ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jmenuji se Ferdinand Sýřiště a můj obličej je trudovitý. Život se ke mně při každé příležitosti obrátil zády a choval se ke mně nelaskavě. A přece jsem člověk skromný a nevtíravý, miluji společnost a s každým rád příjemně porozprávím.

Moje touhy nejsou přehnané. Hledím, abych vyšel jak s přídělem cigaret, tak se svým bližním. U dívek cením si více dobré srdce než vnadných nožek jako ti druzí.

Mým svrchovaným přáním bylo státi se denním hostem, avšak ani toho mně nebylo dopřáno. Někdo by nad tím skromným ideálem pokrčil rameny, ale zajisté neprávem. Představte si: Prší. Do kavárny uchýlí se před deštěm spousta lidí. Stojí uprostřed místnosti a hledí mrzutě jako pes, jehož přinutili násilím, aby se vykoupal. A hle! U okna je prázdný stůl, jaké štěstí! Všecko se hrne k němu. Ale kampak, lidé! Cestu jim zastoupí čilý sklepník a zdvořile, avšak energicky upozorní, že stůl je vyhrazen dennímu hostovi. Denní host vstoupí. Haló, jaké pozdvižení! Sklepníci, bystře si poskočivše, křepkým krokem řítí se k němu. Jeden nese v náruči kupu novin, jiný mu přináší kávu. Noviny položí mu vedle na židli a denní host se kochá blaženě při pomyšlení, že jiní, totiž nikoliv denní hosté, shánějí se po časopisech, které dostanou, až denní host uzná za dobré. Možno též si zažertovati s panem vrchním a škádlivě se ho otázati na jeho milostná dobrodružství.

Kavárna „Jimmy West“ se mi vždycky líbila. Není tu zvláštní elegance, ale zato mírná, jaksi dobrosrdečná ošumělost. I hosté zdají se tu býti dobrosrdečnými. Ráno, jda po svém povolání, vidím v okně šachisty, hluboce zabrané do hry. Jeden z nich podepírá hlavu pravou rukou a levou drží se za špičku nosu. Druhý má v ruce cigaretu a druhou sahá do kapsy pro zápalky. Odpoledne jdu opět kolem, avšak jaká změna! První šachista podpírá hlavu levou rukou a pravou drží se za špičku nosu. Avšak druhý hráč drží posud v ruce cigaretu a druhou sahá do kapsy pro zápalky. Večer pak neodolám a vstoupím: do kavárny, zahlaholím vesele: „Pozdrav bůh, páni šachisté!“ a přisednu k nim. „Jste znepokojen?“ otáži se hráče, držícího se za špičku nosu. „Není divu, pane. Jda ráno kolem za svým povoláním, viděl jsem vás, an jste učinil nesprávný tah. Táhl jste s koníkem sem, na toto černé pole, čímž jste zamýšlel svého soupeře připraviti o královnu. Chtěl jsem vás upozorniti na to, že si počínáte nejen nanejvýš neslušně, chtěje spoluhráčovi vzíti královnu — neboť jakápak hra bez královny? —, ale váš tah byl takticky nesprávný, což byste musel znát, kdybyste lépe ovládal theorii. Dovolte, abych vám celý případ demonstroval.“ Beru figury, stavím je tak, jak jsem je asi dopoledne viděl. Avšak ku podivu! Šachisté se nějak rozdurdili. Prý co si myslím, že se pletu do hry, nikdo že mne o to nežádal, ať si hledím svého a tak dále. „Dobrá, samolibí pánové!,“ pravím důstojně, vstávaje. „Poučit se možno vždycky a od každého. Kdo však dobře míněné rady odmítá, i neslušných výrazů používá, ten není hoden, abych se déle jím zabýval!“ Odcházím uražen. Ale dobře mi tak! Co si všímám hráčů šachu? Šachisté jsou lidé, kteří se odřekli světských radostí a straní se ostatních. Jsou to hrubci neschopní jakékoliv ušlechtilejší myšlenky.

