ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Hlava první

Pancéřová tvrz. — Odvážlivé odhodlání jednoho mladíka ztéci pancéřovou tvrz útokem. — Duchaplnost a bílé kamaše.

Nejrozšířenějším časopisem byl zajisté rodinný list ,Slovanský bazar‘.

,Slovanský bazar‘ byl starožitný list a velmi úctyhodný; tak úctyhodný, že na něm rostl mech. Byl to orgán vetchých starců, kteří v mládí rozpínali svoje orlí perutě, aby letěli ke slunci. K stáru dožili se pocty, že se stali členy Akademie.

Tito starci tvořili železný kruh, do kterého nedovolili vstoupiti žádnému mladému literátu. Mladí spisovatelé vyslovovali se o ,Slovanském bazaru‘ pohrdlivě, ačkoli by byli rádi, kdyby tento list přijal jejich práce, neboť býti uveřejněnu ve ,Slovanském bazaru‘ znamenalo uznání.

Uměleckou část listu doplňovala paní Antonie Zelenková, píšící pod pseudonymem Manon de Camembert, módní, společenské a všelijaké jiné ženské glossy. Pak tu byl zábavný, šachový a hádankářský koutek; mimo to měl ,Slovanský bazar‘ domácího grafologa, jenž se celkem lichotivě zmiňoval o intelektuální výši abonentů, mírně káraje jejich chyby, jak je byl vyčetl ze zaslaných rukopisů.

Jak řečeno, byl ,Slovanský bazar‘ pancéřová tvrz na sedm zámků uzavřená. Avšak přece vyskytl se nepokojný mladý literát a ten si vzal do hlavy, že dobude pancéřovou tvrz útokem. Onen mladík slul F. X. Božec a dobyl v literatuře několika pozoruhodných úspěchů. Byl prudký, temperamentní a eruptivní jako gejsír na ostrově Islandě.

Ovšem jeho nepopiratelný talent literární byl by mu málo platný a neopravňoval by ho nikterak ke smělému přání vstoupiti v kruh spolupracovníků ,Slovanského bazaru‘. Avšak F. X. Božec měl známého, jenž měl jakési vztahy k rodinnému časopisu. Tento známý patřil k pražské společnosti a byl, přesto, že měl dokonalou pěšinku, dlouhý nehet na malíčku a nosil bílé kamaše, docela chytrý člověk. Říkali o něm ve společnosti, že je tak duchaplný, že se to na synka z dobré rodiny ani nesluší.

Nuže, F. X. Božec vzal jednoho dne rukopis svého nejnovějšího románu a vydal se k svému známému.

Hlava druhá

Ve které se vypravuje, jak se z baráčníka Smoly stal najednou statkář Javornický. — Je Pondělíček veselý společník? — Kam s Helenkou? — Hodně svateb neškodí.

„Čím mohu sloužit, vážený příteli?“ otázal se pan Adolf Šedivý mladého literáta, usadiv jej do klubovky, „poslužte si cigaretou, prosím —“

„Mám na vás prosbu — nevím, jestli vás mohu s tím — mám nový román — chtěl bych do ,Slovanského bazaru‘,“ zahovořil rozpačitě F. X. Božec.

„A, podívejme se! Do ,Slovanského bazaru‘, to je hezké, no, prosím, ukažte to svoje dílo. Podíváme se na to, a já vám řeknu, co a jak.“

„Smím vám jej přečísti?“ otázal se mladý spisovatel, rozkládaje rukopis.

„Ó, prosím, velmi se pobavím, projdeme to spolu,“ pravil laskavě Adolf Šedivý. „Název románu —“

„Jmenuje se ,Nepoddajní‘ a je to román ze selského života.“

„Hm,“ odtušil pan Šedivý, prohlížeje si se zálibou svoje pěstěné ruce. „Název se mi zrovna, tento… ,Nepoddajní‘ to je jaksi, jak bych to řekl, příliš… rigorosní, nebo tak nějak… Navrhoval bych ,Rodina statkáře Javornického‘.“

„Ale to by nešlo,“ odporoval F. X. Božec, „vždyť on se, prosím, nejmenuje Javornický. Jak by se mohl nazývati Javornický, když má osm strychů polí… četná rodina… zápas s drsnou horskou přírodou… brambory a zelňačka denní výživa… chléb černý, ovesný, jako pochoutka, vzácnost, prosím… ječné placky pouze na veliké svátky: Jmenuje se Smola, když dovolíte!“

