Povídky pana Kočkodana

„Měli bychom se podívat někam do přírody,“ pravila teta Heda.

V tu chvíli vstoupil do pokoje strýc Hynek. Shledal, že jeho manželka je zabrána v důvěrný rozhovor se svou sestřenicí Lucií. Zabručel něco pro sebe a zafrkal podezřívavě nosem.

„Ignác,“ pravila teta Heda sladce. „Lucy míní, že bychom si měli vyjeti v neděli na výlet…“

„Příroda,“ vpadla jí do řeči Lucie, „hýří v tuto dobu nádherou. Luhy lákají oko svěží zelení a hebký mech zve k odpočinku… Vyjedeme si někam do klínu lesů a osvěžíme svoje unavené nervy…“

„Dobře, Lucy,“ pravil strýček Hynek, jenž je majitelem prodejny losů třídní loterie, „já nemám ničeho proti přírodě. Vyjeďme si s Hedvičkou na výlet do klínu lesů. Já půjdu na klusácké závody a pak si sednu do kavárny.“

„Nikoliv, Ignác,“ odporovala Lucie, „ty musíš s námi. Bude to překrásné. Budeme poslouchati švitoření lesních zpěváčků, a co se týče…“

„Lucy,“ pravil strýček Ignác ostře, „řekni mi ještě něco o kouzelném západu slunce a já okamžitě opustím místnost. Vím, že jsi poetická bytost. Mně ale dej pokoj. Já nemusím přírodu dělat s sebou…“

„Ignác!“ zvolala teta Heda vyčítavě.

„Manželko,“ pravil Ignác něžně, „řekni mi: Nebyl jsem ti vždy pozorným mužem? Bránil jsem ti, když jsi chtěla vstoupiti do Spolku dobročinných paní a dívek? Nyní jsi dobročinná paní a dívka a dej mi pokoj…“

„Ignác!“ zvolala teta Heda slabým hlasem.

„Příroda, Hedvičko,“ pokračoval strýc Hynek, „je jenom pro lidi, kteří mají automobil k disposici. Ale řeknu ti rovnou, že kdybych byl majitelem automobilu, pak nejedu do přírody s dobročinnými paními a dívkami. Majitel auta má možnosti kochati se přírodními krásami s mladými, půvabnými děvčaty… Ano… Pak je mech k odpočinku zvoucí, a co se týče západu slunce, i to by nebylo špatné…“

„Styď se,“ zvolala Lucie, „ženatý člověk a otec rodiny… Takový cynismus…“

„Nevím, proč bych se měl styděti za to, že jsem ženatý člověk. Nechápu, jaký je v tom cynismus, býti otcem rodiny… Nečekal jsem, Lucie, od tebe takové nemorální názory…“

„Padesátiletý mužský,“ vyčítala teta Heda hořce, „chtěl by jezditi s mladými děvčaty po výletech…“

„Já neříkám, že bych chtěl… To vy jenom chcete do přírody. Mně stačí klusácké závody. Ostatně padesát let není žádné stáří… Kdybych měl auto, pak bych byl nejméně o dvacet let mladší. Tak je to, dobročinné paní a dívky… Míti auto, koukaly byste, jaký jsem krasavec…“

*

„Není tu krásně?“ zvolala Lucie nadšeně.

„O čem přemýšlíš?“ šťouchla teta Hedva svého muže, „Lucie se tě ptá, není-li tu překrásně?“

„Je-li tu krásně, to ona sama musí vědět,“ bručí Hynek, „já bych jenom rád věděl, proč ve výletních restauracích dostane se k obědu jen vepřová nebo paprika… A proč jest všude tolik much?“

„Mouchy jsou, protože jest jejich čas,“ poučovala Lucie.

„Tolik lidí všude, ku podivu,“ bručí Hynek. „Když jsem byl mladý,“ vzdychá, „také jsem chodil do lesa… Dnes mám jiné starosti. Co v lese? Nějaké pavučiny lechtají obličej a sednouti nelze, protože je plno mravenců…“

Zívá a dívá se na hodinky. Teď právě počíná se ligový zápas. Všichni jeho známí jsou jistě na hřišti. Bächer s kukátkem na řemeni prochází se kolem bariéry. Lehovec bude na klusáckých závodech. Ale Janota s Holmanem dají jistě přednost kopané. Nyní sedí vedle sebe na tribuně a vášnivě se hádají o výsledek. Tady se člověk ani výsledku nedoví.

