ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

„No, pane Blum?“

„No, pane Blau?“

„Co je s nima, pane Blum?“

„Co má být se mnou, pane Blau?“

„Já mám vědět, co je s nima, pane Blum? Já se jich ptám. Nesmím se ptát? Co se tak koukají?“

„Já se koukám? Já se nekoukám.“

„Oni se koukají. Mně nebudou nic vypravovat. Já do nich vidím, pane Blum. Oni jsou smutnej, pane Blum — oni jsou rozčilenej, pane Blum.“

„Já nejsem smutnej, pane Blau — já nejsem rozčilenej, pane Blau. Já jsem veselej, pane Blau — já mám bejt proč veselej, pane Blau.“

„Proč jsou veselej, pane Blum?“

„Já jsem veselej, pane Blau? Vě-e-ru! Já jsem veselej — moje starosti na moje nepřátele. Jim řečeno, aby byli tak veselej jak já, pane Blau.“

„Co já jim přeju, pane Blum, ať mně Pán Bůh nadělí, pane Blum. Na mně se nekoukají!“

„Já se na nich nekoukám, pane Blau. Co já jim přeju, ať mně Pán Bůh nadělí. Já mám radosti — no, já vám říkám, pane Blau.“

„No, pane Blum?“

„Co se chce ode mně? Chcete se mě svléknout kabát? Chcete ze mě trhat kusy? Jsem nějakej baron? Jsem majitel stříbrných dolů v Arizoně?“

„No, dovolejí, pane Blum — já z nich nechci trhat kusy…“

„Oni ne, pane Blau — ale tamty! Ptám se jich: Jsou teď takový obchody, aby moh člověk na všecky strany rozdávat? Režie, to že nic? Domácnost nic nestojí? Kde je živobytí, pane Blau? Kde je daň výdělková, daň z obratu, daň přepychová, obecní přirážky, pane Blau? Kde je světlo, plyn a topení, pane Blau? Kde je prádlo, pane Blau? Kde jsou knížky do školy pro děti, pane Blau? Trhejte si ze mě kusy — já můžu rozdávat — já jsem milionář. Jsem Guttmann? Jsem Rothschild? Jsem — e — e — e — petrolejovej to… král? Mám doly?“

„Sššš — nekřičej, pane Blum — nemusej oni všecko slyšet.“

„Ať si to oni slyší. Já se nebojím, pane Blau — já si zaplatil jako oni — mně na to oni nic nepřidají…“

„Tak mluvějí, pane Blum. Co se jim přihodilo?“

„Co se mně přihodilo, pane Blau? No, co se mně přihodilo. Včera přišel ke mně pan Kopperl —“

„Á, pan Kopperl!“

„— pan Kopperl, šames. Přijde: ,Maucta,‘ přej. ,Poklona,‘ povídám, ,pane Kopperl. Co mně nesou, pane Kopperl?‘ — ,Co jim nesu, pane Blum?,‘ povídá pan Kopperl, ,tady jim nesu nějakou cedulku skrze náboženskou daň, pane Blum.‘ — ,Oni, pane Kopperl,‘ povídám, jsou mně pěknej kavalír, pořád jenom takový cedulečky mně nosejí.‘ — ,Jakej kavalír, pane Blum,‘ povídá ten Kopperl s těma jeho šilhavejma očima — a podívá se na mě — tak vědí, jak bych to řekl — tak maliciös — (chucpe mají ti lidi) — a povídá: ,Žádnej kavalír, pane Blum. Co mám naporučený, to přinesu. Kdyby,‘ povídá, ,mně rozkázali, abych vám přinesl stojací hodiny, přinesu jim stojací hodiny. Jak jsem koupil, tak prodám.‘ — Povídám: ,Oni, pane Kopperl, mně nechodějí s tou křivou hubou na oči. Já jich nechci vidět svejma očima.‘ — On na to: ,Poklona, pane Blum,‘ a šel. — A vědí, pane Blau, co stálo v té cedulce?“

„Nu, co stálo v té cedulce?“

„Zvýšili mně náboženskou daň na 75 Kč. — ,Předepisuje se Vám‘, bylo tam napsáno — eine Schlechtigkeit! A tu ránu jsem řekl své paní: ,Máli,‘ povídám, ,přirychtuj se — dáme se vyškrtnout z víry. To by nám přišlo náboženství draho. Jeden neví, kam má dřív ty peníze dát.‘“

„Oni chtějí vystoupit z víry, pane Blum?“

„Já vystoupím, pane Blau, abych tak zdráv byl.“

„Co by to dělali? To neudělají!“

„Co bych to neudělal? To udělám!“

„Já jich z toho vyvedu, pane Blum.“

„Nic mě z toho nevyváděj, pane Blau — já jsem řek!“

„Tak dobře, pane Blum. Oni, tak říkajíc, vystoupějí z víry. Tak to už nepudou do kostela?“

„Nepudu.“

„Ani na Jom-Kippur?"

