ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Prislav z hája pohnuv na širú okruhľinu ovce
Z uprímním sa zešol Ďivkom, čo tam od svitu pásel;
I k ňemu blíž tučné priženúcí stádo vireknul:

PRISLAV
Ďivko, milé všaďe pesňe, milé všaďe vízvuki píščal,
Ohlasujú sa polom; ťeba ľen jeďiného sem ešče,
Buď spívať, buď na hlasitú fajfarku prebírať,
Ňeslíchal. Včil pod belaví, u jazerka virostlí,
Poďme topol; v ťemném tu buďeš chládečku mi spívať:
Neb tvoje ze všeckích najradšej hrdlo počúvám.
10
I vtedi keď toto zňí a milostné ohlasi dává:
Ňech ťicho je slávík, ťicho ňech sú všecci pasáci,
Listi sa vác ňetrasú, a mučáňí stáda opusťá.

ĎIVKO
Až do včil sa ďivím, a celí dozaista na misľi
Sem vitržen, jak po strašnéj téj búrce večernéj
Všecko je, kam ľen zreš, pekňejšé, všecko veselšé.
Jasné krásňejšej mihotá sa prúhami slnko,
Krásňejšej kľenutú pomodrává obloha víškú,
Každí strom, každá napitá omladla travička,
Ptáci koľem ščebocú, pastírská dúčela hvižďí,
20
Lichva na pastve bučí a radostné strečki vivádzá.
Dobroťiví je Perún, aj keď nám hrózu naháňá.
Než keď máš toľikú včil chuť naše pesňe očúvať,
Tvú naplňím žádosť. Radšej do chládku pod hustí
Kročme javor, prostred tích dvoch polahunki ťečúcích
Nakloňení prameňov: tam nám buďe naproťi zrovna
Tá lipa ohromná, visokím čo sa nad hrobem otca
Sláva hrdá spíná, a celí do sťínu zavírá.
Jak spaňilozrostlé v najďálšú od spodu šírku
Rozkládá haluzí, a pomáľi do víški sa úží;
30
Až v posľed ťemenom príkrím a na konci už ostrím
V jasnomodrích ňebesách a ňevidnéj mizňe visosťí,
Žádní ešče veter, žádná jéj prívalu besnosť,
Žádná ešče aňiž hromová ňeublížila búrka.
Tam nám lúbežnú ze virostlích na hrobe kvítkov
Príjemné vetríčki budú k nosu vóňu donášať.
Tam sem i ďňes míňil, jak indá vždicki čiňívám,
Keď na blíze pasem toho posvatného mňe místa,
Ešče zaísť, a milú zaspívať Slávovi chválu.
Na blúdné tu zatáď pozamerkuje ovce Žeľislav,
40
Čo pri duboch na obušku seďí, a na Hodku naríká.

PRISLAV
Jestľi mi zaspíváš ňejakí o tem otcovi dávném
Chválospev, krásnú darujem ťi lahvičku, ňedávno
Vihrátú, keď sem z Bolkom sa potíkal o závod.
Štvorhranaté k spodnéj pridané má dúžce nožički,
Štvorhranaté okruhlú nad vrankú hrdlo; na jednom
Denku je sud prekoťen s točkú, a na temto ohibkím
Vencovaní révím, bachratí a ku obďivu tuční
Korša seďí, a mladá mu viďírá číšu Rusalka.
Než na druhém švárnú plodonosní Kúpala prácú
50
Vikrojení vstává. Pres oheň jemu k ucťe horící,
Švizkonohí mláďenci a hibké ďevčata skáčú;
Částka pri tom spívá, zviklé hri a pľeski vivádzá;
I strážní paľicú svím nad rolňíkem a lichvú
V ďálce Henil bedlí, a na jích radovánki sa ďívá.
Ešče aňiž sem ráz ku mojím ju ňepristavil ustám,
Neb ďňes prvníkrát zvesená z boku techto sa vídá.
Tam teda išľi porád, a ťichunké medzi potóčki
Pod krásním javorem na voňícú sadnuľi dúšku;
I spaňilohlasní započal tak Ďivko ve sťíňe:

