Zlatý fond > Diela > Povídky pana Kočkodana


E-mail (povinné):

Karel Poláček:
Povídky pana Kočkodana

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Tibor Várnagy, Viera Marková, Henrieta Lorincová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 14 čitateľov

Vypravování pana Freundenfelda o svatbě pana Paškese

Bylo to asi tuhletu dobu — ne, copak to povídám — asi čtrnáct dní předtím, možná, že taky tři neděle, bylo už všude plno jarního slunce, obchody se počínaly hýbat, tenkrát si pan Freudenfeld řekl, že je čas, aby jel na turu. Než ale na tu turu jel, povídal si ten jistý pan Freudenfeld, co měl provaznické zboží ve velkém i v malém, že by měl skočit na jedničku a zajet si do Vršovic, aby vyzvěděl, co je na tom pravdy, co řekl ten Löbl tomu Hahnovi, co mu cestující chtěl hodit na hlavu kolekci, ale nehodil, protože Hahn je člověk nervosní a cestujícího by za to vyhodil.

Pan Hugo Freudenfeld chtěl právě skočit do té jedničky, když najednou někdo za ním zavolal: „Pane Freudenfeld — pane Freudenfeld!“ Pan Freudenfeld se ohlédl — uviděl paní Schmausovou, která vyběhla prostovlasá, jen tak s cvikrem na nose, z obchodu ,Belle Parisienne‘, módní a galanterní závod Eduarda Laguse, nástupce Ignác S. Schmaus. Jak tu paní Schmausovou uviděl — ujela mu elektrika — ten den do Vršovic nejel, protože ho paní Schmausová zatáhla do krámu, aby vypravoval, jaké to bylo na svatbě jeho bratrance Ervína Paškese, který si bral dceru pana Roberta Adlera a jeho choti Matyldy.

Pan Freudenfeld — prosím vás, co měl dělat — ženské se, pánové, tak hned člověk nezbaví, když se chce něco dovědět, a zvláště o svatbách — ten pan Freudenfeld tedy se opřel o bednu, zapálil si doutník — zrovna naproti seděl za skleněnou stěnou pan Schmaus a něco počítal — tedy ten jistý pan Freudenfeld zapálil si cigáro, zabafal a povídá: „Co jim mám vypravovat, paní Schmaus — já nic nevím, to víte, člověk má jiný starosti, svatba jako svatba — to se ví, nádherný to bylo, prosím vás, jediná dcera pana Adlera…“

„Kde měli veselku?“

„Kde měli veselku — otázka! V jeruzalémské synagoze měli veselku — jediná dcera velikýho Adlera bude mít jinde veselku! Kompletní veselka — povídám vám, paní Schmaus, s rabínem, jeho řečima, hudbou, zpěvem, kantorem Kornblumem — všichni šamesové — zkrátka, veselka, jak se patří, s celým zařízením…“

„A co hrála hudba, pane Freudenfeld?“

„Co by hrála, paní Schmaus — jako na všech velkých veselkách svatební pochod z toho — jak se to jmenuje — Lohengrina — víte, co nejdřív se hraje tiše trádadá — pak najednou silně — víte, jako když se vdávala Truda Baumová, co si brala vyhlášenýho doktora z Nové Kdyně…“

„A jak dlouho mluvil rabín, pane Freudenfeld?“

„Dlouho — jestli dlouho — a jak dlouho — pořád mluvil — už jsem myslil, že bude konec, ale on pořád: ,Pročež, vážení snoubenci‘ — a zas něco hebrejského do toho — já vám říkám, efektivně dvě hodiny trvala ta řeč — krásná řeč — pět set korun si nechal za to dát ten rabín — to se nechá vydělat, paní Schmaus — ale měla víc ceny než pět set korun, říkám vám, paní Schmaus, on si na tom dal moc záležet, ten rabín —“

„Bylo hodně lidí, pane Freudenfeld?“

„No ne — na veselce jediný dcery pana Adlera nebude hodně lidí — nápad, paní Schmaus! Co se tady dělo — no, já vám říkám, paní Schmaus, já už viděl moc veselek, ale to jsem ještě neviděl, aby lidi byli efektivně jeden na druhým — samej cylindr — čestný slovo — i křesťanů tam byl houf — sám pan továrník Bubeníček s chotí — na ulici se tlačili — něco ohromnýho, fenomenálního — to zde ještě nebylo —“

