ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Co jsem to jenom chtěla…?… Teď na to myslím a v tom momentu o tom nic nevím, paní Pollak… ta moje hlava… no, já jim říkám… že tak mluvějí o té… jak se jenom jmenuje… Aha! paní Nelly Geduldiger… už vím! Já jsem vám celá pryč, paní Pollak, co byste tomu řekla, paní Pollak — jaký já mám soužení s tou mojí švadlenou — a tak se zdála — wissen Sie? — taková k jednomu přívětivá a ochotná… moc šikovná švadlena, paní Pollak — to se jí musí nechat, ta je goldeswert — doporučila mně ji Spitzerka — prosím: milostpaní Spitzer — ta se přece umí šatit, vždyť prošatila svoje věno a celou firmu Spitzer na pět procent — a její muž, pan Spitzer, běhá zase s kolekcí pod paží jako za svobodna — tak teda musejí vědět, paní Pollak, že má vkus — tak já tý paní Spitzer jednou říkám: ,Já nevím, paní Spitzer,‘ povídám, ,že oni jsou vždycky tak šik und elegant,‘ povídám, ,řeknou mně prosimich,‘ povídám, ,u koho oni šijou, paní Spitzer,‘ povídám, ,já nemůžu trefit na pořádnou švadlenu — pámbu ví, co to je,‘ povídám, a paní Spitzer na to — vědí, paní Pollak, jak ona to dovede — no, jako milostpaní Spitzer — tak s vejšky se na jednoho dívá — Povídá: ,Já šiju jen u Cvočkové, Melantrichova ulice — je drahá ta Cvočková — ale kdo to může dělat —‘ Rozumějí, paní Pollak, takhle jednoho špičkuje — že ona to může dělat a jinej ne — daleko to přivedla milostpaní Spitzer — ale to vědí — mě bude někdo špičkovat, paní Pollak — já jí to ale řekla, paní Pollak, já jí to povídala: ,No,‘ povídám, ,co oni můžou dělat, paní Spitzer — dovedu já taky,‘ povídám, ,já jsem,‘ povídám, ,rozená Ullmannová — rozumějí, paní Spitzer?‘ tak jsem jí to povídala — a to jste měla vidět, jak byla takhle maličká ta paní Spitzer —

Ale co je recht — to je recht, paní Pollak, ta Cvočková, ta šije — no, já vám říkám, paní Pollak — Kreitnerová by to nedovedla — copak říkám, ani Blumová Otilie, co šije jenom v největších domech! Přijdu k tý Cvočkový, povídám jí: ,Slečno, já chci mít šaty, ale rozumíte, šaty, víte takový… takový, jako měla paní Austerlitz na representačním plese průmyslníků — ale ne tak korpulentní… Něco, abych tak řekla, deliciósního — tmavomodrý, lemovaný černým krepdešínem, rozumíte, slečno — rukávy, to se rozumí, širší, víte, slečno, ne takový, jako má paní Hahn — spíš takový jako nosí paní Aufrichtig — faldičky víc shrnutý dozadu, rozumíte, slečno?‘ — A ta Cvočková: ,Jó, milostpaní, můžou bejt bez starosti — já jich dobře obsloužím,‘ já na to: ,Dobře, dobře, slečno — žádný velký řeči — to já nevedu — doporučila mě vás sama paní Spitzerová — tak se vezměte dohromady —‘

Dobře. Co jim mám moc vypravovat, paní Pollak? Ona mně to ušila — no, já jim říkám — můj si takovejch věcí nevšímá, ale tenkrát se od těch svejch knih na mě podíval a řekl: ,Nojo — za moje těžký peníze!‘ — tak si můžou myslet, jaký to byly šaty. Jdu vám ale ven a koho uvidím? Co by tomu řekli, paní Pollak — uviděla jsem paní Spitzer. Koukám se — vidím — ona ta paní Spitzer má ještě užší rukávy — vyšší manžety — stříbrnej pás. Rozumí se, vrátím se k tý Cvočkový, povídám: ,Víte, slečno, já jsem si to rozmyslila — rukávy mušej být ještě užší — vyšší manžety a stříbrnej pás. Já jsem si nechala říct, že to je teď hochmodern.‘ Slečna Cvočková, že jo, jo — že můžu bejt bez starostí — a taky mně to krásně, jak se patří, předělala.

Ale, co chtějí mít, paní Pollak? Po prvé mám šaty na sobě, vyjdu ven a najednou uvidím u Aschenbechra nemlich takový, ale delší taliji a byly pošity tresami. Můžou si myslet, paní Pollak, jak jsem byla rozčilena. Z fleku se obrátím a běžím ke švadleně — ,Slečno,‘ povídám, ,ale to tak nejde,‘ povídám, jak jste mně ty šaty udělala — já jsem zvyklá na prvotřídní práci, slečno,‘ povídám, ,ale tak jsem ty šaty nechtěla — přeci talije musí být delší a chci na tom třesy — já dobře platím, slečno,‘ povídám, ,ale chci mít taky prvotřídní práci!‘ — Ona ta Cvočková neřekne ,a‘, neřekne ,b‘ — nesmrdí — nevoní — kouká se nějak křivě — povídám: ,Co se koukáte, slečno — není vám to recht?‘ Ona na to: ,Ale nic, nic, milostpaní, já jim to předělám, jak se patří.‘ Taky mně ty šaty předělala — jen co je pravda — jak se patří.

No, ale co by tomu řekli, paní Pollak — potkám paní doktorovou Guthovou a ta mně povídá: ,Ale co jich napadá, paní Blumenstrauss, teď se už vestičky nenosí a blůza musí jít ke krku —‘ Já nešťastná, seberu se a honem, honem letím na Cvočkovou, ať mi to předělá — ta dělala obličej, já jim říkám, ale co může dělat, já dobře platím, tak chci mít prvotřídní práci.

Jen jsem ale ty šaty oblíkla, paní Pollak, přijde mi psaní z Vídně, píše mi sestřenice, co si vzala Arenda z naší strany, píše mi, že jsou krajkové vestičky zase hochmodern… Já vám říkám, paní Pollak, jenom já musím mít takový soužení — seberu se a zase k tý Cvočkový, ale co by tomu řekla, paní Pollak — diese Chuzpe — jakou mají některý lidi drzost — ona vám se mi opováží říct ta Cvočková: ,Lituji, milostpaní, ale já nemůžu jedny šaty pořád přešívat — já mám taky jinou práci, račte si, milostpaní, nalézti švadlenu, která vám snad vyhoví,‘ takhle se mně to opováží ta osoba říct a vědí, paní Pollak, ona se opováží mluvit eště ke všemu tak pravopisně — vědí — vysokou češtinou: ,Lituji, milostpaní — nemohu!‘ věru, paní Pollak, to dříve nebylo — já jsem tak nešťastná, už šestá švadlena je na mě tak hrubá… Já jsem tak rozčilena… tak rozčilena… Ach, jenom já musím být tak nešťastná…!“