se teprv rozhodne, až tam dojdeme“.

Philadelphy chcel vypraviť syna na jaseň tohože roku 1853 do Viedne na štúdiá. V liste pýta pomoc od Kuzmányho. Pri tom zmieňuje sa i o pomeroch liptovských. Kuzmány mu odpovedá: „Buduli na živě a přijdeli syn Tvůj k nám, to jist býti můžeš, že bude míti na mně zástupce a přítele úpřimného. — Zprávy Tvé o mojích známých a přátelích v Liptově, byly mi velice milé. Hodža nikdy nepíše. Pozdrav všecky, kteří mne ještě mají v paměti. Bůh Tě opatruj i domácích Tvojích! Tvůj úpřimný přítel Kuzmány“.[276]

Ale v nasledovný rok aspoň jeho manželka nemohla sa vydať na väčšiu vychádzku. Dňa 27. júla r. 1854 narodila sa im dcérka, náhrada za Hermínu. Ako poznačil Kuzmány, narodila sa o 1. hod. ráno. Pokrstili ju 7. augusta na meno Flora Karolína Marta. Koho si povolal Kuzmány za krstných rodičov tu vo Viedni, nevieme, ich mená nenaznačil, ako pri prvých dietkach. Flóra bola šiestym a posledným dieťaťom Kuzmányovcov.

V čase profesorovania nezaoberal sa Kuzmány poeziou. Bol priveľmi zaujatý vedeckými prácami. Vieme, že Kuzmánymu poezia nebola zábavou, ale trudením, vážnou prácou; preto v tomto čase nemôhol jej dopriať chvíľky.

Popri profesorských štúdiách a prácach pomáha v tomto čase pri Naučnom Slovníku. V smysle dohovoru s Palackým v 141. čísle Slovenských Novín r. 1851 v článku „Vyzvání ohledem konversačního slovníka česko-slovenského“, oznamuje slovenskej verejnosti, že zaujatosťou Českej Matice, za hlavného redaktorstva Palackého, má byť vydaný Naučný Slovník. Vyzýva slovenských spisovateľov, aby prispeli článkami o slovenskej zemi a historii, a vôbec o všetkých veciach slovenských. Príspevky, články majú posielať na Kuzmányho, ktorý ich má usporiadať, do tlače pripraviť. Sám pracuje tiež na článkoch, ba z počiatku skoro len sám, a to zväčša na článkoch z oboru cirkevnej, protestantskej historie a teologie.

Od tohoto času datuje sa Kuzmányho priateľstvo s Palackým a ich dosť husté dopisovanie. Z dopisu Kuzmányho vysvitá, že sišli sa vo Viedni a na prechádzke si pohovorili o zamýšľanom Naučnom Slovníku. Po tejto rozmluve píše Kuzmány Palackému: „Úkol práce Vámi mně a skrze mne mojim rodákům svěřené, není přísně ohraničený, aniž, arci, lze nepohnutné meze v tom položit. Přijetí neb zavržení článku ovšem od Vás záviset bude; já však volil sem snad i zbyt široké pole si vytknout. — — Naleznete však mezi nimi i některé bohosloveckých a zvlašt cirkevno-historických článků názvy. Chci se k vypracování jejich nabídnout, poněvadž — upřimně mluvě — něco se obávám, aby do zlých rukou neupadli. Katolické bych arci katolíkům svěřil. Račte mi tedy umysl Váš strany těchto predmětů vyjeviti, jen, prosím, učinte to čím spíše, aspoň do konce Července, nebo jaknáhle ferie naše nastanou, půjdu na Slovensko kdež je ztráviti obmýšlím. Pověst o nemoci Vaší naplnila nás všech velikým strachem: tím větší radostí sme splésali, uslyševše o vyzdravení Vašem. Všemohoucí Bůh nedejž to, aby Ste již nyní národu našemu byl vytržen; on zdržuj Vás pro blaho jeho mnohá léta“.[277]

Kuzmány chodil po Slovensku v týchto prázdninách a o tom píše Palackému: „Jakož sem se Vám i osobně a ústně i potom zvláštním psaním k tomu zavázal, že cokoli v moci mé jest, to strany Naučn. Slovníka milerád učiním: podle toho i skutečně posavad pokračoval sem. Mluvil sem na Slovensku s mnohými, jiným psal sem, jiné požádal sem skrze mé přátely. Slíbenoť mi z více stran dosti mnoho. Navrátiv se ale v prostředku Říjnu do Vídně, slyšel sem o nějakých nesnadnostech v té věci, ano pochybné zdálo se tu některým, zdali z toho teď něco bude. Tím radostněji překvapil mne Váš list od 26. Nov.“[278] Za tým Kuzmány znovu sa porozpisoval a napísal i oné vyzvanie do Slov. Novín. Ale prihlásil sa len Algöver a pozdejšie Záborský, aspoň na tento čas.

