ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Velký Fischman bydlel na náměstí. Dům měl velkolepou fasádu, ze které se šklebily antické masky. Po stranách byly sochy, které znázorňovaly Průmysl a Obchod. Na štítě měl namalovanou čtyřbarevnou kůži volskou, jež je heraldický odznak obchodu kůžemi. Firma Joachima Fischmana nástupce jest velkoobchod kůží a výroba svršků.

Malý Fišman ostával na předměstí, které se nazývá Na trávníku. Chalupa, ve které měl svůj obchod zbožím osadnickým, patřila jednomu obuvníkovi, kterému přezdívali Svatý Švec, neboť ve výklenku nade dveřmi měl svatou sošku ve věnci papírových růží. Chalupa stářím bachratěla a zapadala do země, takže bylo možno okny lézti do světnice. V zahrádce bujel modrý oměj a červené orlíčky. Pod okny plynula tiše hnědá stružka močůvky.

Velký Fischman byl věhlasný muž svěžích, růžových lící. Měl šedý knír, jenž nekončil u koutků úst, ale pokračoval až na tváře, kde se rozšířil a vypjal k nebesům. Pod dolním rtem měl mušku, jež bujela jako chomáček netřesku na omšelé skále. Velký Fischman měl zlatý skřipec, rozuměl bursovním věcem a byl zvolen do městské rady.

Ale malý Fišman měl žlutavý knír, jehož špičky unyle splývaly k zemi. Nerozuměl finančnictví, ale jezdil se svým vozíkem po poutích a prodával močené okurky a cukrlata. V této živnosti pomáhal mu pes Sultán, jehož boky byly odřené jako voskované plátno pohovek ve studentských kvartýrech. Bylť to stařičký pes, o němž se tvrdilo, že pamatuje ještě doby, když přišli inženýři, aby vyměřovali trať místní dráhy.

Velký Fischman byl pán menší postavy a kulatých tvarů. Z jeho zjevu sálala bodrost a seriosnost. Malý Fišman byl hubený strejc; měl ohnutá záda jako tatarský luk. Velký Fischman se při chůzi pohoupával. Malý Fišman měl těžký chod tažného dobytčete.

Velký Fischman pohyboval se v nejlepších kruzích a jednou týdně hrával vznešené taroky s notářem, advokátem a důstojným pánem. Malý Fišman sedával v neděli odpoledne v hostinci Na blátě se ševci, chalupníky a soukeníky. Nehrál v karty; jenom trčel po celé hodiny za zády karbaníků a díval se do karet s oddaným pohledem loveckého psa.

Velký Fischman měl tolik chorob, kolik bylo úměrno jeho společenskému postavení. Stonal na klimatické lázně, mořské lázně i Karlovy Vary. I vynikající profesoři ujišťovali jej, že jeho neduhy jsou vzácné. Ale malý Fišman trpěl pouze suchým loupáním.

Paní Fischmanová… ach, paní Fischmanová nosila lorgnon, vždyť bývala protektorkou při dobročinných bazarech. Paní Fišmanová však stávala za večera na zápraží a vedla s babami tak dlouho řeči, až přišel malý Fišman a ženské rozehnal. Potom šla paní Fišmanová ohřát kávu.

Pan Fischman měl dva syny, dva způsobné chlapečky v modrých kabátcích se zlatými knoflíky. Malý Fišman měl tolik dětí, že to budilo pohoršení. Vynikaly nezvedeností a zbujností.

Malý Fišman byl nazván studenty místního gymnasia Fišmanem obecním neboli polním, na rozdíl od velkého Fischmana, zvaného královským neboli zlatým. Obyvatelé pak rozeznávali Fišmana příjmím Háček od Fischmana bohatého.

V kostele sedával velký Fischman v přední lavici, neboť byl starostou náboženské obce. Jeho talis byl hedvábný a vyšívaný zlatem. Malý Fišman seděl v poslední lavici, ve které byl nožem vyryt nápis: Zde jsem držel 5. III. za tatínka Jahrzeit. Hugo Justitz, obchodní příručí.

Velký byl rozdíl mezi malým Fišmanem a velkým Fischmanem. A přece byli vlastní bratranci.

A nyní budeme vypravovati příběh o tom, kterak malý Fišman udělal svému vynikajícímu příbuznému hanbu.

Jednoho dne přijel malý Fišman z jarmarku a vyjádřil se, že je mu nějak mdlo. Fišmanka mu řekla, ať si jde tedy lehnout. Malý Fišman uposlechl. Ale v noci udělalo se mu ještě hůř. Blouznil, hádal se s někým a zpíval nějaké popletené písničky. Když Fišmanka vyčerpala všechny domácí prostředky, viděla, že se musí zavolat lékař.

Doktor přišel, prohlédl nemocného, podíval se na hodinky a pravil, že malý Fišman musí okamžitě do nemocnice. Když se o tom dověděl velký Fischman, velmi se divil, jak si může malý Fišman dovolit vážně stonat; a usoudil, že malý Fišman stůně nad své poměry.

Malého Fišmana převezli do nemocnice krajského města. Nepobyl tam dlouho. Lékaři poznali, že jeho stav je beznadějný, a kázali jej přemístiti do světnice, kde leželi morituri, smrti zasvěcení. Tam očekával malý Fišman konec svého malého života. Jeho poslední okamžik nadešel. Nebyl v umírání sám; ten večer pracovalo několik ostatních k poslední hodince. Zavolali nemocničního velebníčka, aby umírající zaopatřil. Velebníček se mnoho neptal a vzal to jedním rázem; a mezi ostatními udělil i malému Fišmanovi poslední pomazání.

Velký Fischman se rozhodl, že svého příbuzného navštíví. V kanceláři nemocnice se dověděl, že malý Fišman leží v nemocniční kapli.

„Jak to v kapli?“ podivil se velký Fischman.

Úředník mu vysvětlil, že malý Fišman byl jako řádný katolický křesťan zaopatřen a nyní čeká v kapli na smuteční obřady.

Velký Fischman se rozhněval a začal vysvětlovat, že malému Fišmanovi nepříslušelo žádné poslední pomazání, protože nebyl katolický křesťan. Velkému Fischmanovi je nemilé, co mu provedli s příbuzným. Uvedl, že taková událost může mu uškodit při jeho společenském postavení. Nezasloužil si, aby mu bratranec ještě po smrti dělal hanbu. Úředník musí uznati, že se mu stalo příkoří.

Úředník podíval se do akt, zavrtěl hlavou a pravil: „Opravdu, stala se chyba. Ovšem,“ dodal přemýšlivě, „to máte, pane, tím návalem. Jo, milý pane… chudého žida od křesťana nerozeznáš. Takovým způsobem stal se přehmat…“