ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Někomu bývá osudem žena, jinému zimník.

Čeněk Švorc, jak již jméno ukazuje, povoláním učitel, byl stařičký přívětivý pán, jenž byl za války již na pensi, po převratě však opět reaktivován. Starý pán byl velmi známou osobností; aspoň ve čtvrti, kde bydlel, znal ho kdekdo. Příčinou této popularity byl zimník, opravdu umělecký výtvor mistra Šanty, krejčího z jeho rodné obce Zeleného Bůčku, jehož díla přežila jeho tělesnou existenci a hlásají ještě ve třetí generaci slávu tvůrce jakožto nejdovednějšího krejčího pod sluncem. Zimník srostl s osobností svého nositele, že stal se, abychom se vyjádřili řečí diplomatů, jeho integrující součástí, a byl, jak se zdá, ušit za těchto předpokladů: že jeho majitel doroste velikosti Čurily Plenkoviče, mythické postavy ruských bylin; že prožije svůj věk v blahobytu, takže co do objemu bude se rovnati nejméně kapitolnímu proboštovi.

Nebylo jistě vinou slavného mistra zelenobůčského, že ani jedna jím předpokládaná okolnost nenastala. Čeněk Švorc nevynikl postavou Čurily Plenkoviče, ba možná, že byl ještě menší než Duko Petkovič, prodavač orientálských cukrovinek, u kterého jsme si kupovávali „mejdlíčko“ a turecký med. A poněvadž zvolil si dráhu učitelskou, chápeme, že neměl žádného důvodu ke ztloustnutí.

Dokud Čeněk Švorc žil v Zeleném Bůčku, byl toho mínění, že zimník vyhovuje nejvybranějšímu vkusu; když však přijel na studie do Prahy, poznal, že požadavkům doby poněkud neodpovídá. Zimník byl také příčinou, že se pan učitel neoženil. Měl ovšem jako každý člověk mnoho „vážných známostí“, které však trvaly pouze přes léto. Na zimu pak nastalo nápadné ochlazení, jehož výsledkem býval dopis dotyčné dívky, že „lituje, ale poznala, že se k sobě nehodí, poněvadž neporozuměl záhadám jejího srdce…“ Proč by záhadám ženského srdce najednou nerozuměl, když jim rozuměl po celé léto, to Čeněk Švorc zprvu nechápal; když však se tato událost opakovala ještě několikrát, poznal, že kamenem úrazu v lásce byl jeho zimník. Maje však voliti mezi svým zimníkem a ženským srdcem, dal pan Švorc přece jenom přednost zimníku, u něhož ocenil solidnost a trvanlivost, vlastnosti to, jichž ženy obyčejně postrádají.

Avšak stalo se jednoho dne, že byl mu zimník v kavárně ukraden. Tuto událost přijal Čeněk Švorc asi s takovými pocity, jako když umře v rodině osmdesátiletá babička, která věčně sedí na lavici u kamen a jen chrchlá a vede dlouhé monology; nikomu už nepotřebná, ale když ji mrtvou vynášejí z domu, tu vzdychají členové rodiny: „Chudák stará! Ještě si mohla hezkých pár let mezi námi pobýt!“ — —

Jméno pana Františka Planýře bylo proslaveno v širých oblastech strmého Žižkova i přívětivých Košíř i pohostinné Michle. Výtečný tento mladík spojoval půvabnost zevnějšku s rytířskostí povahy. Oděvní součástky, jež tvořily jeho exteriér a pocházely většinou z demobilisační podstaty bývalé c. a k. armády, doplňoval vhodně široký tvrdý klobouk, jenž trůnil na hlavě, posunut laškovně k pravému uchu. Pan František Planýř byl náčelníkem proslulé party, jež vyznačovala se jak družností a smyslem pro solidaritu, tak i veselými kousky, kterými strašila počestné občanstvo. Sídlem této party byla útulná hospůdka „U klobouku na tři facky“. Tam scházíval se výkvět mládeže žižkovské se svými dámami, odtud pocházel chvalně známý dav, jenž bývá podle potřeby buď „spravedlivě rozhořčeným lidem“ nebo „nezodpovědnou luzou“.

I stalo se podivuhodným řízením osudu, že ten den, co se Čeňkovi Švorcovi ztratil v kavárně zimník, ještě týž večer vstoupil pan František Planýř do dveří restaurace „U klobouku na tři facky“, oděn jsa zimníkem, jenž ztracenému byl tak podoben, jako by byl jeho vlastní bratr. Zjev pana Františka Planýře způsobil bouřlivou veselost, jejíž příčinou byl ironický kontrast mezi jeho svobodomyslnou tváří a ctihodně konservativním obalem, dýšícím měšťanskou počestností. Veselost dostoupila vrcholu, když nejlepší kamarád pana Planýře vykřikl tónem nejvyššího uznání: „Franto, ty máš ránu!“ Filologové učí, že výraz „ty máš ránu“ značí kritický postřeh disharmonického nesouladu mezi oděvem a tělesnou osobností jeho nositele, avšak pan Planýř považoval to za těžkou urážku. Vznikl spor, jenž přešel v tuhou bitvu, jež skončila vyhozením původce hanlivého výroku z místnosti. Jan Zbejvalík, nejlepší kamarád, zdvihl se se země, sebral svoji čapku, a hulákaje neurčité hrozby, zmizel v tmavé noci. Náhodou naskytnuvší se kinooperatér zachytil tento dramatický výjev, který byl pak pojat do třetí a neodvolatelně poslední epochy grandiosního filmu „Intolerance aneb Nesnášenlivost lidstva“.

