ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Dva páni stáli na rohu na náměstí a rozmlouvali zvolna, zdrženlivě a moudře. Byli oba starší a zkušení. Jeden z nich měl placatou čepici na hlavě, kouřil dýmku a plival smělým obloukem. Tvář toho druhého byla porostlá řídkým vousem, jenž se sdružoval v osamocené chomáčky; jinak se honosil tuhým límcem.

Slunce se chýlilo k západu a ozařovalo i toho s placatou čepicí, i toho, jehož vousy vegetovaly v neúrodné krajině.

I mluvili o tom, jak se dny krátí, a ten s tuhým límcem mínil, že se ani nenadějeme a bude tu už podzim. Placatá čepice přisvědčila a děla, že tuto roční dobu a v této hodině se slunce dotýká střechy okresní stravovny, kdežto ještě před týdnem stálo vysoko nad okresním hejtmanstvím. Jakmile bude se odrážet v oknech, co bydlí vdova po soudním sekretáři, pak je třeba opatřit uhlí na zimu.

Hovor se živě rozvinul, i počalo se mluvit o nemocech, které ohrožují pokolení lidské. A vtom přešel kolem pán se skřipcem a v rozhalené košili, který si nesl tenisovou raketu.

Pán s tuhým límcem strhl klobouk s hlavy, zlomil se v kříži a zahýkal: „Uctivý služebník, poklona, má služba, klaním se, pane profesore!“

„Dobrý den,“ zašveholil pán s tenisovou raketou.

Pán s placatou čepicí nevydal ze sebe zvuku, ani nevyndal dýmky z úst. Na jeho obličeji se jevila pýcha svobodného a nezávislého člověka.

Pán s tuhým límcem vyčkal, až profesor zmizel za rohem, a pak řekl hlasem, ve kterém se chvěla úcta: „Matematik!“

Muž s placatou čepicí pokrčil rameny.

„Učenec!“ pokračoval jeho druh, „celou vědu má v malíčku. V noci vychází do polí a zkoumá hvězdy. Nic mu neujde, co se děje na nebi. Všecko má probádáno a ke všemu ví odpověď, co se děje ve vesmíru.“

„Pro mne,“ odvětil chladně muž s placatou čepicí, „může si počítat hvězdy. Já si toho nevšímám.“

„Hrůza jde z něho,“ ujal se slova vousatý, „dovede studenty prohnat. U něho musí být žák kovaný. Neodpustí nic. Kolik hochů zkazil a vyhnal do života praktického.“

„Já,“ pravil muž s placatou čepicí hrdě, „já si ho nevšímám. U mne nemají profesoři cenu. Můžou kolem mne chodit a já je nevidím. Matematik — nematematik, mně je to jedno. Nezdravím.“

„Nezdravíte?“ ptal se vousatý s hrůzou.

„Nezdravím,“ potvrdila placatá čepice s blaženým úsměvem.

Odplivl si a pokračoval: „Bývaly doby, kdy jsem zdravil. A jak jsem zdravil, ó jé! Koukám z krámu a vidím už z dálky profesora. Vyrazím ven a křičím přes celé náměstí. Klaním se, div nebiju čelem o dlažbu. Takové bývaly poměry…“

„A cože už nezdravíte?“

„Nemusím,“ zazářil ten s placatou čepicí. „Můj hoch má už maturitní vysvědčení v kapse. Celý svět má otevřený a všecko může vypustit z hlavy. Teď půjde do úřadu a do vědy mu nic není. Hlavu si může vyvětrat a vpustit tam rozumné myšlenky. Já ti dám matematiku!“

Zahleděl se snivě do protějšího rohu náměstí, kde stál obecní strážník a hrál si se psem.

„Dříve,“ pokračoval, „musel jsem chodit do školy se poptávat na hocha. Strastiplné chvíle! Stojím před profesorem a třesou se mně kolena. Kolik takový otec zakusí strachu, nikdo si nedovede představit.“

„Váš syn, pane Selichare,“ povídá, „je žák dosti nadaný, bohužel však je povahy hravé. Ve škole pozor nedává, jenom alotria tropí a jiné vyrušuje. Nevím, nevím, pane Selichare… Lépe by bylo, kdybyste ho vzal z ústavu a dal do života praktického. I tak se může stát řádným členem lidské společnosti.“

Jsem celý pryč, brada se mi třese a já prosím, aby to s chlapcem zkusil, že mu domluvím. A kluka jsem, jak už byl septimán, seřezal, tak — já ti dám alotria, uličníku, studie stojí takové peníze a on je povahy hravé. Celé noci jsem nespal a ten den, co dělal maturitu, nic do mne nebylo, já myslil, že to zaplatím životem, takový jsem měl strach. Vždyť je to na pováženou! Vyhodí ho ze školy a co já s takovým klackem…“

Vypjal prsa a dodal pyšně: „Teď to mám všecko za sebou. Strach jsem se sebe shodil a jsem svobodný člověk. Chutná mně jíst a spím jako zabitý. A kolem mne může jít celý profesorský sbor, já nikoho neznám, ke mně se nemusejí hlásit. Teď jsem pán!“

Vousatý se zasmušil.

„Pane Selichare,“ zaprosil, „pěkně vás prosím… Když budete v mé přítomnosti, pozdravte profesora…“

„Nikdy!“ zarzal pan Selichar.

„Když vás pěkně prosím… pro sousedskou svornost… profesoři jsou lid škodolibý a strašně by mně mohli ublížit…“

„A jak by vám mohli ublížit?“ ptal se pan Selichar, „vždyť vy děti nemáte —“

„Moje žena,“ zarděl se vousatý, „je s útěžkem. Snad to bude syn a já ho dám do gymnasia, aby to přivedl dál než otec. Co vám to udělá, pane Selichare, snad nebudete kazit životní dráhu mému ubohému dítěti…“

Pan Selichar zavrtěl energicky hlavou.

„Máte to marné, pane Touci. Umínil jsem si a nezdravím. Osvobodil jsem se z poroby. My máme maturitní vysvědčení v kapse —“

„Pane Selichare,“ kvílel pan Touc, „nebuďte tak zatvrzelý… Pod srdcem, rozumíte, pod srdcem nosí má choť syna studenta… Otec se stará, matka se stará, chtějí, aby z milovaného dítěte byl pán… vy nepozdravíte, profesor vyvolá, hoch se učil, celou noc seděl nad knihou, profesor dá schválně takovou otázku, aby chlapec nevěděl, jenom proto, že vy, pane Selichare, jste nepozdravil, hoch si sedne, profesor napíše do notesu nedostatečnou, moje robátko, které nosí matka pod srdcem, propadne, půjde na řemeslo, řemeslo je dneska žebrota, myslil jsem s chlapcem výš, teď je konec, konec, protože jste takový…“

„Nemůžu si pomoci, pane Touc. Každý víme své. Já se postaral, postarejte se taky vy. Ale zdravit — to ne. Já už to mám za sebou. Teď si odpočinu. Povedu život spokojený…“

„Je dobře, pane Selichare,“ děl pan Touc ponuře, „aspoň vidím, jaký jste. Brali jsme od vás zboží, teď budeme chodit naproti. Zkazil jste mému chlapci život a my za to budeme podporovat konkurenci…“

Pan Selichar pokrčil rameny.

„Dělejte, jak rozumíte. Jděte si ke konkurenci. Ale já nezdravím. Ať si zdraví jiní. Já jsem se osvobodil z jařma.“