ĎIVKO
60
Zazňi mi vždicki prvá o Slávovi, zazňi posľedná
Vždicki peseň. Veselí, kedikoľvek hráťe, pasáci
Začňiťe vždicki na ňem, na ňem aj dokonajťe; maľičkích
Hlásícé jeho česť chválospevi učťe chovancov,
Spívávajťe o ňem drobním i vi matki ďeťátkám.
Každí háj, každí na horách kopec, úskala každá,
Každí též údol veľké jeho méno ozívaj.
Jak dubi svíb, jak sosňe klokoč, jako jahňadi lésku:
Tak jeďiní on sám všeckích na všecko premáhal,
Aj na čnosť aj nábožnosť aj na vťip a múdrosť.
70
Zhusta bohom sochi pod stromovím, a chrámi na zvíšních
Vistavoval kopcoch; ročité slavnosťi a svátki
Ustanovil, spolu jak bi sa cťiť mali, spósob ukázal.
Oltárom každí ďeň obeť vikonával, a núdzním
Každí rok polovic rozdával statku pasákom.
I preto mu ščedrí bohové požehnávaľi najvác:
Jak sa na jar sťeblí po ňivách jak trávi po močních
Rozmnožujú lúkách: jeho tak rozmáhaľi stáda;
Ňikdo aňiž bi ňebol misľel, že bi ňekdo ve krajňe,
Bár najmožňejší, toľkú mal statku majetnosť:
80
Neb krava neb žádná jalová mu ňezostala kozka;
Než každá jadrné a zdárné dvojčata láhla.
Ba dvakrát po dvoch v roce dávali ovce barancoch,
A k tomu ešče celé vicecať ňevládali mléko.
Ňikdá vlk, ňikdá morová jích nákaza ňetkla:
Neb kaďe pásával, tam zlí vlk bál sa ukázať,
Tam jahňicám zhubní motoľečňík ňikďe ňerostel;
Ňikďe jakékoľvek škodľivé ňeviháňalo bílí;
Ľen sama najzdravšá a prechutná bujňela tráva.
Vatšú všecko radosť, vatšú ponabívalo rozkoš,
90
Hojňejšá a milostňejšá oplívala krása,
Ptáci trikrát lúbežňejším ščebotávaľi hláskem,
A kvíťí naporád vďačňejšú dímalo vóňú.
On vždi nové a bohom vzácné chválospevi zňíval;
Žáden aňiž sa s ňím pískať neb spívať o závod
Ňesmel dať: poňeváč sama spev mu nadíchala Umka,
Sám vlastnú daroval ho Veľes mláďenčeka ešče
Píščalkú; a na tú, jako sám hrál, hrávať učíval.
Pastuchové, že ho vždicki raďej maľi, než jahňa mléko,
Než ranní včela kvet, hustím k ňemu zástupem išľi
100
Buď spevi, buď starodávňejšé viprávki očúvať.
On jích múdro učil mnoho ľepšé stáda chováňí,
Lékmi ňemoc zahnať, chutňejšé sirce robívať,
Zem na brázdi orať, ščepovať strom a révi saďívať:
Neb na polách až doňho samé ľen rostaľi plánki,
Ešče ňebol vinohrad, madovec ľen k nápoju slúžil,
Rozvaďeních pri meril, pošlé z besu hádki porovnal;
Tak že na ňem rózné obojích prestávali stránki:
Všecko mu práli milé a za múdrú žehnali raddu.
Často bohom ščedrú napomínal poctu konávať,
110
Dobre čiňívať iním, a život vésť poškvrni prázní.
Neb že mnohem vatšú bohové nám odmenu vráťá;
Ňikdi aňiž sladšéj že radosťi ňemóžeme cíťiť,
Vác sa ňičím poťešiť, než dobrím na sveťe čínem.
Lepšej toľko seďem že ovec pásť dosťi chaterních
S čistím je svedomím, než ze zlím dva tri ťisíce.
Jak je preňeščastní, kdo sa ňeprávosťi dopúščá,
Bars bi i najmnožším oplíval statku bohatstvom.
Kdož jeho údatnosť a ohromnú vládu zadosťi
Vichválí? koľké ludožerné potvori zňésol,
120
Koľko pobil hrozních, s cudzéj sem končini došlích,
Zbojňíkov, čo naším pobrané odháňaľi stáda
Pastírom; jeďiní sa aňiž ľen spátki ňevráťil.
Než pozatím, do svéj bohové keď ho slávi preňésľi,
Túto mu náramnú podvihnuľi hroblu rodáci;
A stred hrobľi takí na kameň popridávaľi nápis:
Slávovi táto daná od svích je památka, že stáľe
Dobre čiňíval iním, a pravím bol pastuchov otcem.
Tam tri celé dňi ho pretrúchlú oplakávaľi pesňú,
Zvíjaľi vence na česť a prehojné trúsiľi kvíťí;
130
Krem toho pastírské naporád vikonávaľi ihri.
Než po časoch, saďené keď na hrobe vihnalo kvíťí;
Keď vókol zimozel, pnúcí do visosťi sa breštan,
Rozkloňené hrabuťí; a plané povirostali rúže:
Krásnoperí doľeťel tam pták; a že stáľe ve sťíňe
Tak spaňilé zvučním prehudával pesňe hrdelkom,
Sám jako Sláv; že porád ve ďňe i v noci Sláva naríkal,
Slávíčkem ze Sláva daním ho volávaľi ménom.
Než sami též, abi stáľejšá, tá nežľi je hrobla,
Ve vďačném krajanov sa chovávala srdci památka:
140
Jednú všecci mislú sa ponazvaľi od ňeho Slávi.
Tehdi zakáď Váh ťécť, a na svém stáť záklaďe veľké
Tatri budú, i zakáď jeďiní ľen zostaňe pastír:
Ňikdá tak slavné a pamatné ňezhiňe méno.
Zazňi prví teda vždi spev o Slávovi, zazňi posľední;
Každí luh, každá z doľinú hora Sláva ozívaj.
Tak lúbežnohlasí tam spíval Ďívko; a Prislav
Ešče, jak už prestal, za dlhú bol chvílu počúval:
Až prebraní reknul: Jasné mňa za rána slňečko,
Černí sťín a milí o poľedném úpeku chládek,
150
Po skonaném ďňi ťeší mňa večerná oblohi žára;
Vácej však mňa ťešá takové o Slávovi pesňe.
Než ti na už lahvičku, a maj si ju náhradu za spev.