ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Nedávno potkal svého přítele Jindřicha Křena, téhož, jenž v kvartě propadl, poněvadž nevěděl, jak je aorist od slovesa hathroidzomai. Jeho obličej stal se ještě stupidnějším a oči měl vypoulené: mimo to slintal.

Na otázku, jak se mu vede, zakryl si oči malebným posunkem a zaštkal:

„Ach!… tragedie mého života… zavilost pomstychtivých nepřátel… zločinné úklady — —“

„Ale copak, copak,“ ptal se přítel znepokojeně, „zdravíčko neslouží? Máš ve službě nějaké nepříjemnosti?“

„O nikoliv… Slyš! Budu vypravovati historii svého života, příběhy plné nebezpečných dobrodružství a dojemné lásky… Jakožto nejstarší potomek starobylého rodu vévodů Crane

byl jsem poslán podle tradice svého rodu do Londýna, abych se vybouřil.

Automobily vozí mne po zábavních nočních místnostech, kde dámy z polosvěta tančí foxtrott, onestep i jazz a hudba hraje k tomu líbezné melodie z operety ,Der fliegende Rittmeister‘.

V hráčském doupěti.

Ve společnosti vévodů a lordů, uhelných a petrolejových králů hraje se jednadvacet o miliony.

Ranhojič Warwick

vsadí poslední milion liber šterlinků a prohraje. Je na mizině. Aby si opět pomohl k penězům, vymyslí si ďábelský plán. Telefonuje své sestřenici, hraběnce Daisy:

Budeš-li chytrá, můžeš se státi vévodkyní Crane.

Že je ranhojič Warwick intrikán, mohlo mne napadnouti, poněvadž nosí nakroucené knírky, kdežto šlechetníci mají obličeje hladce vyholené. Jeho sestřenice je také intrikánka, poněvadž má u uší zakroucené „barisonky“.

Vévoda Crane vrací se na své statky

Přifrčí auto a z něho vystoupí vévoda Crane s několika veselými přáteli. Poněvadž jsou mladiství hýřilové, mají límce ohrnuté a klobouky jim sedí v týle. Stařičký sluha John pláče radostí, že vidí opět svého pána, kterého maličkého nosil na rukou.

Ranhojič Warwick předstírá přátelství,

to jest pochechtává se líbezně a poplácává vévodu po zádech. Po straně však dělá zuřivé grimasy a zatíná pěsti.

Vévodkyně teta Ethelrida je hrdá na svůj rod.

Je to hubená dáma delší postavy a má tenké rty. Ukazuje vévodovi rodinný znak, na kterém je vyryto heslo:

Každý vévoda z Crane je povinen dáti svému rodu potomka.

Vévoda se bije hrdě do prsou a praví: „To je to nejmenší!“ Vévodkyně teta se jedovatě ušklíbá a myslí si: „Jen aby!“

Rodina Sealskinů je nejstarší selský rod v hrabství northumberlandském.

Starý Sealskin pokuřuje z krátké dýmky, pohlíží pyšně na svoje veliká stáda skotu a bravu a na svoji četnou rodinu.

Na počest vévody jsou uspořádány dostihy. Celé město se na ně těší.

Nejnebezpečnější soupeř vévodův je čistokrevná klisna Kismet, na které pojede sličná dcera starého Sealskina Mavis, slečna Mavis se táže:

Budu závoditi s vévodou, jehož rozmařilý život v Londýně je znám?

Je den dostihů. Vévoda je představen krásné Mavis, které praví galantně:

Bude mne těšiti, budu-li poražen takovým krásným děvčetem.

Při dostizích kůň vévodův klopýtne a vévoda utrpí úraz. Ze sympatie klisna Kismet také klopýtne a Mavis utrpí též úraz. Vévoda, maje ruku elegantně zavěšenou na obvaze, navštíví nemocnou Mavis.

A potom…

Vévoda prochází se se sličnou Mavis v parku. Stromy kvetou a fontány šumí.

Oni se milují.

Tisknou si ruce a pohlížejí si do očí. Hudba hraje ,Herkulesfürdő‘. Když se dva milují, hraje hudba vždycky ,Herkulesfürdő‘.

Po několika dnech.

Vévodkyně teta vytýká vévodovi jeho lásku. Vévodkyně praví:

Již je dosti toho milkování s tím selským děvčetem!

Vévoda na to, že jí po tom nic není a že to není žádné milkování, nýbrž vážná známost. Vévodkyně padne do mdlob. Ranhojič Warwick zuří, že mu selhalo. Avšak nevzdává se a strojí zločinný úklad. Slaví se hlučná svatba a novomanželé odjedou na svatební cestu do Egypta.

U pyramid. Novomanželé seznámí se s arabským šejkem Husejnem.

Avšak není to žádný šejk Husejn, nýbrž přestrojený sluha John, ale ani sluha John, avšak nebezpečný vůdce lupičské tlupy Krysa s Natrženým Uchem, neboť původní stařičký sluha John byl z návodu ranhojiče Warwicka zavražděn.

Nepravý šejk Husejn unese mladou vévodkyni.

Ach Bože, to je rána! Moje milovaná choť… moje líbezná Mavis! Děsný osud přerval krátké štěstí…“

„Poslyš,“ pravil ustrašený přítel, „měl by ses obrátit k lékaři, k nějakému dobrému odborníkovi…!“

„K lékaři?“ vzkřikl Jindřich Křen, zdvihnuv ruce, „co tu může činiti lékař? Moje Mavis… moje —“

„Musíš si odpočinouti, tvoje nervy jsou poněkud podrážděny,“ domlouval mu ustrašený přítel.

„Nedopřeji si odpočinku, dokud nedostanu svoji choť v pořádku zpátky a dokud nebude neřest potrestána a ctnost nezvítězí! A pak — musí viděti třináctou a poslední epochu sensačního dramatu ,Afrikánský mnich Panteleimon‘ aneb ,Zelený automobil‘!“