ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

1

Profesor osmé hodnostní třídy Václav Šajc, uslyšev na chodbě pustý řev, vycházející ze septimy, kde byl třídním, otevřel prudce dveře a vstoupil do třídy. V hustých oblacích prachu podařilo se mu zahlédnouti špatného žáka Stádníka, jenž, ačkoliv neměl nikdy domácího cvičení a co se týče řeckých nepravidelných sloves ukazoval povážlivou nevědomost, přece byl viděn češtínářem Košťálem, an se prochází v parku s dívkou.

Profesor osmé hodnostní třídy Václav Šajc, pošinuv brejle na nose, počal jedovatě: „Někteří žáci se domnívají, že jsme v konírně. A na místě aby využili respiria k doplnění svých chatrných vědomostí, provádějí ve třídě uličnické kousky, výskajíce a povykujíce jako nádoby hlaholem naplněné. A vy, Stádníku, vy jste hoch darebný. Nedávno byl u mne váš pan otec, aby se informoval o vašem pokroku ve studiích, a já byl nucen jej vážně upozorniti, že nenastane-li pronikavá změna ve vašem chování a nevynaložíte-li více píle a snaživosti, abyste svým povinnostem dostál, nemůžete postoupiti do oktávy. A co jsem řekl o vás, platí rovněž tak o tamhletom Tajerovi — neschovávejte se, Tajeře, já vás dobře vidím — o tom Tajerovi, jenž pohazuje papírky po chodbách a školníku, panu Vitáskovi, jenž ho upozornil na nepřístojnost jeho chování, řekl slovo, slovo velmi neslušné, které se stydím opakovati, on mu řekl ,kuš!’ a pokřikoval na něho ,bachaři!’. Mluvě pak o Stádníkovi a Tajerovi, nemohu se nezmíniti o třetím členu tohoto důstojného triumvirátu, o tom Porgesovi, vstaňte, Porgesi, když s vámi mluvím, vy nechodíte do izraelského náboženství, domnívaje se patrně, že náboženství je předmět nepovinný. Mluvte, Porgesi, co jste to zde tropili?“

„Prosím, vašnosti,“ odpověděl hbitě Porges, stahuje bolestně obličej, neboť jej soused štípal do stehna, „já nevím, prosím, vašnosti, já jsem si opakoval Homéra, abych nezapomněl, co jsem se doma učil až do jedenácti hodin v noci, prosím, vašnosti —“

Třídou rozlehl se hromový smích.

„Klí-í-d!“ rozkřikl se pak profesor, „já zapíši celou třídu do třídní knihy! Tedy zase ničeho nevíte? Ovšem, samo sebou se rozumí. Tak nám poví o tom třebas ten Kysela. Kyselo, povězte nám, co víte o tom halasu a tartasu, který tu byl, když jsem vstoupil do této třídy, a jak vznikla ona vlhká skvrna na zdi?“

Přizrzlý a vytáhlý Kysela Eman vstává a praví: „Prosím, vašnosti, jak vznikl halas a tartas v této třídě, mi známo není, neboť jsem se musel odebrati ven za účelem vykonání potřeby velmi naléhavé. Z toho důvodu nevím, jak vznikla ona vlhká skvrna na zdi, prosím, vašnosti — — —“

„E — — — sedněte si, hochu nezdárný. Píši vám nedostatečnou napřed do zásoby. Však vy si ji ještě zasloužíte…“

„Prosím, vašnosti,“ hlásí se Felix Vojtěch, pilný žák, na jehož šedivé a scvrklé tváři jako by bylo psáno: „Já jsem se učil — já to umím!“

„No tak, co nám poví Felix Vojtěch?“ zjasnil třídní profesor tvář.

„Prosím, vašnosti, onen halas a tartas vznikl tímto způsobem,“ odříkává přičinlivý Vojtěch Felix. „Někteří žáci utvořili si jakýsi gól, z hadru na utírání tabule pak kopací míč, a ten míč vletěl na stěnu a zanechal tam vlhkou skvrnu.“

„Á, tak je to tedy,“ zvolal vítězoslavně kantor, „oni tedy utvořili si z hadru jakýsi gól, do něhož kopali —“

„Nikoliv gól,“ ozval se zezadu mohutný bas dlouhého Skokana, „nýbrž merunu neboli mičudu!“

„Tedy merunu neboli mičudu, ovšem, zajisté,“ opravil se pan profesor. „A co pak bylo medle s tím gólem?“

„Nebyl žádný gól,“ vzkřikl uraženě Stádník, vyskočiv, „vždyť to byl vyložený ofsajd, poněvadž si nepřátelský centr vleze pěkně za beka, a soudce, prosím, nepíská, takovou stranickost jsem jakživ neviděl — —“

„Jakpak ofsajd,“ odpovědělo najednou několik hlasů, „to byla docela fair hra — —“

„Soudce je straník!“

„Není! To byl docela správný gól!“

„Soudce měl pískat surovost!“

„Soudce ven! Hanba!“

„Ti-cho!“ zahřměl pan třídní. „Copak je to? Ničemu nerozumím. Stádníku, vstaňte a vypravujte svými slovy celý průběh události. Tedy: Soudce nepískal surovost, poněvadž někteří žáci, kopajíce ofsajd, učinili merunu — —“

„Ale kdepak,“ přerušil ho Stádník pohrdavě, „pravidla fotbalu musíte mít v malíčku, jinak nemůžete do věci mluvit. To bylo tak: Kysela Eman jako halfbek udělal roh —“

„To nebyl roh, ty nádivo,“ přerušil ho Kysela rozhorleně, „to byl docela sprostý aut, abys věděl. Přece, tadyhle stojí Porges a podává Zachystalovi. Zachystal kiksnul a křičí: Piš, piš! A potom — —“

„A vždyť byla ruka, mládenci, a soudce nic nevidí,“ chechtal se Brabec, zvaný Tlampač Mečislav.

