Povídky pana Kočkodana

(Z vypravování pana Bondyho)

Já jim říkám — pane, mně nebudou nic povídat — pane, moc mně toho nevypravujou — pane, to vědí — já běhal s kolekcí pod paždí, když voni nebyli ještě barmicve — kdepak — u mámy byli, když já dělal ohromný obraty — pane, měli slyšet, co říkal šéf — ,Bondy,‘ říkal, ,to jsou marný řeči,‘ povídal, ,voni jsou jedinej na světě co se obchodu týče, jináč,‘ říkal, ,nestojej za nic‘ — to povídal starej Sborowitz — vědí, kdo byl Sborowitz? Ale kdepak, sukno — Sborowitz, kanafasy, prima trutnovský zboží. Voni říkají, pane Lüftschütz — oženit se — ohromná věc — riskantní, kdepak dneska! Právě dneska — dají inserát do novin — ,Mladý muž int. izr. — vrchní účetní — vznešený člověk — znamenitý odborník — podvojné účetnictví — bilance schopný — skvělá doporučení — přiženil by se do obchodu, anebo vzal by si int. izr. dívku — která by větším věnem vládla — pod značkou ,Kulantní‘ anebo ,Životní postavení‘, jak chtěj — a budou vidět, co se tady bude dít — těch ofert dostanou balík — vagon — přijde šadchen — ,já pro nich něco mám‘ — přivede jich do rodiny — moc řečí — na to voni nic nedaj — raděj se budou dívat, jaká je to rodina a tak dále.

Ale za mejch časů, pane Lüftschütz… Tenkrát nebyl ještě ten pokrok, vynálezy, reklama. A potom, znali pana Schulhofa? Ne toho Šulhova s háčkem, co si vzal Kramovou z Trněnýho Oujezda. Pana Schulhofa s břichem, ,milostpána‘ myslím, neznali? Tak viděj, a teď mi řeknou, co jsem byl já proti takovýmu Schulhofu, ,milostpánovi‘. To bylo něco, pane! Schulhof byl proslavený člověk široko daleko, a ta vážnost všude, kam přišel — i mezi křesťany byl jako doma, tak byl dobře zavedenej. Schulhof byl představenej náboženský obce v Kosový Hoře, uměl lajnovat lepší než některej rabín. A když se na Simchasthora, naše posvícení, nosí thory kolem kostela, byl on vždycky první a měl taky nejkrásnější thoru — samý zlatý vyšívání a stříbrný střapec; za ním teprve pan Deutschmann, co si tak fouká pod fousy, ten měl taky hezkou thoru, ale takovou jako pan Schulhof — ani zdání; za ním chodil pan Lederer, likéry; Schick, zboží osadnické ve velkém i v malém; potom Pacovský, co si proti každýmu moc dovolil a sám nic neměl; hned za ním Kleiner — velký nic byl ten Kleiner; a na konec chudej Šťastný, košerák — ten měl thoru s takovou modrou, docela sprostou pokrývkou — byl to ten Šťastný, co bydlili na kopečku a krmili husy na prodej. Ten jistej Schulhof měl syna a toho nechal študovat na doktora, Artur se jmenoval, nosil cvikr a umřel na horkou nemoc — to byla rána! — a jedinou dceru. Jmenovala se Flora, to bylo tenkrát moderní jméno — a hezká byla, to se nenajde. Dneska se nesměj na ni dívat — už jí je padesát — má fousy pod nosem a v noci chrápe. Všecka krása s ní spadla. Já chodil za ní, byla to velká láska — kdepak — však já to taky uměl — ty sladký řeči, co jsem vedl — to by koukali — voni jsou, co se týče ženských, velkej lejmoch. Ale neptaj se, co dělal starej Schulhof, když mu to donesli. ,Takovej šnorer!‘ křičel, ,ať se mně tu neukazuje — já ho nechci vidět svýma očima — docela sprostej ,poněvadž‘ — Schulhofova dcera — hanba —.‘ Velkej rámus. To je pravda: Ona byla bohatá a já nic neměl — těžká věc. Ale měl jsem svou hlavu a v té hlavě velikej sechel. Tak jsem vzal tu svoji hlavu do dlaní a přemýšlel jsem, až jsem to vyšpekulíroval.