„Ale, to už, prosím, odpusťte,“ přerušil ho pan Adolf vstávaje, „nesmíme, drahý příteli, bráti tak tragicky, je-li to ,Slovanský bazar‘. Mějte ohled na čtenářky, jsou to vesměs dámy z lepších kruhů, copak by to bylo: Baráčník Smola — hromada dětí — v jizbě to ošklivě páchne, fí! — a což hrdinka románu! Chodí pouze ve spodničce, či jak? — veliké nohy — červené ruce — ztrhaná prací — ale to nejde, velectěný! Učiňte, jak jsem vám radil: Není žádného Smoly, ale vystupuje tu statkář Javornický, veselý, žoviální a má rád společnost. Venkovský kavalír, na krejcar nehledí — to je přece něco… Musím vám prozradit jednu maličkou, avšak značně významnou podrobnost: Ředitel tiskárny ,Slovanského bazaru‘ jmenuje se Javornický a ten by měl ohromnou radost, kdybyste jej takovým způsobem glorifikoval. Víte, napište, že ten Javornický hraje výtečně dardu a že toho přítele, jak se jmenuje ve vašem románě — Jiří Hartvík, tuším, obehrál o pár tisícovek.“

„Nejmenuje se Jiří Hartvík,“ odvětil mladý literát vzpurně, „alébrž Pondělíček, a je to písmák a menšinový pracovník. Karty nehraje, věří v příchod Kristův — a — vůbec není žádný veselý společník!“

„Pak přiznáte, velectěný,“ pronesl pan Šedivý, dívaje se do zrcadla, „že takový Pondělíček nemůže býti přítelem pana Javornického. Nemysleme na příchod Kristův, ale spíše na to, jak bychom uspořádali v krajském městě bál, kde by se statkářovic hezounká dcerka Květuška zvláště vyznamenala… Tam uvidí po prvé pana Jaroslava, sympatického inženýra, syna továrníka hospodářských strojů —“

„Může se tedy jmenovati Javornický,“ vzdychl F. X. Božec zamračeně, „ať je statkář, ale jeho dcera není žádná Květuška, ani opovážit — a miluje, abyste věděl, zkaženého studenta, jenž je básník a katolický mystik!“

„S katolickou mystikou jděte k čertu,“ odpověděl podrážděně elegantní přítel, „varuji vás, abyste si s ní zahrával… Za katolickou mystikou skrývají se obyčejně židi. A s tím chcete do ,Slovanského bazaru‘? Oho! Jó, taková pravá, nelíčená venkovská zbožnost — poesie svátků a církevních slavností — kradmý polibek milujících srdcí na zpáteční cestě z půlnoční — jó, to je jiný kafe! — Ale, drahý příteli, co to vidím?“ zvolal s úžasem pan Adolf, sprásknuv ruce, „tady píšete o chalupě na spadnutí, okna zalepená papírem, vítr severák vane skulinami — to byste to vyvedl! Tak že bydlí veselý a žoviální statkář Javornický? To musí být stavení jako zámek, červená prejzová střecha svítí vesele do žírného kraje — vzorné chlévy — býk vyznamenaný zlatou medailií — závodní klusáci — čistokrevný hřebec Perun, nádherná zahrada — skvostný skleník… To je něco, panečku! Chalupa na spadnutí? Co je to? Tlení, odumírání, zkáza… dejte do toho perversní rozkoše oděné v mrtvolný pach, katolickou mystiku a máme dekadentní poesii. A hajdy s tím do ,Týna‘, a ne do ,Slovanského bazaru‘! Doufám, že mně dáte za pravdu!“

„Něco na tom pravdy je,“ odpověděl váhavě mladý spisovatel, „ale na druhé straně — děj mého románu jste mně trochu pocuchal. Kam já dám teďkom písmáka a menšinového pracovníka Pondělíčka, he? Kam se poděje zkažený student, souchotinář a básník, jenž miluje statkářovic dceru Helenu? Aha!“

„Nonono, vždyť nehoří!“ konejšil ho pan Adolf, prohlížeje si s uspokojením svoje bílé kamaše, „ponechte si svého Pondělíčka, spánembohem! Uděláme ho šafářem u pana Javornického. Bude z něho dobrý a spolehlivý šafář, uvidíte… Takoví písmáci jsou divousové a všelijací pavouci, ale jsou poctiví a dávají pozor na majetek pánův. A co se vašeho zkaženého studenta týče, s tím už si vím rady. Statkář Javornický dá ho vyléčiti na svoje útraty v sanatoriu, ať to stojí nějakou stovku, co na tom, pan Javornický to může dělat. A pak — počkejte… Už vím: Otec pana Jaroslava umístí ho ve své továrně a bude z něho bystrý pracovník, pravá ruka šéfova.“

„A vidíte, to máte pravdu,“ vpadl mu do řeči mladý spisovatel, záře radostí. „Ať se má také zkažený student dobře. Lidi beztoho myslí, že zkažení studenti a básníci k ničemu nejsou. Tady to máte, hehe! A pan šéf, hodný pán, udělá ho svým společníkem, až pozná jeho skvělé vlastnosti.“

„To zase jdete příliš daleko, velevážený!“ odporoval pan Šedivý, zdvihnuv odmítavě ruce. „Aby pak participoval na zisku? To by nešlo, víte, podkládali by tomu jakousi tendenci… Těm lidem se nesmí tak vycházet vstříc. Ale víte co: Uděláme ho za nějaký čas prokuristou, ať vidí celý svět, že pan továrník je kavalír!“

