ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Věra, kyprá a oblá blondýnka, udělala maturitu a nyní se snaží, aby zapomněla všecko, čemu se po osm let učila. Posedává u okna a dívá se na ulici, oddávajíc se slastnému pocitu, že od nynějška nebude dření slovíček, memorací a komposic, ale že může býti nevědomá a bezstarostná jako jiné dospívající slečny.

„Jaká hrůza!“ myslí si, podpírajíc si loket o okenní polštář z voskovaného plátna, „takové trigonometrické rovnice… sinus, cosinus, tangens, cotangens… dnes bych nevěděla, co to je, ani za nebeské království. Sám anděl strážný mě ochraňoval, že jsem nepropadla… Lidé vůbec nevědí, co je strastiplný život. Maminka si myslí, že studie jsou tak snadná věc jako vedení hospodářství. Ale kdyby se jí matikář zeptal, jaká je rovnice elipsy, tak omdlí leknutím…“

Věra se rozhodla, že zavrhne všecky myšlenky na školní trápení; bude raději mysliti na vdavky.

„Budu počítati, kolik lidí přejde kolem rohu,“ umínila si. „A kolik připadne z chodců na muže a kolik na ženy. Je-li více mužů, pak naděje na vdavky jsou větší. Mohu si podle počtu pravděpodobnosti vypočítati, zdali se brzy vdám.“

Za rohem vynořil se muž v prostředních letech, v listrovém kabátu s rozhaleným límcem.

„Hu!“ hrozí se Věra. „Tebe bych nechtěla, kdyby tě celého pozlatili. Má dolíčkovatý obličej a pod nosem vousy. Žádný vousatý mi nesmí na oči… Teď přešla nějaká ženská. Má růžovou blůzu. A mně růžová vůbec nesluší, to je zvláštní. Nejvíc mně padne modrá až ke krku a fréz klobouček… Tlustý pán s balíčkem. Jde asi na nádraží. Tlustého nechci. Kdyby mne maminka nutila, abych se vdala za otylého, pak bych utekla z domova. Padla bych před ní na kolena: ,Maminko, proboha… neuváděj mne do neštěstí! Nemohu se vdáti za nemilovaného. On je vdovec se dvěma dětmi. Svoji první ženu utýral…‘ — Šla bych do světa a našla bych si místo. Tam by se do mne zamiloval takový štíhlý blondýn, vlasy sčesané dozadu vlní se mu jako naondulované… A nosí takovou terakotovou anglickou kravatu. Jest syn továrníkův a dostalo se mu jemného vychování. Má šestisedadlový automobil. Nemůže beze mne žíti. Po krátké známosti bude svatba. Fotograf zachytí nás, jak vycházíme z kostela. Mám v ruce velikou kytici bílých růží. Fotografie vyjde v ilustrovaném časopise pod názvem ,Ze společnosti‘. Holky budou míti vztek, až ten obrázek uvidí. Jediná Mánička bude mi přát, že mne potkalo štěstí, a možná, že ani ta ne… A možná, že mi muž umře po krátkém, šťastném manželství. Přijdu domů ve hlubokém smutku, v černém vypadám velmi apartně, s klobouku splývá mohérový závoj; a chlapečka ročního na rukou. ,Maminko, smiluj se nad sirotečkem…‘“

Věra slzí nad svým domnělým vdovstvím a nad svým dítětem, které tak záhy ztratilo otce.

„Dosud přešlo osm mužů a tři ženy. Ale co je to platno, když ani jeden by se mi nehodil. Ten ve štráfkované košili by ještě ušel. Jenom napadá nějak na nohu. Slečna… Ale nemá pěkné nohy. To já mám krásnější. Tenhleten vypadá jako náš latinář, jenomže je brunet. Mně se bruneti líbí; ale musejí mít charakter. Ne jako Venda, který mi namluvil, že jeho otec je velkostatkář, a zatím jsem se dověděla, že cestuje s cikorkou. Nestyda! Ach… tamhle jde jeden… Ten by se mi líbil. Podobá se Harry Pielovi. Má také takový oduševnělý obličej. Jistě má také sidecar. Budeme spolu jezditi na výlet. Snad je inženýr… a kdyby byl bankovní úředník, tak by to také nebylo zlé. Hochu, tebe si vezmu od hodiny. Ale možná, že už je ženatý? Bídák!“ Věra se zasmušila a zaťala pěsti. „Známe vás, falešníci! Když jsi ženatý, tak seď doma u své ženy a nenamlouvej si! To by tak hrálo, klamati nevinné dívky! Pane, vraťte mi mé dopisy! Je mezi námi konec. Budu se snažiti zapomenouti na ony krásné chvíle, které jsem s vámi prožila. Ó, vás bůh potrestá, že jste svedl nevinnou dívku… Vůbec, abych vám řekla, je to věc trestná. Soud vás odsoudí a vy ztratíte své společenské postavení…“

Věra vidí, že se statistika neosvědčuje. Naděje na vdavky je za dnešních dob nepatrná.

„A já se vůbec nevdám,“ rozhodla se. „Nepotřebuji mužů. Kdyby někdo ke mně přišel, tedy mu řeknu: ,Pane, je mi velmi líto… Ale já si umínila, že zasvětím svůj život práci. Mně není souzen život rodinný, ale boj se životem a služba lidstvu. Jsem zvyklá odříkání a mužů nenávidím. Všecky jsem prokoukla. Budu studovati medicínu jako Mánička…‘“

„Věruško!“ volá matka. „Pojď pít kávu!“

„Životní próza…“ myslí si Věra a vstává s nechutí od okna.