ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Pan Weissberger má závod pleteným a krátkým zbožím. Pan Munk je tariférem u speditéra. Večer pan Weissberger stáhne závěs u výkladních skříní a pan Munk zamkne pečlivě svůj psací stůl, když byl pořádně srovnal papíry a zatížil je kolébkou pijavého papíru. Potom se oba scházejí v jedné menší kavárně Starého Města.

Pan Weissberger je majitelem dvojitého podbradku a velmi náchylný k veselosti. Naproti tomu je pan Munk člověk přísného názoru na svět a veskrze seriosní. Jeho vlasy jsou zastřiženy přesně jako trávník anglického parku. Nosí tuhý límec, který praví: „Já od tebe nic nechci, ty ode mě nic nechtěj.“ Je oděn vždycky nikoli vybraně, ale pečlivě, a všecky knoflíky má řádně zapjaty. Neboť nemiluje rozháraností a nejasných situací. Má sklon pronésti ve všem úsečné a rozhodné slovo. Pohlédne-li člověk na jeho účes, tehdy je ochoten přikloniti se k názoru, že tento svět je pln svízelů a že špatní lidé číhají všude na všech stranách, aby provedli nějakou neplechu.

Pan Weissberger s nadšením vypravuje anekdoty, jichž je horlivým sběratelem. Nejoddanějšího posluchače nalézá v panu Munkovi. Kdyby se však někdo domníval, že pan Munk miluje anekdoty pana Weissbergra pro veselí, které rozpoutá pointa, byl by na omylu. Příběh, obsažený v anekdotě, působí panu Munkovi jakousi bolestnou rozkoš. Rád naslouchá anekdotám, protože živí jeho vrozený pesimismus a protože potvrzují jeho názor o mizernosti světa. Místo co by po vyslechnutí veselého příběhu vybuchl v bujný smích, vře v něm rozhořčení, které se projeví u něho v nevrlých slovech:

„No, tak tedy, pane Weissberger,“ praví pan Munk truchlivě, „dejte něco hodně veselého k lepšímu.“

„Něco hodně veselého? A tak tedy ano… Slyšel jste už anekdotu o tom, jak pan Kohn odpověděl panu Blochovi?“

„Neslyšel,“ praví pan Munk temně.

„Tak poslouchejte. To se zasmějete. Nuže. Jednou vypůjčil si pan Kohn od pana Blocha sto korun…“

„A proč mu je půjčoval?“ pátrá podezíravě pan Munk, „neměl mu půjčovat nic…“

„Počkejte a nepřerušujte mne… Vypůjčil si sto korun a dlouho je nevracel…“

„Aha!“ vrčí pan Munk vítězoslavně, „vždyť jsem si to myslel…“

„A jednou viděl ho jít kolem krámu. Řekl svému příručímu: ,Franc, běžte honem za panem Kohnem a řekněte mu, že mu vzkazuji, aby mně vrátil těch sto korun.‘ Příručí běžel za panem Kohnem, ale ten mu povídal: ,Řekněte panu šéfovi, že mu vzkazuji, aby mně vlez na záda.‘ A když se po čase setkal pan Bloch se svým dlužníkem, tu pravil: ,Jaký jste to špatný člověk, pane Kohn… Já vám půjčím sto korun, a místo co byste zaplatil, vzkážete mi, abych vám vlez na záda. Tak mi řekněte, co je to za jednání?‘ Nato položil pan Kohn panu Blochovi ruku na rameno a pravil chlácholivě: ,Ale, pane Bloch… To jsou jen takové řeči. Vy mně na záda nevlezete a já vám nedám těch sto korun. To jsou jen takové řeči…‘“

Pan Weissberger skončil vypravování a očekával žádostivě, že pan Munk odmění jej bouřlivým smíchem. Ale jeho protějšek ponuře mlčel. Pak si odkašlal a tázal se zvolna: „A co odpověděl pan Bloch?“