„Tak dobře, ale kam s Helenkou?“

„Jakou Helenkou, pořád?“

„No, ta Helenka, víte, co měla být dcerou pana Javornického.“

„A tak — no jo… hm… pořád máte nějaké Helenky… Ostatně máte pravdu. Ten zkažený student se musí přece oženit. Čím více svateb, tím více děje. Ó, svatby mají abonentky ,Slovanského bazaru‘ rády! Tak ať si vezme Helenku, dceru toho písmáka Pondělíčka, když už se mají rádi. Bude to slavná svatba — ovšem že ne tak slavná, jako bude míti slečna Květuška s panem Jaroslavem, ale ujde to. Sám pan Javornický půjde za svědka.“

„No, chválabohu… tak jsme ty svoje mladé lidi zaopatřili,“ pochvaloval si F. X. Božec. „Román by byl tedy tak zhruba hotov.“

„Ano, celkem jsme hotovi,“ přisvědčoval pan Adolf. „Ještě jsou tam nějaké maličkosti, které nutno opraviti. Tak na př. tu stávku dělnictva v továrně na hospodářské stroje tam nedávejte, vzpoury a rozbíjení strojů se nesluší, četnictvo stáhněte do stanic a vojsko do garnison. Místo téhle episody můžeme tam dáti třebas oslavu jmenin paní továrníkové — dojemná scéna — něžná ruka paní továrníkové tiskne mozolné ruce dělnictva — hasičská hudba spustí tuš — slzy radosti — dívky v národních krojích a tak dále. Ale, člověče, to vám povídám: Ty svatby ať mně vystrojíte, jak se patří! Úbory svatebčanů popište do nejmenších podrobností. To je nesmírně důležité. Čtenářky jsou dychtivy věděti, jak to nevěstě slušelo. A pak ještě něco: Koukám, ale stařičkého faráře ve vašem románě nevidím! Víte, pan farář, dobrotivý stařeček — šňupne si z piksly — to je jediná slabost křesťanského kněze — nevěstu křtil — učit Boha znát — biřmování — oddavky, ach, to je božské! Promluví krásnou řeč a všecky rozpláče.“

„To bude nádherné!“ zajásal mladý literát, „vy to ale dovedete, mě jste samotného dojal!“

„Ó, to nic,“ odpověděl skromně pán s bílými kamašemi, „to je maličkost. Takové romány, eh — za nějaký čas se budou dělati strojem. Ó, pokrok je veliká věc!“

„Ba, veliká věc!“ souhlasil F. X. Božec. „Ale co myslíte? Je ten kousek teď dobrý? Vezmou to ve ,Slovanském bazaru‘?“

„Ctěný příteli, nedávejte svých pochybností najevo,“ odpověděl důstojně pan Adolf, „urážíte mne… Řekne-li Adolf Šedivý, zvaný Doda z promenády, slovo, tak platí. Ačli ovšem provedete věc dle mého návodu, varuje se všelikých… é… literárností!“

„To se vystříhám,“ sliboval mladý spisovatel pevně. A vysloviv svůj vřelý dík, rychle se poroučel.

Hlava třetí

Podivuhodné jsou cesty páně. — Nedotýkejte se bolavých zubů, nebo poletíte.

Po nějakém čase nesl svůj rukopis dle návodu Adolfa Šedivého přepracovaný do ,Slovanského bazaru‘. Bylo mu řečeno, aby si přišel za nějaký čas pro odpověď.

Když pak uplynulo několik neděl, objevil se F. X. Božec v redakci.

Hlavní redaktor byl přítomen. Když se F. X. Božec představil a vysvětlil mu účel své návštěvy, tu se najednou vetchý stařeček strašně rozkatil.

„É — te-te-te… é… vy jste ten Božec! A vy, pane Božec! Vezměte si svůj… e… rukopis… a… klobouk… a ven! Povídám: Ven!“

„Vážený mistře,“ chtěl cosi namítnouti zdrcený spisovatel.

„É — tento — teď jsme vážení mistři! A co je tohle —“ ukazoval jedno místo v rukopisu románu ,Rodina statkáře Javornického‘, „čtěte — é — opovážlivý mladíku: ,… Továrník Hartvík trpěl často bolením zubů. Byl proto celý obvázaný. Helenka říkala svému milenci, že vyhlíží jako mumie, čemuž se oba srdečně smáli —.‘ Nedovolím se mně vysmívati! Co je vám do mého bolení zubů? É — satiry na mě — tento —! Pamflety na zasloužilé spisovatele postižené slávou a podagrou? — Ven! — a — ať se tu — víckrát… Má úcta!“

Hlava čtvrtá

Je slušno státi v jízdní dráze a rozhazovati papíry? — Obecenstvo vrtí hlavou.

Je to divné, nicméně je to pravda, že jakýsi mladík se zoufalým výrazem postavil se do jízdní dráhy a rozhazoval papíry.

„Vrahové mladé literatury,“ úpěl, trhaje rukopis ,Rodiny statkáře Javornického‘.

Tímto počínáním vzbudil u chodců, kupců, strážníků i jiného obecenstva pozornost nemalou.

Konec hlavy čtvrté a poslední.