ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Felix Piskora byl obdařen příliš květnatou fantasií i důsledným optimismem, než aby kráčel po cestě zákona. Udivoval horlivé čtenáře rubriky „Ze soudní síně“ svými dobrodružnými kousky, ať již jako chevalier de Sauce nebo colonel Mc. O’Brien esq. anebo urozený hrabě v. Zimperlich-Schinderhausen. Jeho specialitou byly sňatkové podvody a místem působení vysoké aristokratické kruhy. Příroda ho pro tento způsob živnosti znamenitě vyzbrojila: Zjevem připomínal typického hrdinu společenského kinodramatu, jenž po dvě hodiny míhá se před roztouženými zraky paní a dívek, aby potom aspoň ve snu vyplňoval nevyslovená přání ženských srdcí. Avšak nejen příjemného zevnějšku byl Felix Piskora. Důležitější je, že byl vyslovená inkarnace drzosti. Drzý byl jeho obličej, jeho aristokratický nos byla provokace, hladce učesaná lebka působila demonstrativně a celý jeho zjev vyvolával pobouření. Ale ovšem drzost jeho byla jemně tlumená, možno říci diskrétní, slovem stylisovaná.

Člověk jeho kvalit nemohl přejíti přes plátno života nepoznán a nepochopen. Jsa vyučeným číšníkem, byl zajisté mužem vybraných způsobů, které stykem s aristokratickým světem se ještě zaokrouhlily. A jako muž rozumný pochopil, že jeho šlechtická dobrodružství nemohou býti doživotním zaměstnáním, zvláště když často končívala mezi neutěšenými čtyřmi stěnami a mezi nudnými výpary pražené polévky.

I našel se muž, jenž objevil v Piskorovi skryté talenty, dovedl oceniti jeho kvalitu a přispěl svým způsobem k plnému rozvinutí jeho duševních sil. A kdo byl ten pán? Byl to pan Lev Schlesinger, významná osobnost na poli negativně národohospodářském. Před válkou byl upoceným obchodním cestujícím s krémem na boty; jeho zevnějšek, umouněný a ohmataný jako koruna, kterou dostaneme od kaštanáře nazpět, byl zároveň živou reklamou podniku, jejž zastupoval.

Ale zato ve válce zazářil jak granát pojizerský v barvolesku své krásy. Rychle pochopiv veliké umění vyhnouti se vojenské povinnosti, aniž by byl za to soudně stíhán, stal se šéfem jedné z obchodních společností, které v té době rozmnožovaly se jako mikroorganismy morové nákazy. — Byla to firma „K. u. k. priv. Gesellschaft für die Förderung der patriotischen Heimindustrie, G. m. b. H.“ (adresa telegramů „Ganef“), jež propagovala pomocí svých výrobků sezónní účinné vlastenectví. Ostatně vydělávala také hezké peníze. V této době poznal pan Lev Schlesinger Felixe Piskoru, jenž z nedostatku něčeho lepšího obchodoval se sacharinem, a vzal ho do svých služeb pod titulem účetního, ale vlastně k provádění riskantních obchodů. Tento úctyhodný podnik, jenž přispěl svým způsobem k přesunutí mocenských sil a k nové orientaci politické v Evropě, změnil po převratu svoji firmu a nazýval se „British-Czechoslovak Association for the import and export, Comp. Ltd.“. Nemožno však říci, že by se mu proto dařilo hůře.

*

Ústředny, filosoficky vzato, jsou asi výslednicí přirozeného sklonu lidstva k flagelantismu. Je-li na místě přirovnání ze života, má se věc asi tak, jako když kantor vybíral ve škole krejcary na rákosku, aby ji roztřepil o záda školáků: Ústředny jsou zřízeny z prostředků lidu a slouží patrně výhradně k jeho potrestání.

