ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Starší muž prokvetlých lící sňal skřipec, vytáhl podlouhlé pouzdro na doutníky, zmáčkl jednu viržinku a s uspokojením zjistil, že suše praská; a potom hmatal po kapsách, hledaje zápalky.

Jeho protějšek, pán v nepromokavém plášti, pohnul se živě, zachrastil krabičkou zápalek a nabídl staršímu pánovi oheň.

Starší pán zasípěl: „Děkuji,“ zabafal a vypustil modravý kotouč dýmu.

Pán v nepromokavém plášti zakašlal diskrétně a tázal se: „Kam račte?“

„Do Pardubic,“ odpověděl starší pán.

„Á, do Pardubic,“ kýval s uspokojením nepromokavý plášť. „Za obchodem?“

„To ne,“ odvětil starší pán, „nýbrž z rodinných důvodů. Mám tam vdanou dceru. Už jsem ji dlouho neviděl, tak jsem si řekl: Musíš se tam podívat.“

„Tak, tak,“ kýval pán v nepromokavém plášti, „vy tedy do Pardubic? Znám velmi dobře Pardubice,“ a v jeho očích zaplál ohníček radostné vzpomínky, „často jsem tam zajížděl za obchodními záležitostmi… Měl jsem tam dobrého známého, jmenoval se Adolf Pfeifer a měl obchod starým železem. Vždycky, kdykoliv jsem byl v nesnázích, vzpomněl jsem si na pana Pfeifra; vypomáhal mi menšími částkami. Nikdy nemohl jsem docíliti větší půjčky, neboť byl dosti opatrný… To je ostatně hezkých pár let. Pan Pfeifer zemřel těsně před válkou, oplakáván všemi, kdož ho znali… Pochovali jej podle jeho vůle v Brandýse, kdež odpočívá po boku své choti…“

„Brandýs, ostatně,“ pokračoval nepromokavý plášť po chvilce, „je také krásné město. Leží v širé rovině polabské. Všude, kam oko dohlédne, vidíš žírná pole a svěží luka. Bohatý kraj… Blíže nádraží bydlila dáma, velmi nábožná a lidumilná. Seznámil jsem se s ní na dobročinné slavnosti. Velmi si mě zamilovala pro dobrý mrav a uhlazené způsoby. Obracel jsem se na ni v tísni a nikdy jsem nebyl oslyšán. Tuším, že hodlala se mnou vstoupiti ve stav manželský, proto bylo se mi s ní rozloučiti, neboť jsem povaha nepokojná a málo, myslím, hodím se pro život rodinný… Také záhy zemřela a já účastnil se jejího pohřbu. Na smuteční hostině pronesl jsem několik pietních vzpomínek na drahou zesnulou a podařilo se mi při té příležitosti uzavříti půjčku…“

Pán v nepromokavém plášti vytáhl z kapsy u vesty jantarovou špičku na cigarety, a seznav, že je zanesena, zafoukal do ní a protáhl ji slámkou od viržinky.

„Kdykoliv pohlížím na tuto jantarovou špičku,“ pokračoval s úsměvem, vždycky vzpomenu si na jednu žertovnou událost. Měl jsem jednoho známého v Jindřichově Hradci. To byl takový, abych se tak vyjádřil, podivín. ,Nemohl byste,‘ říkám mu, ,půjčiti mi nějaké peníze?‘ — ,Nemohu,‘ odpovídá tvrdě. — ,Proč nemůžete?‘ pátrám. — ,Tak,‘ on na to, ,jsem chud.‘ — Ale nebyl chud, čtverák, neboť zdědil značné jmění po své bezdětné tetě, jež rodem pocházela z Benešova. — ,Podívejte se,‘ naléhám, ,doléhá na mě velká tíseň a vy přece kamaráda nenecháte v rejži.‘ — ,Nechám vás v rejži,‘ on na to zarputile, poněvadž peněz nemám, a dost!‘ — ,Aspoň padesát korun na památku,‘ naléhám. — ,Na památku věnuji vám tady tu jantarovou špičku a dejte mi svatý pokoj!‘ A nepůjčil, věříte? Takový podivín, hahaha!“

Pán v gumovém plášti se rozchechtal, až se zakuckal. Pak ale zvážněl a pokračoval tklivě: „To bylo v roce 1907. Tento rok byl vůbec pro mě špatný. Neblahé poměry hospodářské mě tlačily. Za ten celý rok nepodařilo se mi uzavříti více jak tři půjčky. Lid byl tehdy zatvrzelý a nedostatek humanity bylo lze zjistiti na každém kroku. Byla taková mentalita, až hrůza vzpomínat…“

„A prosím vás,“ tázal se starší pán se zájmem, „platíte své dluhy?“

„Já?“ zvolal pán v gumovém plášti, „neplatím! Jak bych mohl platit? Vždyť nikdy se mi nepodaří uzavříti takovou půjčku, abych rázem své dluhy mohl zaplatit. A spláceti je po menších částkách nelze. Vždycky jsou naléhavější věci než platit dluhy. Copak živobytí nic nestojí? Co mně to dá kolikrát starosti, abych sehnal nějakou půjčku, abych mohl zaplatit dlužnou činži. A exekutora zažehnáš jen včasným placením. Jen kvůli těm exekutorům co jsem se napodepisoval směnek…!“

„A nikdy vás věřitelé neupomínají?“ zkoumal starší pán.

