ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Byla již vyslovena domněnka, že z celkového počtu obyvatel připadá kompaktní většina na příbuzné. A opět z příbuzných nemalé procento připadá na tety. Proč tomu tak je, nebudeme bádati, ale přenecháme zkoumání tohoto zjevu učencům. My pak spokojíme se prostou skutečností.

Je tedy zcela přirozeno, že i já mám tetu, a co navíce: Jmenuje se Valerie, z čehož lze usouditi, že je to teta mohutná. Neboť jméno Valerie je samo sebou mohutné a šumné: budí představu kostěného vějíře, jenž rozevírá se s hlučným třeskotem. Je to jméno klenuté a vznosné: vyslovíme-li „Valerie“, tu vyvstane před námi kolosální konstrukce železničního viaduktu. Dnes ovšem ztratilo již jméno Valerie značně na svém velebném zvuku, a do jisté míry páchne naftalinem.

To ostatně potvrdí mnohý, že u starší ctihodné tety je značně cítit naftalin. Je to konečně v jistém směru zjev dosti potěšitelný. Není-li totiž cítiti naftalin, pak páchne zde kyselostí a plísní, a v tomto ovzduší daří se nevlídnosti, nepohostinnosti a kruťaství.

U tety Valerie je hojnost naftalinu; a také, přijdi si, kdy chceš, vždycky jsi uvítán nadšeným pokřikem, po němž následuje zděšené pobíhání a shánění. Pohlížíme-li na tetu, která se oddala zimničné pohostinnosti, tu zdá se nám, jako by se neustále otáčela kolem své osy. Je to ovšem také následek vychování, kterého se dostalo tetě v mladých letech: v minulém století předpisovali taneční mistři dívkám titěrně se vrtěti a pitvorně natřásati. Zvyk ten pak zůstává, když z půvabné dívky vytvoří se časem mohutná teta Valerie.

Pohostinnost tety Valerie je vyvinuta v takové míře jako u primitivních národů. A pročež, jsi-li žaludku nestatečného, pak nenavštěvuj naftalinové tety. Majíť tety značně vyvinutý smysl pro nevděk. Je známo, že starší tety „neměly nikdy poděkování“.

Teta Valerie bydlí v Mariánských Lázních. Je to město půvabné, s utěšenými zelenými kopečky. Na těch kopcích jsou samé kavárny, které přispívají ve značné míře k rozhojnění krás přírodních. V kavárnách sedají neobyčejně tlustí lidé a žalostně funí. Tyhle všecky zajímavosti ukáže teta Valerie, když hosta nasytila a napojila. Zvláště pochlubí se neobyčejně tlustými lidmi. Avšak žádný z těchto tlustých lidí není tak tlustý jako pan Cipra.

„Znáš pana Cipru? Neznáš?“ diví se teta, „já ti ho musím představit, pana Cipru. Je to můj nový podnájemník. Přijel sem na léčení, protože je takhle tlustý — ani jeden z těchhle pánů není tak tlustý jako pan Cipra. Moc hodný pán je pan Cipra, takový delikátní, galantní a uctivý. Vůbec neumí německy a vždycky zdraví: ,Styand gnä Frau!‘ Rozhodně musíš poznat pana Cipru! Škoda, že ho nepoznal můj nebožtík muž —“

Tady vezme řeč elegický obrat. Je totiž příznačno, že každá teta mívá nebožtíka může (s kroužkem na u). Podle tohoto kroužku na u seznáte, že to nebyl obyčejný muž, tento nebožtík můž. Byl to člověk vynikající v každém směru, a jen on byl hoden, aby pojal za choť tetu Valerii (ačkoli mohla udělati větší štěstí: která teta-vdova nemohla v mládí udělat větší štěstí?). Vždyť již nemoc, na kterou umřel nebožtík můž, byla vzácná. Zatím co obyčejný muž umře na nějakou obvyklou chorobu, byl neduh nebožtíka může tak něco nezvyklého, že se lékaři divili a „všichni profesoři kroutili nad tím hlavou a nevěděli, na čem jsou“. A jak slavně umřel, tak i jeho život byl pln vynikajících činů. Teta Valerie ukazuje řadu jeho fotografií, ze kterých poznáme, že nebožtík můž nosil císařský vous a frisuru korunního prince Rudolfa, že se díval při fotografování vždycky vytřeštěně do objektivu a na vojně byl šikovatelem u zásobovacího sboru, pročež dal se vyfotografovati se šavlí po boku a revolverem v ruce. Nebožtík můž jmenoval se Ignác, byl nadaný a obíral se písemnictvím. Čítal klasiky, ale skládal sám také básně, ale jenom pro domácí potřebu. Byl to totiž onen druh básnictví, který se vyšívá červenou nebo modrou bavlnou do plátěných deček, které pak pode jménem kuchařek zdobí prázdné kouty v domácnosti.

„Pojď se mnou, abys viděl, jak nadaný člověk byl tvůj strýček Ignác,“ povídá teta a bere mě za ruku. — „Kampak jdeme?“ — „Mlč, uvidíš.“ — Na konci chodby je kloset. Teta Valerie otevře dveře a velí mně, abych se podíval.

„Nač se mám dívat?“

„Nevidíš? Tadyhle čti!“ A ukazuje mi na stěně dečku s nápisem:

A pod tím — neboť tehdy vládl utrakvismus — tento český překlad:

Teta dívá se na mě s nadšením, kterak slabikuji zádumčivě verše nebožtíka strýčka Ignáce. A z očí stékají jí slzy blaženosti. „Vidíš, hochu…“ praví, křečovitě vzlykajíc, „… jaký nadaný člověk byl tvůj strýček Ignác! Velká hlava! Básník! Poet!…“