Zlatý fond > Diela > Povídky pana Kočkodana


E-mail (povinné):

Karel Poláček:
Povídky pana Kočkodana

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Tibor Várnagy, Viera Marková, Henrieta Lorincová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 14 čitateľov

Zahrada vonných úsměvů

(Příběhy rozjásaného mládí)

„Odcházíte?“ tázal se Lygge. „Odcházím,“ odvětila tvrdě Inga. „A víte jistě, že odcházíte?“ „Jsem ta, jež odchází.“ Knut Hamsun

Tak nějak podzimně bylo v duši Evy Borovanové. Nastal den rozloučení. Stařičký pan učitel Amos Šebek pohladil ji listopadově rozněžnělýma očima.

„Sluníčko,“ pravil jeho pohled, „odcházíš, paprsku líbezný, a zůstane chladno v duši jak v cele klášterní.“

„Pane učiteli,“ zaprosila Eva, „zahrejte… zahrejte onu píseň, víte, jež sladce zabolívá zatesknělým srdcem…“

Zamodralý soumrak prohovořilo Schumannovo ,Snění‘. Teskné zvuky violoncella zahořely nitrem Evy zřetelnou mluvou. Cosi propadlo, cosi se rozlomilo… Nad duší neslyšně se vznášel osud…

Jiří přiblížil se zasněným krokem. Hlavu prozářenou tajemným smutkem opřel o dveře jako přetížený klas.

Eva upřela naň oči kosým pohledem.

Zrozpačitěl. —

„Odcházíte?“ tázal se zatoulaně.

„Odcházím,“ odvětila tvrdě, nadzvedajíc proutkově tenké obočí.

„Avšak ne nenávratně,“ zažadonil domlouvavě Jiří. „Jsou cesty, cesty… jimiž se vracívá mládí blouznivým návratem.“

„Jsem nezachytitelný sen… jsem nepostižitelné Tajemství zašlých chvil… jsem sladké kouzlo zahořklých rozchodů. Jsem Osud, Osud měnivých barev jako hedvábí,“ zahovořila zadýchaně tenkým hláskem Eva.

Jiří svěsil hlavu poklamaně. Cosi zalilo mu hruď a stisklo křečovitě hrdlo vášnivým vzlykem.

Čísi ruce ho objaly.

To Věra sevřela jej v laskavě konejšivou náruč.

„Bude opět jaro,“ zašeptala s přesvědčivou jistotou.

„Na duši pad stín a pad a pad…“ pozahořkl žalobně Jiří.

Dozněly akordy. Soumrak naplnil světnici šumivým tichem. Porozhlédla se po komnatce odcházivým pohledem.

„Sbohem, mánesovská světničko,“ pronesla Eva. Rozvětřené oči políbily vděčně starodávný spinet a její prsty dotkly se ztraceným pohybem hedvábných třásní slováckého šátku. Přilnula rty k podobizně moudré paní, měkce přitulila se k barokním kamnům a zašeptala:

„Popel.“

Soumračné ticho protrhl hluchý úder. To Jiří upustil knihu Verbické ,Klíče k štěstí‘. Shýbaje se pronesl úsilně:

„Řekla jste popel?“

„Popel,“ vydechla Eva.

„Popel… popel,“ opakoval mechanicky.

Bílé, emailové dveře s mosazným kováním zapadly osudově. Vlhko večera dotklo se konejšivě rozpálených skrání. Eva přitáhla zimomřivě perský shawl. Syrově voněla země. Šli bílou stezkou podél hlohového plotu, za nímž zhasínaly jiřiny a kvetly bazalky a odumíraly astry. Za nimi opožďoval se Jiří, nesa příruční vak, do něhož uložila svoje stuhy a drahé jí knihy. Jihlo říjnové nebe rozchodným smutkem marné touhy. Někdo si zpíval: Láska, bože, láska, kde ťa ludia berú… Poznali mladého varhaníka zámecké kaple, jenž ubíral se loukou, trhaje křehce fialové ocúny. Mužný baryton zmlkl.