Ústředny ne nepodobny jsou mamutům, kteří přetrvali ohromné převraty na kůře zemské a dožili se dob troglodytů a člověka neandertálského, aby pak vzal za své při periodě ledové. — —

I byla ústředna dvojchromanu draselnatého jednou z těchto blahodárných institucí, jež ukracovaly jedněm věk a jiným přidávaly tuku. Dvojchroman draselnatý, jenž původně užíval se k plnění článků Grenetových, stal se hledaným zbožím, když podnikavá firma Bruder Watzke, Berlin-W, začala ho používati k výrobě znamenitého preparátu, jejž inserovala pod heslem „Jste sláb? Chtěl byste opět nabýti síly? Pak… atd.“ Tato firma dopsala jednoho dne panu Schlesingerovi, s nímž byla v obchodním spojení, aby jí dodal pět vagónů dvojchromanu draselnatého.

Pan Lev Schlesinger zavolal si účetního Piskoru.

„Pane Piskoro, potřebujeme pět vagónů dvojchromanu draselnatého k vývozu.“

„Pět vagónů — — a k vývozu? To se přece nesmí!“

Pan Schlesinger zrudl, pak zmodral a potom zezelenal. Felix Piskora oddal se se zájmem studiu barevných odstínů v obličeji svého šéfa; jeho pozorování přerušil ctihodný šéf, jenž povstal, a chrochtaje jako podrážděný nosorožec, pravil: „Pane, kdo jsem?“

„Jste pan Schlesinger,“ odpověděl účetní lakonicky.

„A mohl byste mně říci, čím jsem?“ pokračoval ctitel konjunkturních zisků, povyšuje hlas.

„Vy jste, tento — — obchodník,“ zadrmolil jaksi nejistě Piskora.

„Pane, budiž tedy, jak jste řekl. Obchodník. Ale lépe řečeno, milionář. Tak jest. A nyní vám něco řeknu, co si poznamenejte, pane. Dokud jsem dělal pouze to, co jsem směl, byl jsem mizerná existence, mizernější než ten krém, ve kterém jsem cestoval. A to byl moc mizerný artikl, čestné slovo, pane! Můj bývalý šéf, dej mu pánbůh věčnou slávu, byl velký zloděj. Byl armádním dodavatelem. Moc šikovný člověk, jen co je pravda, pane. To jsem vám už vypravoval, jak napálil starého Leberthrana, neznáte ho? I jakpak byste neznal starého Leberthrana, co mu říkali Povím — povím! Ostatně to nepatří k věci, pane. Chtěl jsem vám říci jen tolik, dokud jsem dělal, co se smí, byl jsem — nic. Pak přišla válka. Ach jó! Velká doba, historická doba, pane. Stal jsem se armádním dodavatelem. Dodával jsem sušenou zeleninu, stanové kolíčky, masky proti plynům, zkrátka, co se dalo. Jestli to armádě pomohlo, nevím. Mně to pomohlo. Studoval jsem císařská nařízení, abych věděl, co se nesmí, a nyní jsem, jak se říká, ein gemachter Mann.“

Pan Schlesinger se odmlčel, udělal pro větší efekt citovou pausu a pomocí svého nosu a modrého kapesníku vyloudil srdcervoucí melodii.

Felix Piskora byl zdrcen.

„Odpusťte, pane, že jsem vás urazil,“ pronesl, pokorně se ukláněje. „Já to udělal nerad. Z hlouposti.“

„Budiž vám odpuštěno, mladý muži,“ odvětil slavnostně starý pán. „Jsem dobrý chlap, pane. Ale slyšte: Domníváte-li se, že mně imponujete tím, že jste seděl v kriminále, to se moc mýlíte, pane!“

„A ne — —?“ protáhl zklamaně první účetní.

