ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1

Když přišel J. V. Kümmel, redaktor ,Vlasteneckých listů‘, do své kanceláře, uvítal jej sluha: „Pane Kümmel, máte jít k panu generálnímu sekretáři.“

J. V. Kümmel, který byl beztak člověk dosti nervosní, se znepokojil a počal se chvatně vyptávati: „K panu generálnímu sekretáři? Proč právě k panu generálnímu sekretáři? Jak to, k panu generálnímu sekretáři? Co si přeje pan generální sekretář? Co se děje? Tomu já nerozumím…“

Sluha pokrčil rameny.

„Já nevím,“ pravil chladně, „mně ničeho nesdělili. Přikázali mně jenom, abych to vyřídil.“

„A jak to?“ doléhal redaktor, „přece bylo vám něco řečeno. Není tu ničeho proti mně? Anebo jenom něco politického?“

„O politice, prosím, se mnou nerozmlouvali,“ odpověděl zřízenec upjatě, „řekli docela prostě: Až přijde ten Kümmel, ať ke mně přijde.“

A sluha, obrátiv se k redaktorovi zády, počal oprašovati skříň s jakýmisi spisy.

„To ví čert…“ pomyslil si redaktor a pln temných předtuch odebral se ke generálnímu tajemníkovi.

Generální sekretář byl muž oblý, růžový a libovonný. Měl přesně zastřižené licousy a kouřil tlustý doutník s červenou manžetou. Spatřiv u dveří redaktora, pronesl se světáckou bonhomií: „No vida!“

J. V. Kümmelovi se ulevilo, když seznal, že generální sekretář je v dobré náladě. „A já už se domníval, že mě pomluvili,“ pomyslil si.

„Pane… hm… kolego,“ pravil libovonný pán, „přistupte blíže. Ano… Tuším, že jste žádal o zvýšení gáže…?“

„Mám četnou rodinu,“ ozval se redaktor tiše.

„Ano… zajisté… Uvažovali jsme o vaší věci. Ovšem, sám uznáváte svízelné finanční poměry… obecná hospodářská deprese… Náš redakční etat je přetížen, jak je vám známo. Nicméně… jsme nakloněni vyhovět vašemu přání… Ovšem, spojuji to s jednou podmínkou.“

Oblý pán se posadil do křesla, přimhouřil oči a pokračoval: „Jak je vám známo, propukl v socialistické straně velký skandál. Korupce, defraudace, malversace. Nevíme, jak jsou do toho zapleteny rozhodující politické kruhy. Ale to je konečně naše starost.“

„Rozumím,“ pravil redaktor s nadšením. „Sám jsem tu aféru objevil. Přinesl jsem o tom článek s nadpisem Bahno se provalilo!, jestli se ráčí pan sekretář pamatovat.“

„Zajisté, dobrý článek, lidový. Pokračujme. Jde nám o to, aby ředitel Družstevních podniků, který, jak se zdá, má v té aféře velký podíl, byl odsouzen. Rozumíte. Je nutná bezohledná a radikální kampaň v zájmu ozdravění veřejných poměrů, a ovšem,“ tu zahleděl se růžový pán zamyšleně na popel svého doutníku, „v zájmu naší strany, neboť volby jsou za dveřmi.“

„Nechť se neráčí pan generální tajemník obávati, že bych to nedovedl. V roce 1912 byl jsem v Olomouci ztýrán ve veřejné místnosti jedním mužem, proti kterému jsem vedl neúprosný boj…“

„Ovšem,“ přerušil jej libovonný pán chladně, „tehdy jste byl v klerikálních službách a vedl jste kampaň proti naší straně…“

„Jsem, prosím, ze zanedbaného kraje, kde horalé zápasí s drsnou přírodou,“ omlouval se redaktor pokorně, „a uvědomění ještě ke mně neproniklo…“

„Dobře, dobře,“ mával oblý pán rukou, „jen žádné rekriminace. Doufám, že jste mi rozuměl.“

„Prosím,“ uklonil se redaktor.

A když bral za kliku, volal ještě oblý pán za ním: „Ředitel Družstevních podniků musí být odsouzen, jinak nebude zvýšení gáže.“

„Bude odsouzen,“ prohlásil redaktor pevně.

2

Musí se doznati, že J. V. Kümmel vložil se do věci s celou duší. Neminulo dne, aby ,Vlastenecké listy‘ postrádaly článku o řediteli Družstevních podniků. Denně tázal se pilný redaktor „Co učinil veřejný žalobce?“, denně oznamoval, že voličstvo kvapem prchá ze zkorumpované strany. Zásluhou J. V. Kümmelovou objevily se ve ,Vlasteneckých listech‘ dopisy prostých dělníků o této skandální aféře; a musí se říci, že zejména skládání těchto dopisů věnoval redaktor největší péči.

Podařilo se mu k nemalému uspokojení zjistiti, že ředitel Družstevních podniků měl v mládí poměr s nějakou slečnou, ale oženil se s jinou slečnou. Od té doby zdobil ředitele ve ,Vlasteneckých listech‘ stálý přídomek socialistický svůdce nezletilých žen a dívek. Pátraje po minulosti ředitele Družstevních podniků, dověděl se, že obžalovaný osiřel v poměrně mladém věku. Z toho usoudil, že ředitel připravil rodiče do hrobu svou nezřízenou životosprávou a tím, že nezdárný syn dával najevo málo úcty k svým rodičům. Napsal rozhořčený článek o tom, kterak je hanebno poplvati šediny v poctivosti zestaralých rodičů. V prsou probudilo se J. V. Kümmelovi přání, aby ředitel měl nějakou schovanku, se kterou by udržoval nedovolený poměr, a když ne to, aby aspoň onu schovanku připravil o dědictví. Ale k jeho velkému žalu bylo mu se dozvěděti, že nebylo nedovoleného poměru, ani ošálení o dědictví, a vůbec že ředitel postrádá jakýchkoli schovanek.