Elegantní, vysoký gig hraběte Egona Láňského z Dubinky, tažený plnokrevným anglickým hřebcem, zkřížil jim cestu. Spatřiv Evu, odhodil cigaretu a diskretním pohybem smýkl nádhernou kyticí žlutých růží Maréchal Niel Evě k nohám. V jeho jakoby pohaslých očích zasvítil veselý ohníček. Šlehl po Jiřím s vakem ironickým úsměškem. Groomovy zuby zaleskly se lokajským úsměvem důvěrníka.

Nádraží hledělo přísně a odmítavě svou žlutou fasádou. Starý výhybkář s profilem benátského dožete, s mohutnou, sněhobílou kšticí, přecházel kolej zadumanýma nohama. Zrak jeho vpil se ve štíhlou postavu Evy Borovanové.

„Milenko,“ pravil. On toho neřekl, ale Evě se zdálo, jako by to skutečně řekl…

Měkké polštáře první třídy pojaly v laskavou náruč její unavené tělo. Statný, majestátní strojvůdce objal pohledem syčící lokomotivu, polaskal ji něžně očima, nazval ji v duchu svou láskou a pohnul odhodlaně pákou. Bílá ruka kynula z okna vagónu poslední sbohem. Jiří klesl na kolena vášnivým sténáním. Jeho horké, hochovské rty hledaly na dlažbě peronu její stopy. Houstnoucí temno pohltilo červené svítilny vlaku, jenž odnášel Evu Borovanovou.

Déšť, bičovaný větrem, tluče rytmicky na střechu nádraží.

V dáli tlumeně hudě poutník…

Závěr

Když se pan Kočkodan probral z hypnotického spánku a přečetl svůj román, jenž již dávno konal svou pouť po vlastech českých, tu zastyděl se velmi a pojal krutou zášť proti profesoru Sopradazzimu, původci tohoto skandálu. Ježto hodlal zahájiti trestní řízení proti tomuto úskočnému černokněžníkovi pro zločin těžkého poškození na těle a rušení živnosti, odebral se pan Kočkodan k profesoru Heverochovi, aby mu vystavil lékařské vysvědčení jeho duševního stavu.

Profesor Heveroch prohlédl s nevšední ochotou pacienta a shrnul svoje pozorování v tento nález:

„Stvrzuji, že pan Kočkodan, toho času spisovatel, je individium duševně méněcenné, s chorobnými sklony, pathologický zjev, k žádné vážné činnosti se nehodící. Porucha duševní vznikla u něho následkem hypnotického experimentu, ač i jinak možno pozorovati zřejmé známky degenerace. Pacient je podivín a člověk nápadný a doporučuje se ochraně p. t. obecenstva.“

Když pan Kočkodan přečetl toto dobrozdání, tu kýval s porozuměním hlavou, potřásl prof. Heverochovi pravicí, vyslovil svůj nelíčený obdiv nad pokrokem psychiatrie a odebral se vítězně do kavárny. Sklepník přinesl mu kávu a vážný žurnál. Podíval se do novin, a ejhle, co četl? Četl:

„— není pochybnosti o tom, že Kočkodanův román „Zahrada vonných úsměvů“ zahajuje novou epochu v české literatuře. Toto dílo, navazující intuitivně na domácí tradici, je dychtivě čteno a plně oceňováno vážnou kritikou —“ a tak dále.

Pan Kočkodan dočetl, chvíli seděl ztrnule, pak uchopil lékařské vysvědčení, roztrhal je opatrně na malé kousky, které nasypal pečlivě do kávy. Pak rozlehl se kavárnou jeho mohutný hlas: „Všem! Při sporu literární historie s psychiatrií nutno dáti za pravdu literární historii, jež je věda exaktní, kdežto psychiatrie je pusté šarlatánství!“

Potom přistoupil k pikolovi, položil mu ruku na rameno a pravil:

„Moudrost boží ukázala mi pravou cestu. Pochopil jsem svoje poslání. I vám, velectěný pane, přeji, abyste probudil svoje tvůrčí schopnosti a nalezl svůj raison d’etre.“

A dal mu šesták spropitného, narazil si klobouk a odešel.




Karel Poláček

— český spisovateľ a novinár. Pre svoj židovský pôvod bol zavretý v Terezíne a neskôr v Osvienčime, kde zomrel. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Prihlásenie do Post.sk Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.