„Co se toho týče…“ uvažoval pán v gumovém plášti, „to přijde na to. Rok 1911, na příklad, byl pro mě kritický pro tvrdost mých věřitelů. Byl jsem tehdy ve Vršovicích a docházel jsem do úřadu na Malé Straně. Uvěřil byste mi, že tehdy musel jsem bedlivě studovati plán Prahy a ulice, kde bydleli nejzatvrzelejší věřitelé, vyznačiti červenými znameními, abych se jim vyhnul? V ten neblahý rok musel jsem choditi z Malé Strany do Vršovic přes Smíchov, Vyšehrad a Nusle, neboť nejsem přítelem pouličních výtržností. Já nejraději všecko v klidu vyjednávám; taková jest moje povaha…“

„Tážete se mě, zdali mě upomínali? Ó, bývaly doby… Vzpomínám si s odporem na nějakého Pánka z Hostivítovy ulice. Vypůjčil jsem si od něho padesát korun do soboty, jak se říká… V pondělí mě potká a: ,Co je s těmi padesáti korunami?‘ — ,Žádný kvalt,‘ chlácholím ho, ,budou, jen co se obchod hne.‘ A co byste řekl, ve středu ho potkám na Můstku, a on mě popadne za kabát a počne se mnou lomcovat: ,Chci svých padesát korun!‘ řval, až se lidé zastavovali. Na štěstí, pane, vypůjčil jsem si hodinku předtím větší částku od pana Breburdy, jenž míval kynologický ústav. Vytáhl jsem padesátikorunu, vmetl mu ji s odporem do tváře a pravil: ,Tady máte! Vždyť já vím, že jste žebrota! Když je vám tou padesátikorunou pomoženo, tak spánembohem… A má úcta,‘ povídám, ,lituji, že jsem vás poznal.‘ Ano, takový jest lid nevzdělaný…“

„To se divím,“ vzdychal starší pán, „vedete podivný život… Vždyť to jednou s vámi musí prasknout. Stačí kapka a nádoba přeteče a pak jste ruinován…“

„Myslím, pane, že nerozumíte této věci po technické stránce, abych se tak vyjádřil… Dlužník, to je budova podpíraná se všech stran. Taková budova nemůže se zřítit. Mne nemohou věřitelé nechat padnout. Přišli by o naději, že obdrží své peníze… Odpadne-li jeden věřitel, nastoupí druhý. V tom je, pane, veliká filosofie… Dlužník podobá se těžce nemocnému. Má srdeční vadu, souchotiny v nejvyšším stupni, strádá ledvinovou chorobou, i játra má v nepořádku. To už je potom jedno, jestliže si ke všem starostem zkazí ještě žaludek. Jest lhostejno, na který neduh zahyne. Neboť náš život, milý pane, jest omezen co do trvání… a smrt číhá na každého. Tak jest zajisté lhostejno, když prodlužený člověk si ještě vypůjčuje. Neboť běh věcí vezdejších se musí ukončit…“

Odmlčel se, podíval se na hodinky a pravil: „Vlak má čtrnáct minut zpoždění… Pěkné hodinky, co? Na ty dávala mně zastavárna už v čase míru čtyřicet padesát korun. To je systém Glashütte, pane…“

„Dovolte mi ještě jednu otázku,“ pravil starší pán, „jak jste přišel na toto zaměstnání?“

„Ó, již v útlém mládí objevil jsem v sobě vlohy k dělání dluhů. Již jako sedmiletý hoch zůstával jsem dlužen v cukrářství… Pak se ve mně tyto schopnosti stupňovaly. Je to, pane, taková neřest jako alkoholismus. Mnohdy si vypůjčím bez potřeby, jen tak ze zvyku. Kolikrát je mi to hloupé rozmlouvati s člověkem, aniž bych si vypůjčil. Hovořím, bavím se mile s nějakým příjemným známým a najednou to ze mě vyhrkne: ,Nemohl byste mi půjčit sto korun?‘“

„Jak račte, prosím?“ tázal se starší pán.

„Sto korun nemohl-li byste mi půjčit? Zapomněl jsem si doma peníze. Do soboty je vrátím.“

„Do soboty, pravíte? Prosím, tady je sto korun… Ale, prosím, nezapomeňte, nemám peněz na rozhazování…“