Avšak p. Fr. Planýř přišel sám k poznání, že držení zimníku mohlo by míti za následek ztrátu popularity, ztrátu něžné příchylnosti ženského pohlaví, a proto odebral se do páté čtvrti, aby vyhledal závod Jakuba Gänsekräse, téhož, jenž měl „cink“ na levém oku a na Nový rok šnudroval nejméně dvacet korun. Našel brzy, co hledal. Závod Jakuba Gänsekräse byl ozdoben velikým štítem, na němž vymalován byl neznámým umělcem obraz vojína v parádní uniformě, s kloboukem, ozdobeným chocholem peří. Obličej vojína, kypící erárním zdravím, jenž díval se lákavě a povzbudivě na kolemjdoucí, jakož i prsa jeho, ozdobená množstvím řádů, byla namalována en face, zato nohy, jež kráčely po silnici, zdobené košatými stromy, byly vyobrazeny z profilu. Pod zdařilým obrazem byl nápis: „U frajtra od c. k. lantvér“. Těžké kroky světodějných událostí přešly i přes tento nápis: Písmena „c. k.“ byla vymazána a nahrazena „čs.“… Tento štít byl pýchou šéfa závodu a závistí konkurence. Jakub Gänsekräs nejednou prohlásil: „Takový obraz nenajdete, prosím, v celé Praze. Už byli u mě páni a dávali mi za něj houf peněz. A já ho nedal. Bodejť, takový ručně malovaný obraz! Za ten bych nevzal ani desítku!“

Jakub Gänsekräs kupoval a prodával drobné mecijes, a proto vyhledal ho p. Planýř, aby se zbavil svého zimníku.

Jakub Gänsekräs vzal do ruky nabízený zimník. Sotva však popatřil naň znaleckým okem, ušklíbl se potměšile; uchopil pana Františka Planýře za knoflík a pravil vážně:

„Radil bych vám, pane, abyste tento zimník vrátil poctivě majiteli!“

„Cóóó?… co se bavěj, voni. Snad nemyslejí, že jsem ten zimník ukrad?“

„Já neříkám, že jste ten zimník ukrad, já neříkám, že jste ten zimník neukrad. Já jen povídám: Vraťte ten zimník majiteli!“

Jakub Gänsekräs upřel svůj zrak na pana Františka Planýře a pan František Planýř upřel svůj zrak na Jakuba Gänsekräse.

Oba mužové si porozuměli.

„No…“ počal váhavě pan Planýř, vysmrkav se a lusknuv rozpačitě prsty kamsi pod pult, „já, abych tento… mluvil, jak se říká pravdu, já zrovna na tom netrvám, abych ten zimník podržel. Moc radosti jsem s ním neužil a mezi pány kolegy z naší party jsem měl jen posmíšky. Ale ono se řekne: Vrátit! Jak ho mohu vrátit, když nevím, komu patří!“

„Neví, komu patří!“ rozchechtal se Jakub Gänsekräs, plácaje se zuřivě do stehen. „To se povedlo! Pana učitele Švorce neznáte? Celá Praha ho zná, celé Čechy, celá Evropa, a já vím moc, kdo ještě. Pan učitel Švorc a jeho zimník patří k sobě jako rada zemského soudu a jeho houser. Vezměte si zimník a zabalte ho krásně a pošlete ho panu Švorcovi zpátky. Jeho adresa je: Vysočany, Na Vydrholci č. 5. Tak, a jděte spánembohem!“

A Jakub Gänsekräs vystrčil pana Planýře ze dveří a pohlížel hezkou chvíli za ním, jak se ubírá směrem k Žižkovu, opakuje si cestou: „Na Vydrholci číslo 5. Sakramentský dílo!“

*

Když pan Čeněk Švorc, učitel, obdržel poštou balík a když ho rozbalil a spatřil opět svůj zimník a když přečetl přiložený dopis tohoto obsahu:

Velectěný pane předem přijmete srdečný pozdrav se stálou vzpomínkou co pořád děláte a jak se máte já jsem chválabohu zdráv ale musím vám napsat že je to hanba že takový vzdělaný pán nic na sebe nedrží a chodí jako šutrák a nemůže si pořídit nový zimník který nechtěl ani Vrzoun Jan jako můj švagr ještě jednou vás zdraví s úctou F. P.

— — tu zaplakal jako sirotek lowoodský a pravil: „Co platno — Osud!“