To jsou hráči kulečníku docela jinačí lidé! Již jejich švihácký zevnějšek ukazuje, že jejich povaha je družnější a veselejší než u asketických šachistů. Obyčejně mají na sobě žaket, měkký límec s pletenou vázačkou a kalhoty ohrnuté. Na žaketu mají skvrny a na kalhotách (jež se obyčejně lesknou) jakési mastné otisky prstů. Milí lidé! Postavím se k nim a přihlížím se zájmem, jak se namáhají. Záhy pozoruji, že moje sympatie kloní se na stranu maličkého, tlustého hráče s hnědou vázankou, jemuž se nijak nedaří. Druhý hráč šlape mi na nohy a šťouchá tágem do břicha, jakoby schválně. Maličkého, tlustého je mi líto, i beru mu tágo z ruky a pravím: „Při hře kulečníku nutno si zapamatovati především základní pravidlo z fysiky: Úhel dopadu rovná se úhlu odrazu. Tak tedy… Známe-li toto pravidlo, pak jde všecko samo sebou. Tedy: Tuto posici možno hráti sice t. zv. sedlákem, ale my ji tak nebudeme hráti, nýbrž elegantně tripple-busarem. Ouha! Nepřišel! Nevadí. Možno pokus opakovati. Jednou, dvakrát, však se to jednou povede. — Cože? Co to pravíte? Že mohu táhnouti po svých, že mě nikdo nevolal? Podívejme se na ty zelené pány, jak se vypínají! Nemyslete si, že se s vámi budu hádat! Za svoji ochotu abych sklízel hrubosti! To je dnes mládež, aby vás pámbu pozdravil. Vždyť já už jdu, pane vrchní, snad nemyslíte, že se budu s každým tento —.“

Zvláštní lidé! Promluvíš s nimi dvě tři slova a už je každý hrr! Mrzutě odcházím do herny. Sedí tam lidé u karet a tváří se tajemně jako svobodní zednáři. Výraz jejich tváří je vážný a soustředěný.

„Cože, vy že jste dal flek? To se povedlo, chachacha! Na takový list se dává kontra? Kde jste to slyšel? Lidi, on dává flek, a nemá nic od čtyřicítky! Pane, rozmyslete si, co děláte! Vždyť přivádíte svého pana kolegu do neštěstí! Podívejte se, váš protivník si dvakrát trumfne, a kde jste? Myslíte, že když máte čtyři desítky, že jste to vyhrál? Zelenou desítku máte beztoho plonk —!“

Hráči spustili hrozný křik. Mávají rukama, spílají a vyhrožují.

„Nemyslete, že se vás bojím,“ pravím pevně, „mátě mravy jako indiáni, ale hrát neumíte. Proto máte zlost, to je to… Jo, já vždycky říkám: Karban, to je první krok na dráze zločinu. Nevíte, prostopášníci, kolik manželství rozvrátil mariáš? Jaké nepříjemnosti v příbuzenstvu způsobila moje teta — tvoje teta? A jaké zhouby a neštěstí přišly na svět skrze boží požehnání? Ha! Odcházím z peleše lotrovské… Nepovykujte, prosím, a naučte se pořádně hrát!“

Uf! Poněkud jsem se rozčilil. — Tamhle u okna sedí milenci a šeptají si. „Není třeba si šeptat,“ pravím, bera dívku laškovně za bradičku. „Jaképak tajnosti? Přede mnou netřeba ničeho tajiti. Vždyť já nic neprozradím. Oč, že vím, co si šeptáte? Šeptáte si slova lásky. Známe to. Jen se milujte a buďte šťastni… Taková nevinná láska je moc hezká věc! Cože, vy se rdíte, slečno? Nebylo by to tak nevinné, jak jsem se původně domníval? Jak se jmenuje váš tatínek, slečno? Bylo by zapotřebí zdvihnout sukénky a pořádně nasekat. — A vy, mladý pane, kdybyste se raději učil, abyste při zkouškách nepropadl!“ — —

Ale tu se stalo cosi… Takový drzý mladík! Coo? Tak ty tedy? Já tě musím ztrestat, ničemo! Tu máš! Přibíhají sklepníci. Kolem nás se staví zvědavci. Přichází sám majitel kavárny. „Jaké tu trpíte nepřístojnosti?“ osopil jsem se na něho. Kavárník mne vyzývá, abych opustil místnost.

„Také že půjdu,“ odpovídám. „Ta vaše špelunka není místo pro slušného občana. Bylo by třeba upozornit na vás úřady. Že přijdete do novin, můžete být jist. Poroučím se, vy… tlustý pane. A vaši zřízenci jsou takoví usmolení…“

Práskl jsem dveřmi. Na ulici jsem si vzpomněl, že jsem chtěl kavárníkovi říci „nenapravitelný zloději“. Ale už se nebudu vracet… Řekl jsem mu to pořádně! Jestli je trochu lepší člověk, zastydí se. Ale jestli si myslí, že tam ještě jednou přijdu, to se velmi mýlí… A denním hostem se stanu jinde.