Ako vážne a svedomite bral Kuzmány svoju úlohu pri písaní jednotlivých článkov pre Naučný Slovník, poznávame z jeho slov Palackému: „Výslovně však připomínám, že na udaném v tom seznamu článku Abrahamité pracovat nebudu, podrobnosti sekty té z důvodních praměnů nejsou mi známé, a pouhým překladatelem být článku, jakž se v Ersch — —, v Conversačním Brockh. Sborníku a jinde nachází, to se příčí mému duchu“.[279] Slová tieto vrhajú svetlo i na všetky diela Kuzmányho.

Jednako vo vydávaní Nauč. Sborníka boly mnohé nesnádze, ktoré sa musely vliecť za dlhý čas. Ešte z listu Kuzmányho môžeme sa dočítať o niečom takom: „Pro mlčení Vaše utvrzuji se v domnění mém, že buď Ste sám od předsevzetí svého strany Naučného Sborníka upustil, buď odporem protivníků díla toho sražen. Jestliže tomu tak, račtež, prosím, články mé buď p. Winklerovi, posluchači mému, buď p. Janatě, teď v Praze bydlícímu, — který z obou toto mé psaníčko k Vám donese, odevzdati, aby je zpátkem k rukou dostal“.[280] A keď na tento čas ešte i nie, ale pozdejšie vydávanie Slovníka muselo ísť ťažko, lebo za tých 15 rokov, ktoré uplynuly od započatia prác so Slovníkom až do smrti Kuzmányho, tento zašiel len po literu K. S článkami jeho stretáme sa až po sväzok, ktorý vyšiel v roku smrti jeho; v ďalších sväzkoch nieto jeho príspevkov. Pozdejšie prihlasovali sa už i iní pracovníci zo Slovenska, ale v tejto začiatočnej dobe, zdá sa, pre boje o spisovný jazyk slovenský, nehlásil sa skoro nik.

Priateľstvo medzi Kuzmánym a medzi Palackým avšak vzrastalo. Posielali si do daru svoje Práce. Palacký bol poslal Kuzmánymu svoje dielo, Dejiny, a Kuzmány mu ďakuje: „Dílo Vaše dějin husických mnohem jest vznešenější ze vší strany, než aby mu buď chvála od kohokoliv na vážnosti něco přidati, buď hana těch, kterým „pravda oči kole“ na důstojnosti jeho něco ujati mohla. Že Ste mne krásným výtiskem jeho poctiti ráčil, způsobilo mi radost nesmírnou; děkuji Vám za to slovenskou, vroucí srdečností. První díl spisu toho nosil sem sebou po Slovensku v minulých prázdninách, a radovali i těšili sme se v něm mnozí, radostí velikou. Teď sem ten díl hned daroval jednomu z mých posluchačů.“[281] A pozdejšie zas „Za knihy, kteréž Ste mi darem poslati ráčili, uctivě Vám děkuji. O, kdyby jen aspoň po rok 1630 bylo mohlo dílo historie národu českého za času volnější censury postoupiti!“[282] Podobne sa vďačil i Kuzmány, posielajúc vždy dva výtisky zo všetkého, čo vydal sám, alebo k čomu prišiel, jeden pre Palackého, druhý pre Šafárika, ktorého dáva vždy úprimne pozdraviť. A vždy s najväčšou úctou hľadí na oboch týchto, i v jeho očiach veľkých mužov — Slovanov.

Takto zaujatý celé dni prácou a dopisovaním, v ktorom javí záujem o všetko, čo sa v národe robí, dopytuje sa alebo sám informuje, večerami vďačne hľadá vyrazenie v spoločnosti svojich synov a v šachovaní. Pavel Mudroň spomína vo vlastnom životopise, že keď študoval vo Viedni, už začiatkom rokov 60-tych, boli tuhí kamaráti s Pavlom a s Petrom Kuzmánym, navštevovali sa a od nich sa naučili i šachovať.



[269] Na Zechentera.

[270] Adamovi Philadelphymu.

[271] Na Zechentera, 3. marca 1851. N. Mus. v T. Sv. M.

[272] Dopis Hankovi. Vídeň, 8. Dec. 1858. N. Mus. v Pr.

[273] Rozpomienky a kresby. Klobúk.

[274] Slovenské Noviny. Vídeň, 1852, č. 105., 113., 115., 116., 118., 119.

[275] Na Adama Philadelphyho, 26. júna 1853. N.M. v T. Sv. M.

[276] Dopis Philadelphymu. Vídeň, 3. marca 1853. N. Muz. v T. Sv. Martine.

[277] Dopis Palackému. Vídeň, 18. Června 1851. N. Mus. v Pr.

[278] Dopis Palackému. Vídeň, bez data. N. Mus. v Pr.

[279] Dopis Palackému. Vídeň, bez data. N. Mus. v Pr.

[280] Dopis Palackému. Vídeň, 28. Marca 1852. N. Mus. v Pr.

[281] Dopis Palackému. Vídeň, 2. Února 1852. N. Mus. v Pr.

[282] Dopis Palackému. Vídeň, 22. Máje 1852. N. Mus. v Pr.





Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.