ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

„Mám bratrance ve Venezuele —“

Sotva byla pronesena tato slova, vyskočil od sousedního stolu jakýsi pán, přitočil se k panu Ducbabovi a podával mu ruku.

„Tudíž!“ vzkřikl. „Moje jméno je Tudíž, když dovolíte.“

„Pozdrav bůh, pane Tudíž!“ odpověděl pan Ducbaba dobromyslně. „Posaďte se u mne, aspoň nám bude veseleji. Já jsem Ducbaba, soukromník na odpočinku. To se nám dělá hezky, co?“

„Hezky, hezky,“ odpověděl pan Tudíž nervosně, „jste zdejší, pane?“

„Jsem z venkova. Narodil jsem se v Podole, ale jsem v Praze už nějakých čtyřicet let. Tak jsem jako opravdivý Pražák, hehe. Moje rodičové měli tam nějaké hospodářství. Nás bylo pět. Tři kluci a dvě holky.“ Pan Ducbaba počal rozvláčně vypravovati o své rodině, jsa zřejmě rád, že našel posluchače, nepozoruje, že jeho soused netrpělivě poposedává na židli, zajíždí si do vlasů a čistí nervosně svůj skřipec.

„Račte míti též nějakého bratrance?“ otázal se kvapně, aby přerušil proud vypravování.

„Copak o to,“ odvětil pan Ducbaba, „nás je celý houf. To máme: Fridolín, syn po nebožtíku strejčkovi Matějovi, co si vzal Marijánku Čižinských, má tady nějakou živnost, už jsem ho neviděl léta páně, pořád si říkám, musíš se k němu vypravit, co asi pořád dělá, on je takový tlustý a náramný milovník kanárů, pak je tu Vojtěch, ale to je takový nemluva náramný, s tím není žádné pojednání —“

„A v cizině neračte mít nikoho z přátelstva?“

„I jo, přece Adolfek, pajdavý Adolfek, on je moc špatný na nohy, ten je až někde u Plzně, je minářem, ten už bude mít také léta. Naposledy jsme se viděli v letech devadesátých o svatém Janě —“

„Já myslím někde daleko v cizině, takhle v Americe, na příklad ve Venezuele…“

„I dejte pokoj,“ zachmuřil se náhle pan Ducbaba, „ani mně na něho nevzpomínejte. To je člověk, no darmo mluvit. Ostatně, řekněte sám, kdyby byl pořádný člověk, potřeboval by jezdit do Venezuely?“

„No, proč ne, vždyť tam mohou být snad také slušní lidé —“

„Co vás napadá, to by musela být leda nějaká zvláštnost,“ odvětil prudce pan Ducbaba, „a jestli by se vyskytl mezi nimi nějaký lepší člověk, tak ho mezi sebou nestrpí. Na takové lidi mají zákony, jak jsem slyšel.“

„Ale ten váš bratranec — přece člověk z lepší rodiny —“ odvážil se namítnouti pan Tudíž.

„To je právě to. Z dobré rodiny, to je pravda, Kdepak naše rodina! Ptejte se na ni, kde chcete, každý bude samá chvála. My měli velikou vážnost mezi lidmi. Nebožtík pan Dunda, děkan, dej mu pánbůh věčnou slávu, on uměl výtečně hrát bulku, ale byl moc dušný, pořád se říkalo, že tu dlouho mezi námi nebude, ale bylo mu přece osmdesát let, když zemřel, měl moc slavný funus, to bylo nějakých věnců, ten vždycky říkal —“

„Ale v té Venezuele —“

„Ani mně o ní nevypravujte, o té Sakrabonii, abych neklel. Jak o ní slyším, mám špatné sny. To je země, ve které nepanuje žádná solidnost. Každou chvíli můžete číst v novinách, že tam zase vybuchla nějaká sopka, nebo veliký vítr se udělal, nebo řádí všelijaké nemoci anebo revoluce, copak to smí být? A ti Venezueláci nemluví spolu jinak nežli s nožem nebo revolverem v ruce —“

„A váš pan bratranec —“

„Můj bratranec je lump,“ zašeptal pan Ducbaba, ohlížeje se na všechny strany. „Ve-li-ký lump, budiž Bohu žalováno,“ dodal, zdvihnuv významně prst.

„Ale, to snad přece ne,“ divil se pan Tudíž.

„Už je to takové. Už jako dítě vyváděl nedovolené kousky. To se ani nedá vypovědět. Nebožtík pan děkan říkával: ,Ten kluk nemusí se bát utopení — na něho čeká šibenice.‘ A když potom byl už na universitě, hrával vždycky s panem děkanem bulku. Ó, to si ho pan děkan moc pochvaloval. ,Kluk milionská,‘ vypravoval, ,bulku zná jako nějaký probošt. Kde to nabral? Taková otevřená hlava! A přece na gymnasiu nebyl zrovna vynikající žák. Jenom vážnosti k duchovnímu stavu nemá: Tuhle se zase poškleboval panně kuchařince.‘“

„Dopisujete si s ním někdy?“

„Bůh uchovej a opatruj!“ vzkřikl ustrašeně pan Ducbaba, „to bych si dal!“

„No, vždyť je to vaše vlastní krev —“ domlouval mu pan Tudíž.