„Co je s tebou?“ útočí teta Heda. „Kochej se přírodou!“

„Já se kochám,“ vrčí Hynek, „ani více nemohu… Mohli bychom ostatně jet už domů. Vlak jede v šest pětatřicet.“

„Co tě napadá?“ zvolala Lucie. „Nyní jest zde nejkrásněji. Podívej se, kterak se kladou večerní stíny na krajinu. Není to nádherné? A ten vzduch! Ten svěží vzduch… Ignác, dýchej svěží vzduch!“

„Já dýchám svěží vzduch,“ odvětil Hynek ponuře.

„A raduj se trochu z přírody,“ napomenula jej manželka.

„Však já se raduji,“ pravil Hynek malomyslně.

„On se neraduje,“ řekla teta Heda podezřívavě.

„Ty…“ obořil se Hynek, „já se možná raduji víc než ty, abys věděla. A nenasazuj, ano?“

„Opravdu to tak vypadá, jako by ti byla příroda proti mysli,“ poznamenala manželka. „Říkáš, raduji se, ale tváříš se přitom jako…“

„A co mám dělat, Hedvičko?“ namítal žalostně Hynek, „mám skákat? Mám dovádět? Řekni mi, co mám dělat, já to vykonám… Já se raduji, Bůh je můj svědek. Ovšem že se těším v klidu a důstojně jako starší, ženatý člověk. Musíš uvážit, že mně nesvědčí lyrika… Skutečně je tu svěže… Všelijaké barevné přechody… řeka klidně plyne mezi skalisky… Tamhle opálený převozník převáží pramici. Pěkný žánrový obrázek. Kolik asi vydělá takový převozník? Bude to asi těžké živobytí… Po šestáčku vybírá, to se dá shánět, než přijde na svůj účet. To se dá myslit… Vida, lidi vystoupili na břeh…“

Zadíval se do dáli. Blížil se k nim starší otylý pán s dámou a výrostkem v brejlích.

„Podívejme se,“ zajásal Hynek, „není to pan Bächer s paní a synem? Opravdu! To je náhoda… Pane Bächer!“

Otylý pán stanul a zamával holí.

Nastalo radostné vítání. „A co že jste tu?“ divil se Hynek. „Domníval jsem se, že jste na dostihách…“

„Dostihy…“ povzdechl pan Bächer, „řekne se… Ale rodina pořád chtěla užít přírody, tak co má jeden dělat? Tady máte přírodu a dejte mi pokoj!“

„Příroda je teď moderní,“ přisvědčil Hynek, „co se za dnešních dob navyvádí s přírodou, to už není hezké…“

„Poslyšte,“ zašeptal pan Bächer, „v hospodě u vody jsem viděl Holmana. To bychom byli už tři.“

*

„Páni,“ pravila paní Heda, „už byste mohli těch karet nechat. Je čas k návratu.“

„Já už jsem tak ospalá,“ zazívala Lucie, „už abych byla doma…“

„Ale vždyť není spěch,“ poznamenal pan Bächer. „Večer sklonil se nad krajinu… Pohasl již denní svit. Louky dýší svěžestí… Člověk se mimoděk stává lepším v přírodě, čestné slovo… Pan Hynek je forhont.“

„Volím zelené,“ prohlásil Hynek, „zelená je moje barva. Svěží zeleň je zdravá pro oči…“

„Doufám, že je to poslední kolo,“ řekla paní Lucie.

„Je dobře…“ bručel Hynek, „pojedeme domů… Což platno, páni… Ženy nemají smysl pro přírodu. Říkám jim: Kochejte se přírodou, ale ony naschvál se nekochají. Nechcete se kochat — nekochejte. Ať jsem Franta, vezmu-li vás ještě jednou na výlet…“