ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1

Salomon Popper měl syna Ignáce.

Ignác Popper pojal za manželku paní Babettu, rozenou Friedmannovou.

I zplodil s ní syny Siegfrieda, Maxe, Artura a ještě několik. Dcery pak: Martu, Idu, Hermínu a jiné.

V této historii vystupuje pouze syn Artur. Je ze všech synů nejmazanější a proto si ho obzvláště zamiloval dědeček Salomon a každý večer dává mu na noc ibišové cukrátko se slovy: „Du bist e’ Jüngele!“

2

Musíme, bohužel, s lítostí poznamenati, že ony tři slečny Popprovy, totiž Marta, Ida a Hermína, byly tak šeredné, že to bylo až protizákonné.

Když jsme potkali slečnu Hermínu, tu jsme si řekli: „Nazdar! To je Ida přece jenom hezčí!“

Potkavše Idu, zvolali jsme: „Tě bůh! Hermína je asi devětkrát hezčí než Ida!“

Bezesporno však bylo, že Marta byla ze všech nejošklivější.

Nyní si představme, že slečny Popprovy byly neobyčejně pečlivě vychovány. Bez paní Babetty nesměly udělati kroku. V sedm hodin musily být den co den doma. Jednou byl velký rámus, když přišly domů v půl osmé. Otec Ignác prohlásil, že noční toulání netrpí. Potom ovšem každý uzná, že kde se ctnost a ošklivost snoubí, tam není na vdavky ani pomyšlení. A vyhlídky slečen Popprových na manželství klesaly geometrickou řadou v přímém poměru s blížícím se stářím.

Avšak oznamujeme přátelům a známým, že se Marta Popprová vdala. Jak se to stalo? Stalo se to takto: Otec Ignác se probral jednoho dne z obchodních starostí a podivil se: „Co já nemůžu pochopit — to nemůžu pochopit. Co se ty holky nevdávají? Co ode mne chcete? — Ať se podívám, kam chci, všude mají z dětí radost. Co sedíte tátovi na krku? Was will man von dem alten Tate auf seine alten Tage? I ten nebbich Rosenbach, mit dem schiefen Ponim — s tím křivým obličejem, provdal svoje dcery. Jenom já mám plný dům ženských — zu Buss gesagt!“

Načež prohlásil syn Artur: „I mlč, tatínku, co se rozčiluješ — warum regste dich auf — já všecky odbudu — Kunststück! — tak zpóvlovaný ještě nejsou — ještě se najdou zájemnící — ich werde schon die P. T. Interessenten finden — nejdřív provdám Martu — já jsem Artur Popper!“

3

Ano, byl to Artur Popper, jenž seděl tuhle v Národním — sedadlo za dvacet korun! — a přemýšlel, zdali se nenapálil, když dal za divadlo tolik peněz.

„Okradl jsem se? — nüná — Artur Poper se okrade — dvacet korun jsem dal za lístek — sedím jako baron — všichni se na mne koukají — myslí si: To je nějaký doktor — anebo nejmíň centrální ředitel Siemens-Schuckertových závodů — za dvacet korun to není moc — hrají ,Carmen‘ — světoznámý kousek — žádné takové: Skákal pes přes voves — to je lidí v orchestru — velkou režii má ten závod — a jak krásně hrajou — můžou krásně hrát, když neběhají celý den na pláce jako našinec — co by dneska stálo Národní divadlo — dneska by nebylo ani za sto milionů k mání — kdepak: Karlův most má větší cenu a je to starý kousek — vida, to jsou krásné dekorace — Gottes großes Wunder! — zpívají krásně — moc krásně zpívají — jak by krásně nezpívali, když si nechali dát dvacet korun za lístek — ale mají pořádek v té továrně, perou se tam dělnice jako cikáni — takovému podniku bych nepočkal ani dva krejcary — museli na to zavolat vojsko — vida, Carmen roztrhli bluzu — jestli to ta ženská tady vydělá, když jí při každém představení roztrhají bluzu — jaká je to bluza? Hedvábná? Batistová? Etamínová? Krepdešínová? — Měl jsem si vypůjčit kukátko — takhle nevím ani, kolik má asi ta bluza ceny — která firma to dodala — mám dát korunu za půjčení kukátka? — zlodějství —“

Pan Artur se obrátil na souseda s otázkou, co myslí, jaká to byla bluza?