„Prosím, vašnosti, to nebyla hra, to byla svrabařina,“ hlásí se Poláček, „kdyby byl soudce co k čemu, tak by diktoval trestný kop — —“

„Tak jestlipak bude ticho, vy chásko ničemná,“ zařičel kantor, udeřiv pěstí do katedry. „Já tu věc pořádně vyšetřím, ale pak běda vinníkům!“

2

Profesor osmé třídy hodnostní Václav Šajc ubíral se vážně po chodbě a vstoupil zamyšleně do sborovny. Ve sborovně zastihl profesora dějepisu dra Josefa Vejtrubu, jenž s nadšením prohlížel si svůj katalog, pýchu svého života, ve kterém známky velmi dobré byly napsány černě, dobré modře, dostatečné zeleně a nedostatečné pak červeným inkoustem.

Dr. Josef Vejtruba, spatřiv vcházejícího, narovnal si skřipec a otázal se: „Prosím vás, pane kolego, nevíte, kterému profesorovi nadávají studenti bambula?“

„Bambula?“ zachechtal se Václav Šajc škodolibě, „to nevíte, pane kolego, že vám?“ Ale nebylo to pravda, bambulou nazývali žáci profesora Šajce, kdežto Vejtrubovi říkali Joe Pep. „Ku podivu,“ pokračoval Václav Šajc, kroutě si zálibně knír, „jak žáci připadnou někdy na vhodný název! Ale mám k vám prosbu, pane kolego. Neznáte snad náhodou pravidla hry kopané?“ A profesor Šajc, schýliv se k panu kolegovi, vypravoval mu celý případ.

„Pravidla kopané neznám,“ odpověděl dr. Josef Vejtruba, „avšak bylo by nejlépe,“ pokračoval, zasvítiv krvežíznivě očima, „takhle jich asi osm nechat propadnout, to by byl nejlepší trest!“

„Nikoliv, pane kolego. Já musím nejprve vniknouti do tajů této surové hry a pak budou vinníci exemplárně potrestáni.“

3

Profesor osmé třídy hodnostní Václav Šajc, pořídiv si „Pravidla hry kopané“, ponořil se s celou duší do svědomitého studia. Seznav theoreticky tuto hru, tak ukrutně na středních školách pronásledovanou a snad proto tak oblíbenou, toužil seznati ji i prakticky, aby tím rozhodněji mohl čeliti této zhoubné neřesti, jež odvracuje mládež od studií humanistických, ducha hubí i mravy kazí a činí lehkovážné mladé lidi neschopnými pro život praktický.

A tak stal se profesor osmé třídy hodnostní Václav Šajc stálým návštěvníkem hřiště Sparty i Slavie a neopovrhoval ani seznati výkonnost předměstských i přespolních klubů, aby získal dostatečných vědomostí sportovních.

Běda! Poťouchlý osud uchystal lstivě léčku svědomitému pedagogovi. Třídní profesor nesledoval již fotbalové zápasy proto, aby mohl vyšetřiti trestuhodnou výtržnost, jež se stala v jeho třídě během respiria — nikoliv: Třídní profesor navštěvoval hřiště se vzrůstajícím odborným zájmem. Kdožpak odolá sugestivnímu půvabu zakázané hry!

I jásal vstříc statečnému Pilátovi, hbitému Mazalovi i úsměvnému Vaníkovi, i obdivoval se neodolatelnému Káďovi i mohutným kolenům hrdinného Kolenatého. A naopak, repot jeho splýval s repotem ostatního obecenstva, když pozoroval, že soudce nevede si ve svém důležitém úřadě příliš svědomitě.

Se zálibou pozoroval v pražských ulicích i všelikých prostranstvích, kterak bodrý lid kopá do improvisovaných míčů. Kterak kopají i vážní prošedivělí mužové i nadějní výrostci i ta nevinná robátka. A často přispěl i radou i skutkem, uplatňuje tak své sportovní vědomosti.

A když naslouchal vyprávění vetchých starců o vynikajících fotbalistech minulých dob, tu tajil třídní profesor dech a připomínal si „Životopisy vynikajících mužů řeckých i římských“ od slavného spisovatele Cornelia Nepota.

A tak když jednou jeden ctihodný stařec vyprávěl o neodolatelných a nezachytitelných ranách mythického střelce Koška, tu nezdržel se pan profesor, aby neučinil poznámku: „Kdyby byl přeslavný onen Košek žil ve starověku, byl by za svoje hrdinné činy proměněn v souhvězdí a pojat mezi bohy!“

Načež starci, pokyvujíce vážně hlavami, vzdychali: „Jojo, bejvávalo… To víte, u nás není ten pořádek. Kdepak Rakousko!“

4

Ředitel gymnasia, uslyšev na chodbě pustý řev, vycházející ze septimy, otevřel prudce dveře, a vstoupiv dovnitř, uviděl tuto scénu:

Profesor osmé třídy hodnostní drží špatného žáka Stádníka za knoflík a křičí: „Ty nádivo jeden, pravidla fotbalu musíš mít v malíčku, jinač toho radši nech, ty ksichte, a radši se uč řecký slovíčka, když ti to dělá dobře, já už to dávno říkal, že z tebe jakživo nic nebude. — — Tak, mládenci, do toho, ať to dohrajeme!“ — —