Vědí, pane Lüftschütz, co byla tenkrát tisícovka? Tisícovka — mají ponětí? Já jsem si povídal: Jsi chudej — jsi chudej, nejsi chudej — nejsi chudej. Možná, že máš peníze. Kdopak ví, že žádný nemáš? Nikdo nic neví. Dneska obchody nejdou — zejtra se to hne. Všecko je možný. Třeba mám v kapse tisícovky a dělám jakoby nic. Třeba mám tolik peněz, že můžu koupit celou Kosovou Horu. A tak se jednoho dne seberu a jdu k ňákýmu pan Šimerdovi, co byl řezník a měl hospodu. Hodnej člověk — velký hospodářství. Mně měl rád. ,Bondy,‘ říkal, ,ty jseš takovej pořádnej člověk, jako bys ani nebyl tý vaší víry,‘ a to je největší chvála, kterou může křesťan jednomu dát, když řekne, že nevypadá ani jako žid. Tak já jdu k tomu Šimerdovi, pařil na dvoře vepře, kapitální kus — měl přes metrák — jako dnes to vidím — mrknu na něho, Šimerda jde se mnou stranou.

,Co chceš, Bondy?‘ povídá. Já mu na to, aby mi půjčil tisícovku, ale jo, beze všeho, to víš, Bondy — pro tebe všecko — vytáhne svoji řeznickou šrajtofli — tam bylo peněz, o jejej! — bodejť Šimerda — takový krásný hospodářství, dneska už je taky nebožtík — flekla ho mrtvička — to bylo tenkrát pozdvižení, že umřel takovej velkej řezník, ale byl moc tlustej — každej mu to prorokoval, ale on říkal: Všichni tam musíme! — jojo! to byly jiný časy… Já tu modrou tisícovku vezmu a jdu s ní k Ledererovi: ,Nemohli by mně rozměnit tisícovku, já mám nějaký placení?‘ —

Lederer se zrovna lek a povídá: ,Nemám, jak bych měl?‘ — jdu k Schickovi — neměl drobný — velká sháňka, a přece jsem tu tisícovku rozměnil a přinesl jsem drobný Šimerdovi zpátky. Za dva dny jsem si vypůjčil druhou tisícovku a zase jsem šel měnit. Šimerda kroutil nad tím hlavou, že si chodím k němu vypůjčovat tisícovky a hned ten den mu je vracím v drobnejch, a povídá: ,Člověče, ty máš divný obchody!‘ Jaký mám — takový mám, co je ti po tom.

A já jim říkám, pane Lüftschütz — to ještě neviděli — to pozdvižení v Kosový Hoře a okolí! Židi i křesťani strkali hlavy dohromady — plno řečí a divení: Ten Bondy dělá obchody! Jak je tomu dávno, co měnil tisícovku, a dnes mění druhou! Co tomu říkáte? — co mám tomu říkat — šikovný člověk je ten Bondy, to se mu musí nechat — já to vždycky povídal — obchodník! A kam jsem přišel, samá úcta — vážnost, ,jak se vede, pane Bondy? — co dělají, jak se mají — to věřím, jim se to mluví — jim je hej — takový obchody —‘

No, a co vám budu dlouho vypravovat: Za nějaký den jdu po náměstí a najednou vyběhne pan Schulhof z krámu — podává mně ruku — ,Co to,‘ povídá, ,že jich není nikde k spatření, copak k nám netrefíte? — přijdou k nám — Flora se po nich ptala — voni jsou pěknej, že se nedaj vidět.‘ No? Za čtrnáct dní bylo slavný zasnoubení — já koupil nevěstě krásnej brilantovej prsten — celej svět se na něj chodil koukat — starej Schulhof to pak zaplatil po svatbě — nadával a mlátil do pultu, že jsem ganef — ale pak se tomu musel smát a povídá: ,Ty, Bondy, jseš velkej štrychař — ale to jináč nejde — na starýho Schulhofa musí přijít velkej štrychař, aby něco pořídil…‘