Soused byl hudební nadšenec a pravil, že se při představení nemluví.

„Jakpak nemám mluvit,“ podivil se pan Artur, „když nevím, jaká je to bluza? Dal jsem dvacet korun za lístek.“

„Jděte se zeptat,“ odmítl jej hudební nadšenec.

„Taky že půjdu,“ prohlásil pan Artur. „Host, který dá dvacet korun vstupného, si to může dovolit!“

4

Skutečně, po prvním jednání dostal se pan Artur za kulisy. Lidem, kteří ho chtěli zdržovat, pravil: „Já jsem bratr od té herečky, co dělá Carmen.“

Umělkyně si nemohla vzpomenout, že má nějakého bratra, ale pak si pomyslila: „Všecko je možné,“ a kázala, aby pustili pana Poppra k ní.

Pan Artur Popper se představil a nabídl herečce, že jí bude dodávati bluzy, které při představení roztrhá — znamenité zboží — neobyčejně laciné: „Eine wahre Mezie — znamenitá příležitostná koupě.“

Umělkyně mu vysvětlila, že jí bluzu neroztrhali, ale že byla už bluza roztrhaná. Patří to k věci. Se žádnými dělnicemi se nepere, to se jen na jevišti zpívá. Je to předpis.

Pan Popper byl sice zklamán, ale přesto neztratil mysl, a prodal umělkyni i celému ensemblu hezkých pár tuctů flórových punčoch.

5

A když se vrátil na své místo, povídal svému sousedovi: „Tak vidíte, Sie Chochem — vy chytráku — vy mně budete něco vypravovat — Sie werden mir was erzählen — mluvil jsem s tou dámou — pěkně jsme se pobavili — povídala ta slečna, že se ráda baví se vzdělanými pány — ta bluza je prý roztrhaná už bůhvíjak dlouho — nebyla moc vert — prosím vás, je od firmy Haurowitz — mluvili jsme o hudbě a ona se mne ptala, proč také neskládám hudební opery — povídal jsem, že na to nemám čas — veliké starosti — stagnace v obchodě —“

Pak se pan Artur Popper vyptával hudebního nadšence, kdo je, čím se živí a kolik vydělá. Odkud jsou jeho rodiče, má-li nějaké sourozence a jestli upsal válečné půjčky. Dověděl se, že vychodil obchodní akademii, pak ho dali do banky a tam ho založili do registratury. Je svoboden, miluje hudbu a vynálezy a válečných půjček neupsal.

Když řekl, že je svoboden, tu zajásal pan Artur v duchu: „Ejhle, ženich pro Martu!“

A povídal hudebnímu nadšenci, že mají doma tolik vynálezů, že se to nenajde v celém světě. Nejznamenitější z nich je patentní postel, značka „Ein Griff — ein Bett“. Mimo to mají hrací hodiny z doby rokoka. Když se zatáhne za šňůrku, hrají „Castaldo-marsch“ a „Víno se perlilo, západ se rděl“ od dra Červeného.

Hudební nadšenec, slyše o vynálezu, chytl, zahořel vášní a slíbil, že ho určitě navštíví.

6

Hudební nadšenec jmenoval se Nývlt; přišel se podívat na postel ,Ein Griff — ein Bett‘ a byl ztracen. Chtěl ji mermomocí míti. Řekli mu, že patří do výbavy slečny Marty. Ptal se Marty, zdali ji prodá. Nikoliv. Postel je památka po prastrýci z matčiny strany, Markusovi. Není Marty bez postele. Postele bez Marty také ne. Jan Nývlt prohlásil, že si vezme Martu. To je něco jiného. Dostane postel do výbavy a nejen to, také jiné věci a dvacet tisíc.

Za nějaký čas četli jsme v novinách:

A ten večer po zasnoubení dal dědeček Salomon Popper svému vnukovi dvě ibišová cukrátka na noc a povídal: „Du bist mein Jüngele!“