ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Dneska jsme už chválabohu tak daleko, že můžeme říci, že náš život nekončí se pozemskou smrtí.

Nesmrtelnost není výhradou pouze lidí vynikajících, tak zvaných geniů, anebo lotrů světové pověsti; nikdo z nás nezemře, ale bude míti život věčný.

Velmi bych se divil, kdyby mi někdo řekl, že nezná Platonova Faidona. Anebo kdyby aspoň nevěděl, co to jsou Platonovy ideje. A s těmi, kdož by nebyli dostatečně s tímto předmětem obeznámeni, chci v rychlosti zopakovati to, co jsem se včera dověděl od jednoho suplenta.

Budoucnost není to, co teprve bude; nikoliv: budoucnost již je. Jednotlivé události, jež tvoří příští, jsou upevněny na nebi; a Bůh je vybírá a tvoří z nich osudy jednotlivců a dějiny národů, podobně jako děti stavějí si z pestrých kaménků Richtrovy kotvové stavebnice domečky, hrady atd.

Pak je nám ovšem jasno, že duchové zemřelých mohou předpovídati budoucnost. Jsou u pramene a mohou pozorovati Boha při práci. Bohužel je velká většina duchů neseriosní; to jsou ti, kteří byli za pozemského života notoričtí lháři, podvodníci, mystifikátoři, novináři: vůbec lidé, kteří za celý život nepromluvili slova rovného; a tím si vysvětlujeme, že duchové lidi klamou. Neboť i to je známo, že duchové podržují povahu, kterou se vyznačovali již na tomto světě. A proto musí duch podstoupiti těžké zkoušky a rigorosa a musí se očišťovati, což není zajisté práce lehká.

Čištění trvá mnoho tisíc let; duše stěhuje se z člověka do zvířete a ze zvířete do jiného člověka, až konečně vyjde z rukou božích jakožto dokonalý, prvotřídní výrobek. Tím si vysvětlujeme, že lidé jsou čím dále tím dokonalejší, mravnější, slušnější a počestnější a hodnější. Půjde-li to takhle dál, bude na zemi ráj. Už dnes je to na zemi velmi hezké a radostné, poněvadž lidé dělají jeden druhému, co mu na očích vidí.

Když tohle všecko víme, pak ztrácejí duchové mnoho na své příšerné démoničnosti. Ze strašidel stávají se bratříčkové, kteří nám mohou býti v našem živnostenském podnikání velmi užiteční.

A že je všecko pravda, co tady povídám, dokazuje tato událost.

1

Hellmuth Gottscharek a synové, prádelna a tkalcovna lnu kdesi v severních Čechách, byl ohromný podnik. Celý svět znal Gottscharkův lněný kordel, lidé všech barev a plemen léhali na jeho žíněnkovém grádlu, rybářské i výletní jachty neznaly lepší plachtoviny, než vyráběl starý Hellmuth se svými syny Arminem, Hermannem a Luitpoldem. Firma potírala vítězně každou soutěž, vyjímaje… Bohužel žádný pozemský úspěch není dokonalý. Byl tu nebezpečný konkurent, firma Siegfried Bienenfeld a zeť. Byl to starý Bienenfeld, jenž hrál virtuosně na klaviatuře všech světových burs jako Paderewski na svoje koncertní křídlo, byl to starý Bienenfeld, jenž předvídal baissi nebo haussu lépe než kterýkoliv slepý mládenec. Intervence Bienenfeldova na burse způsobila vždycky paniku. A Siegfried Bienenfeld to byl, jenž první u nás zavedl výrobu jemného, lněného anglického batistu, o kterou se pokoušel též Gottscharek, ale s naprostým nezdarem. Když si starý Gottscharek vzpomněl před spaním na firmu Bienenfeld, vždycky mu bylo spolknouti větší množství morfiových prášků najednou, a to ho ještě ve spánku tlačila můra. „Já vím, co v tom je,“ pravil si jednoho dne Hellmuth Gottscharek, „tohle není samo sebou. Přece jsem také, jak se říká, ssál svoji obchodní rutinu s mateřským mlékem. Ale tohle… Já vím, co v tom je. Ten Bienenfeld je takový lump, že se nestydí využitkovati i transcendentno.“

2

A tak si dal pan Gottscharek starší zavolati svého účetního do soukromé kanceláře.