„Nikoliv, pane,“ odvětil pan šéf pevně. „Nesvědčí to ve váš prospěch, pane. Podívejte se na mne: Byl jsem snad já někdy zavřen? Nikoliv! Jsem bezúhonný občan, pane. A vám by též bylo lépe, kdybyste nebyl býval trestán. Nedělá to dobrý dojem, pane. Jste, pravda, výtečný člověk, ovládáte čtyři řeči, vždyť jste byl stewardem na lloydském parníku. Proto jsem vás však nepřijal do svých služeb.“

„Nýbrž — —?“

„Nýbrž proto, že jste muž znalý světa a bez předsudků. A nyní, když jsem vám připomněl zásady moderního obchodu, jděte a opatřte mně pět vagonů dvojchromanu draselnatého. Vykročte ve jménu Páně a dokažte, že jsem se ve vás nezklamal.“

Ústředna dvojchromanu draselnatého byla v ponurém paláci, bývalý to „Damenstift“, kde trávilo kdysi pět ušňupaných bohabojných panen šlechtický svůj věk, zasvěcený zbožnému rozjímání a hraní francefusu.

Tučný sluha, stojící u vchodu, z jehožto zraku zářila touha po diškerecích, ukázal Felixu Piskorovi, kde sedí příslušný referent. Podnikavý mladík vtrhl do kanceláře, nedbaje protestů trpělivě čekajících stran; avšak skoro stejně rychle vyšel zase ven. Referent, jinoch načichlý posud školním idealismem, energicky zamítl jeho žádost. Také ostatní pokusy setkaly se s hlučným nezdarem. Pan Piskora počal útok s jiné strany. Odebral se na vyšší místa a počal tam tajemnou práci. Výsledky se dostavily. Mladistvý referent počal dostávati jakési „pokyny“. Avšak on se nedal. Pokynům „shora“ odolával statečně a držel se houževnatě předpisů. Jistý velmi vysoký a velmi tlustý pán zastavil ho na chodbě úřední budovy a pravil: „Pane kolego, idealismus je dobrý tak pro domácí potřebu; ve veřejném životě však působí spousty.“

Mladý referent zadíval se na něho nechápavě.

„Jsem také idealista,“ pokračoval velmi tlustý pán, „ale jen jak se sluší a patří. Idealismus je asi jako ten klacek, který v Alpách věší dobytku na krk, aby se na pastvě nezaběhl. Jak začne skotačit, klacek bije přes kolena. Rozuměl jste? S ideálem těžko dělat v životě skoky.“

Mladistvý úředník nerozuměl, ale zato tím houževnatěji hájil svoje stanovisko. „Jsem odhodlán,“ pravil k své kvartýrské, „vzdorovati všem úkladům a nástrahám mně v cestu kladeným.“

„Nojo,“ odpověděla paní bytná, navazujíc na svoje myšlenky, „ale ponožky už vám spravovat nebudu, mladej pane, to ať vám dělá někdo jinej, já nejsem žádnej blázen, a vaše prádlo ať mně přijde z domu, já už se nadřela dost pro cizí lidi a od nikoho nemám poděkování, když vám to není recht, můžete jít, takovejch kapacitů jsem viděla, já jsem mohla mít jinší páni, o jejej! Jeden minářskej mne pořád prosil, ať ho vemu na byt, mohla jsem mít s ním věk, ten by mně toho nanosil, ale to ten můj porád ne — ne, že chce ouředníka, to že je s ním jiný pojednání, a teď to mám, já nemám holt štěstí — —“

A tak dále.

Mladistvý úředník nevyčkal konce přednášky, kterou znal ostatně zpaměti, a odebral se do svého pokojíku, kdež oddal se hlubokému přemítání o truchlivé kombinaci povolání úřednického, spojeného s bytovou krisí. —

Panu Piskorovi se nedařilo. Jeho důstojný principál počínal již býti netrpěliv. Tu vzpomněl si konečně podnikavý jinoch na svoje milostné úspěchy a obrátil svůj zřetel na slečnu zaměstnanou v kanceláři mladistvého referenta.

Je pozoruhodno, že v každém oddělení sedí slečna, zkušená úřednice, která jako pečlivá chůva učí mladého referenta úředním krokům a dává bedlivý pozor, aby její svěřenec nepřišel k úřednímu úrazu. Tyto starší, zkušené slečny mohly by říditi celý úřední stroj samy, kdyby nebyly příliš zvyklé na subordinaci.