Tak tedy spokojil se s informacemi, které mu byly k disposici, a dlužno jej pochválit, že hospodařil s fakty velmi rozumně. Počínal si jako opatrný lékárník, jenž jeden kventlík jedu rozpouští ve mnoha litrech neškodné tekutiny. K jedné desítině faktů připojil J. V. Kümmel tisíc vlastních dohadů a konstrukcí. Tak hlaholil a hlas jeho byl slyšán od Šumavy až k Tatrám.

Počínal si jako veřejný žalobce, vyšetřující soudce, policejní komisař, detektiv, svědek, poškozená strana a senát v jedné osobě. Typografové zaměstnaní v tiskárně ,Vlasteneckých listů‘ byli ve velikých nesnázích, neboť shledávali, že v podniku není tak velkých a tučných typů, které by vyjádřily mravní pathos J. V. Kümmela.

Růžový pán nejednou poklepal redaktorovi na ramena, ba praví se, že jednou podělil jej doutníkem s červenou manžetou. A redakční zřízenec pokořil se tak, že pomáhal redaktorovi do kabátu.

3

Avšak neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. A básník praví, že po slunných dnech přicházejí mlhy.

Ředitel Družstevních podniků byl obžaloby zproštěn.

Generální tajemník zavolal si J. V. Kümmela a pravil s hrozbou ve hlase: „Tak mi řekněte, jak jste vedl ten proces?“

„Ale, pane generální tajemníku,“ pokusil se hájiti nešťastný redaktor, „já myslím, že jsem to psal dost sprostě…“

„Sprostě! Na to se nic nedá. Sprostě — to nic není. Sprostý dovedu být konečně sám a nepotřebuji si najímat redaktory… Bože, je to kříž! Měl jste psát věcně. A ne vypravovat pohádky. Co tomu řeknou naši stoupenci? Jděte, člověče, ať vás nevidím.“

Redaktor odešel sklíčen. Sluha mu nepomohl do kabátu; a dal mu najevo chladné opovržení.

„Pomluvili mě,“ pomyslil si J. V. Kümmel teskně. „Někdo se tlačí na mé místo. Vidím, že jest mi zemříti.“

4

Avšak nezemřel, ale vyhledal redaktora ,Demokratického slova‘, jenž byl orgánem strany, ke které náležel ředitel Družstevních podniků.

„Františku,“ zaprosil, „byl jsi vždycky dobrý kamarád. A já s tebou také dobře smýšlím. Dal jsem ti požár v Mezibranské ulici; nikomu jinému nedal jsem ten požár, jenom my dva ho měli. Františku, nemohl bys něco pro mne udělat?“

„A co si přeješ?“ tázal se socialistický redaktor.

„Víš,“ zašeptal tajemně J. V. Kümmel, „pomluvili mě. Moje postavení je otřeseno. Pro všecky svaté prosím tě: Napadni mne v ,Demokratickém slově‘! Sprostě mě napadni! Vynadej! Proboha — vynadej mi! Napiš, že jsem zchátralé individuum nebo tak nějak. Mně by to velmi prospělo. Dívají se na mě skrz prsty. Podezřívají mě z tajných sympatií k vaší straně. ,Špatně,‘ říkají, ,vedl jste proces.‘ Františku, pro lásku boží, vynadej! Vynadej!“

„Ale!“ pravil socialistický redaktor jizlivě, „podívejme se: Vynadat ti mám? To bych byl blázen. Zač, táži se. Za to, že jsi mě nazval najatým žoldnéřem zkorumpované strany? Ó ty holomku jeden! A za to všecko mám ti nadávat? Tuhle! Naopak: Chváliti tě budu, synáčku, rozumíš? Velebiti budu tvůj charakter, čestnost, sociální cítění, abys viděl, že je život těžký!“

„Františku!“ zaúpěl J. V. Kümmel, „tím bys mě úplně zničil. Františku! Pomni, co činíš! Doma mi skáče šest hladových dětí. Františku! Padám před tebou na kolena. Když nechceš vynadati, alespoň nechval. Měj soucit s člověkem nešťastným.“

„Dobře,“ pravil kolega, „abys viděl, že jsem charakter. Vynadám ti, ač si toho nezasloužíš…“

5

A brzy nato vyšel v ,Demokratickém slově‘ článek pod názvem „Nekalé rejdy redaktora J. V. Kümmela“. V tomto článku byla probrána důkladně minulost tohoto novináře. V temných narážkách mluvilo se o jakýchsi špinavých obchodech atd.

Když pak potkal J. V. Kümmel socialistického redaktora, tu uchopil jej za ruku a pravil vroucně: „Já věděl, Františku, že mne nezklameš. Do smrti ti budu vděčný. V redakci se nálada obrátila a sám pan generální sekretář mi řekl: ,Tak co, kolegáčku?‘ Dobře jsi to sebral. Ani já bych to lépe nedovedl. Jenom měl jsi ještě napsat ,Známý trhan J. V. Kümmel, zchátralé individuum, které nezná míry…‘ nebo tak nějak. Nehněvej se. Já jenom po formální stránce. Jinak meritorně to bylo výtečné. Ale trhan by se, Františku, hodilo, trhan J. V. Kümmel… Nu což… až podruhé…!“