„Ne.“

„Ani na Roš-Hašono?“

„Ne.“

„Nebudou slavit Pasah?“

„Nebudu.“

„Neponesou tam hned za panem továrníkem Schnablem, komerčním radou, na svátek Simchas-Tora?“

„Ten kovet jim daruju.“

„Nepudou do kostela, když bude mít pan Štědrý Jahrzeit!“

„Ať si seženou minien beze mě.“

„A když bude mít jejich nebožtík tatínek Jahrzeit?“

„Budu říkat za něho Kaddoš doma.“

„Pane Blum, pane Blum… Oni udělají jednomu hlavu plnou. Ale řeknou mně jednu věc: Co soudějí o bejlíku?“

„Bejlík? Já rád bejlík se šoletem. Když se pořádně připraví, jak ho dělala nebožka maminka, ó!“

„A jak ho dělá moje paní, ó!“

„Trochu pepře do něho — pořádně omastit — to je moje, á!“

„Já mám nejraději Jom-Kippur, pane Blum.“

„Jom-Kippur? To je nejfádnější svátek. Pořád jenom aby se člověk bil v prsa: Ovinumalkejnu!“

„Ne, tak to nemyslím, pane Blum. Já myslím ten večer předtím. Nejprve musí přijít na stůl polévka —“

„— s knedlíčky, pane Blau. Musí být jako olej a teplá, pane Blau. Jinak to není polévka. Potom přijde telecí pečeně —“

„K tomu ale musí být kompot, pane Blum.“

„Naložené švestky a jablka. Pak si člověk odpočine a potom —“

„Pak se nesou na stůl kuřata.“

„U nich jsou kuřata? U mě musí být husa!“

„Ale jdou, pane Blum. Kuřata, mladý kuřata — co se tak křoupou, á!“

„Ale husa, mladá husa — a opečený brambory, to je něco. Tomu já říkám svátek. To je deliciös, pane Blau!“

„Ono, nechte bejt — ale na macesový svátky se taky dobře jí, pane Blum!“

„Kůzle se špenátem —! Pane Blau!“

„Macelokš! Pane Blum!“

„Ajajaj! Moje Máli ho umí udělat!“

„Macelokš dělá nejlepší teta Lucy. Ale což Kugel, pane Blum?“

„Ojojoj! ale je to trochu těžký pro žaludek, pane Blau.“

„Nesmí se sníst všecko najednou. Odpočineš si — a pak to jde dál. Ne aby byl člověk jako ten starý Wasservogel Ignác, co se na velké svátky tak najedl, že povídal: ,Už mně nic nešmakuje — jsem starý muž,‘ a umřel.“

„Není nad židovskou kuchyni, pane Blau. Takovou nenajdeš na celém světě.“

„Tak nedovedou oni vařit — kdepak, židovská kuchyně! A to by chtěli všecko opustit, pane Blum?“

„Já, pane Blau? Kdo mluví o tom, pane Blau?“

„Oni chtějí se dát vyškrtnout z víry, pane Blum —“

„Já…? Kdo jim to povídal? Co hovořejí, pane Blau? V čem se jeden narodil, v tom má zůstat, jak říkala nebožka maminka.“

„Oni něco hovořili skrz ty daně —“

„Kdo hovořil? Já hovořil? Ani mi to nenapadlo. Oni hovořili, pane Blau. Já nejsem takovej krejcar, pane Blau. Já jsem Adolf Blum, pane Blau. Vždycky kavalír, pane Blau, to si pamatujou, pane Blau. Já nejsem někdo, pane Blau. Já ještě na náboženství držím, pane Blau. Já jsem Adolf Blum, stará firma, na mě se můžou zeptat, kde chtějí —“