Pan účetní Blaschke byl už jednou nohou tam na druhém břehu. Hektické růže barvily jeho vyzáblou tvář. Bylo jasno, že mu zbývá již málo dní života.

Když pan Blaschke vstoupil do kanceláře, tu vyskočil jeho šéf a vyšel mu tak uctivě vstříc, jako by ho navštívil nejméně císařský rada.

Pan Gottscharek přinutil jej usednouti do lenošky a pravil kazatelsky:

„Nezemřeme, ale budeme míti život věčný. Budeme se radovati a veseliti před tváří Jeho. Budeme pěti Halleluja za doprovodu Davidovy harfy, vezměte si cigáro, pane Blaschke. Je výtečné, jen si poslužte, to vám neuškodí.“

„Mně už nic neuškodí,“ zašklebil se pan Blaschke a zapálil si cigáro a rozkašlal se dusivě.

„Pane Blaschke,“ pravil šéf přidušeným hlasem, přisunuv důvěrně židli, „vy už brzy, jak se říká, umřete. Ale to nic. Z toho si nic nedělejte. Ten život dneska beztoho — co jsem chtěl říci: Pane Blaschke, to nic nedělá, že brzy umřete. Proto nemusíte ještě zrušit kontrakt. Ich werde Sie behalten, Herr Blaschke. Zůstanete v mých službách nadále; já vás mohu dobře potřebovat —“

„Aha,“ zachrchlal dutě účetní, „už vím. Chcete to udělat se mnou, jako to má ten maličký Arturek Bloch s panem Bienenfeldem —“

„Co to povídáte? Co má Bienenfeld? Který Arturek Bloch, snad ne ten zrzavý, co se loni zabil?“

„Jojo, ten a žádný jiný… Má to pěkně zařízeno ten pan Bienenfeld. To se pak dělají obchody, to věřím. Arturek mu dodává kursy týden napřed, referuje, jaká bude nálada na bursách, jestli zboží klesne nebo půjde nahoru… Moc šikovný je ten Arturek. Ten vyšťourá všechno. Takový byl už za živa. Já ho moc dobře znal, chodili jsme oba za jednou pannou, ale pak jsme se domluvili a nechali toho a skamarádili jsme se —“

„Hrom do škopku!“ vzkřikl pan Gottscharek, „jestli jsem si tohle nemyslel, ať jsem Franta! A to jsou mně pěkné věci! Ten lump, der schwere Hochstapler! Tak přece! Bodejť by Bienenfeld nedělal obchody i s duchy, nemrava starý! — Ale dobře. Co dokáže takový Bienenfeld, dokážeme my také. Pane Blaschke, doufám, že mně půjdete na ruku. Až budete tam nahoře, tak to dělejte jako ten Arturek. Pro takového šikovného člověka, jako jste vy, bude to maličkost. Kdybyste něco nevěděl, obraťte se na mého obchodního přítele, pana Graba, co umřel před desíti lety. Pozdravujte ho ode mne, bude mít velikou radost. On vám dobře poradí, je to zkušený obchodník. Plat budete mít takový jako nyní, vánoční remuneraci, novoroční, drahotní přídavek, všecko… A když uvidím, že se činíte, tak vám přidám… Co tomu říkáte?“

„Já nejsem proti tomu,“ prohlásil pan Blaschke, „jenom bych prosil, abyste toho Šantrůčka vyhodil. On je to sice můj astrální bratr, ale dobrého mně nic neudělá. Má na mne zlost, že mně bratři zjevili, že mám v sobě ducha Ludvíka XVI., ale jemu, že se do něho vtělilo jedno neslušné zvíře. Povídá, že je to možno, že se do mě vtělil Ludvík Capet, neboť jsem mu podobný. Ale až na to, že francouzský král přišel o hlavu za velké revoluce, avšak já jsem se prý bez hlavy již narodil. Je to prý vidět na bilanci, kterou jsem prý tak spletl, že se v tom nikdo nevyzná.“

„Šantrůček poletí,“ prohlásil Gottscharek slavně, „máte snad ještě nějaké přání?“

„Už nic.“

„Tak smlouva uzavřena.“

„Hotovo.“

Oba pánové si stiskli pravice a rozešli se.