„Ne a tisíckrát ne,“ mával odmítavě rukou pan Ducbaba, „ani kdybyste mi platil nevím co!“

Pan Tudíž narovnal si skřipec, utřel si s čela pot, přisunul židli blíže, a nakloniv se důvěrně k panu Ducbabovi, pravil:

„Podívejte se… My jsme přece rozumní lidé… Snad se dohovoříme. Já jsem filatelista.“

„Co — co,“ podivil se náramně pan Ducbaba, „ale v Boha věříte?“

„Jak by ne?“ odvětil sebevědomě pan Tudíž, „vždyť jsem se dal nedávno zapsat do československé církve. My dáme českému národu náboženský základ, že budete koukat. Ale filatelie nemá s tím celkem nic společného. My sbíráme cizozemské známky.“

„No, z toho si nic nedělejte,“ chlácholil ho pan Ducbaba, „jen když jste jinak… Pročpak ne, já nic neříkám, jsou takoví blázni… Jako ta panička odnaproti, ta má největší radost, když může vekslovat služky. Tuhle se mně chlubila, že za minulý měsíc jich měla sedmadvacet. A na Malé Straně bydlí starý pán, ten zase sbírá starožitná šamrlata. Čím starší, tím prý lepší. Už toho má plný byt i sklep i půdu. Jsou to nápady, pro pána krále! Ostatně nemusíme jít tak daleko — vedle nás bydlí nějaký pan Taussig, ten zase si schovává výstřižek z novin ze šestnáctého roku, jak tam stojí psáno, jak císař Karel držel v osvobozených Černovicích velkou řeč a jak povídal, že to tamějším židům nikdy nezapomene, že jako drželi s ním. Říká pan Taussig, že to bude mít jednou velkou historickou cenu. — Jak říkám, jsou všelijaké nápady, co mají lidé —“

„Ó, kdybyste věděl, jaká je to krása, sbírati známky!“ zvolal lyricky pan Tudíž. „Když si tak večer usednu ke svému albu, tu zapomenu na celý svět… Věříte-liž,“ pokračoval se zraky zvlhlými nadšením, „že už mám pět tisíc známek, a každou jinou? A mezi nimi jsou některé rarity, které by nedělaly nečest nejproslulejším sbírkám! — Co však je to všecko platno,“ pokračoval po chvíli zasmušile, „modrý Mauritius z roku 1847 nedostanu. — Ne — ne, netěšte mne — není to nic platné, já to vím… nutno se odevzdati do vůle boží. — Avšak,“ zařval chraptivě, udeřiv pěstí do stolu, „proč nemám mít 7centavos Venezuelu z roku 1888? Proč, ptám se, proč?“

„To bych také rád věděl,“ odpověděl lhostejně pan Ducbaba.

„Takový mizerný Hejhálek,“ pokračoval pan Tudíž s rostoucím hněvem, „je něčím u financů, takový přizrzlý, každý se mu směje, ten má mít celou serii z roku 1888, a já ne? Copak takový zrzavý člověk tomu vůbec rozumí? Ale nejen to, považte, jaké má štěstí takový neouroda: On má dokonce československou šedesátku, co má třetí zoubek odshora špičatý místo kulatý. Co byste tomu řekl?“

„Jojo, to je tak obyčejně,“ podotkl pan Ducbaba filosoficky, „takový nepodobný člověk mívá štěstí. To máte zrovna tak, jako jsou někteří lidé, kteří nedovedou otevříti pokladnu. Tuhle jsem vám byl v jedné bance, stálo tam u kasy lidí asi deset, pořád se u toho motají, já se na to koukám a povídám: Jděte od toho pryč —“

„Ale já se nepoddám,“ prohlásil pan Tudíž pevně, „a tu Venezuelu musím dostat, kdybych pro ni měl běžet pěšky…“

„To máte dobře. Jen se nepoddávejte,“ povzbuzoval ho pan Ducbaba.

„A vy, pane Ducbabo, musíte mi k tomu dopomoci.“

„Já?“ ulekl se pan Ducbaba, „jak já bych —“

„Pane Ducbabo,“ zaprosil pan Tudíž chvějícím se hlasem, „podívejte se… přece nebudete chtít udělat člověka nešťastným nadosmrti, já… na mou duši, znám vás teprve chvilku a už jsem si vás zamiloval jako bratra, buďte tak dobrý a napište tomu vašemu bratranci, aby mi poslal serii Venezuely z roku 1888 a vůbec i jiné známky, vždyť já mu to milerád zaplatím —“

„Psát tomu lumpovi!“ rozhorlil se pan Ducbaba, „pane, vám udělám všecko na světě, poněvadž vidím, že jste člověk charakterní, ale tohle? Ne — ne — a kdybyste se rozkrájel — ne!“

„Ježíši Kriste!“ zaúpěl pan Tudíž, „padám před vámi na kolena, smilujte se — takový Hejhálek, kdybyste ho znal, on je to takový Bohem znamenaný, a — a — takovou sbírku, ne — já to nepřežiji —“

„Ale co je to všecko platné, drahý pane. Vy žádáte ode mne věc neslýchanou! — Já mu napíši, a on mi potom přijde se svojí Indiánkou a s Indiánčaty na krk, kdo to jakživ slyšel? To by byl pěkný sajrajt!“

*

Hosté v restauraci ,U přítele Jakuba‘ se velmi divili, proč ti páni u toho stolu vzadu tolik křičí a proč pořád buší pěstí do stolu a posílali pana vrchního, aby se podíval, co se to děje.

*

A když se v půlnoci restaurace ,U přítele Jakuba‘ uzavírala, všimli si kolemjdoucí, že vyšli ze dveří dva hosté, vedoucí se pod paží, kteří velmi hlučně spolu rozmlouvali.

*

Z policejního raportu: Strážník Václav Cenc hlásí, že kolem jedné hodiny uslyšel náhle silné plesknutí, provázené slovy: „Ty že tomu bratranci nenapíšeš? Tak zhyň, podlý zrádče, a jdi do háje!“ Když pak jmenovaný strážník přikvapil na místo zločinu, nenalezl tam nikoho. Strážník soudí, že vrah hodil svoji oběť do Vltavy, čímž vysvětluje ono silné plesknutí. Policie zahájila po pachateli usilovné pátrání.