Taková byla též slečna Secfusová, nevrla dívka, kterou těžký život a neúspěchy v lásce učinily zarputilou k mužům. Avšak kdo by mohl odporovati dobyvateli, líbeznému Felixu Piskorovi! I netrvalo to dlouho a vlivem tohoto obratného muže měnily se dikobrazí bodliny její duše v hebký velur. A ku podivu! Ačkoliv si pan Piskora umiňoval každého dne dotknouti se v hovoru oněch pěti vagónů, nenalézal jaksi slov a hovořil o něčem jiném a vzdaloval se více a více svého úmyslu. V její společnosti stával se rozmařilý jinoch jaksi nejistý a mluvil hlouposti, jaké hovoří septimáni v tanečních hodinách. Hovořil nejenom o vlhkém letošním počasí a spisech Elynor Glynové, ale takové věci — — a tak byl jednoho dne pozván do domácnosti Secfusových.

Den, kdy je mladý muž pozván do domácnosti středního stavu, má býti v kalendáři zatržen červenou tužkou. Neboť je to den významný. Felix Piskora tak neučinil, ale přesto na ten den nezapomněl.

Z rodiny Secfusovy budiž jmenován Martin Secfus, otec, na místě prvním. Byl to vážný pán ornamentálně vrásčitého obličeje, mlčelivý jako fakir. Dvě pouze věci ho trápily a naplňovaly černými předtuchami: jednak nebezpečí vpádu žlutého plemene do Evropy a za druhé starost, jak bude, až slunce, zdroj energie tepelné, vyhasne. Jinak to byl člověk klidný a spokojený, ctitel státní služby. Paní Secfusová byla týchž názorů jako její manžel, až na to, že se neobávala vpádu žlutého plemene, ani vyhasnutí slunce, ale pouze toho, aby jim domovnice nechodila krást do sklepa uhlí. Jejich dcera Jindřiška byla dobré dítě a měla pěknou výbavu, se kterou se Piskorovi hned napoprvé pochlubila.

Je cosi metafysicky mocného v kávovém ovzduší měšťanské rodiny. Pan Piskora, jemuž měla býti slečna Secfusová prostředkem k docílení podvodného vývozu, byl touto atmosférou jakoby ochromen. Pozdě poznal, že šlechtické prostředí není měšťanské. Vlivem kávového ovzduší byl jeho duševní organismus podroben jakémusi rozkladu; molekule jeho duše vykrystalisovaly se v souměrně čtverhrannou duši měšťanskou, která se odhodlaně pustila v zápas s barokní duší světácké rozmařilosti.

Výsledek byl nepochybný.

Při první návštěvě bylo Piskorovi ukázáno rodinné album a byl poučen o všech příbuzenských vztazích rodiny Secfusovy.

Při druhé návštěvě byla káva s bábovkou. Slečna Jindřiška zahrála barkarolu z ,Hoffmannových povídek‘.

Při třetí návštěvě nezahrála slečna barkarolu, poněvadž ji Piskora už znal, ale zahrán byl rodinný mariášek. Paní Secfusová poučovala mladého muže se železnou mateřskou logikou o výhodách stavu manželského.

Při čtvrté návštěvě bylo slaveno formální zasnoubení pana Piskory se slečnou Jindřiškou.

Již od nějaké doby se panu Schlesingerovi jeho účetní nelíbil. Počal docházeti do kanceláře pravidelně, pracoval jako kůň u žentouru, slova nemluvě. Ctihodný šéf vrtěl povážlivě hlavou. Nejasná tušení probíhala mu myslí. Když pak při pololetní uzávěrce souhlasily knihy s pokladnou na haléř, pojaly pana Schlesingera strašné obavy. „Buďto mne ten chlap okrádá takovým rafinovaným způsobem, nebo —“ pan Schlesinger neodvážil se domysliti.