3

A netrvalo to dlouho a pan Blaschke umřel. Každý, kdo znal starého Gottscharka, se náramně podivil, když uviděl, jaký dal na své útraty vystrojiti pohřeb svému zesnulému účetnímu. To bylo slávy! Osm mládenců a osm družiček! Pan děkan a čtyři kaplani! Banda muzikantů o padesáti mužích! A ty věnce a ty stuhy!

„No, tohle není samo sebou,“ uvažovali lidé. „A vdově kázal vypláceti doživotní pensi, co tomu říkáte?“

„Já říkám,“ prohlásil pan Šantrůček, „on mu, víte, nebožtík moc viděl do těch jeho machlů, když měl ty knihy pod sebou. A poněvadž mlčel, tak ho chce teď Gottscharek za to uctít.“

4

Za nějaký čas proskakovaly o firmě Gottscharek podivné zprávy. Lidé se domnívali, že šéf firmy ztratil rozum. Avšak Hellmuth Gottscharek rozumu neztratil, zato však jeho ztráty na burse činily milionové sumy. Kdykoliv zakoupil nějaký papír nebo valutu, mohl býti každý jist, že nastane ohromná baisse. Došlo to konečně tak daleko, že nebylo čím vypláceti mzdu dělnictvu.

5

Starý Gottscharek uzavřel se ve svém kontoáru a jal se zimničně vyvolávati ducha pana Blaschka. Trvalo to hezkou chvilku. Pan Blaschke měl špatné svědomí, i nechtělo se mu objeviti před rozzuřeným šéfem. Ale co platno, musel. I objevil se velmi tiše a schlíple; jeho astrální tělo chvělo se ostýchavě mdlým, zamodralým světlem. „Radši bych se neviděl,“ pomyslil si duch pana Blaschka.

„Pane Blaschke,“ zahřměl pan Gottscharek, „to jsem si věru do vás nemyslel! Takový skandál, ein unsolides Gebaren, Herr Blaschke! Následkem vašich nesprávných informací jsem přišel o celé jmění. Tak se plní smlouva? Má tam pěkné duše kolem sebe ten Stvořitel, jen co je pravda! Víte, co jste? Já vám to řeknu: Špatný chlap! Zloděj!“

Tak bouřil pan šéf, procházeje se rozčileně pisárnou. Chvílemi se zastavil a šermoval divoce panu Blaschkovi ukazováčkem pod nosem. Pan Blaschke stál zkroušen u vědomí své viny. Když však mu řekl pan Gottscharek, že je špatný chlap a zloděj, tu se pyšně vztyčil do nadživotní velikosti.

„Dovolte, pane Gottscharek,“ pravil důstojně duch, „kdo je zloděj, co? To bych si vyprosil, abyste mne tak urážel! Jsem váš služebný duch, či co? Jsem váš otrok? Nezapomínejte, že mluvíte s inteligentem! Ano, velectěný, na ducha, který prodělal třetí stupeň očištění, se tak neřve. Já dělal, co jsem mohl. Za to, že mne nesprávně tam nahoře informovali, nemohu. Ostatně, víte, za ty peníze, co jste mně platil, bylo toho až moc. Dal jste mně tu vánoční remuneraci, kterou jste mně ještě za živa slíbil? A kdo mně slíbil k Novému roku zvýšený plat a dal mně starou bačkoru? A kdo mně naopak strhnul plat za jeden den, když jsem na svoje narozeniny přišel do kanceláře poněkud obveselen a zpíval Píseň práce? Ostatně, něco vám musím říci: Podle astrálního obchodního zákona je vůbec nepřípustno, aby duch byl ve službách obchodní společnosti existující. Duch může býti zřízencem pouze společnosti v Pánu zesnulé. A nyní vám něco řeknu, to budete koukat, pane —“

„No, copak to bude?“ otázal se pan Gottscharek.

„Abyste věděl: Společnost pro Dálný Východ jmenovala mne prokuristou!“ prohlásil pyšně duch pana Blaschka a zmizel.