„A jaký měla nevěsta šaty, pane Freudenfeld, posaďte se, pane Freudenfeld.“

„Děkuju, paní Schmaus — já už půjdu — šaty — nóóó… jako anděl byla nevěsta… kompletní anděl, prosím — napřed hedvábí — vzadu hedvábí — samý hedvábí — metr za stoosmdesát korun — režijní cena —“

„Měla vlečku, pane Freudenfeld? — Posaďte se u nás.“

„Jestli měla vlečku — na tři metry osmdesát centimetrů — to byla nějaká vlečka — a závoj — a tady volány a vzadu volány — a tady to měla nabíraný — mašle — paní Schmaus, to se nedá vypovědět, to se musí vidět…“

„Kolik dali diškerece šamesům, pane Freudenfeld? Posaďte se u nás.“

„Děkuju — já už půjdu — musíme myslet, paní Schmaus, že jeden každý šames dostal po padesáti korunách — a na chudý přišlo moc peněz — mnoho set, paní Schmaus…“

„A prosím vás, kde byla hostina, pane Freudenfeld? — Ale posaďte se u nás.“

„Kde by byla hostina, paní Schmaus, v Bristolu, to se ví, 150 Kč za každýho extra — to je co říct, to se nechá vydělat, paní Schmaus…“

„Kolik dostala nevěsta, pane Freudenfeld, posaďte se u nás.“

„Kolik dostala nevěsta?“ (Pan Freundenfeld se posadil.) „Dvě stě tisíc a kompletní zařízení, paní Schmaus…“

Najednou se ozvala mocná rána, to pan Schmaus uhodil za skleněnou stěnou žurnálem a vyřítil se ven, celý rudý v obličeji. Skřipec mu poletoval na stuze a pan Schmaus mával rozčileně rukama a lapal po dechu.

„Kolik že dostala nevěsta, pane Freudenfeld?“ vyrazil konečně ze sebe.

„Kolik by dostala, pane Schmaus — no, sto padesát tisíc to bylo jistě!“

„Cóóó? — komu to budou vypravovat, voni, voni, chochem… kdože dostal sto padesát tisíc… slečna Adlerová?“

„No, přece neříkám, že sto padesát tisíc, pane Schmaus — možná, že dostala jen sto tisíc — možná, že jenom osmdesát — já vím, moc — já při tom nebyl, pane Schmaus — ono se tak povídá — padesát — šedesát tisíc.“

„Slyšel to už svět? — On se mně tady posadí — v mým vlastním kvelbu — ten pan Freudenfeld, co má moc řečí — a povídá mně, Schmausovi, že dcera Adlera — jak je tomu dávno, co jsem za něj platil kafe — že dal dceři padesát tisíc!“

„Pane Schmaus — dostala efektivně čtyřicet tisíc — no, mně můžou věřit — když jim to říkám — čtyřicet tisíc a nějakou výbavu.“

„Vy — pane Freudenfeld — a já vám říkám, že dostala deset!“

„Pane Schmaus, pámbu ví — třicet!“

„Pane Freudenfeld — poslední slovo: Patnáct tisíc!“

„No tak — že jste to vy — dvacet pět!“

„Pane Freudenfeld — dvacet!“

„Pětadvacet!“

„Možná, že pětadvacet — ale vyplatil to ten Adler na dřevo? Ten Adler, co jim zkazil takový krásný obchod?“

„Ale, co jich napadá, pane Schmaus, slíbil, že jí dá pětadvacet tisíc — zlatý oči, který uviděj těch pětadvacet tisíc. To on umí mluvit pan Adler — a slíbí vám všecko. Vůbec, já vám říkám, to byla svatba — no, taková chudá — rabín mluvil pět minut — no jo, bude vypravovat za padesát korun romány — však to taky odbyl — žádná hudba, žádnej zpěv — můžou mně věřit, na vlastní oči jsem to viděl — ještě jsem povídal tomu Blochovi, šli jsme náhodou kolem — ,Viděj tu svatbu, pane Bloch?‘ — pár lidí tam stálo — Bloch povídá: ,Skandál, pane Freudenfeld‘ — nojo, říkám, copak může Adler dělat za štrachy, takovej nebich, ale já už musím jít, poroučím se, poklona, služebník, máúcta, rukulíbám, paní Schmaus…“




Karel Poláček

— český spisovateľ a novinár. Pre svoj židovský pôvod bol zavretý v Terezíne a neskôr v Osvienčime, kde zomrel. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Prihlásenie do Post.sk Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.