ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Tuhle dobu bývají v hostinci ,U zlatého havrana‘ pouze tři páni, kteří po dvacet let sedají blíže plechového plakátu, na němž je vyobrazena boubelatá děva v národním kroji, roznášející sklenice piva. Jinak je místnost pustá, nepočítáme-li hostinského Bejšovce, jenž sedí u nálevního stolku a klímá. Hostinský Bejšovec spí pořád. Zavolají ho, i otevře s námahou slepená očka, křečovitě zívne „Uva-uva-uva-ach bo-že, bože,“ natočí pivo, postaví sklenici na stůl, pak přišourá se na své místo a spí dál. Staří lidé ve městě povídají, že Bejšovec spal již tehdy, když byl výrostkem kulatých lesklých lící, jež podobaly se měděné pánvi, vycíděné o velkých svátcích; spal i o své veselce; spí i při jídle. Praví se, že dospává probděné noci předcházejících hostinských generací. Neboť již jeho praděd byl hostinským ,U zlatého havrana‘.

U nohou hostinského sedí mohutný zrzavý kocour. Lesklé oči, okrouhlé jako tolary, upírá ke stropu, kde poletuje veliká masařka, která, žalostně bzučíc, snaží se dostati ven z tohoto nudného lokálu.

Po dvacet let schází se na onom místě sládek Rous s učitelem Ševcem a panem Mühlsteinem, jenž má krám hned vedle. Hrají mariáš s úplnou duševní rovnováhou lidí rutinovaných a do všech odstínů hry zasvěcených. Nepronášejí zbytečných řečí, to se na zkušené hráče nesluší. Hrají nepohnutě jako bronzové sochy; a jejich výraz připomíná tvářnost diplomatů při projednávání mírových smluv. Jenom při skončení partie nastane krátká rozmluva, při které rekapitulují se charakteristické momenty a vytknou se některé chyby proti zásadě exaktní hry. Při této příležitosti neopomine pan Mühlstein podotknouti, že tak mizerný list ještě neměl.

„Až je to ku podivu,“ praví, „co je tohle za bídný kart. Samý spodek a devítka. Esa v listě nevidím. Od roku 1912 nepamatuji tak mizerné karty.“

„Já to nemám lepší,“ odpovídá učitel Ševc, „už jsem několikrát vstal a otočil židli, ale ono se to nemění. Na té kartě spočívá prokletí.“

„Otáčet židli nemá smyslu,“ praví poučně sládek Rous, „to je babská pověra. Nejlepší je snímat levou rukou.“

„Mně už nic nepomůže,“ bručí pan Mühlstein, „jdeš na betla a v taloně kulový král se zeleným svrškem. Až se zle jednomu dělá. Jdeš na stovku a bác! — koupíš dvě plonkové desítky. Viděli jste někdy takovou záludnost?“

„Úklady osudu,“ poznamenává učitel. „Mně také není nic přáno. Hlásím dvě sedmy a všecky čtyři pomáhající musí mít na mě pan Rous. Když je smůla, nemá se člověk spouštět…“

„Tak jedem, jedem, páni,“ napomíná sládek, rozdávaje karty.

„Měl bych sedmu,“ licituje učitel.

„Tu bych viděl,“ odporuje pan Mühlstein.

„A lepší?“

„Lepší… lepší nenalézám.“

„Mám stovku,“ hlásí sládek Rous.

V tomto napínavém okamžiku vstoupil do místnosti nějaký elegantní pán. Jeho krk vězel v tuhém vysokém límci. Měl také tuhé vlasy, přistřižené do ježka. Vanula z něho taková vznešená vůně, jakou vyznačují se obchodní cestující, kteří zastupují nějaké nové, dosud nezavedené zboží. Jistota, s jakou přistoupil onen neznámý pán k hráčům a požádal je, aby směl přisednouti, charakterisovala cílevědomého, energického a charakterního muže.

Neznámý pán usadil se za panem Mühlsteinem a počal sledovati hru. Jeho tvář prozrazovala znalce. Pan Mühlstein byl doposud zvyklý považovati se za velmi rutinovaného karbaníka. Avšak pán s tuhým límcem byl patrně jiného názoru. Ať vynesl pan Mühlstein jakkoliv, nikdy nesetkal se se souhlasem muže, jenž mu starostlivě zíral do karet.

