ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

V kanceláři firmy Baloun & Taussig nastalo pohnutí, když sluha Vondrák přinesl zprávu, že pan Taussig nedožije konce týdne.

„Má studené nohy, pan Taussig,“ vzdychl sluha, „a lékař říká, že když ta studenost bude postupovat a přijde až k srdci, pak je konec. Ano, páni… Co jsme na tom světě? Já říkám: Osud člověka!“

„Co nám tu pravíte, pane Vondráku,“ pravil účetní Katz pohnutě, „to mi nejde na rozum. Vždyť ještě minulou sobotu dělal rámus, že jsem firmu Münzer nezatížil za ty bedny. Pak ale sáhl si na srdce a pravil: ,Co je člověk, pane Katz?‘ ,Nic,‘ povídám já. ,Cítím, že to jde se mnou s kopce.‘ — Povídám: ,Ale pane šéf, to je filosofie, co říkáte. Měl byste si odpočinout.‘ On mávl rukou a pravil: ,Pane Katz, už jsem vám jednou řekl, když někoho upomínáte, abyste nepsal s veškerou úctou. Jaká je veškerá úcta? Copak nestačí s úctou? A když se vůbec zdráhá zaplatit, pak je podpis bez úcty. V hluboké úctě oddaní píšeme zákazníkům, kteří platí kassa. Pamatujte si to už jednou, pane Katz!‘“

„Já se jenom divím,“ řekl kontorista Hrbek, „že Pán Bůh si k sobě béře jenom hodné lidi. Proč právě pan Taussig musí zemřít? A Baloun se tu bude roztahovat. Věru, po Balounovi by se nám nezastesklo. Pan Taussig mně slíbil, že mi přidá stovku. ,Jen co se obchod hne,‘ povídá, ,ale s Balounem budu mít patálii. To je palice! Ale já to prosadím! Myslete si, že už tu stovku máte…‘“

„Pořád jsem si myslil,“ pravil účetní Katz chmurně, „že Baloun půjde a pan Taussig nám zůstane. Baloun jenom chodí a kašle kche-kche a pořád vzdychá: ,Jsem nemocen, ani nemohu říci, jak jsem nemocen.‘ — Mizera! Když jsi nemocen, tak udělej nějaký konec. Pan Taussig chtěl mě udělat disponentem a teď mně umírá. Neměl jsem nikdy štěstí… Ale kdyby se mělo něco panu Taussigovi stát, nejsem tu ani hodinu.“

„Tak já zase letím,“ povídal sluha. „Musím ještě do lékárny. Nejlépe by bylo, abych zašel při tom také do pohřebního ústavu.“ A odešel.

„Dáme mu do novin parte,“ pravil Katz po delším rozjímání.

„Krásné parte, aby všichni plakali,“ přisvědčil Hrbek.

„Počítám asi tak dvě stě korun,“ uvažoval účetní.

„Kdepak — našemu panu Taussigovi? Nejméně za pět set korun parte. Vždyť si to od nás zasloužil.“

„Dáme mu úmrtní oznámení přes celou stránku,“ rozohnil se Katz, „a já to sestavím dohromady. Napíšeme: Hlubokým bolem zdrceni…“

„Hlubokým a strašlivým bolem zdrceni,“ dodal kontorista.

„Hlubokým a strašlivým bolem zdrceni, že se Bohu zalíbilo povolati na věčnost…“

„To je lepší Bohu všemohoucímu v nevyzpytatelné moudrosti, ať praskne Baloun vzteky…“

„Ten bude skákat,“ poznamenal škodolibě účetní, „až bude čísti: povolati na věčnost našeho milovaného šéfa pána, pana Rudolfa Taussiga. To bys chtěl být milovaný šéf, pane Baloune, to věřím… Ale tobě nakašleme!“

„A dáme mu věnce…“

„S červenobílou stuhou…“

„S nápisem: Spi sladce!…“ — —

„Jo, páni,“ pravil sluha vcházeje, „to jsou věci… Jest přísloví: Člověk míní a Bůh mění. Přijdu k Taussigovi a on sedí na posteli. ,Co mi to nesou, Vondráku?‘ ptá se, ,mediciny? Vyhodějí to oknem, jsou tak laskav. Potřebuji vaše léky! To věřím… Vy byste mě rádi pochovali. Ale — tadyhle! Rozumíte? A copak dělá obchod? To si mohu myslit, když tam nejsem. Pan Katz s panem Hrbkem sedí na stole a klátí nohama. Mají radost, že Taussig bude brzy vzhůru bradou. Pravda? Ale ať se tolik netěší. Za tři dny jsem chlapík a ukážu jim co proto…‘“

„No, co tomu říkáte, pane Katz?“ tázal se Hrbek hlasem, v němž se chvěl pocit urážky, „není to lumpáctví? Může dnes člověk někomu věřit?“

„Holomek stará,“ odplivl si účetní, „ale jestli jsem si to nemyslil, ať jsem Franta… Máme to nadělení… To už nebudu disponentem. Proti Taussigovi pan Baloun nic nezmůže.“

„Taky dobře,“ zatvrdil se pan Hrbek, „ale krásné parte nebude, pane Taussig, to si nemysli!“

„Bodejť, budeme vyhazovat peníze,“ pravil účetní s opovržením, „to by ledakdo chtěl věnec s červenobílou stuhou!“

„Nejdříve si to musíš zasloužit, pane Taussig. Nesmíš být na personál ras a pak můžeš doufat v červenobílou stuhu s nápisem: Spi sladce!…“

„Jojo,“ vzdychl účetní elegicky, „to jsme si vysloužili…“

Pan Hrbek uhodil pěstí na stůl: „A já tu nebudu ani hodinu!“