„Co by říkal?“ odpověděl pan Weissberger s nevolí. „Tady není dále žádné říkání. Přece rozumějte mi: Pan Kohn mu řekl — hahaha — ,To jsou,‘ povídá, jakové řeči. Vy mi beztoho na záda nevlezete,‘ povídá, ,a já vám — hahaha — nedám těch sto korun.‘ Tak je to. Anekdota je u konce a vy se máte smát! No? Není to dobré, hahaha?“

„Rád bych věděl, co vidíte na tom dobrého,“ odpovídá upjatě pan Munk. „Já být panem Blochem, dal bych tomu Kohnovi takovou odpověď, že by nestačil koukat. ,Pane Kohn,‘ řekl bych, ,to jsem si o vás vždycky myslel, že jste lump, ale že jste ještě tak drzý, to už přestává všecko. Vy si patrně myslíte, že já můžu peníze vyhazovat oknem, ale to jste na omylu. Já nechápu…‘“

„Bůh ví, co vy, pane Munk, všecko spletete dohromady,“ pravil pan Weissberger, „přece rozumějte mi… Toť se ví, já sám uznávám, že to od toho Kohna nebylo kulantní jednání… Ale tento… Vždyť se to vypravuje jen tak pro smích… Já nevím, pane Munk, jak bych vám to vyložil. Pravda… pan Kohn měl vrátit sto korun. To by bylo v pořádku. Já přiznávám, že ten Kohn je lump. Ale musí se říci, že to dobře řekl. ,To jsou,‘ povídá, ,samé řeči. Vy mně nevlezete na záda a já vám nevrátím těch sto korun‘ — hahaha! — neřekl to dobře?“

„Panu Kohnovi se to směje,“ rozhorlil se pan Munk. „Ale to se divím, že na to pan Bloch mlčel. Já bych mu to byl ukázal! A nepolevil bych, kdybych si na tu jeho špatnost měl vzít advokáta. To bych se na to podíval! Ale pan Bloch je si sám tím vinen. Nemá žádné peníze půjčovat. Copak se může dnes někomu věřit? On mu měl říci: ,Pane Kohn, to jsou těžké věci, já nemám peněz nazbyt, mně také nikdo nic nepůjčí, já, podívejte se, mám tuhle velkou režii, žena potřebuje nový klobouk a já sám jsem nemocný člověk… Dlouho-li pak tu pobudu? Dnes v noci trápily mě zuby, až jsem myslel, že se zjevím… Krejčí mně tuhle přinesl oblek. Podívám se na účet a vidím, že si počítá za fasonu čtyři sta padesát korun. Povídám: Pane Hnídku, co to má znamenat? Čtyři sta padesát korun si necháte dát? Copak jsem nějaký lord? On se vymlouvá, že teď přípravy stojí moc peněz…‘“

„To je všecičko pravda, pane Munk,“ odpověděl pan Weissberger, „jenomže… Od toho krejčího je to ovšem špatnost a od toho Kohna také. To je svatá pravda. Ale vy sám jste divný člověk. Já vám tu vypravuji příběh pro zasmání a vy jenom takhle a onakle. To se nesmí tak posuzovat. Přece rozumějte mi: On, ten Kohn, povídá: ,To jsou, pane Bloch, samé řeči. Vy mně,‘ povídá, ,nevlezete na záda a já vám nedám těch sto korun‘ — hahaha!“

„Vidím, pane Weissberger,“ pravil ponuře pan Munk, „že držíte s tím Kohnem. Já vám přeji, abyste sám ke škodě nepřišel. Ono se to směje cizí škodě, copak o to… Ale vyhodit sto korun pro nic za nic, to bolí, pane Weissberger… já ale říkám,“ rozčilil se náhle pan Munk a uhodil pěstí na stůl, „když jste dlužen, pane Kohn, tak máte platit!“

„Platit, prosím?“ přišuměl ochotně číšník. Vytáhl blok a nakloniv hlavu, zašveholil: „Co račte, prosím?“