Pan Mühlstein vynáší, muž s tuhým límcem bolestně sykne, jako kdyby si spálil prst. Pan Mühlstein přebíjí a pán s tuhým límcem zakroutí pochybovačně hlavou. Pan Mühlstein odkládá a pán s tuhým límcem obrátí oči ke stropu a nedůvěřivě se usmívá.

Pan Mühlstein upadl v nepokoj. „To víte,“ omlouval se pánu s tuhým límcem, „my tady v našem městě jsme zvyklí hrát tak po starodávnu. Jsme tu samí prostí lidé bez jakékoliv rafinovanosti. To vám rád věřím, že jste viděl už všelijaké jiné hry ve světě. A co myslíte, mám nést kule?“

„Prosím,“ odpovídá chladně cizinec, „račte nést kule. Já do toho nemohu mluvit.“

Pan Mühlstein vynese kule, ale cizinec si odkašlal a pokrčil rameny.

Tu však vstoupil do hospody učedník pana Mühlsteina, že prý paní vzkazuje, aby okamžitě šel domů, protože je tam pan Beck.

„Tak já musím jít,“ povídal pan Mühlstein a obrátil se k cizímu pánovi: „Vemte to na chvíli za mě.“

„Aufrichtig jest mé jméno,“ představil se obřadně pán s tuhým límcem a vzal karty do rukou.

Po pěti minutách se pan Mühlstein vracel do hospody a již na chodbě uslyšel prudký rozhovor.

Pan Rous, celý rudý v tváři, drží pána s tuhým límcem za knoflík a vykládá: „Pane! Nevím, jak bych vás nazval. Když já vynesu zeleného krále, to značí, že máte točit zelené. Okamžitě by tam byl.“

„A co je?“ tázal se pan Mühlstein starostlivě.

„Co je?“ zařval pan Rous tak strašlivě, že se hostinský probudil a přišoural se ke stolu, aby se zeptal, kdo si to přeje pivo. „Co je: pan učitel hraje betla. Vynáší žaludským spodkem. Přijdu do štychu a naznačuji, že postrádám zelených. Ale tenhle pán jako by byl slepý. Hraje kule…“ Pan Rous dostal záchvat dušného kašle, který mu zabránil mluvit.

„Takového betla vyhrát,“ šeptá slastně učitel Ševc, „to se mi ještě nestalo. Dvě esa jsem odmazal a červeného svrška jsem se zbyl… Takového betla vyhrál v roce 1908 pan Kutina. Měl však jenom jedno eso.“

„Vůbec, pane,“ pokračoval hrozivě pan Rous, „jak jste se mohl vmísit do hry? Vždyť vy ani zdání o tom nemáte!“

„Jakživ jsem také tu hru nehrál,“ pravil chladně pán s tuhým límcem. „Tady je potřeba pouze trochu praxe. Vždyť to nejsou žádné zázraky. Mluvte tiše a nekřičte. Taky neumíte všecko. Jsou jiní, kteří dovedou hrát ještě víc než vy. V Linci jsem viděl, jak jeden prohrál za večer deset tisíc. To byste teprve mrkal.“

„Dobře,“ pravil pan Mühlstein zlobně, „ale pročpak jste syčel, když jsem vynášel kule? Proč jste vzdychal, když jsem odkládal do talonu? Proč jste očima kroutil, když jsem hlásil stovku? Proč jste rameny krčil, když jsem přebíjel esem? Proč jste mě neustále káral?“

„A jak vás nemám kárat,“ tázal se pán s tuhým límcem zpupně, „když vidím, že děláte chyby? To vám do toho nic není, že sám neumím hrát. Hrajte vy dobře a nebudu vás napomínat. Vůbec, vám je marno něco vykládat. Vy se hrát do smrti nenaučíte.“

To pravil pán s tuhým límcem, i nasadil si klobouk a odešel uražen.

„Opovážlivý člověk!“ zahučel pan Rous.