Když pak večer odešel všechen personál a pan Schlesinger s panem Piskorou osamotněl, použil šéf příležitosti, aby účetního vyzpovídal.

„Piskoro,“ pravil pan Schlesinger tklivě, „vždycky jsem to s vámi myslel, pánbůh ví, jako otec. Proč mě chcete zničit, ožebračit, přivést do hrobu?“

„Pane šéfe,“ odpověděl Piskora, „mluvíte-li o penězích, které jsem vám tu a tam v mladistvé nerozvážnosti odcizil, pak nemějte strachu. Já vám všecko vynahradím!“

„N-ne!“ mával odmítavě rukou starý pán, „to jsou věci samozřejmé. O tom já vím, to jsem si započítal do režie. To já znám, tu a tam pokladna nesouhlasí — jinak se zapíše do knih — mladý člověk potřebuje vyražení — to jsem všecko prodělal. Ale vy jste — — já nevím, co si mám o vás myslet, vy máte něco v plánu! Zanedbáváte svůj zevnějšek, první jste v komptoáru, poslední z obchodu, pracujete, ani slova nemluvíte. Piskoro! Vy lumpe! Vy podvodníku, co to máte za šmejdy? Mluvte, nebo tu ránu vás dám sebrat!“

„Pane šéfe,“ odvětil vrchní účetní důstojně, „odmítám s veškerým důrazem vaše nízké podezření. Prohlašuji, že nemíním setrvati v závodě, kde sídlí duch nepoctivosti a kde ctnost a nevinnost jsou utiskovány a vydány ve psí.“ (Starý pán klesl těžce do křesla.) „Jsem syt života neřestného a odhodlal jsem se vstoupiti na cestu ctnosti.“ (Starý pán zfialověl.) „A ta cesta vede do stavu manželského.“ (Starý pán rozepjal límec; jeho obličej přecházel v barvu ultrafialovou.) „Vezměte na vědomí, že dávám výpověď — —“

Pan Schlesinger vybuchl jako sopka Mont Pele na ostrově Martinique. „Dost!“ zvolal hlasem velikým. „Vyplatím vás na krejcar a půjdete! Ctnost, nevinnost, poctivost — to se povedlo! Takový artikl ani neznám. Piskoro, Piskoro! Škoda vaší krásné minulosti, která předpovídala skvělou budoucnost!“

„Sbohem!“ pronesl Piskora, bera s tragickým gestem klobouk. „Odcházím! Jo — abych nezapomněl: Musíme zatížit Vrťátko & spol. za ty sudy od benzinu, které nám nevrátili!“

„Dobře, dobře. S pámbíčkem!“

„S pámbíčkem!“

*

Felix Piskora se oženil. Jeho tchán zaopatřil mu místo ve státní službě. Mystický přerod jeho duše byl skončen. Krok jeho stal se pokleslým. Kalhoty měl v kolenou protlačeny; hlavu pochýlenu na stranu; kravatu nosil odřenou. Po bedlivém studiu aneroidu bral si z domova deštník. V úřadě prostudoval nejprve teploměr a pak usedl ke stolu. V deset hodin pojídal dva kousky chleba, tence namazané sádlem. Holil se jednou týdně. Počal se zajímati o zpěvné ptactvo. Doma měl kanárka, kterého učil zpívat různé hasičské signály. Přestal kouřit cigarety a naučil se kouřit dýmku. V zimě kouřil v kuchyni a v létě sedal na pavlači se svým tchánem. Kouřili po celé hodiny, slova nemluvíce. Jen občas vyndal starý Secfus dýmku z úst, zavrtěl prudce hlavou a pronesl: „Martine, Martine, co děláš!“ Načež Piskora pravidelně odpovídal: „Jojo, jsou to věci!“ Tak sedávali do soumraku. Pak vstali, dali si dobrou noc a šli spát k svým manželkám.

Felix Piskora se polepšil. Polepšete se i vy!