ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Třicet let jezdil Arnošt Lustig po jarmarcích, třicet let se staral, šetřil, lopotil se a namáhal; třicet let snášel ponížení a ústrky chudého a poníženého člověka. A po těch třiceti letech překvapil najednou celé město. Koupil si na náměstí dům, jenž patřil až dosud panu Antonínu V. Korábovi.

Tato událost stala se předmětem živých rozhovorů. Antonín V. Koráb slynul jako nejbohatší obyvatel města. O jeho kapitálech šly pověsti, že jsou nevyčerpatelné. A nikdo se nad tím nepozastavoval, že pan Koráb ponechával svůj závod starosti svého personálu a sám se svým honosným knírem, lankasterkou na zádech a červeným jezevčíkem čisté rasy procházel se po polích. Jinak majitel honosného kníru věnoval se spolkovému ruchu a těšil se pověsti mecenáše, vlastence a přední osobnosti celého okolí. Potom najednou překvapil město úpadkem. Prodal dům i s obchodem a odstěhoval se. Lidé říkali, že vede nyní klopotný život pojišťovacího agenta.

Dělníci sňali firmu Antonín V. Koráb a místo ní zavěsili Arnošta Lustiga ve zlatých písmenách. Dva konkurenti na náměstí pocítili v srdci nepokoj a nevraživost. Importní dům kávou J. V. Bartoš posílal své děti na zvědy, kolik má Lustig v krámě zákazníků. Když děti hlásily, že je plný krám lidí, tu zazlořečil J. V. Bartoš a odebral se k svému konkurentovi, Přímému dovozu čaje jakož i koření všeho druhu, J. V. Bártovi, aby se s ním poradil, co jest proti vetřelci podniknouti. Importní dům kávou a Přímý dovoz čaje žily až dosud v zavilém nepřátelství; smířila je nová konkurence. Výsledkem jejich porad byla taková příhoda:

Jednoho dne objevil se v krámě pana Lustiga mladý muž, jenž žádal krabičku zápalek. Lustig mu podal škatulku Vojtěcha Scheinosta v Sušici. Mladík řekl: „Takové já nechci. Dejte mi takové sirky.“ A ukazoval krabičku s obrázkem, na němž byla černo-červeno-zlatá trikolora a nápis: ,Bund der Deutschen in Böhmen‘. Pan Lustig řekl: „Takové sirky nevedeme,“ mladík odpověděl: „Tak máúcta,“ a šel.

Brzy nato zastavil na ulici pana Lustiga štíhlý pán se širokým kloboukem a černou uměleckou vázankou. Byl to redaktor ‚Národního hlasatele‘, listu vlastenecky radikálního a k inserci nejzpůsobilejšího. Štíhlý pán psal horoucí úvodníky proti úhlavním nepřátelům našim a mimo to zaznamenával pilně skandální události v městě. Do skandálu bývali zapleteni lidé, kteří hmotně dosti nepodporovali radikální vlastenecký list, k inserci nejzpůsobilejší. Proti takovým liknavcům používal štíhlý muž trojího stupně výstrahy, aby připomenul jim jejich povinnosti vůči svému tisku. Vytečkovaná jména v souvislosti s nějakou aférou byl jemný pokyn; počáteční písmena, to už byl pokyn klackem; málokdo dal dojíti k vytištění celého jména a zadal inserát. Pak měl pokoj. Jinak věnoval se široký klobouk činnosti osvětové a míval poučné přednášky na thema: Je Mars obydlen? anebo: Ze života našich hraničářů.

Pán se širokým kloboukem pohladil si svoji bradku a pravil sladce: „Tak gratuluji, gratuluji, pane Lustigu, ke koupi nového domu. Raduji se, vida, kterak živnosti v našem milovaném městě vzkvétají k blahu veškerenstva i národu našeho.“

„Děkuji,“ odpověděl pan Lustig a čekal, co bude dále.

„Avšak,“ pokračovala bradka, „zdalipak jste si také uvědomil své povinnosti k novému závodu svému? Zdaliž jste uvažoval ve své mysli, čeho potřebuje moderní obchod?“

„A co to má být?“ tázal se pan Lustig.

„Tážete se?“ zvolala emfaticky bradka. „Nuže, odpovídám. Moderní obchod nemůže se obejíti bez průbojné a účinné reklamy. Bez reklamy hyne život jako ta něžná květinka bez vláhy.“ A mluvil dlouho a nadšeně o tomto thematě. Smysl jeho řeči byl ten, že pan Lustig měl zadat inserát do ,Národního hlasatele‘.

„Děkuji,“ odpověděl pan Lustig stručně. „Jsem na místě už třicet let. Zná mě každé dítě. Kdo chce u mne koupit, trefí ke mně bez inserátu.“

„Tak je dobře,“ poznamenal štíhlý muž chladně a odešel.

V příštím čísle ,Národního hlasatele‘ četli občané města tuto zprávu:

ÚŽASNÁ PROVOKACE. Známý obchodník zdejší a izraelita opovažuje se českému obecenstvu nabízeti zápalky, na nichž stkví se velkoněmecká trikolora a nápis ,Bund der Deutschen in Böhmen‘. Jsou to zápalky, prodávané ve prospěch spolku, jenž už tolik duší dítek českých rodičů národu svému odcizil. Onen pán, jenž zbohatl z českých mozolů, si myslí, že bude u nás propagovati prušáckou kulturu. Avšak ať si nemyslí, že uvědomělé občanstvo zdejší dá si líbiti takovou drzou provokaci. Chce-li si onen pán, jehož jméno prozatím neuveřejňujeme, doufajíce, že toto upozornění postačí, takto počínati, nechť jde do Palestýny.“

*

Když pan Lustig dostal poštou číslo ,Národního hlasatele‘, v němž onen článek byl zaškrtnut červenou tužkou, tehdy se velmi znepokojil.

„To je hrozné, co se to děje,“ naříkal. „Vždyť já o žádných německých sirkách nevím. Já to tak nenechám. Já dám tuhle špatnost advokátovi.“

Ale pan Lustig měl velmi resolutní manželku. Byla to žena rozložitá, která slynula svou tělesnou silou jako královna Kateřina, která prý železné podkovy v rukou ohýbala.

„Žádného advokáta si nevezmeš a žádné soudy nebudou,“ pravila tato výtečná žena. „To by bylo, abych to nedovedla spravit sama.“

A narazila si klobouk do týla, vzala deštník do ruky, řekla hrozivě: „Ták!“ a vyšla ven.

Kdybys náhodou, milý čtenáři, zabloudil do onoho města, tu spatřil bys o šesté hodině večerní na hlavní ulici tento výjev: Paní Barbora Lustigová drží jakéhosi štíhlého muže s oduševnělým obličejem a uměleckou kravatou a třese jím jako hruškou. Široký klobouk válí se v prachu. Obecenstvo, které se v hojném počtu shromáždilo kolem tohoto divadla, slyšelo tato slova: „A ty kluku uličnická! Já ti dám, psát takové věci, ty jeden nemravo necudná…“ Teprve obecnímu strážníkovi podařilo se vysvoboditi štíhlého muže ze železných rukou této strašné ženy.

Od té doby měl pan Lustig pokoj a praví se dokonce, že štíhlý pán byl vůbec ve svém psaní opatrnější.

Dnes je paní Barbora nebožkou. Ale její sláva žije dodnes. Dej jí Bůh lehké odpočinutí!